Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapovězená láska 16. kapitola

07.09.2013 (08:15) • eivliS • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2261×

Už uplynul více jak týden od Jakeova bungee jumpingu z mého okna. Tátu málem ranila mrtvice, když doběhl před dům a místo mastného fleku, který tam měl po Jakeovi zůstat, tam nenašel ani chlup.

Tázavě se na mě otočil a já jen zakroutila hlavou a řekla, že všechno je jinak, než se zdá, ale že nevím, jestli mu to můžu říct. Kupodivu se s mojí odpovědí spokojil a dál po tom nepátral. A nechal mě být.

Což se nedá říct o Edwardovi. Teda ne že by mi jeho pozornost vadila, ale mít neustále za zády neviditelného bodyguarda člověka taky omrzí.

„Edwarde, děje se něco? Měla Alice nějakou vizi?“ ptala jsem se každý den pořád dokola a teď, když jsme se k sobě tulili v posteli, kterou pořídil do svého pokoje, jsem to udělala zase.

„Ne, Bello. Nic se neděje. Nic nového, a to je právě na celé věci tak divné. Nejdřív Jessičina nenávist vůči tvé osobě byla tak intenzivní a teď je po všem,“ kroutil hlavou. „Nevěřím jí.“

„Edwarde, nic se neděje, a to je hlavní. Nechci na ni myslet. Chci doufat, že se jí rozsvítilo a uvědomila si svoje činy,“ namítala jsem.

Edward jen kroutil hlavou a očividně měl jiný názor než já.

Zvedla jsem se na lokty, zahleděla se mu do očí a posunula se blíž k jeho rtům pro polibek. Usmál se a políbil mě, pak sykl a odtáhl se. Vtom mě napadlo, že se něco děje. Že je něco jiné. Jasně, oči. Jeho oči. Byly černé a tvrdé. Měl žízeň. Velikou.

„Edwarde!“ křikla jsem na něj. „To si nemůžeš dělat. Nemůžeš se nechat tak vyžíznit.“

Přikývl. „Ano, máš pravdu, neměl bych. Je to nebezpečné, hodně nebezpečné. Hlavně pro tebe. Ale když to je tak těžké nechat tě i na chviličku samotnou.“

„Jak to můžeš vědět, ještě jsi to nezkusil. I do kostela jezdím s tebou,“ hartusila jsem.

„Ještě, že se tam neobjevila ta čarodějnice,“ procedil Edward mezi zuby.

Pohladila jsem ho po jeho zlatavých vlasech a on zavrněl. Bylo to pro mě jako afrodiziakum a za normálních okolností bych se na něj vrhla, ale teď, když měl žízeň, jsem musela být hodná. Nechtěla jsem mu to ztěžovat.

„Běž lovit. Nechci, abys trpěl. Pohlídám se doma. Budu hodná,“ slibovala jsem mu.

„Alice by tě…“ chtěl navrhnout, aby mě jeho sestra pohlídala, ale já ho utnula dřív, než to stačil doříct.

„Edwarde, důvěřuj mi trošku. Budu doma a budu dokončovat Alicin obraz. Nehnu se z pokoje,“ slibovala jsem.

Nelíbilo se mu to, to jsem na něm poznala, ale nakonec souhlasil. Chtěl mně dokázat, že mi věří.

„Tak jdi už,“ pobízela jsem ho. Čím dřív odejde, tím dřív se vrátí a teď, když je noc, většinu z té doby prospím.

„Ne, ne,“ zavrtěl hlavou. „Až ráno,“ políbil mě do vlasů a přičichl si k nim. „Spi, lásko. Brzy se uvidíme,“ zašeptal mně do ucha a já pomalu upadala do sladkého spánku při zvuku Edwardovy ukolébavky, kterou mi broukal.

Ráno mě probudilo slabé zaklepání. Otevřela jsem oči a zjistila, že jsem v pokoji sama.

„Můžu dál?“ ozvalo se za dveřmi.

„Samozřejmě, Alice,“ vybídla jsem ji.

Vstoupila, no, vlastně vplula, a ladně si sedla na kraj postele.

„Co se děje, Alice?“

„Nic, jen mi slib, že na sebe budeš moc opatrná,“ koukala smutně.

„Samozřejmě, že budu,“ slíbila jsem.

„Víš, Edward nás nabádal, abychom ti na dnešek dali všichni propustku. Že potřebuješ být chvíli sama, bez dozoru. Že se potřebuješ volně nadechnout. Myslím, že se mu, stejně jako nám všem, nelíbí nechat tě bez dozoru, ale máme prý věřit tvému úsudku.“

Brada mně spadla až ke kolenům. Věřit mému úsudku, no dobře. Budu mu věřit taky.

Alice vstala a políbila mě na tvář.

„Auto máš před domem, Bello. A nezapomeň, rovnou domů a malovat,“ usmála se.

…

Ani jsem se nenadála a už jsem vystupovala ze Střepu před naším domem. V porovnání s vilou Cullenových to byla chaloupka, ale přeci to byl můj domov. Nějak jsem se rozněžnila. Asi to mělo co dočinění s mým odchodem od Cullenových. Všichni mě líbali a hladili a měli ve tvářích takové zvláštní, smutné výrazy. Nevím, ale něco bylo ve vzduchu. Začala jsem litovat svého hrdinského rozhodnutí. Ale co, nemůžu být donekonečna pod dozorem a schovávat se. V tom měla Alice pravdu.

Takže jsem vešla do domu, uvařila si hrnek čaje, oblékla si teplé, chlupaté ponožky a postavila se před plátno, ze kterého se na mě dívala Alice. Dnes ho dokončím, řekla jsem si.

Štětec mi tančil po plátně tak lehce, jako kdyby ho vedla vyšší bytost, a ne já.  Práce mně šla rychle od ruky a musím uznat, že to byla velmi dobře odvedená práce. Asi proto, že to bylo pro tak milou osůbku, jakou byla Alice.

Poodstoupila jsem od plátna, abych se na své dílo podívala s odstupem a musela se usmát, když jsem pomyslela na Jaspera a na to, jak se bude divit, co to dostal za dar. A na Emmetovy narážky, na ty jsem se moc těšila.

Musela jsem uznat, že mám celou Cullenovic rodinu moc ráda, že mně všichni přirostli k srdci.

Najednou mě přepadl zvláštní stesk. Napadlo mě, co bych dělala a jak bych se asi cítila, kdyby to všechno najednou muselo skončit.

Ne, ne, ne, kroutila jsem hlavou, abych odehnala ty nepříjemné myšlenky. Otevřela jsem okno a vyklonila se z něj, abych se zhluboka nadechla.

Zdejší vzduch byl příjemný. Příjemně vlhký, osvěžující, voňavý, ale já potřebovala víc. Potřebovala jsem svobodu. Musela jsem vypadnout.

Oblékla jsem si džíny, nazula tenisky a přehodila přes sebe bundu a vyrazila z domu.

Šla jsem po silnici a zmocňoval se mě nepříjemný pocit deja vu.

Ale kuš, Bello. Nebuď paranoidní, napomenula jsem se.

Došla jsem až do městečka a byla jsem nabita zvláštní energií. Bylo mi dobře a cítila jsem se šťastná. Přistihla jsem se, že si pískám a poskakuju po bílé čáře podél silnice.

Prošla jsem si těch pár obchůdků, co tady ve Forks byly, popovídala si s paní Weberovou a pár známými a nakonec jsem se rozhodla sednout si na šálek voňavé kávy do malé kavárničky.

Už jsem se natahovala pro kliku, když jsem za sebou uslyšela známý hlas a zamrazilo mě.

„Ahoj, Bello,“ řekla Jessica a smutně sklopila oči. Já jsem je zase v reakci na to, čeho jsem byla právě svědkem, vyvalila.

„Ahoj, Jessico.“

Vzhlédla ke mně s nadějí v očích.

„Dovolíš mně, abych tě pozvala na kafe? Chci s tebou mluvit. Omluvit se ti. Prosím,“ prosila.

Co se to tu děje? Zbláznila jsem se, nebo se mi minulé události jen zdály? Jessica prosí!

Nejednou mně jí bylo líto.

„Samozřejmě,“ souhlasila jsem a otevřela dveře od kavárny.

Sedly jsme si k malému stolečku do pohodlných křesel a obě si objednaly latte.

Jessica se zhluboka nedechla a vpila se mi do očí.

„Bello, chci se ti moc omluvit. Za všechno. Za všechno, co jsem ti udělala, jak jsem ti ublížila. Že jsem ti přebrala Mikea i že jsem o tobě všem navykládala lži. Omlouvám se za to, jaká jsem mrcha a umím lidem kolem sebe jen ubližovat. Chci, abys byla první z mého seznamu, komu se omluvím. Je mi to opravdu líto.“

Nevěřila jsem vlastním uším a opět nebyla schopná slova. Toto by mě ještě před pár minutami nenapadlo a teď tady sedím s Jessicou u kafe a ona zpytuje svědomí.

„Omlouvám se za to s Edwardem. Po tom všem, co jsem ti provedla, máš právo na to být šťastná.“

„Jessico, ale proč? Proč jsi to vůbec dělala? Proč jsi mě tak nenáviděla?“ musela jsem se zeptat.

Oči zabodla do podlahy.

„Proč, protože jsem ti záviděla. Tys měla všechno. Byla jsi krásnější, šťastnější, pohodovější než já. Měla jsi přátele, kteří by ti za jakékoliv situace pomohli. Bylas oblíbená pro to, jaká jsi a ne proto, že se tě báli jako mě. Měla jsi přítele, který tě miloval. Rodiče, kteří tu byli vždy pro tebe,“ plakala a hlas jí přeskakoval.

Tak takto jsem Jessicu nikdy neviděla a přiznám se, bylo mi jí líto. Vlastně to byl nešťastný člověk, který toužil po něčem, co v životě neměl. Nebo měl, ale tak, že si to vynutil nebo se toho jinak hodně zákeřně zmocnil.

Byla jsem z toho celá paf, potřebovala jsem se opláchnout.

„Omluv mě, hned jsem tady,“ řekla jsem a odcupitala na toalety.

Opláchla jsem si obličej a vydýchala informace, které mi pořád pobíhaly hlavou.

Když jsem se vracela k našemu stolečku, seděla tam Jessica schlíple a nešťastně. Člověk by jí dal drobas, kdyby měla u nohou klobouk.

Sedla jsem si a dopila svoji kávu, už byla studená a chutnala divně.

„Odpustíš mně, Bello? Odpustíš mi, prosím?“

Chybovat je lidské, odpouštět božské, pomyslela jsem si.

Jessica nikdy nebude moje kamarádka, nikdy ji nebudu mít ráda. Odpustím jí, ale nezapomenu.

„Odpouštím ti, samozřejmě,“ řekla jsem jí.

Najednou se arogantně zazubila, mrkla na můj dopitý šálek kávy a řekla: „Neměla bys hned tak věřit sladkým řečem, Bello. Nic není takové, jak vypadá.“

Tuto větu jsem už párkrát slyšela, ale tentokrát bylo opravdu zle. Hlava se mi zatočila, tlak na spáncích mě ochromil. Nemohla jsem mluvit.

Jessica vstala a pomalým krokem se ke mně blížila.

„Kamarádce se udělalo špatně. Zaplatím,“ zavolala na obsluhu a zaplatila.

„Pojď, Bello, pomůžu ti,“ cukrovala a já se opravdu bála. Toho jediného jsem byla schopna.

Oklamala mě. Oklamala mě. Pomozte mi. Edwarde. Snažila jsem se volat, ale mé rty se ani nepohnuly.

Sunula jsem se, podpírána Jessicou k jejímu autu. Mé nohy dělaly to, co chtěla ona a ne já. S úděsem jsem to vše mohla akorát tak sledovat.

Jessica mě naložila do auta, nastartovala a vyjela na zšeřenou silnici.

Nevím, jak dlouho jsme jeli ani kam jsme jeli. Když zastavila, byla všude tma a vlhko. Pod nohama mi to čvachtalo. Vedla mě tak dlouho, dokud jsem nenarazila do kamenné zídky.

„Sbohem, Bello. Edward teď bude můj,“ zasmála se a udeřila mě kamenem do hlavy.

Probrala jsem se hned, jak jsem narazila na vodní hladinu.

Byla jsem sama.

Byla mi zima.

Měla jsem strach.

Kolem mě byla černo černá tma.

Děkuji všem věrným a trpělivým čtenářům a zároveň se jim omlouvám, že to tak trvalo.

Poděkování patří hlavně Mabel, která se mě ujala a opravila mi mé „veledílo".

eivliS

Autor: eivliS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapovězená láska 16. kapitola: