Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomenutý soucit - 1. kapitola

06.09.2011 (16:45) • devilgirl • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1355×

Zatlačila jsem do jemného ebenového dřeva obrovských dveří a ty se ztěžka otevřely. Vešla jsem do světlejší, prostorné místnosti, dokonale kulaté jako veliká věž. Přišla jsem právě včas. Heidi zrovna přiváděla vchodem na opačné straně místnosti skupinku lidí. Vzrušeně si povídali, štěbetali a prohlíželi si stěny, podlahu nebo strop.
U stěny už nedočkavě čekali i další členové gardy a hladově si prohlíželi nic netušící turisty, kterým zrovna Heidi oznamovala, že se nachází v jídelně. Labužnicky jsem si olízla rty a vydala se ke skupince, teď už vyděšených, lidí. Došla jsem až k muži, který ji zakončoval, jednou rukou ho chytila za loket a druhou mu odhalila krk, na kterém tepala červená žíla. S chutí jsem se zakousla a cítila, jak do mě proudí nový život.

Nikdy jsem se moc nevyžívala v zabíjení lidí a vždy to s nimi rychle skoncovala. Jednu dobu jsem jim dokonce nejdřív lámala vaz, aby nic necítili. Byli pro mě jen potrava. Nic míň, nic víc. Krev jsem potřebovala k životu a zvířecí jsem se živit nehodlala. Oslabilo by mě to, a to jsem nehodlala dopustit.
Dopila jsem poslední doušek té lahodné tekutiny a nenápadně se vypařila do své komnaty. Plácla jsem sebou na postel a přemýšlela nad svou existencí. Posledních několik desítek let jsem jen přežívala. Ještě do nedávna byl život tady naprostý stereotyp. Boj, krmení a trénink. Při zvláštních příležitostech se konaly plesy a různé slavnosti. Ani to mě ale nedokázalo vytrhnout z mého nudného „života“.
Neměla jsem tu žádnou přítelkyni, ale tu mi asi před půl rokem nahradil Sebastian. Všichni se ke mně chovali s úctou, ale nikdo kromě něj nedokázal sebrat odvahu a začít se se mnou bavit.

Jednoho slunečného dne jsem seděla v tiché zahradě a pohrávala si s myšlenkou, jaké by to asi bylo být pták. Být svobodná a nevázaná. Zatřepala jsem hlavou, abych z ní vyhnala tu představu, a až teď si všimla, že vedle mě na lavičce někdo sedí. Byl to urostlý upír s uhlově černými, z hlavy uličnicky trčícími, vlasy v nezkroceném rozruchu. Jeho oči byly stejně, jako ty mé karmínově rudé. Jeho pohled se střetl s tím mým a já byla uvězněna v jeho zajetí. Na tváři vykouzlil šibalský úsměv a jedním okem na mě mrkl.

„Jsem Sebastian,“ řekl veselým hlasem a pořád mě hypnotizoval pohledem.
„Isabella,“ odpověděla jsem a v rychlosti pokračovala, „nikdy dřív jsem tě tu neviděla. Jsi tu na návštěvě?“

„Ne, jsem člen gardy. Caius mě před třiceti lety poslal na velmi dlouhou misi a já se až teď vrátil.“ Znovu se na mě usmál a já byla konečně ve stavu, kdy jsem mu úsměv mohla opětovat.

„Ráda tě poznávám, Sebastiane."
Vzpomínka v mé hlavě se ztratila a byla na cestě zpátky do nitra mé hlavy. Přesněji do šuplíku s popiskem Sebastian. Vrátila jsem se zpátky do reality a začala přemýšlet o své spřízněné duši.
Sebastian byl báječný. Dokonale mi rozuměl, měl stejné pocity ohledně zabíjení lidí a pití lidské krve. Plně jsem mu důvěřovala. Dokonce tak, že bych mu svěřila vlastní život. Vždycky mě dokázal rozesmát a odehnat ode mě chmury.

________________________________________
Pokračování příště. Vaše devilgirl

Tak přesně tohle, přátelé, jsem pro vás měla nachystané, ale řekla jsem si, že první kapitola přece nemůže být takhle kraťoučká, a tak tady máte další část. Užijte si to.

Znali jsme se už něco přes čtvrt roku, když jsem se rozhodla, že mu svěřím své největší tajemství. Byli jsme tehdy ve velké místnosti, která zela prázdnotou. Nebyla v ní žádná světla, jen obrovské piano. Seděla jsem na zemi v tureckém sedu, Sebastian ležel a hlavu měl v mém klíně. Smáli jsme se a já si hrála s jeho vlasy. Po nekonečně dlouhé době, která se mi zdála jako věčnost, jsem našla spřízněnou duši. Ten den to bylo snad poprvé, kdy jsem na sobě neměla tmavou barvu. Měla jsem na sobě volné bílé tričko s potiskem a našitou mašličkou, černé lesklé legíny a černé baleríny. Husté, mahagonově hnědé vlasy jsem měla zapletené ve volném copu na straně.
Sebastian zrovna napodoboval Ara a já vyprskla smíchy. Celou tu dobu mě pozoroval a usmíval se jako měsíček na hnoji.

„Já ti dám,“ řekla jsem uličnicky a zatahala ho za uši. Znovu jsem to nevydržela a propadla v další záchvat smíchu.
Sebastian mě pořád pozoroval a pak najednou promluvil: „Jsi překrásná, když se směješ.“ Smích mě rázem přešel a já se začala tvářit vážně.

„Sebastiane, já…“ Nadechla jsem se a snažila se to ze sebe dostat. „Mám tě ráda jako přítele, ale nic víc. A navíc, nejsem připravená mít s někým vztah.“ Na chvíli jsem se odmlčela a Sebastian se mezitím zvedl a sedl si naproti mně na zem. Chytil mé ruce do svých a já se mu podívala do očí. Ten pohled rozhodl. Zhluboka jsem se nadechla a začala mluvit.

„Před hodně dlouhou dobou, když jsem byla ještě člověk, jsem se stěhovala k otci do jednoho malého městečka. Potkala jsem tam jednu upíří rodinu. Bylo jich sedm. Byli... jiní. Pili jen zvířecí krev a ne lidskou. S pěti z nich jsem chodila do školy.“ Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla, teď přijde ta nejtěžší část. Jména.
Sebastian mi na ruce prstem kreslil malé kroužky a snažil se mě uklidnit. „Nemusíš mi to říkat, jestli je to pro tebe tak těžké. Pochopím to.“ Upřeně na mě hleděl a jeho pohled mi prozrazoval úplně všechno. Strachoval se o mě.

Zachvěla jsem se a potřásla hlavou. „To je v pořádku. Musím se někomu svěřit.“ Nastala krátká odmlka, když jsem si to všechno srovnávala v hlavě. Znovu jsem se hluboce nadechla a spustila.

„Edward Cullen byl nadaný. Uměl číst myšlenky. Všem, kromě mě. Já… zamilovala jsem se do něj a potom jsem zjistila jejich tajemství. On mě taky miloval. Ani to, že je upír, nám nezabránilo, abychom byli spolu.“ Hlas se mi zadrhl a já se přitulila blíž. „Bylo to dokonalé, naprosto. Byli jsme jen my dva a nikdo jiný.“ Teď už jsem nedokázala udržet vzlyky v sobě a ty se draly na povrch. „Tvrdil, že mě miluje z celého svého srdce, ale nikdy mě nechtěl proměnit. Nikdy, i když já to chtěla.“ Rozvzlykala jsem se naplno a schoulila se do Sebastianovy náruče. On mě pořád jednou rukou držel kolem pasu a druhou mě začal hladit po hlavě a přitom mi do ucha šeptal uklidňující slůvka. Nakonec se mi podařilo se trochu uklidnit a pokračovala jsem dál.

„Rosalie Cullenová byla překrásná upírka, ale nikdy mě neměla moc ráda. Chodila s Emmettem. Ten se pořád smál a vtipkoval. Byl jako malé dítě.“ Na chvíli jsem se zarazila a musela si dodat odvahy. Přisunula jsem se k Sebastianovi a sedla si mu do klína. Pořád jsem mu upřeně hleděla do očí. Povzbudivě mě začal hladit po zádech a já se nakonec odhodlala.

„V Alici Cullenové jsem našla nejlepší přítelkyni. Zbožňovala nakupování.“ Chvíli jsem se odmlčela a přitom vzpomínala, jak mě tahala po obchodech a neznalo to konce. „Její manžel - Jasper - býval voják a měl trochu problémy se sebeovládáním. Když jsem se na oslavě mých osmnáctých narozenin řízla o balicí papír, neodolal. Ostatní ho sice stihli zastavit v čas, ale nebylo to nic platné. Další den nikdo z nich nepřišel do školy. Odpoledne se za mnou stavil Edward a...“ Moc jsem se snažila pokračovat, ale nešlo to. „Odešli bez rozloučení. Mluvila jsem jen s Edwardem. Řekl mi, že mě nikdy nemiloval, že pro něj nejsem dost dobrá a že jsem byla jen hračka, která se opotřebovala.“

Sebastian si mě k sobě přitiskl, co nejvíc to šlo, a zdálo se, že se pokouší udržet mě pohromadě. Jako bych se měla rozpadnout. Snažil se ucpat tu díru v mé hrudi a k mému překvapení se mu to docela dařilo. Když jsem chtěla znovu začít mluvit, jemně mi položil ukazováček na rty a hlavou naznačil, ať nic neříkám. Zůstala jsem potichu a dál se utápěla v bolestivých vzpomínkách.

Seděli jsme tak skoro celou noc. Po několika hodinách už jsme se cítila mnohem líp. Lehla jsem si na zem a položila jsem si hlavu do jeho klína, jako on předtím. Začal mě hladit po hlavě. Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem se cítila o něco šťastnější.
Zvedla jsem se ze země a zamířila k pianu. Nikdy jsem na něj nehrála, ale už od dětství jsem chtěla. Sedla jsem si na stoličku a jemně přejížděla po klávesách. Zmáčkla jsem první, pak druhou, třetí, čtvrtou a začala hrát. Nevím, kde jsem se to naučila, ale byla to překrásná melodie. Tak něžná, hebká a láskyplná. A pak mi svitlo. Moje ukolébavka. Pousmála jsem se a zavřela oči. Slyšela jsem, jak se Sebastian zvedá ze země a jde k pianu. Těsně vedle mě se zastavil a poslouchal.
Dohrála jsem poslední tón a otevřela oči.
„Co to je za skladbu? Je nádherná.“ Sebastian se usmíval a zvědavě na mě hleděl.
Bez zaváhání jsem odpověděla. „Moje ukolébavka. Složil ji pro mě Edward.“ Nebolelo to. Po tak dlouhé době mě pomyšlení na něj nebo na někoho z jeho rodiny nebolelo. Mohla jsem dokonce vyslovit jeho jméno. Konečně jsem se posunula dál.

...

Procitla jsem ve své komnatě a přistihla se, jak zírám na strop. Někdo zaklepal na dveře, a aniž by počkal na odpověď, vešel do pokoje. Byl to Sebastian.

„Ahoj, krásko.“ Promluvil svůdně a já se rozesmála. Takový on prostě byl. Pořád si ze mě dělal legraci. Smál se se mnou a až jsme se oba konečně uklidnili, pokračoval, „posílá mě Aro, mám ti vzkázat, že zanedlouho přijede vzácná návštěva a on chce, abys byla u toho. Zdůrazňoval, že je to velmi důležitá schůzka.“ Úsměv se mu ještě rozšířil a oba jsme se znovu začali smát.

Zvedla jsem se z postele a šla do šatny, abych si vybrala něco na sebe. Aro si mě tu opravdu hýčkal. Moje ložnice byla jako pro královnu a šatna jako pro nějakou filmovou hvězdu. A to radši ani nemluvím o koupelně. Sebastian šel hned za mnou, a zatímco já se vydala ke skříním podél zdi, on si sedl na sedátko uprostřed místnosti a se zájmem mě pozoroval.
Zanořila jsem hlavu do jednoho věšáku s šaty a hrabala, ale nic nenašla. Přesunula jsem se k druhému věšáku a hned na první pohled mě zaujaly jedny šaty. Byly na tuhle příležitost perfektní. Otočila jsem se k Sebastianovi s otazníkem v očích a on jen kývl. Podala jsem mu šaty i s ramínkem a šla hledat boty. Chvíli jsem vybírala a nakonec padla volba na černé botky na podpatku s mašličkou.
Vyhnala jsem Sebastiana z šatny a rychle se oblékla. Vlasy jsem měla stažené do volného drdolu. Chvíli jsem přemýšlela, co s nimi udělat, až jsem z nich nakonec jen stáhla gumičku a nechala je rozpuštěné, takže mi splývaly v plných vlnách až do půli zad. Popošla jsem k zrcadlu a zhodnotila svůj zjev. Bylo to přesně, jak jsem si představovala.
S úsměvem na tváři jsem vyšla z šatny a Sebastian uznale zahvízdal. „Teda, Bells, ty jsi kočka.“ Sjel mě celou znaleckým pohledem a ještě jednou kývl na znamení, že mi to sluší. Začala jsem se smát a plácla ho přes rameno. Začal se taky smát, chytil mě kolem pasu a vyrazili jsme za Arem.

Sebastian mi džentlmensky otevřel a podržel dveře a já s tichým díky vklouzla do sálu. Jediní „lidé“ v sále byli tři vládci a naše milá Jane. Chladně jsem se usmála a spolu se Sebastianem šla k trůnům, kde se všichni čtyři zdržovali.
„Aro,“ řekla jsem snad až trochu moc přeslazeně. „Caiusi, Marcu,“ dodala jsem už trochu míň nadšeně. Ani jsem se neobtěžovala podívat se Jane do tváře a chladně dodala, „Jane.“ Jmenovaná potichu zasyčela a já se pousmála.

Stoupla jsem si za Arův trůn. Díky mému daru a bojovým schopnostem jsem na to měla rozhodně právo. Mám totiž fyzický i mentální štít. Kromě toho bojuju nejlíp z celé Volterry. Sebastian se postavil za trůn Caia. Byl tu druhý nejschopnější. Měl stejnou schopnost jako Jasper, jen mnohokrát silnější. Po očku na mě mrkl a já mu mrknutí opětovala.
Po chvíli čekání se dveře do sálu otevřely a vešli dva upíři. Žena a muž. V hlavě se mi najednou začaly rojit tisíce myšlenek a já se bála, že se seskupí do jednoho houfu a rozhodnou se zaútočit na mou sebekontrolu. Pouze díky ní jsem se ještě nesesypala.

Pohlédla jsem těm dvěma do očí a vybavily se mi poslední vzpomínky, které jsem na ně měla.

Ne Bello, buď silná. Zvládla jsi třicet let, tak zvládneš i dalších pár zatracených minut, řval na mě můj vnitřní hlas a já se rozhodla ho poslechnout. Chladným pohledem jsem si měřila ten páreček, nepáreček. On vypadal překvapeně a šťastně, ale přesto měl tvář zkřivenou bolestí. Ona vypadala ohromeně a nešťastně.

Aro se vedle mě nadechl a začal svým nudným přivítacím proslovem, jako obvykle. „Mí drazí,  blablabla…“ Neměla jsem chuť ho poslouchat. Místo toho jsem se soustředila na ty dva a snažila se zjistit toho co nejvíc z výrazu jejich obličeje.

________________________________________

Pokráčko příště, jako obvykle.

Pište mi, prosím, komentáře, ať vím, jestli má vůbec cenu pokračovat. Budu ráda i za jakoukoli kritiku, ať vím, na co se zaměřit.

XD Vaše devilgirl

Autor: devilgirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomenutý soucit - 1. kapitola: