Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomenuto 5

12.12.2009 (19:30) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1602×

Naštvaně se zvedl a vydal se opatrně obloukem kolem mě ke dveřím. Jak řekl, tak jsem udělala, ani jsem se nehla. Ne že bych ho chtěla poslechnout, ale byla jsem celkem v šoku z toho jak na mě vyjel. No jo, můžu za většinu nehod, teda za všechny, které se mu tady dneska staly, ale já to nedělala naschvál.
Vzpamatovala jsem se až když zazvonilo na další hodinu.
"Sakra," sykla jsem a rychle se podívala do rozvrhu, kde mám další hodinu. Skvělé, další hodinu mám na opačném konci školy. Rozběhla jsem se po chodbě kontrolujíc svoje nohy. Netoužila jsem dnes znovu na někom přistát.
Zadýchaná jsem doběhla před třídu a otevřela dveře. Všechny pohledy se stočily na mě a já jsem se cítila jako se mi po tvářích rozlévá červeň.
Učitel už stál ve třídě a pátravě se na mě díval, přes jeho kulaté brýle. 
„Ehm, ehm...“ odkašlal si po chvilce ticha. Nechtěla jsem nic říkat, ale jen tak tam vpadnout by mi asi taky neprošlo.
„Pane učiteli, mockrát se Vám omlouvám za mě zpoždění. Musela jsem si odskočit na záchod a byla tam hrozná fronta.“ Vychrlila jsem ze sebe první výmluvu, která mě napadla.
„Kecá,“ ozvalo se od někud ze třídy a já tím směrem šlehla svůj pohled.
Můj pohled spočinul na tom pánu dokonalém. Do prdele, já se ho dnes asi vážně nezbavím. Nahodila jsem svůj výraz já nic, já muzikant a otočila jsem se nazpět k učitelovi. Ten na mě chvíli hleděl a potom si povzdychl.

"Posaďte sa, ale ať se to už příště neopakuje.“
Vydechla jsem si a rychle přešla očima třídu a hledala nějaké volné místo. Bohužel k mé smůle jediné volné místo bylo u pana dokonalého. Bože za co mě trestáš?
Odevzdaně jsem se šunula uličkou k lavici, když v tom do ní někdo strčil nohu a já o ni zakopla a letěla k zemi. Jenže než jsem stihla dopadnout na zem, tak mě něčí ruce zachytily. Podívala jsem se na svého zachránce a nevěřila vlastním očím. Pan dokonalý mě držel a zuřivě se díval na toho, kdo mi podrazil nohy, jenže když si uvědomil, jak to musí vypadat, tak mi akorát pomohl vyhrabat se na nohy a rychle si sedl zpět na své místo a upřeně sledoval své ruce položené na lavici.
Odsunula jsem svoji židli a sesunula se vedle něj, celou dobu jsem na něj vyloženě hleděla. Vypadal dost nervózně a na tvářích měl růžový odstín. On se snad za něco stydí?
Učitel začal vysvětlovat látku, ale já jsem ho vůbec nevnímala. Stále jsem se snažila přijít na to, proč to pan dokonalý udělal. Po půl hodině jsem stále nepřišla na důvod, ale měla jsem povit, že bych mu za to měla aspoň poděkovat. Vytrhla jsem ze sešitu prázdnou stránku a napsala jediné slovo: „Děkuji.“ Posunula jsem lístek na druhou stranu lavice. Pan dokonalý si ho přisunul, přečetl, chvíli na něj hleděl a pak něco napsal. Podal mi ho nazpět. Očima jsem rychle přeběhla po jeho úhledném písmu: „Není za co.“ Že by to snad znamenalo dočasné příměří? Tohle mi vykouzlilo úsměv na tváři a zbytek hodiny uběhl rychlostí blesku. 

Blížil se čas oběda. Už mi hladem protestoval žaludek, tak jsem byla vděčná za zvonění, které oznamovalo konec mého hladovění a já mohla vyrazit se zasytit. Stoupla jsem si do fronty, vzala si tácet, ale zezadu do mě někdo vrazil a mě tácek vyletěl z ruk a já už jen slyšela tupý náraz a lapání po dechu. Prosím, ať to není ten, na koho teď myslím. Zvedala jsem opatrně své oči a jela kousek po kousku, až jsem spatřila osobu popadající se za břicho a lapající po dechu. Panebože, já mu vyrazila dech! Běžela jsem k němu, ale když to viděl, tak chtěl prostestovat, ale nedostatek dechu mu to nedovoloval.
„Promiň, moc se omlouvám, někdo do mě vrazil. Zkus tolik nelapat po dechu a zkusit dýchat pomaleji.“ Díval se na mě dost naštvaně, ale poslechl a udělal co jsem mu radila. Po chvilce se mu dech začal srovnávat.
„To... to byla asi tvoje první pomoc mé osobě, i když vlastně jsi to způsobila zase ty.“
„Pro... miň, já jsem fakt nechtěla, můžu ti to nějak vynahradit?“ Nevím, kde se ve mě vzala ta ochota, ale skutečně jsem mu to chtěla nějak vynahradit, všechno to co jsem mu dnes způsobila. Podíval se na mě a jeho výraz se začal pomalu uvolňovat, až ho vyměnil úsměv.
„No v podstatě bys mi mohla v něčem pomoct...“
„Jak?“ Skočila jsem mu do řeči. Narovnal se a jeho pohled směřoval ke stolu u okna.
„Vidíš tam tu blonďatou holku? Tu v tom růžovém?“ Přikývla jsem na znak souhlasu. Byla velmi pěkná, takový ten typ bárbínky. Co s ní asi tak může chtít? Doufám, že po mně nechce, abych za ní šla a něco jí od něj vyřídila? To by bylo trochu moc.
„Potřebuju se jí nějak zbavit a tak mě napadlo, jestli bys nemohla zahrát, že spolu chodíme?“ V tu chvíli jsem úplně zrudla, ale už jsem nemohla couvnout, ať se mi to líbí nebo ne, tak jsem mu svou pomoct nabídla jako první. Nezbývá mi nic jiného než souhlasit. Hlasitě jsem polkla a odpověděla.
„No, ta dobře. Ale jeden dotaz ještě. Co všechno by to mělo obnášet?“
„Cokoli, hlavně ať se jí zbavím. Prosím?!“ Vypadal fakt zoufale, až mi ho bylo líto a tak jsem přikývla a mu se obličej rozzářil jako sluníčku.
Popadl mě za ruku a do druhé volné vzal jeden tácek a začal nám nakládat jídlo. Ani jsem nestačila říct půl slova a už platil za oba dva obědy a táhl mě ke stolu. Sedl si naschvál tak, aby na nás ta holka viděla a tak, aby seděl co nejblíže mě. Až moc dobře, jsem si uvědomovala jeho blízkost a po těle se mi rozlévalo čím dál tím větší teplom já z něj byla dokonce snad i nervózní.

„Netvař se jako u božího mučení, nebo nám to nezbaští,“ zašeptal po chvíli. 
„Jinak já jsem se ti vlastně ani nepředstavil, jsem Edward Masen.“
„Bella Swanová,“ šeptla jsem anzpět a pokusila se trochu uvolnit. Všimla jsem si, že ta blondska je pohledem přilepená na nás. Sakra, jak se k sobě chovají dva co spolu chodí? Nikdy jsem s nikým nechodila a tak jsem vůbec nevěděla co mám dělat. Rychle jsem pohledem přešla po jídelně, hledajíc nějakou zamilovanou dvojici. Konečně jsem jeden pár našla a tak jsem je chvíli nenápadně sledovala jak se k sobě chovají. Fúú, toto bude ještě složité, pomyslela jsem si a přisunula se co nejblíž k Edwardovi.
Pochopil co dělám a chopil se své role. Položil mi ruku kolem ramen a nahnul se k mému uchu a potichu zašeptal.
„Hra může začít,“ a přitom se mi jemně rty otřel o ušní lalůček, musela jsem pod tím návalem slasti zavřít oči a zhluboka se nadechnout. Uslyšela jsem, jak si tiše uchechtl. Ucítila jsem na své tváři jeho dlaň a podívala se jeho směrem. Jeho rty byly až nebezpečně blízko a přímo volaly po polibku a nemusely volat dlouho, protože naše rty se lehce dotkly a potom na sebe vášnivěji narážely. Bylo to něco úžasného, tak omamující pocit jsem nikdy nezažila. Cítila jsem se jako v nebi.
Uprostřed toho polibku, jakoby se mi něco vybavilo, něco co jsem nikdy nezažila...

Šla jsem v modrém vyzívavém prádle dolů po shodech. Chtěla jsem někoho vyprovokovat a tak jsem se tam tam prošla k ledničce a když jsem se otáčela, tak jsem viděla šokovaného Edwarda.

Tohle přerušilo náš polibek a oba jsme zalapali po dechu. Zkoumavě jsme se dívali jeden na druhého.


"Co to bylo?" Blikalo mi výstrařně v hlavě? Edward vypadal jako by byl přinejmenším stejně šokovaný jako jí. Ucukla jsem jako první pohledem a hodila ho na blondsku. Vypadal skutečně naštvaná a překvapená a její pohled mohl klidně vraždit.
„Asi to vyšlo,“ šeptla jsem.
"Hmmm, asi ano," pověděl Edward skoro nezaujatě a já jsem cítila na sobě jeho pohled. Přinutilo mě to podívat se mu znovu do očí. Hleděl na mě, jakoby v mojí tváři měl najít mapu zlatého pokladu. Jeho pohled mě hodně znervózňoval.
„Co se na mě tak díváš?“ Už jsem to nevydržela, musela jsem se zeptat. Něco jsem si myslela, ale to nebylo přece možné.
„No...“ byl chvíli ticho a rozmýšlel se, co říct, nebo spíš jestli to říct.
„Něco jsem viděl, ne viděl, ale prostě bylo to jak krátké video nebo něco takového. To je jedno, nech to plavat, měli bychom to sníst a jít na další hodinu nebo přijdeš zase pozdě.“ Chtěla jsem něco říct, chtěla jsem mu odpovědět, že jsem to taky viděla, ale raději jsem to nechala být, prostě jen chvilkový zkrat nebo něco takového.

Vzala jsem z tácu první věc, která mi padla do ruky. Začala jsem loupat ten obrovský pomeranč, ale to bych nebyla já, kdyby se něco nestalo. Už jsem ho měla skoro oloupaný a rozpulovala ho napůl, ale ta šťáva vystříkla a přímo Edwardovi do oka.
„Auu, sakra to štípe jako čert,“ držel se za oko a vypadal jak pirát, uniklo mi uchechtnutí, které mu neušlo.
„Promiň, ale ...“ chtěla jsem se omluvit, ale Edward mě stopl.
"Dost jsi se už naomlouvala. Už jsem pochopil, že jsi prostě chodící katastrofa,“ pověděl a mě to ani nevím proč zarmoutilo. Podívala jsem se ke stolu, kde seděla ta blondska, ale ten stůl byl už prázdný. Postavila jsem se a chtěla odejít.
"Co máš další hodinu?" Zeptal se mě.
"Ekonomiku."
"Já mám psychologii," pověděl a v jeho pohledu bylo něco jako smutek. To se mi ale určite zdálo. Proč by měl být smutný, když od něho konečně odchází chodící katastrofa?!
"Tak ahoj," špitla jsem, rychle zanesla tácek a vydala se nazpět do školy. Hleděla jsem do plánku a snažila se najít třídu, kde jsem měla mít následující hodinu, když jsem do někoho narazila. Zvedla jsem hlavu a ušlo mi tiché syknutí.
„A sakra, přicházejí problémy...“

« SHRNUTÍ (Ejdriana) »

SHRNUTÍ (NeliQ)

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomenuto 5: