Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomenuto 6

28.12.2009 (19:45) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1602×

„A sakra, přicházejí problémy...“
„Tak ty chodíš s Masenem jo?“ Vyhrkla ze sebe zlostně ta blonďatá fúrie.
„No už to tak vypadá. Máš snad něco proti tomu?“
„To si piš, že mám!“ Přibližovala se nebezpečně ke mně, jenže já se tak lehce nedám, zvlášť ne od takové jako je ona.
„Tak to máš špatný, protože on je můj a ty ho nedostaneš!“ 
„Tak to ještě uvidíme!“ Prskla na mě a když se otáčela, tak mě švihla jejímy vlasy do obličeje. Já jí ty vlasy ustřihnu a bude. Pipka jedna namyšlená. Si o sobě myslí, že když vypadá jako modelka, že se jí všichni budou plazit k nohám.

Povzdychla jsem si a vešla do třídy. Vypadá to tak, že to tu bude o hodně zajímavější než jsem čekala. Prošla jsem uličkou a sedla si do poslední volné lavice. Do začátku hodiny si ke mně nikdo nepřisedl, čemuž jsem byla vděčná. 
Učitel začal vysvětlovat látku, ale já jsem byla myslí pořád v jídelně. Nemohla jsem pochopit, co to bylo při tom polibku, to co jsem viděla, přece jsem si to nevymyslela ne?!
Nikdy jsem nic takového nezažila a už vůbec ne s Edwardem, ale proč jsem měla pocit, že se tak nějak známe? Od doby co jsme se sem přestěhovaly s mamkou, tak se dějí zvláštní věci.
Z mého přemýšlení mě vyrušilo zazvonění na přestávku a já jsem si uvědomila, že vůbec nevím o čem dnešní hodina byla. Nějak rychle to uteklo, když se člověk ponoří do vlastních myšlenek.
Zabalila jsem si věci a vydala se na poslední hodinu. 
Před učebnou mi zrak padl na nástěnku. Bylo tam oznámení, že škola pořádá řidičský kurz se slevou pro studenty. Zájemci se mají hlásit v kanceláři.

Rozhodla jsem se, že hned po hodině tam zajdu a přihlásím se, řidičák vážně potřebuji. Nechci, aby mě až do konce mého pobytu zde vozila všude mamka. 

Doplazila jsem se na poslední hodinu. Už jsem to chtěla mít dneska za sebou. Byl to docela dlouhý den, ve kterém se toho událo až až. Hlavně sama sebe nechápu jak jsem tak rychle souhlasila s Edwardovým návrhem nebo spíš prosbou o pomoc. Ale na druhou stranu mi to vůbec nevadí. Vypadá andělsky, ale myslím, že v něm bude pořádnej ďáblík, kterej se ještě teprve ukáže v tom pravým světle. Ale co vždyť jde jen o pár dnů, nanejvíš týdnů a navíc to ani není skutečný, ale stejně si nemůžu pomoct, něco mě k němu šíleně táhne.
To mě zase přivádí k tomu polibku. Jenže moje myšlenkové pochody přerušilo další zazvonění na hodinu, do třídy vešel učitel a za ním poslední opozdilci. Jeden z nich mě obzvlášť zaujal. Byl jiný, něčím zvláštní. Mířil k mé lavici a když viděl, že v ní sedím, tak se zasekl a v jeho očích se odlesklo něco divného, něco nepopsatelného. Ze začátku se nepřátelsky zamračil, ale hned na to nasadil neutrální výraz a sednul si na židli vedle mě. Ani se na mě nepodíval a já za to byla dá se říct i celkem ráda. Šel z něj tak trochu strach, ačkoli byl opravdu krásný a až příliš bledý. 

Když si všiml mého zkoumavého pohledu, tak se na mě dost škaredě podíval a dokonce se mi snad i zdálo, že zavrčel. Ale to je blbost, to mám zase jednou moc bujnou fantasii. Raději jsem svůj pohled stočila k tabuli a snažila se sledovat co dnes budeme vlastně dělat.
,,Tak třído, dneska budete měřit tep svému sousedovi.” Jenže můj soused se uchechtl a vypadal jakoby se ze všech sil přemáhal, aby nepropukl hysterickému smíchu. Nevydržela jsem to a zeptala se.
,,Co je na tom vtipného.” Chvíli neodpovídal, asi se snažil uklidnit, aby mi pak neprskal do obličeje.
,,Nic, to nic. Jen, že budeš mít asi trochu problém s mým tepem.” A zase se začal usmívat jak sluníčko na hnoji.
,,Proč, ty snad nemáš tep nebo co?” Když jsem to řekla, tak mu úsměv zamrzl na rtech, ale rychle se zase vzpamatoval.
,,Ne to ne, jak bych mohl nemít tep? To jen, že ho mám hodně slabej a po hmatu ho nenajdeš, proto jsem i tak bledej.”
,,Hmm, to zní asi rozumně, ale tak v tom případě nebudeme moct dělat ten úkol asi.”
,,Ne, uděláme ho. Já ho změřím tobě a ty budeš jakože měřit mě. Vím jaký mám ten svůj, tak to tam akorát pak dopíšeme jo?”

„No tak dobře,“ hlesla jsem a vyhrnula si rukáv. Když se jeho prsty dotkly mojí pokožky, podvědomě jsem cukla. Jeho pokožka byla tak ledová.
,,Jsi strašně studený,” hlesla jsem. Jeho tvář na pár sekund ztuhla, po chvíli se jeho svaly uvolnili a on se jemně pousmál.
,,No, to máme v rodině, je to dědičné,” odvětil a dále se věnoval mojí ruce.
Prstem mi chytil žílu na zápěstí a na tváři se mu objevil soustředěný výraz. Viděla jsem jak očima sleduje hodinky a potichu počítá. Snažila jsem se klidně a zhluboka dýchat, aby byl výsledek co nejpřesnější, ale jeho ledová pokožka a vlastně celá jeho osobnost mi ke klidu moc nepomáhala. Měla jsem z něj strašně zvláštní pocit.

„Sedmdesátosm,“ pověděl po chvíli a zapsal to do sešitu.
„Kolik napíšeme tobě?“
„Myslím, že takých sedmdesátpěť by bylo ideálních,“ odvětil
a přitom se posměšně zašklebil.
Už jsem si začínala zvykat, že je až moc tajemný. Zapsal do sešita i svůj tep a v tu chvíli mě něco napadlo.
,,Jinak já jsem Bella,” představila jsem se a natáhla ruku jeho směrem. První svůj pohled nasměroval na mojí ruku a potom se podíval přímo do mých očí a já jsem na své ruce ucítila tu jeho. Je podivné, že až do teď jsem si neuvědomila, jak jsou ty jeho oči zvláštní. Takovou barvu jsem snad ještě nikdy neviděla, nebo že by přece jenom?


Něco mi říkalo, že je znám, ale neuměla jsem si vybavit odkud.
,,Já jsem Nicolas,” odpověděl.
Chtěla jsem uhnout pohledem, ale něco jako by mi bránilo. Nemohla jsem se k tomu jednoduchému pohybu přinutit.
,,Tak děcka,” promluvil učitel a to podivné pouto se přetrhlo. Byla jsem mu vděčná za to vyrušení. Otočila jsem hlavu k tabuli a zaposlouchala se do výkladu učitele. Hodina potom uběhla strašně rychle, ale můj divný pocit z Nicolase se nevytratil.

Zazvonilo a já jsem si rychle sbalila věci a rozběhla se do kanceláře. Dokud jsem nevyšla z učebny, tak jsem na sobě stále cítila jeho pohled. Samozřejmě tím, že jsem byla tak zamyšlená, tak jsem nedávala pozor na cesty a před kanceláří jsem do někoho vrazila a z ruk mi vyletěly papíry, které jsem držela. 
,,Dávej pozor na cestu ty buranko!” zapištěla na mě vysokým hlasem ta namyšlená blondýna.
,,Pizda jedna,” zamumlala jsem si pro sebe, zatímco jsem sbírala papíry ze země.
,,Kdo?” ozvalo se u mého ucha a já leknutím nadskočila. Byl to Nicolas.
,,Ale, jen jedna holka. Nemáme se moc rády.” Usmál se jako pochopení a pomáhal mi se sbíráním papírů. Všechno jsem měla v ruce a musela jsem na něj hledět jak na obrázek, když v tom si někdo odkašlal. Oba jsme se podívali tím směrem a tam stál Edward. Vypadal zjevně dost naštvaný a já nechápala proč.
,,Nepředstavíš nás?” vyštěkl na mě.
,,Jasně, proč ne. Tohle je Nicolas a tohle je Edward.” Oba se na sebe zvláštně podívali a Edward dodal…
,,Odkud se znáš s mojí holkou?” Vypleštila jsem na něj oči a Nicolas vedle mě úplně ztuhl. To co pověděl Edward mě zvláštně zahřálo u srdce. Nemyslela jsem si, že tu hru bude hrát i dále, no po chvíli mě napadlo, jestli to skutečně ještě hraje? V tom momentě mě napadlo ještě něco - že by Edward na Nicolase žárlil? To by vysvětlovalo ten naštvaný pohled, ale proč by měl žárlit zrovna na mně - na chodící katastrofu. Z myšlenek mě vyrušil hlas Nicolase. 
,,S tvojí holkou?” dostal ze sebe a mně se zdálo, že kdyby jeho pohled mohl vraždit, Edward je už mrtvý. Edward mu věnoval stejný pohled a já jsem se začala cítit jako nějakém špatném filmu.
,,Ano, Bella je moje holka. Je na tom něco nepochopitelné?” zavrčel Edward a já jsem nechápala, kde se to v něm vzalo.
,,Bello?” otočil se na mě Nicolas. Zřejmě čekal, jestli mu to potvrdím. Pár sekund jsem rozmýšlela co by bylo lepší, ale pošlo mi, že pokud nechci, aby se tu pobili, tak bude lepší když to potvrdím a co nejrychleji je dostanu od sebe.

„Ehm... ano, já a Edward spolu chodíme,“ hlesla jsem.
V Nicolasové tváři se objevilo něco jako smutek. 
„Aha,“ šeptl. „Tak já vás nebudu dále zdržovat. Měj se Bello, hádám že se uvidíme na nějaké další hodině.“
„Myslím, že určitě,“ dostala jsem ze sebe.
Nicolas se otočil a až příliš rychle odkráčel pryč. Hleděla jsem
na jeho vzdalující se postavu a bylo mi líto, že to muselo takto dopadnout, protože mě to k Nicolasovi táhlo. Neuměla jsem to vysvětlit. Nebylo to stejné jako k Edwardovi, ale na druhé straně se to nedalo ignorovat. Otočila jsem se nazpět k Edwardovi a čekala co se bude dít. Když se hodnou chvíli nic nedělo, přerušila jsem to ticho já.
,,Edwarde, můžeš mi vysvětlit, co to mělo znamenat?”
,,Bello, já…”

« SHRNUTÍ (Ejdriana) »

SHRNUTÍ (NeliQ)

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomenuto 6: