Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Záře v temnotách 2.díl

19.09.2009 (12:00) • Tahmed • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1175×

Válka a prokletí

Rok 1860: Houston - Texas

Je to již pět let co jsem jí poprvé spatřil a nyní se rozhoduji, zda ji mám požádat o ruku či ne. Moje sladká milá Margaret. Naštěstí ke mně chovala také jisté city, takže to bylo dosti opětované. Sice je mi teprve šestnáct a táhne mi na sedmnáct, ale i tak se máme rádi ažaž.

Byla mojí hvězdičkou na nebi. Krásná a usměvavá a co bylo na ní roztomilé, byla ta její ladnost. Téměř baletní, ale na baletku neměla, avšak to mi nevadilo, naopak byl jsem rád. Rozhodoval jsem se neustále jak ji oslovit a jak to sdělit rodičům. Neustále jsem nad tím přemýšlel a uvažoval. Ale moje sebevědomí spíše rostlo, než klesalo, což bylo opravdu podivné.  To však nebylo to jediné.

Na pastvinách jsem budil respekt a všichni muži, kteří se mi jako dítěti smáli, měli ze mě respekt. Dokázal jsem jim vše vysvětlit velice stručně a jasně a oni to z mé perspektivy uznávali. Otec říkal, že jsem velice charizmatický a že to s tím talentem někam dotáhnu. Na to kolik mi bylo, jsem byl opravdu znalec života, dalo by se říct. Dokázal jsem spoustu věcí, které ti městští chudáčci a maminčini Mazánci nezvládali. Uměli se sice vybraně chovat, ale aby něco zajistili, tak na to už měli málo sil. Já jsem zvládal vše levou zadní a problémy jsem žádné neměl. V našem městě mě již znali pomalu všude, jak jsem začínal vše vyřizovat za otce, který byl tou dobou vážně nemocný již mnoho měsíců.

Rok 1911: Biloxi – Mississippi

Lidé se mi již čtvrtým rokem vyhýbali velikým obloukem. Čas od času mě někdo navštívil, ale vždy když někdo přišel, spatřila jsem strašné věci, které se poté té dotyčné osobě stali. Začali o mě říkat, že jsem prokletá, ale rodiče to tutlali a vymýšleli si báchorky o tom, jak strašně jsem nemocná a jak mám nemocné plíce.

Vždy když jsem měla vizi, omdlela jsem a tak mě upoutali na vozík. Nenáviděla jsem to, protože jsem již nemohla tančit. Moje mladší sestřička tančila dál. Ale já nemohla, avšak přesto mi ukazovala různé piruety a tajně mi dávala dopisy od mých divadelních přátel.

Stala se z nás téměř nerozlučná dvojka. Kdo by to byl řekl, že já budu mít někdy ráda svoji sestru.  Byla zima a padal sníh, když se to vše odehrálo. Pozorovala jsem naší rodinnou fotografii a sledovala jsem portrét, který jsem tím svým kolečkovým křeslem tak ničila. Někdo zaklepal na dveře a pak je otevřel. „Slečno Alice, mohu vám tu uklidit.“  „Pojď dál Trudi, klidně tu ukliď.“ Jednoduše jsem jí opověděla na její otázku. Sotva však zavřela dveře, spatřila jsem šílené obrázky. Trudi padala ze schodů a dopadla dolů mrtvá. Bolela mě z toho hlava. A jako vždy jsem se chvěla od hlavy až k patě.

„Slečno je vám dobře? Nechcete vodu?“ a pak jsem najednou nic neviděla „Slečno!!“ Dál už nic nevím. Pak jsem však náhle pocítila lehký stisk ruky a známou vůni, která byla jasně matčina a také šílený zápach, který byl jasně lékařský. A ještě k tomu jsem slyšela zvláštní konverzaci. „Je mi to líto paní Brandonová, ale je to tak, vaše dcera je vážně nemocná a musíte ji již dát nechat léčit. Nejlepší sanatorium pro duševně choré je nedaleko odtud. Nechte ji tam nastoupit, tam jí pomohou.“ „To by se vám hodilo co??!! A pak si lidi na nás budou ukazovat prstem ne??!“ „Paní Brandonová jiná možnost není.“

Snažila jsem se na to moc nemyslet, ale pak však náhle matka při večeři začala mluvit o významné nové škole, a že mě tam nechala již zapsat. Ale já věděla, že to žádná škola není a věděla jsem to až moc dobře. Druhý den ráno jsem se oblékla do teplého oblečení a vyšla jsem tajně bez vozíku na naši zahradu a vychutnávala jsem si to tam. Padal sníh v obrovských kusech a tak tvořil diamanty v mých vlasech. Náhle jsem uslyšela, jak někdo volá mé jméno a tak se otočím. „Alice sestřičko, všude jsem tě hledala. Máma tě chce poslat do té nové školy. Ale já nechci, aby si šla někam pryč, já chci, aby si tu zůstala se mnou.“ Bylo mi jí tolik líto. Tolik jsme se spřátelily, za což jsem byla ráda.

Nechtěla jsem jí opustit. Pak mi odpoledne matka sbalila věci a vedla mě do našeho prvního auta. Tatínek ho koupil před nedávnem, když se začali vyrábět. Nasedli jsme dovnitř a odváželi mě pryč od mé sestřičky. Plakala jsem, ale k ničemu to nebylo. Odváželi mě do mého nového domova. Do domova hrůzy.

Rok 1861: Houston - Texas

Stalo se to, co můj otec již očekával mnoho let. Nikdy jsem si nemyslel, že tento den jednou přijde. Nabírali zrovna nováčky do armády. Nedalo mi to a tak jsem se tam k nim připojil. Nakukal jsem verbířům, že je mi dvacet, i když mi v tu dobu bylo pouhých sedmnáct let. Dali mi vojenský mundůr a já se do něj převlékl. Pak jsem se šel domů rozloučit s rodinou. Matka mě jen zahlédla a již se potácela v mdlobách, otec byl silně proti, ale jen ze začátku, pak na to přistoupil. Moje Margaret to ovšem nesla snad ještě hůř než moje matka.

A tak jsem je všechny opustil, ale ještě před tím jsem požádal Margaret o ruku. Kupodivu souhlasila a já jsem byl rád, že to tak je. Sedl jsem na koně a uháněl jsem do nedalekého městečka, kde bylo tréninkové stanoviště vojáků začátečníků. V boji jsem byl překvapivě dobrý, ale moc dlouho nám radost z tréninku nevydržela, jelikož na nás zaútočila nepřátelská jednotka.

Naštěstí jsme je zvládli. Byla to taková šarvátka a já jsem spoustě novým kamarádům zachránil život a tak mě ihned povýšili do důstojnické třídy. Čas plynul a lidé začínali chápat moji perspektivu a neměl jsem problémy u mužstva a tak jsem se stal nejmladším majorem v celých spojených státech.

Otec byl samozřejmě nesmírně hrdý na to, že má syna důstojníka, ale nijak více to nevyhlašoval, abych se nedostal do potíží. A moje Margaret byla neustále zmučená. Věděl jsem to, protože mi posílala den co den dopisy a občas tam šlo poznat, kdy se jí chvěla ruka anebo tam byly vidět i zaschlé slzy. Po čase se však stalo pro mě strašlivé neštěstí.

Rok 1911: Biloxi – Mississippi

Otevřely se přede mnou dveře a polapil nás závan nemocničního prostředí. Dělalo se mi z toho zle. Přímo před námi byla dlouhá chodba a po stranách chodby, byly dveře. Z každých dveří šel slyšet křik. Dost mě to tam děsilo. Matka mi tiskla ruku a vedla mě tou chodbou až k ženě, která seděla za pultem. Dotkla jsem se papíru, který visel pře stůl, a v tom to přišlo. Vize. Viděla jsem své rodiče, jak něco podepisují a pak jsem viděla jak Trudi odjíždí a mě opouští a já křičela, aby nikam neodjížděla a pak mi dali takovou věc, kterou jsem ještě neznala, po čase jsem zjistila, že je to svěrací kazajka. Náhle jsem byla v zašedlé místnosti bez oken a se zatuchlým vzduchem. V ten okamžik mě rozbolela hlava a já se skácela k zemi.

Když jsem se probrala, byla jsem v nějaké ordinaci, ale byla taková zlověstná. Nikdy jsem v ordinaci nebyla a tak jsem to nemohla porovnat a tudíž jsem nemohla nic očekávat. Trudi předala nějaké lékařce nějaký dokument a pak se zvedala ze židle k odchodu. „Trudi,“ hlesla jsem svým slabým hlasem. Neodjížděj, prosím. Ona se na mě podívala se zoufalým pohledem ve tváři a odvrátila tvář. Pak odešla.

Vstala jsem a hodlala jít za ní, ale ta neznámá lékařka mě chytla a posadila zpátky na lehátko. „lehni si a lež rozumíš!“ Chovala se zle. Pak tam přišel nějaký muž a nasadil mi kazajku. Snažila jsem se bránit, ale co zmůže 25 kilová holčička s mužem, který má 90 kilo. Po nasazení kazajky mě posadili na kolečkové křeslo. Připomínalo mi to křeslo, které jsem používala doma. Vezli mě o patro níž na speciální rampě. Tam dole bylo šero. Moc světla se tam nedostalo. Všude byly veliké kovové dveře a z každých dveří se ozýval křik, bylo mi jasné, že můj šťastný život nabral konce.

Autor: Tahmed (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Záře v temnotách 2.díl: