Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapovězená láska 12. kapitola

27.09.2012 (19:00) • eivliS • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2439×

Seděla jsem v kostelní lavici jako opařená a nevěřícně poslouchala Edwardovo kázání a sledovala jeho pohled, který na mě upíral.

Přestaňte se sobecky starat jen sami o sebe a podejte pomocnou ruku svému bližnímu. Když se mu pokazí auto, svezte ho, nebo ho alespoň doprovoďte domů. Když upadne, pomozte mu vstát. Když má strach, obejměte ho. Vždyť si uvědomte, kde by byla Karkulka, kdyby jí nepřišel myslivec na pomoc.

Tak to už na mě bylo moc. Rozhodla jsem se, že se na tu noc Edwarda zeptám. Možná budu vypadat jako naprostý magor, ale alespoň budu vědět pravdu.

„Bello, Bello,“ zacloumala se mnou Alice, aby mě vytrhla z mého zamyšlení.

„Co je, Alice? Zamyslela jsem se.“

„To bylo ale dlouhé a hluboké zamyšlení. Všichni už jsou pryč.“

Koukla jsem se kolem sebe a opravdu. Už tu nikdo nebyl. Dokonce ani Cullenovi. Zbyly jsme tu s Alicí samy.

„Tak už se z toho transu, Bello, prober. Jedeme domů. Jasper na nás už čeká.“

„Alice,“ řekla jsem. „Já s vámi nepojedu. Musím mluvit s Edwardem. Hned!“

Alice pochopila, usmála se a v tu ránu jsem byla sama.

Ani jsem nepřemýšlela, že půjdu venkovním vchodem, a vydala jsem se rovnou nejkratší cestou, přímo za kazatelnou, do kostelního zázemí. Mé činy předběhly zdravý rozum a hlavně slušné vychování a já bez zaklepání vrazila do místnosti určené jen pro Edwarda.

To, co jsem viděla, mi doslova vyrazilo dech.

Edward se převlékal do civilu a právě si přes hlavu přetahoval jakousi sutanu, takže neměl ponětí, že civím na jeho obnažený hrudník.

Pane bože, to je chlap. Cihličky svalů se na mě usmívaly z jeho vypracovaného břicha a vybízely k polaskání.

Smět si tak sáhnout, pomyslela jsem si. Stála jsem ve dveřích a nemohla se toho pohledu nabažit.

Dech se mi samovolně zrychlil a srdce rozběhlo. Byla jsem vděčná tomu, že Edward pořád zápasil s tím přebytečným kusem šatů, protože kdyby mě viděl, jak tu na něj mlsně koukám, asi by se divil.

Znenadání na mě koukla jeho rozcuchaná, střapatá hlava, kterou právě vyprostil a vyjeveně na mě koukal.

„Co tady děláš, Bello?“ zeptal se a šibalsky pozdvihl jedno ze svých dokonalých obočí.

„Já, já…,“ koktala jsem. „Musím s tebou mluvit.“ Oči mi zase sjely po jeho postavě a dech se mi zatajil. „Ale tady ne. Venku,“ vydechla jsem a vypadla z té elektřinou nabité místnosti dřív, než bych se na něj vrhla.

Klopýtala jsem v těch dokonalých lodičkách ven z kostela a kypřila podpatky půdu. Přesně jsem věděla, kam mám namířeno. Potřebovala jsem to vydýchat a zchladit se.

Ano, toto je dokonalé místo.

Běžela jsem k tomu barelu vody, ve kterém se před nějakým časem snažil Edward, bohudík neúspěšně, utopit.

Teď jsem tu stála já a rukama se opírala o jeho okraj. Dívala jsem se na odraz své tváře ve vodní hladině a nepoznávala jsem se. Zorničky rozšířené, líce rudé a rychlým dýcháním vzdouvající se hruď.

„Snad se mi tu nechceš utopit, Karkulko,“ ozval se ten známý, sladký hlas. Za jeho zvukem jsem se otočila a spatřila Edwarda, jak se ležérně opírá o nedaleký strom.

„Ne, jen bych se potřebovala zchladit.“

„A tak ses rozhodla následovat mého příkladu,“ usmíval se a pokračoval: „Vykašli se na to, nefunguje to.“

Sebrala jsem si své poletující myšlenky a snažila se zasunout svůj chtíč hodně hluboko.

„Edwarde, byl to sen, nebo se to opravdu stalo?“

Neměla jsem pochyb o tom, že ví, o čem mluvím.

„Co myslíš?“ odpověděl na otázku otázkou.

„Já se ptala první, Edwarde!“

„Chtěla bys, aby to byl jen sen, nebo aby to byla skutečnost, Karkulko?“

Dobře, budeme si hrát.

„A ty bys chtěl, aby to byla skutečnost?“

„Bello,“ zašeptal a udělal krok ke mně. Srdce mi spadlo až do bot, když jsem sledovala, jak se ke mně pomalým krokem šelmy přibližuje.

Bez varování a bez jakéhokoliv povelu mého mozku jsem se mu vrhla do náruče. Chytil mě do svých mocných paží a přitiskl své rty na mé. Celým tělem mi proudila živelná energie, která by dokázala zásobovat velkoměsto na pět let.

Drtil mé rty svými a já mu to oplácela. Naše jazyky se vzájemně laskaly a já se toho nemohla nabažit. Bože, ať tato chvíle nikdy neskončí. Prsty jsem mu zajela do jeho neposlušných vlasů a stiskla je v pěst. Edward hrdelně zavrčel a mě to rozproudilo ještě víc.

Bello, Bello, toto nesmíš, ozvalo se moje svědomí.  

„Drž hubu,“ ujelo mi.

„Držím,“ zašeptal mi mezi polibky Edward do úst.

Tomu jsem se musela zasmát, ale zároveň mě to vrátilo do reality. Ač jsem nechtěla, musela jsem to udělat. S použitím veškeré své síly jsem se odlepila od Edwardových sladkých a smyslných rtů. Opřela jsem své čelo o jeho a pohledla mu do očí. Měl je černé, zase.

„Edwarde, i když to moc chci, toto nesmíme. Jsi kněz.“

„Nic není takové, jak vypadá,“ řekl mi. „Musím ti říct pravdu, já to už prostě nevydržím. Věř mi a neboj se.“

Věřila jsem a nebála se. Jak bych se mohla bát člověka, kterého miluji.

Chytil mě za zápěstí a jediným pohybem si mě vyšvihl na záda.

„Raději zavři oči,“ zašeptal a já z jeho hlasu cítila uvolnění a radost.

Poslechla jsem jeho rady a měla oči pevně stisknuté. Zdálo se mi, že se pohybujeme, a asi velice rychle, protože mi neodbytný vítr cuchal vlasy. Hlavu jsem si položila do dolíku mezi jeho ramenem a krkem a vdechovala tu osobitou a omamnou vůni. Nemohla jsem si pomoct, když jsem byla tak blízko. Nosem a rty jsem mu přejížděla po krku a ztrácela se v pralesu zlatavě hnědých vlasů.

„Bello, jsme tady,“ řekl mi Edward a rukama stiskl má stehna, která obepínala jeho pas. Líbilo se mi to a chtěla jsem čím dál tím víc. Chtěla jsem ho. Teď a tady. Kněz, nekněz.

Otevřela jsem oči a zjistila jsem, že už se stmívá. Rozhlédla jsem se po tom známém místě. Byli jsme u našeho kamene na pláži.

Snažila jsem se co nejelegantněji sesednout a díky rozparku na šatech, který jsem si trochu prodloužila, se mi to dařilo až do chvíle, kdy jsem přistála na zemi. Podpatky mi zajely do písku pláže a já se opět sesunula k Edwardovým nohám.

„Začíná to být tradice, ale mně se nelíbí,“ zamrmlala jsem naštvaně.

Edward si ke mně čupnul a přehodil přese mě svůj svetr. Vsunula jsem ruce do rukávů, protože se začínalo ochlazovat. Vypadala jsem v tom jako hastroš. Rukávy mi byly dlouhé a celý svetr mi byl velký. Ale byl jeho. Chodila bych třeba v pytli, kdyby byl Edwardův. Takový ztracený případ jsem!

„Je ti zima,“ řekl Edward.

„Už je mi dobře, děkuji, “ usmála jsem se.

Chytil mě do náruče a posadil si mě na klín tak, že jsem se zádama opírala o jeho kamennou hruď.

Objal mě pažemi a políbil na krk. Pak na chvíli zamrzl a přisahala bych, že si mě očichával.

„Bello, vím, že nechceš nic vědět, ale já bych ti rád řekl pravdu. Potřebuju ti ji říct. Víš, já jsem se… Já se do tebe…,“ hledal slova a mně se srdce chystalo vyskočit z hrudi.

„Chceš, aby mezi námi nebylo žádné tajemství,“ přerušila jsem ho, „jsem připravená, Edwarde. Věřím ti. Mluv,“ pobídla jsem ho, abych mu dodala odvahy. Pohodlně jsem se o něho opřela a zadívala se na první vycházející hvězdu nad divokými vlnami oceánu.

Edward se párkrát zhluboka nadechnul, až mě jeho studený dech zastudil na krku, a spustil.

„Bello, hlavně se neboj. Ani já, ani nikdo z mé rodiny ti neublíží.“ Přikývla jsem a on pokračoval:

„Je spousta věcí mezi nebem a zemí. Nic není takové, jak se zdá, a ne všechny vymyšlené příběhy jsou opravdu vymyšlené. Spousta se jich zakládá na pravdě. Třeba hrabě Dracula. Člověk si ho představuje jako upíra se špičatými zuby, co se živí lidskou krví a spí v rakvi. Tento muž ale opravdu existoval. Žil v Rumunsku a jmenoval se hrabě Vlad Dracul.“

Edward se odmlčel.

„Pořád poslouchám.“

„Bello, já jsem upír.“ To poslední slovo zašeptal a já ztuhla.

„Já a celá moje rodina. Jak už jsem ale řekl, nemusíš se nás bát. Prosím, neměj z nás strach,“ prosil. „Nikdy ti neublížíme. Neubližujeme lidem. Neživíme se lidskou krví. Už věky bojujeme se svojí podstatou. Nechceme být ta krvežíznivá, vraždící monstra. Živíme se jen krví zvířat. Carlisle nás takto vychoval a my jsme mu za to na věčnost vděčni.“

Ani jsem nedutala. V němém úžasu jsem poslouchala a vstřebávala vše, co mi právě Edward řekl, a vše začalo dávat smysl.

„Jsme nesmírně rychlí a silní. Nikdy se neunavíme, nespíme, nepotřebujeme dýchat. Nestárneme. Jsme nesmrtelní.“

„Nestárnete? Jste nesmrtelní?“ vydechla jsem.

Edward mě pohladil po vlasech. Asi taky aby zjistil, jestli ucuknu. Samozřejmě, že jsem neucukla

„Ne,“ odpověděl.

„Kolik je ti let?“

„Přes sto.“

„Vypadáš dost zachovale,“ snažila jsem se trochu uvolnit tu napjatou atmosféru.

Edward se zasmál a pokračoval:

„Někteří z nás mají zvláštní schopnosti. Já například slyším mysl ostatních.“

A do prdele, pomyslela jsem si, začervenala se a tíhou studu se skrčila.

„Jen tvoji ne. Nevím, čím to je. Chtěl bych vědět, co si myslíš, co se ti odehrává v hlavě.“

Díky, Bože, pomyslela jsem si.

Alice například vidí do budoucnosti a Jasper umí ovládat city druhých.

…

Seděli jsme tam asi hodně, hodně moc dlouho. Edward mi vyprávěl historii své rodiny. Jak ho Carlisle našel umírat a jak ho přeměnil. Vyprávěl mi o Esmé, která, šílená ze smrti svého dítěte, skočila z útesu. Popisoval ta hrůzná zranění, která na sobě měla Rosalie, když ji Carlisle přinesl a přeměnil. Mluvil o Emmettovi a jeho nevydařeném lovu medvěda a nakonec o tajemném vpádu Alice a Jaspera do jejich životů. Mluvil i o Itálii a upířích vládcích. Často ale u toho vrčel, takže jsem usoudila, že je moc v lásce nemá a neptala jsem se.

„Jak se k tomu stavíš ty, Bello?“ zeptal se mě.

„Jsem ráda, že to vím. Mnohé je teď jasnější a hodně se toho tím vysvětluje,“ odpověděla jsem a cítila, jak Edward za mnou sklonil hlavu.

„A nebojím se tě, jestli se ptáš na tohle.“

„Děkuji.“

„To já děkuji.“

Chvíli jsme jen tak beze slov seděli. Cítila jsem, že má ještě něco na srdci.

„Ještě pořád poslouchám.“

Najednou jsem ucítila, jak mě Edwardovy paže otáčejí tak, abychom byli tváří v tvář. Klečela jsem vedle něj a špičky lodiček jsem měla zabořené v písku.

Edward chytl mé ruce do svých ledových dlaní a upřeně se mi díval do očí. Srdce mi zařadilo pětku. Teď nastane zlom. Bude to něco velkého, a tak jsem se nadechla a kývla na něj. Dělala jsem ze sebe hrdinku, ale byla ve mně jen malinká dušička.

Asi se to teď posere. Bože, ať se to neposere.

„Bello, já nejsem kněz. Jen si na něj, takříkajíc, hraju.“

Tu poslední větu mi už mumlal do rtů, protože jsem se na něj co nejvášnivěji a s pocitem obrovské lásky, úlevy a radosti vrhla. Asi to nečekal, protože jsem ho porazila a teď jsme se oba váleli na pláži a opláceli si žhavé polibky.

Edward se za chvíli vzpamatoval, nadzvedl své kamenné tělo a opět se mi zahleděl do očí.

„Chceš mi ještě něco říct.“ To nebyla otázka.

„Isabello, já se do tebe zamiloval. Miluji tě celým svým mrtvým srdcem,“ vyznal se.

Slzy štěstí se mi draly do očí. Byla jsem dokonale šťastná. Muž, no vlastně upír, ale to je jen detail, kterého miluji, mi moji lásku opětuje. Není kněz, takže nám v naší lásce nic nebrání.

„Miluju tě, Edwarde.“

Ten zářivý úsměv na Edwardově tváři nikdy nezapomenu.

Byl to dokonalý večer. Vyznávali jsme si lásku a nad našimi hlavami vycházel měsíc. Tulila jsem se ke svému miláčkovi a troufám si říct, že v tento moment není na planetě šťastnějšího člověka, než jsem já.

„Pojď, lásko, musíš být šíleně unavená. Vezmu tě domů,“ řekl Edward, vstal a podával mi ruku.

„Ale já mám Střep u vás před domem,“ vzpomněla jsem si.

„To není problém,“ vytahoval se Edward.

A vtom mě to napadlo. „Edwarde, vlastně jsi mi neodpověděl na moji otázku.“

„Na jakou?“ Byl zmatený.

„Byl to sen?“

V očích mu zajiskřilo a bylo vidět, že mě chce napínat. Prokoukla jsem ho.

„A víš co, Edwarde, mně je to už jedno,“ nahodila jsem udičku.

„Nebyl to sen, Karkulko. Ten kmen, ze kterého jsi sedřela kůru, je toho důkazem.“

Zasmála jsem se.

„Tak kde chceš dnes spát, miláčku? U nás doma, nebo u vás?“ ptal se.

„A zůstaneš se mnou?“

„Když budeš chtít.“

„Moc si to přeju, a když se mnou zůstaneš, je mi jedno, kde budu spát.“

Pak mě ale dostihla má slova a musela jsem je vzít zpět. Když jsem si představila sebe a Edwarda v jedné místnosti. A rozhodně jsem té příležitosti chtěla využít na nějakou smysluplnější činnost, než na výuku hry šachů, bylo by příhodnější, zůstat u nás doma.

„Asi pojedeme k nám domů. Zamilovala jsem si jak tebe, tak i tvoji rodinu, ale když teď vím, jak šíleně bystří jsou, že slyší i trávu růst na míle daleko…,“ chtěla jsem pokračovat, ale Edward mě přerušil.

„Chceš mít soukromí,“ řekl a párkrát nadzdvihl obočí.

„Když je Charlie pryč, musí se toho pořádně využít, nemyslíš?“ Zase udička.

„Stoprocentně,“ souhlasil a mně se v hlavě vířily myšlenky na dnešní noc.

Ještě chvíli, ještě chviličku, Bello, udrž své vybuzené hormony na uzdě a mazel si oholit nohy.

Autor: eivliS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapovězená láska 12. kapitola: