Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomenutý soucit - 2. kapitola

07.09.2011 (07:00) • devilgirl • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1360×

Seděla jsem na velmi pohodlné a stylové sedačce a netrpělivě bubnovala prsty do opěradla. Byla jsem strašně nervózní. Edward, který seděl hned vedle mě, na tom nejspíš nebyl o moc lépe. Rozhlédla jsem se po místnosti, kde jsme seděli. Byla to nejspíš nějaká uvítací hala. Byla obrovská. Z kamenných zdí a lesklých podlah šel chlad. Necítila jsem se tu vůbec dobře. Spíš mi to tu nahánělo pořádný strach. Na druhé straně místnosti byla recepce a za pultem seděla drobná lidská žena. Mohlo jí být tak pětadvacet let.
Mou pozornost upoutaly zvuky kroků, a když jsem vzhlédla, uviděla jsem toho malého hnědovlasého kluka, myslím, že se jmenuje Alec, jak se k nám blíží.
Zastavil se necelé dva kroky před sedačkou a povýšeným hlasem nám oznámil, že jsme očekávání. Doprovodil nás před mohutné kamenné dveře a s tichým sbohem odkráčel do neznáma.
Povzbudivě jsem se podívala na Edwarda a po jeho vzoru nasadila chladnou masku. Zatlačil do dveří a ty se otevřely dokořán. Naskytl se nám pohled na šest upírů s karmínovýma očima. Zastavili jsme se asi uprostřed toho velkého sálu a já měla možnost si všechny prohlédnout. Byli tu tři - bezpochyby velice staří - upíři. Aro, Caius a Marcus. Seděli na svých trůnech a měřili si nás pohledem. Za Marcovým trůnem stála drobná blondýnka. Byla velmi podobná Alecovi. Ach, ovšem, to bude Jane. Když si všimla, že ji pozoruji, falešně se na mě usmála. Úsměv jsem jí oplatila a pohledem pokračovala k chlapci, který stál za Caiovým trůnem. Byl moc pohledný. Krásné černé vlasy barvy havraního peří měl rozcuchané kolem hlavy a trčely mu do všech stran. Mírně jsem se na něj usmála, ale on mi úsměv neopětoval. Trochu jsem zesmutněla, ale vážně jen trochu.
Tohle všechno mi netrvalo ani dvě sekundy a já se zaměřila na posledního z Volturiových v této místnosti. Byla to dívka, velice krásná dívka. Byla mi povědomá. Zadívala jsem se pozorněji a přísahám, že kdyby mi tou dobou ještě bilo srdce, bylo by se zastavilo. Viděla jsem Bellu. Opravdovou a živou Bellu. No, živou nebyl úplně ten správný pojem, ale budiž. Vypadala úchvatně. Její dříve kaštanově hnědé vlasy teď měly barvu mahagonového dřeva a nádherně se leskly. Obličej měla naprosto dokonalý. Nejspíš byla ještě hezčí než já. Byla jsem šťastná z　toho, že je naživu, a zároveň nešťastná z toho, jak asi musela trpět. Nenáviděla jsem Edwarda za to, co jí udělal. Sice jsme se neměly moc v lásce, ale po našem odjezdu z Forks, se mi po ní moc stýskalo.
Nejradši bych tě roztrhala na kousíčky a ty schovala po celém světě, ty idiote jeden, poslala jsem mu v myšlenkách, ale on mě nevnímal. Zíral na ni a podle výrazu jeho tváře jsem usoudila, že asi nemá moc jasno v tom, co cítí. Znovu jsem se podívala na Bellu a trochu mě zaskočil její výraz, kterého jsem si před tím nevšimla. Tvářila se chladně. Až moc chladně. Neměla jsem moc času se tím zabývat, protože ten stařík Aro začal něco blekotat.
„Mí drazí přátelé, jsem tak rád, že vás vidím. Talentovaný Edward a překrásná Rosalie. Co vás k nám přivádí, milé děti?“ Aro se choval jako totální magor a culil se jak gumová kačenka. Musela jsem se přemáhat, abych se ho nezeptala, kde nechal plínky a svého plyšového pejska.
Ohlédla jsem se po Edwardovi a usoudila, že není ve stavu, kdy by byl schopen odpovědět, tak jsem se toho ujala já.
„Taky nás těší, pane,“ řekla jsem, co nejpřesvědčivěji jsem uměla, a pokračovala dál tím až nechutně přeslazeným hlasem. „Já i bratr bychom se rádi přidali do vašich služeb, pokud nám ovšem bude dopřáno takové pocty.“
Aro přímo vyletěl z trůnu a začal nadšeně tleskat rukama a div že nezačal i tancovat. „Ale to je přece samozřejmé, že se můžete přidat k naší rodině. Jsme tím velice, ale velice potěšeni.“ Začal tleskat ještě rychleji, ale po chvíli se zarazil, přestal dovádět a už s vážným hlasem a výrazem pokračoval. „Mám ovšem jednu podmínku. Oba musíte přejít na naši stravu.“ Podíval se na mě s otázkou v očích a já přikývla. S Edwardem jsme o tom mluvili v　letadle. Byli jsme ochotni podstoupit to.
„Přijímáme,“ zazněl chladnou a skoro prázdnou místností můj rozhodný a pevný hlas. Aro se znovu rozjásal a začal tleskat. Ukázal na Bellu a toho kluka a veselým hlasem jim dával instrukce. „Isabello, prosím tě, buď tak hodná a doprovoď Rosalii do její komnaty. Je hned vedle té tvé. Děkuji.“ Bella přikývla a vydala se směrem ke mně. Až teď jsem si všimla, co má na sobě. Krátké černé šaty se složitě nadouvanými rameny a… Zalapala jsem po dechu. Boty z nové kolekce návrháře bot Giuseppe Zanottiho pro jaro a léto 2011. Ty boty byly dokonalost sama. Alice se mohla zbláznit, když je viděla na módní přehlídce. Snažila se je koupit, ale vysmáli se jí.
A teď tady vidím Bellu, naši nenápadnou Bellu, v botách dražších, než moje luxusní postel. Nemohla jsem tomu uvěřit.
Zrovna procházela okolo Edwarda a ten už to nevydržel a chytil ji za ruku. „Bello. Jsi to ty?“ Bella se bleskurychle otočila, vykroutila svou ruku z jeho sevření a chytla ho pod krkem.
„Pro tebe Isabella. Bello mi říkají jen přátelé,“ zasyčela na něj a přitom se mu dlouze dívala do očí. Na Edwardově tváři se nyní objevila až neskutečně bolestná grimasa. Mělo by mi ho být líto, ale nebylo. Byla jsem na Bellině straně. Dostal, co si zasloužil.
Bella na něj ještě chvíli hleděla, pak ho pustila a on dopadl na chladnou podlahu, kde se zhroutil na zem. Ona dělala, jakože se jí to netýká, a rukou mi naznačila, ať jdu za ní. Poslechla jsem a následovala ji ze sálu.
Když jsme odcházely, slyšela jsem, jak Aro dává tomu klukovi podobné instrukce ohledně Edwarda, jako dával Belle ohledně mě.
Ani jsem nevnímala, kam mě Bella vede. Přemýšlela jsem o tom, jak se k ní mám chovat. Ani jsem se pořádně nestihla do svých myšlenek zabrat a byly jsme na místě.
„Tohle bude tvůj pokoj.“ Ukázala na dveře, u kterých jsme stály. „Kdybys něco potřebovala, jsem hned vedle.“ Ukázala na dveře hned vedle a mírně se na mě usmála. Když se usmívala, byla ještě krásnější než předtím. Úsměv jsem jí oplatila a obracela se ke dveřím, když jsem se zastavila.
„Isabello,“ začala jsem váhavě a už už chtěla pokračovat, když mě zarazila zdvižením ruky.
„Pro tebe Bella,“ řekla s úsměvem a já ni koukala jako sůva z nudlí.
„Mohly bychom si promluvit?“

Autor: devilgirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomenutý soucit - 2. kapitola: