Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Záře v temnotách 13. díl

24.02.2010 (07:00) • Tahmed • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1021×

Lásku chci ti dát

Rok 1948: Jasper

Je to již hodina, co odsud bez vysvětlení Alice vyběhla. Celou dobu tu pochoduji do kolečka a kdykoliv udělám jedno kolo, hledím instinktivně na dveře, i když vím, že za nimi není. Cítil bych to. Poznal bych to.

Rána v mém srdci se začala opět prohlubovat. Tvořila tam obrovský kráter. Ublížil jsem jí snad nějak? Ne to ne. Nikdy bych jí nedokázal ublížit. Možná jen na ni moc spěchám, to bude nejspíše ono.

Nevím proč, ale vždycky, když mi sejde z očí, cítím bolest u srdce. Už je na čase si s konečnou platností připustit, že ji doopravdy miluji. Jiné vysvětlení není. A ona nejspíše miluje zase mě. I když ji nechápu. Jak se mohla zamilovat do takové stvůry, jako jsem já. Nezasloužím si ji, ale zároveň si nemohu pomoct.

Asi o dvě hodiny později jsem ucítil její emoce. Ty bych poznal snad i na míli daleko. A pak její vůně značí vše. Je tak nádherná. Je jako citrusy. Stejně sladké jako ona, stejně svěží jako ona, stejně kouzelné jako ona. Uslyšel jsem klíč v zámku a pak vrzání dveří. V nich stála ona. Jediná bytost, kvůli které stojí za to žít.

Vešla dovnitř a zabouchla za sebou. Sesunula se k zemi a já jsem k ní okamžitě instinktivně přiběhl. Klekl jsem si k ní a hleděl jí do tváře, kterou měla napůl zabořenou v kolenou, a její oči značily, že hledí do daleka.

„Alice co se děje? Co to vidíš?“ Chvíli mlčela a já jsem si myslel, že mě neslyší, když v tom náhle promluvila.

„Vidím Cullenovi,“ Její oči měly zpátky normální barvu a tvar. „Teď už zase ne,“ odpověděla mi.

„Alice, já už ničemu nerozumím, co se děje? Proč si utekla? O co tu jde?“

Rok 1948: Alice

Po uspořádání myšlenek jsem se rozběhla domů. Odemkla jsem dveře a on tam již na mě čekal. Byl jen pár kroků ode mě. Vešla jsem dovnitř a zabouchla za sebou dveře. Okamžitě jsem dostala vidění. Byli to Cullenovi. Byla jsem ráda, že je vidím.

„Alice co se děje? Co to vidíš?“ Chvíli jsem mlčela, než jsem mu odpověděla. „Vidím Cullenovi, teď už zase ne,“ odpověděla jsem mu.

„Alice, já už ničemu nerozumím, co se děje? Proč si utekla? O co tu jde?“

Měl spoustu otázek a na žádnou z nich odpověď. A tak jsem tedy začala s vysvětlováním.

„No víš, předtím jsem si potřebovala jen něco ujasnit, víš? Potřebovala jsem si uspořádat myšlenky. A nyní se mi opět vrací vidění Cullenových, takže myslím, že jsem se rozhodla správně.“

„Ale k čemu si se rozhodla správně?“ A kruci! Jak mu to mám říct? Jak mu mám říct, že jsem se do něj zamilovala? Jak mu mám říct, že ho miluju, a to že už se nikdy nezmění? Jak mu mám říct, že se mi dostal pod kůži? Jak mu mám říct, že když mi zmizí z očí, tak trpím jako zvíře? Jak mu to mám říct?

„Proč jsi nervózní?“ Ach ten jeho dar tak nesnáším! Ale počkat. Mohla bych ho využít. Nemusím mu říkat absolutně nic, stačí, když mu to ukážu a bude to. Začala jsem se soustředit na všechny své city, které jsem k němu cítila. Chtěla jsem, aby je cítil. Jedině tak se dozví pravdu.

Rok 1948: Jasper

Jen jsem se jí zeptal, její zoufalý obličej se náhle změnil na rozpačitý a já ucítil ty nejkrásnější emoce, jaké jsem kdy v životě mohl pocítit. Byla v tom samozřejmě neustálá nervozita a rozpačitost, ale zároveň v tom všem byla touha, něha a lehký nádech vášně. Snad tam i byla smyslnost a naděje a kupodivu i strach.

V životě jsem nepocítil nic tak nádherného. A začínalo mi pomalu docházet, o co jí jde. Chtěla mi nejspíše ukázat to, co ke mně cítí. Tak proto je tolik na rozpacích. Je to až komické. Snaží se mi dokázat, že ke mně taky cítí něco víc než přátelství. Jen těžko se mi věří, že anděl jako je ona, může milovat takovou stvůru, kterou vyvrhlo i samotné peklo.

„Chápu,“ řekl jsem jí a jí se obrovsky ulevilo. Šlo to na ní poznat i bez mého daru. Ten můj dar nejspíše využila k tomu, aby mi dala najevo to, co ke mně cítí a nemusela mi nic říkat.

Byla tak kouzelná a neodolatelná a její vůně tolik vábivá. A ještě ke všemu byla tolik blízko. Jen těžko jsem se udržel na uzdě. Její emoce se nezměnily. Pořád jsem cítil tu lásku, kterou ke mně cítí. A více a více jsem po ní toužil. Vzal jsem její tvář do dlaní a začal jsem se k ní více přibližovat. Nejvíce komické asi na této chvíli bylo to, že jsme seděli spolu na zemi. Už jsem cítil její zrychlený dech a náhle se naše rty opět setkaly.

Rok 1948: Alice

Ulevilo se mi, když mi řekl, že to už chápe. Byla jsem ráda, že to řekl. Neustále jsem cítila ten krásný hřejivý pocit u srdce a nechtěla jsem, aby mi zmizel. Zároveň jsem však věděla, že ten hřejivý pocit jsou emoce, které on moc dobře cítí a ví, co znamenají.

Začal se ke mně sklánět a vzal mi můj obličej do svých dlaní a hleděl mi do očí. Ach, jaká výhoda toho, že jsem upír, jinak myslím, že bych snad omdlela. Jeho dech byl tak sladký a neodolatelný. Pocítila jsem touhu a akutní potřebu ho políbit. A jako zázrakem se tak stalo. Líbal mě a dotýkal se mě. Hladil mě po zádech a já jsem byla v jeho moci. Vůbec mi to však nevadilo, ba právě naopak.

Přitiskl si mě na hrudník a líbal mě dál a dál. Neustále mě hladil po zádech a nepřestával. Najednou jsem si připadala strašně krásně, jako kdybych byla v sedmém nebi. A s každým dotykem a polibkem se to snad ještě více stupňovalo. Náhle to však ukončil. Nechápala jsem proč. Proč přestal? Proč?

Odtáhl se ode mě a díval se mi do očí.

„Je mi jasné, proč si odešla. Viděla si nejspíše vztah mezi námi, že? No já jen, že na tebe nechci nějak naléhat. Nechci, aby si byla smutná nebo něco takového. Nechci ti ublížit. A navíc ještě nedokážu své kruté a necitelné já udržet na uzdě. A ještě něco, nechci, aby si kvůli mně něco předstírala.“ Tak tohle byla hodně velká a silná rána pod pás.

„Ty si myslíš, že to co k tobě cítím, předstírám?“ Náhle se mi u hrudi utvořila díra tak obrovská a bolestivá, jakou jsem nikdy v životě nepocítila.

„Tak je to pravda.“

„Co tím myslíš?“ zeptala jsem se ho. Nechápala jsem ho.

„Kdybys ty city předstírala, tak bys nyní v sobě neměla tolik bolesti a utrpení. Odpusť mi, jestli můžeš, bylo to ode mne opravdu necitelné a velice hrubé. Nechtěl jsem tě ranit. Protože ať už tomu věříš nebo ne, miluji tě. A abys mi věřila, udělám přesně to, co si udělala ty. Ukážu ti své emoce, stejně jako ty si mi ukázala ty své. Protože i já ti chci lásku svou dát.“

Autor: Tahmed (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Záře v temnotách 13. díl: