Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomenuto 8

10.01.2010 (20:30) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1739×

BELLA
Seděla jsem ve třídě a poslouchala výklad učitele. Takže my budeme mít nového učitele. Cullen, Cullen, kde jsem to jen slyšela? Nevím proč, ale to jméno mi bylo strašně povědomé. Jako by sem ho už někdy slyšela, ale vůbec nevím kde. Prošla jsem si v hlavě všechny mé známé, ale nikoho s takovým jménem jsem neznala. 

Až teď jsem si uvědomila, že třídou se rozléhá šepot. Zachytila jsem jen jedno slovo, tedy jméno – Edward. V tu chvíli mi došlo, to co učitel říkal. Sakra, jak jsem to jen mohla přehlídnout. Byla jsem na něho sice naštvaná, ale tohle? 

Jako jsem jen mohla když... vždyť sama nevím co k němu cítím, ale když mi došlo, to co se mu stalo a jak na tom je, tak jsem se začala neskutečně třást. Co když to nepřežije? Už jen pomyšlení, že bych už nikdy neviděla tu jeho překrásnou tvář ve mně vyvolávala neskutečnou bolest. 

Jako by tím ode mě odešla část mě. Jak je to možné? Vždyť se známe hodně krátce. Jak je potom možné, že mi na něm tolik záleží? 

Musím jít za ním. Potřebuju vědět, jak na tom je. Už jsem se chtěla přihlásit a přesvědčit učitele, že mi je zle a musím odejít, ale zrovna akorát zazvonilo na konec hodiny. Neváhala jsem, rychle jsem si sbalila věci a vyběhla ze třídy. Musím vědět jak na tom Edward je.

EMMETT
Tak to bude dneska sranda. Já a jako učitel. To tu ještě nebylo, aspoň se třeba trochu zasměju. Od té doby co Edward a Bella zemřeli se nikdo pořádně nebavil. Já se jim nedivím, ale už je toho moc. 

Dneska je první den, kdy nastoupím. Chtělo by to něco vymyslet, ale co času dost, zvlášť pro mě.

EDWARD
Cítil jsem, že někdo vzal moje tělo a položil ho na něco tvrdého. Všechno mě bolelo a chtěl jsem to dát najevo, ale mé tělo mě vůbec neposlouchalo. Chtěl jsem promluvit, ale z mých úst nevyšla ani hláska.

Jako z dálky jsem slyšel, že mi někdo říká, že to bude dobré a já budu v pořádku, ale ta bolest mi říkala něco jiného. 
Říkala- jsi jen obyčejný smrtelník a tvůj život je tak bezcenný, jako bych vůbec mohl být něco jiného.
Bolest se ozvala znovu a já jsem pochopil, že to co mi našeptávalo nebylo bolest- byla to smrt. V tu chvíli jsem upadl do temnoty.

,,Píp, píp,“ ozvalo se mi v hlavě.

Jak je to možné? Nemám být už dávno mrtvý? To pípání bylo tak pozemské, nevěřil jsem, že by v nebi, anebo v pekle- sám neví, kam jsem se mohl dostat- existoval takovýto zvuk. 
Pokusil jsem se otevřít oči, abych se přesvědčil, ale moje oči byly jako slepé. Zkusil jsem pohnout rukou, ale dopadlo to stejně.

,,Pane doktore, jak je na tom?“ dolehl ke mně povědomý hlas. Ten hlas bych poznal kdekoliv. Akorát nikdy nezněl tak zmučeně.

Mami, mami, jsem v pořádku, chtěl jsem vykřiknout, ale moje ústa byly němé.

,,Nebudu Vám dávat zbytečné naděje paní Masenová. Jeho zranění jsou velmi vážné. Zavolali jsem jednoho koledu z Londýna, aby se na něj přišel podívat. Má zkušenosti s takovými rozsáhlými zraněními. Měl by přijet za pár hodin, ale neslibuji Vám, že se z toho dostane. To ukáže jen čas,“ odvětil neznámý hlas doktora.

Chvíli bylo ticho a potom se ozval pláč, který mi trhla srdce. Byl to pláč mé matky. Chtěl jsem ji uklidnit, ale právě v té chvíli jsem znovu upadl do temnoty.

Nevím jak dlouho to trvalo, ale pak jsem slyšel další velmi povědomý hlas. Byl to hlas Belly. Zase tak moc ji neznám, ale poznal bych ji kdekoli a kdykoli. Jak zvláštní. 
Bavila se s mou matkou.

BELLA
Přišla jsem do nemocnice a zeptala se na pokoj kde by měl ležet. Jedna starší žena mě tam poslala a přitom se tvářila zdrceně. Snad to nebylo kvůli Edwardovi.

Došla jsem před pokoj, zhluboka se nadechla a vkročila. Trochu jsem nadskočila leknutím, když na mě z rohu za mnou promluvil ženský hlas.

,,Dobrý den, přejete si?” ihned jsem poznala, že jde o jeho matku. To podle těch zelených očí, které byly téměř totožné.

,,Dobrý den, já jsem Isabella Swanová. Jsem…” nevím jestli by bylo lepší říct spolužačka nebo přítelkyně, to první jsem určitě, ale to druhé asi ne, ale co aspoň mi řekne pravdu, snad.
,,… jsem jeho přítelkyně.”

,,Ach, to jsem netušila, že má přítelkyni.” Došla ke mně a objala mě.
,,Jsem ráda, že tě poznávám. Kéž by to bylo za jiných okolností.” Zavzlykala.

,,Je mi tak líto co se stalo.” Nenapadlo mě nic lepšího co bych v tuto chvíli řekla.

,,Ty za to nemůžeš drahoušku.” Slabě se usmála.

,,Jak je na tom?”
,,Doktoři říkali, že má přijet nějaký odborník, ale že nemůžou zaručit, že se z toho dostane. Prý čas ukáže.”
,,Kdy má přijet?”

,,Doufám, že co nejdřív.” S těmito slovy se podívala na svého syna a já její pohled následovala. Ovšem trochu mě to vyděsilo. Byl mrtvolně bledý. Jeho jindy červené rty byly nyní naprosto bez barvy, jakoby z něj vyprchával život.

Paní Masenová si všimla mého výrazu a pohladila mě jednou rukou po vlasech.
,,Bude to v pořádku. Musíme věřit.”
,,Ano, musíme.”

EDWARD
Slyšel jsem každé slovo z jejich rozhovoru. Chtěl jsem jim říct, že je slyším a že budu v pořádku, ale nemohl jsem. Nemohl jsem vůbec nic. Jen tam nečinně ležet a čekat. Ani nevím na co čekat. Možná na smrt? Nebo vysvobození?

Nevím, kolik uběhlo času. Slyšel jsem, že Bella odešla, stejně jako moje mamka. Nemohl jsem udělat nic, tak mě napadlo, že budu aspoň počítat. U čísla sedm tisíc čtyřistapět do mého pokoje někdo vešel. Nevěděl jsem kdo, ale podle toho, že jsem cítil dotyk na mě ruce a jakési zapípání jsem pochopil, že to bude nejspíš sestřička. Dveře se zavřely a já jsem začal počítat od znova.

Byl jsem u čísla deset tisíc osmset dvacetři, když se dveře znovu otevřeli.
,,Toto je pacient, kvůli kterému jsem Vás zavolal. Jako jsem Vám říkal, jeho zranění jsou velmi vážné a Vy s tím máte dobré zkušenosti,” pověděl hlas, který jsem už poznal. Byl to ten stejný, který se bavil s mojí mamou, takže to bude doktor.

,,Dobře, podívám se na něho,” odpověděl ten druhý. Bylo slyšet šustění nějakých papírů a kroky na podlaze.
,,Edward?” ozval se u mé hlavy hlas toho druhého. Bylo v něm slyšet překvapení a já jsem měl pocit, že ten hlas znám.

Chtěl jsem se zeptat, kdo to je, otevřít oči, abych se mohl podívat do jeho tváře, ale samozřejmě nic z toho se mi nepodařilo.
,,Vy ho znáte?” ptal se první doktor.
,,Ehm… ano, ale už je to dávno,” odvětil ten povědomý hlas.
,,Aha, dobře. No nechám Vás o samotě. Kdybyste potřeboval mou pomoc, stačí zavolat sestru, ona už bude vědět, kde právě jsem. Doufám, že přijdete na něco, co by mu zachránilo život. Je tak mladý, nezaslouží si zemřít,” řekl doktor a potom už bylo slyšet jen bouchnutí dveří.

,,Bože, Edwarde jsi to ty? Jak je to možné? Nemůžu tomu uvěřit,” povídal ten druhý, jak jsem pochopil také nějaký doktor. Slyšel jsem jeho kroky, jak přechází z jedné strany pokoje na druhou. Rozčilovalo mě to.

,,Musím to říct ostatním. Jak je možné, že to Alice neviděla? Anebo, že by to nebyl Edward, ale jen někdo se stejným jménem, kdo se na něj podobá?” šeptal si nejspíš sám pro sebe a já většinu z toho moc nechápal.

Slyšel jsem znovu šustění papírů a hlas toho doktora.
,,Bože, vždyť i jméno má stejné jako tehdy. Toto nemůže být náhoda. Musím jim to honem říct.” S těmito posledními slovy jsem slyšel jeho vzdalující se kroky a poté jen zaklapnutí dveří. Kolikáté už?

Chvíli jsem jen ležel a přemýšlel o tom, co jeho slova měla znamenat a jak mě mohl znát. Já jsem si jist, že jsem ho neznal. A navíc jeho hlas bych si určitě pamatoval. Byl naprosto jiný než všech ostatních. Přemýšlel bych nejspíš dál, jenže temnota mě opět pohltila a já ji vysíleně podlehl.

CARLISLE
To není možný, to prostě nejde. Takové myšlenky mě pronásledovaly celou cestu co jsem jel domů. Z nemocnice jsem rychle musel odejít, abych to převyprávěl celé rodině. Tohle mi snad ani neuvěří.

Dojel jsem před dům, kde už stála Alice s úsměvem na rtech. Tak dlouho se neusmála dcera moje. Tohle by mohla být další šance pro mou rodinu, zase bychom byly kompletní, ale mohu mu to udělat? Znovu?

,,Ostatní už čekají v obýváku.” Řekla jen a já pouze přikývl. Došel jsem do pokoje, kde už všichni seděli na křeslech a čekali na to co se bude dít.

,,Musíme si promluvit.” Hlesl jsem pouze.

« SHRNUTÍ (Ejdriana) »

SHRNUTÍ (NeliQ)

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomenuto 8: