Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Záře v temnotách 1.díl

12.09.2009 (14:45) • Tahmed • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1464×

Předmluva

Alice:

Koho by to kdy napadlo, že zrovna já, která nezná nic na světě, bude mít takové štěstí, jako zrovna já. Nikdy jsem si nic na to, co se stalo, nepamatovala. Nikdy jsem si na nikoho nevzpomněla, ale když jsem spatřila jeho, bylo to jiné. Samozřejmě, že na poprvé to nebylo příjemné, ale když jsem ho poznala, zjistila jsem jaký je. Nikdy nikoho nemohlo potkat takové štěstí jako zrovna mě.

Jasper:

Poprvé po téměř století jsem poctil naději a to jen díky ní. Nikdy bych nevěřil tomu, že se setkám s někým takovým, jako je ona. Kdybych věděl, že existuje, procestoval bych třeba celý svět, jen proto, abych jí našel. Nikdy jsem nikoho nemiloval tolik, jako nyní miluji ji. Ona je anděl. Moje temná minulost, jako kdyby pro ni nikdy neexistovala. Ona je prostě zázrak.

I. Začátky jsou těžké

Rok 1843: Houston - Texas

Zde začíná můj příběh. Rok 1843 je rok mého narození. Bylo sychravé září a chýlilo se k ránu. Janett Whitlocková právě přivedla na svět syna. Její manžel byl štěstím bez sebe, že jejich první dítě je zrovna syn. Byl velice pyšný. Svého prvního potomka nechal pojmenovat po sobě a jeho druhé jméno po svém starším bratrovi. A tak jsem byl pojmenován ještě ten den na Jaspera Ronalda Whitlocka. O pár měsíců později mě pokřtili v Houstonském kostelíku a bylo to.  
Rok 1846: Houston - Texas

Právě v dnes se stala ta úžasná věc, narodila se mi mladší sestřička Lilian. Konečně jsem nebyl jedináčkem. Stal jsem se velkým bratrem a ochráncem mé mladší sestřičky. Byl jsem rád, že si mám s kým hrát i když to byl jenom uzlíček. Pořád jsem se motal kolem matky a díval jsem se do tváře toho maličkého tvorečka, kterým byla má mladší sestřička. Neustále mě od ní odháněli, protože je prý moc malinká na to, aby si se mnou mohla hrát, jenomže to vyprávějte tříletému chlapci. Ale v tu dobu již jsem měl spoustu práce s jinými věcmi. Můj otec mě začínal brát s sebou na naše pole a pastviny. Měli jsme stádo ovcí a pár hlídacích pasteveckých psů, kteří byly asi tak dvakrát větší než já a já jsem se jich přesto nebál.

Muži, kteří měli na starost hlídání ovcí, se vždycky smály, když mě viděli, jak si hraji se psy, kteří jsou mnohonásobně větší než já, ale mě to v tu dobu bylo úplně jedno. Otec byl rád, že se těch psů nebojím, alespoň podle jeho slov bylo vidět, že nebude mít syna zbabělce.

Rok 1901: Biloxi – Mississippi

Rok mého narození. Bylo mrazivo a padal sníh. V lednu naprosto běžné. Už od osmi večer, měla moje matka porodní bolesti. Byla jsem první dítě Celesty a Josepha Brandonových. Byla jsem prý jejich princeznička. Moje hlavička byla posetá drobounkými tmavými vlásky. Dostala jsem jméno po své nejstarší tetičce z otcovy strany a po mé mamince jsem dostala její druhé jméno a shodou okolností jsem ho měla posazené jako druhé, stejně jako ona, ale všichni ho používali častěji než to mé první. Pojmenovali mě Mary Alice Brandon.

Rok 1904: Biloxi – Mississippi

Byl květen a já jsem byla zrovna s naší služebnou na zahradě a trhali jsme květiny, když se narodila moje mladší sestřička, kterou pojmenovali po tetičce z matčiny strany. Jmenovala se Cynthia. A tak jsem se ani nevím, jak stala najednou starší sestrou. Když jsem ji poprvé spatřila, vypadala tak krásně a přitom tolik bezbranně. Všichni se kolem ní točili a starali se o ni. A na mě jako kdyby zapomněli. Stala jsem se druhořadou v naší rodině. Nevím, čím to bylo. Snad možná jenom tím, že byla zlatovlasá anebo krásnější a proto ve mně rostla tak trochu i závist. Ale přesto jsem i já sama podlehla kouzlu toho malinkého uzlíčka, jakým byla moje malinká sestřička.

Rok 1853: Houston – Texas

Sotva jsem oslavil své desáté narozeniny, již mě učil otec jak zacházet se zbraní. Matka byla silně proti tomu, ale otec jí vždy usadil tím, aťsi stará raději o sestru a ne o mě. On si mě vychová sám a nehodlá připustit, aby ze mě udělala strašpytla a bábovku. Otec vždy dbal na to, abych se učil se vším, co budu do budoucna potřebovat.

Začalo to, když mi bylo osm let. Tehdy mě vzal na můj první lov zvěře a učil mě jak ho správně střelit zabít a stáhnout z kůže. Matka se snažila otce přemluvit k tomu, aby to nedělal, že budu mít zlé sny, ale on jí jen řekl: „Ať si mladej pán zvyká,“ a bylo to. Dál už to nerozebírali. Sice jsem měl ze začátku skutečně zlé sny, ale po čase jsem si na ně zvykl.

Když jsem dorostl do těch pro otce významných deseti let, začal mě otec učit jak se mám ke komu chovat. Poučoval mě o tom, že ženy se mají chránit a malé děti též. Snažit se ostatním pomáhat je li to nutné. Poskytnout lidem azyl pokud se jim něco stalo. A byla toho ještě spousta. Často jsem ho za to všechno proklínal. Již v dobách kdy jsem měl zlé sny a i nyní, když mě začal poučovat o vhodných mravech a dobrém chování.

I nadále jsem však otci pomáhal na poli a na pastvinách. Hlídal jsem ovce, aby neutekly, již jsem jezdil na koni, jelikož otec dbal na to, abych ve svých sedmi letech se na něm naučil jezdit. Matka byla jako vždy silně proti tomu, ale moc toho nezmohla. Tak jsem jezdil na koni a hlídal je, aby neutekly. S dobrými mravy mě otec testoval vždy u oběda a večeře. Musel jsem pomáhat sestře se posadit a jako gentleman jí podávat po večeři rámě a dovést jí do pokoje. Chvílemi jsem měl tendenci neuposlechnout přání otce, ale moje podvědomí mi říkalo, že by to nebyl zrovna dobrý nápad.

Rok 1906: Biloxi – Mississippi

Měla jsem své páté narozeniny, a aby si mě rodiče tak trochu udobřili tak mě vzali do divadla. Vešla jsem do úžasného paláce plného světel, barev a schodišť. Pak nás nějaký člověk dovedl na naše místa a já byla unešená, byla jsem jako v sedmém nebi. Moji malou sestřičku hlídala jedna naše služebná a já si tak mohla vychutnat večer se svými rodiči. Ne že bych byla nějak majetnická, ale každé malé dítě tak trochu žárlí na svého sourozence a co je zajímavé i moje sestra žárlí na mě.

Pak se náhle zvedla opona a herci vešli na scénu. Ale jako by toho nebylo málo dělo se tam ještě něco, něco co jsem nikdy neviděla a pesto se mi to strašně líbilo. Zeptala jsem se své maminky, copak to tančí a ona mi řekla, že je to balet. Byla jsem unešená tím tancem, těmi piruetami, tou nonšalancí a brilancí. Když celé představení skončilo, maminka mi řekla, že tohle není jediný dárek, co dostanu ke svým pátým narozeninám. Vzala svou kabelku a vytáhla z ní lístek. Byl na něm obrázek těch tanečníků baletu.

„Věděla jsem, že se ti balet bude líbit a tak jsme tě nechali zapsat na pár lekcí baletu, jestli s tím tedy souhlasíš má malinká Alice?“ byla jsem ohromená. Ach samozřejmě že jsem ihned souhlasila a tak jsem byla zapsána do baletní školy.
Hned ráno mě služebná vypravila ke kočáru, který mě dovezl až k divadlu. Nejela jsem tam sama, přeci jenom mi bylo pět, ale co mě mrzelo nejvíce, nebylo to, že jsem měla doprovod, omrzelo něco jiného. Mrzelo mě, že rodiče si neudělali čas na mě a já jela do divadla s naší služebnou Trudi. Rodiče opět upřednostnili Cynthiu než mě.  

Rok 1855: Houston – Texas

Psal se rok 1855, byl to zvláštní čas plný napětí a otec říkal, že přijde válka a že ji čeká již čtyři roky. Nebýt prý Henryho Claye tak je válka již dnes. Henry Clay byl prý senátor, který navrhl kompromis mezi námi Jižany a Severem, který se nezabýval otrokářstvím, kdežto náš jich ho využíval neustále.
V této době jsem oslavil patnácté narozeniny a otec mě a mou mladší sestru Lilian nechal zapsat do školy tance a vzorného chování. Pro mě, kluka s ambicemi to bylo spíše za trest. Chtěl jsem zachraňovat svět a být slavný válečník, jenomže tu žádná válka nebyla. Stejně jako moji spolužáci, jsme chtěli zažít dobrodružství, utkat se s piráty a bojovat na moři. Byla to výzva, ale místo toho jsme chodili do školy, kde jsme se museli jenom dvořit místním děvčatům a já své sestře.

V ten den jsem ji spatřil poprvé. Byla krásná. Její pleť křídově bledá a vlasy černé jako ebenové dřevo. Oči měla oříškové a ústa jako krev. Tu noc měla na sobě krásné šaty střední třídy, jak jsem poznal. Do střední třídy jsem patřil i já. V této škole nebylo mnoho z té třídy šlechticů a podobně. Tohle bylo spíše pro nás střední třídu, ke které jsem patřil.

Jenomže jsem nebyl sám, kdo si jí všiml. Byla to ta nejkrásnější dívka v celém sále. Takže o ní chlapci neustále jevili zájem a žádný tanec netančila s tím samým chlapcem. Já jsem však tušil, že pro mě je nedosažitelná a tak jsem se věnoval své mladší sestře. Stále jsem však po ní pokukoval, ale co bylo to zvláštní i ona pokukovala po mně. Je pravda, že dámskou volenku jsem netančil se sestrou, ale s nějakou jinou dívkou, avšak to co se stalo osmý večer mého mučení, by se dalo pokládat a zázrak.

Ten večer se začínalo dámskou volenkou, ale nikdy bych nevěřil tomu, že přijde pro mě zrovna ona. Jak jsem zjistil, jmenovala se Margaret. Přišla a nesměle mě požádala o tanec. Souhlasil jsem. Všichni hoši v sále mě probodávali pohledem. Když jsem ji uchopil, mé srdce bylo jako o závod a to její nejspíše také, protože se nám oběma potily ruce. Byl to ten nejneuvěřitelnější tanec mého života. Ona se snažila usmívat a já jí její nesmělý úsměv oplácel. Párkrát mi šlápla na nohu, ale nebyla to její chyba to spíše moje. Byla tak krásná. Nikdy bych si nevšiml jak má krásné ďolíčky ve tvářích a ještě jeden malý na bradě. Zdálo se mi to jako sen.

Další den jsem byl absolutně nemožný. Pořád jsem na ni myslel a při tom jsem zranil pár lidí. Otec už byl ze mě na mrtvici a tak si mě vzal stranou a promlouval mi do duše. Říkal mi, že je to sice hezké, že jsem se zamiloval a ještě ke všemu do takové partie jakou byla Margaret, ale neměl bych nám mrzačit čeledíny.

Rok 1906: Biloxi – Mississippi

Vešla jsem dovnitř divadla s Trudi a byla jsem unešená. Přede dveřmi stála děvčátka mého věku a čekala, až je zavolají. Měli tu i své rodiče. Sotva jsem se posadila na židličku, již nás zvali všechny dál. Rodičům řekli, aby se pro nás děti vrátili za dvě hodiny a tak odcházeli. Některá děvčátka plakala, jiná byla jako já úplně strnulá.

Pak se nám představil náš učitel pan Lorenzo a začal nás různě natahovat a testovat naší ohebnost. Já jsem měla to štěstí, že jsem byla ohebná dost a tak mě vzal bez potíží, avšak jiná děvčátka trpěla bolestí a naříkala a plakala.
Pak následovali různé přemety skoky a průtahy až mě z toho všechno bolelo. Další den ráno jsem byla strašně zničená, nemohla jsem se ani hnout bylo to strašné. Ale léta utíkala a já rostla dál.

Rok 1908: Biloxi – Mississippi

Bylo mi sedm let a byla jsem výjimečná baletka na svůj věk velice nadaná. Pan Lorenzo mě zbožňoval. Ale má sestra se musela přidat do baletu taky. A tak nastoupila také. Trochu mě i těšilo, že tam je, protože ona byla nemotorná a já oproti ní byla víla. Alespoň někdo mě měl rád, když ne rodiče tak alespoň učitel. Ale sestra se překonala a vydala ze sebe výtečný výkon. Náš učitel si myslel, že bychom byly možná časem úžasné sesterské duo, ale já byla v duchu silně proti.

Zrovna jsem předváděla pětiletým děvčátkům včetně mé sestry úžasný výskok s otočkou, když v tom jsem uviděla obraz mého strýce, pak se objevil další, ale tentokrát tam strýc nebyl sám, bylo tam auto a zdálo se, že se pohybuje, pak se mi zjevil další obrázek a tam byl strýc mrtvý na zemi.

Náhle jsem absolutně ztratila balanc a omdlela. Když jsem otevřela oči, spatřila jsem tvář svých rodičů a mé sestry. Ona se tvářila strašně nešťastně, což mě překvapilo a kupodivu i rodiče byli zoufalí. A já jsem si myslela, že jim na mně nezáleží.

Autor: Tahmed (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Záře v temnotách 1.díl: