Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapovězená láska 4. kapitola

„Bello! Jsi to ty?“ volal na mě vysoký svalovec, co se ke mně hnal s rozevřenou náručí. Instinktivně jsem couvla. „Ale, Bells, nedělej, že mě nepoznáváš. To bys mi vážně zlomila srdce.“ Přeji pěkné počtení

03.05.2012 (09:15) • eivliS • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2363×

Život s Charliem byl báječný, i když občas trochu náročný.

Táta byl zlatej, nechával mě dýchat. Většinu času stejně trávil v práci, takže jsem si vše mohla udělat podle sebe.

Jediným problémem bylo jeho bordelářství. Ano, byl dlouho zvyklý žít sám, ale tyhle bezstarostné doby mu skončily.

 

„Tati, nezabilo by tě, kdybys ty smradlavé ponožky, co stojí v pozoru támhle v koutě, hodil do koše,“ prosila jsem svého otce.

 

„He,j zlato, a tebe by nezabilo, kdybys mě přestala komandovat a šla si třeba něco namalovat. Aspoň na dvě hodiny, než skončí zápas v telce.“ Tu poslední větu si zabručel pro sebe, ale já ho slyšela.

 

„Ok, tak já teda vypadnu. Zajedu do Port Angeles nakoupit a ty tady, prosím tě, mezi tím neshnij,“ zabručela jsem pro změnu já.

 

„Neměj péči.“

 

„Nemám, ale chlapi na stanici by se možná pobavili, kdybych pořídila pár usvědčujících důkazů o životním stylu jejich šéfa,“ zaskřehotala jsem a utíkala z domu, protože na mě letěla Charlieho bota.

 

„Stěhuješ se! Až se vrátíš, budeš mít za domem postavený stan,“ křičel za mnou Charlie a já se smíchem startovala Střep.

 

Cestou do Port Angeles jsem přemýšlela nad Edwardovým chováním. Bylo to tak divné. Proč se tak choval? Z Charlieho vyprávění se zdál být jako pohodový a veselý člověk. No, nechám toho být. Stejně nic nevymyslím. Jsem tady, abych si odpočinula, načerpala inspiraci, a ne, abych na někoho dělala psychologický posudek.

 

Ve městě jsem nakoupila vše, co jsem potřebovala, a vlastně i nepotřebovala. Udělala jsem si radost, no. Těm tyrkysovým šatům se doopravdy nedalo odolat.

Naložila jsem nákup do auta, strčila klíč do zapalování a nastartovala. Ne, tak daleko jsem se nedostala. Střep párkrát zaškytal, poskočil a zkolaboval.

 

Báječný! Budu muset zavolat Charliemu.

 

„Bello, jdi ještě chvíli nakupovat. Ztratil jsem návod k tomu stanu a nejde mi to,“ řekl mi táta do telefonu dřív, než jsem mu stačila říct, co se mi stalo.

 

„Tati, promiň. Už tě nebudu uzurpovat. Omlouvám se ti a mlátím hlavou o zem,“ škemrala jsem. „Stojím před obchoďákem v Port Angeles a auto nechce nastartovat.“

 

„A máš tam benzín?“

 

„Samozřejmě, že mám! Tati, nevím, jestli je to baterkou, rozdělovačem, nebo startérem,“ chtěla jsem pokračovat, ale Charlie mě přerušil.

 

„Bello, víš, že těmto věcem nerozumím. Musíš na mě pomalu, jak na podprůměrně inteligentního foxteriéra bez výcviku.“

„Prostě se nemám jak dostat domů,“ kladla jsem důraz na každou slabiku.

 

„Dobře, Bells, uklidni se. Zavolám Jakeovi, má v rezervaci autodílnu. Přijede a odtáhne tě.“

 

„Jo, zavolej mu. Hned,“ poručila jsem mu.

 

Zatímco jsem čekala na indiánskou odtahovku, vzpomínala jsem na Jakea.

 

Jacob byl syn Charlieho kamaráda Billyho. Toho Billyho, od kterého mi táta koupil Střep. S Jakem jsme spolu vyrůstali a vyváděli všemožné alotrie. Odmalička snil o tom, že si jednou otevře autodílnu a jak vidím, podařilo se mu to. To bylo pěkné.

 

Z mých vzpomínek mě vyrušil zvuk mého jména.

 

„Bello! Jsi to ty?“ volal na mě vysoký svalovec, co se ke mně hnal s rozevřenou náručí.

 

Instinktivně jsem couvla.

 

„Ale, Bells, nedělej, že mě nepoznáváš. To bys mi vážně zlomila srdce.“

 

„Pane Bože, Jaku, ty jsi chlap jak hora,“ křičela jsem, zatímco se se mnou v náručí točil na parkovišti.

 

„Postav mě, ty mastodonte!“

 

Když mě postavil, hlava mi vyjela pořádný kus nahoru, než jsem se dostala k jeho očím.

 

„Čím tě Billy živí, žes tak vyrostl?“ smála jsem se.

 

„Objevil jsem skryté účinky chaluhového špenátu. Inovuji menu Pepka námořníka,“ dobíral si mě.

 

„Vidím, žes vyrostl, ale rozumem jsi pořád na úrovni třináctiletého puberťáka, když tvým vzorem zůstal komiksový hrdina.“

 

Oba jsme se smáli. Jake byl fajn. Měli jsme se vždycky rádi, i když on mě trošku jinak, než já jeho. To se tak někdy stane.

 

„Páni, Bells, musím ti teda říct, ty jsi fakt kus,“ pochválil mě trochu neohrabaně Jake.

 

„Ó, díky ti za kompliment.“

 

Začervenal se, odkašlal si, prohrábl si své husté, na krátko střižené, černé vlasy a složil ruce do kapes, pod koleny ustřižených, kolomazí umazaných džínů. Byl očividně v rozpacích. Líbilo se mi to, ale nechtěla jsem ho trápit. Přijel mi na pomoc, musela jsem být hodná.

 

„Tak se mi prosím podívej na Střepa, nechce nastartovat,“ zamrkala jsem očima.

 

Jake polkl a urychleně se odporoučel pod kapotu motoru. Nějakou dobu se tam přehraboval, párkrát zaklel, a pak, s provinilým výrazem ve tváři, vykoukl.

 

„Promiň, Bells, ale toto tady neopravím. Musím ho vzít k sobě do dílny,“ řekl mi omluvně.

 

„To nevadí, myslela jsem si to,“ odkývala jsem mu.

 

„Sedni si do auta, já zatím přichytnu ten vrak na hák a cestou tě hodím domů.“

 

„Nebudu komentovat tvoji poznámku o vraku, Jakeu. Asi si zapomněl, žes jím taky jezdil.“

 

„Ale to bylo ještě před opicema, Bello.“

 

Z Port Angeles to do Forks byla dlouhá cesta a se Střepem v závěsu velmi pomalá. Ale nevadilo mi to. S Jakem jsem se skvěle bavila. Vyměňovali jsme si vtipy, vzpomínali na staré časy, vyprávěli si, jak jsme žili, a tak.

Jake na mně mohl oči nechat, pořád mi pohledem sjížděl od hlavy až k patě a pokaždé se zastavil na mých lýtkách.

Dělala jsem, že si toho nevšímám, ale dělalo mi to dobře. Z Jakea za těch pár let vyrostl přitažlivý muž.

 

„A co holky, Jacobe? Máš nějakou přítelkyni?“ zeptala jsem se.

 

Jake se zamyslel, sklonil hlavu a pak mi vážně pohlédl do očí.

„Bells, ty víš, že ty jsi jediná, která kdy získala mé srdce,“ řekl smyslně a mrkl na mě.

 

Vybuchli jsme smíchem oba zároveň.

 

„Ó, jsem si jistá, že jsi taky zlomil nejedno srdce, ty Don Juane,“ zamrkala jsem.

 

„Holky mě nijak zvlášť neberou,“ dodal.

 

„A kluci?“

 

„Vidím, že jsi pořád stejně střelená. Myslel jsem si, že jako světačka a umělkyně jsi už dostala rozum, ale jsi pořád stejná. A to je dobře,“ usmál se.

 

„Jsem rád, že ses vrátila. Bude zase sranda.“

 

„No, to si piš.“

 

…

 

 

Ani nevím, jak se to stalo a najednou jsem byla doma.

 

„Díky za odvoz, Jakeu.“ Nahnula jsem se v kabince k němu a dala mu pusu na tvář, než jsem vystoupila.

 

Rychle oběhl auto a trošku neohrabaně mi držel dveře.

 

„Teda, ze zálesáka nám vyrostl gentleman. No, to je pěkné.“

 

„Občas má i Pepek námořník své dny, tak aspoň vidíš, že čtení komiksů má i kladný vztah na společenskou výchovu.“

 

„Jsem upřímně ráda, že se nedíváš na National Geografic. Nechci ani domýšlet, jaký vliv by na tebe mělo sledování života primátů v divočině.“

 

„Ahoj děcka,“ přerušil Charlie naši debatu.

 

„Ahoj tati.“

 

„Ahoj Charlie. Tak jsem ti přivezl ten tvůj poklad,“ uculoval se Jake.

 

„Ale Jakeu, vždyť víš, že ten vrak patří Belle,“ dusil se smíchem Charlie.

 

„Jsi tak vtipný od přírody, tati, nebo to je z hladu?“ uzemnila jsem ho.

 

„Klídek, mladá dámo, stan je pořád v pohotovosti,“ hrozil mi.

 

„Tak jo, můžete si tu řidičáky roztrhat i beze mě, já zatím odvezu pacienta a podívám se mu na zoubek. Až to bude hotové, brnknu ti, Bells,“ loučil se.

---

Všem moc děkuji za komentáře a smajlíky a WhiteTie za trpělivost a korekci.

Jsem ráda, že se vám povídka líbí, chtěla jsem napsat něco veselého, ale zároveň ze života, tak doufám, že se mi to vede. 

Legrace je taky potřeba. :-D

eivliS

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: eivliS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapovězená láska 4. kapitola:

Zajímavý námět a moc pěkně napsané. Líbí se mi obě tvoje povídky. Těším se na další kapitolku.

skvelé

parádní Jake nesmí chybět, ale pořád platí E+B doufám

super!!! jen doufám že Jacob nebude moc dělat do Belly

Přidat komentář:

Nick:

Text: