Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Záře v temnotách 3.díl

21.09.2009 (12:30) • Tahmed • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1095×

Zoufalství nebo vykoupení

Rok 1861: Houston - Texas

Museli jsme celé moje rodné město Houston přemístit do bezpečí. Nebylo to vůbec jednoduché, ale naštěstí jsme to zvládli. Na celou akci jsem bedlivě dohlížel a moc jsem si nedával pozor.

Jel jsem zrovna před kolonou stěhujících se lidí z města. Nevím, co se stalo, ale náhle proti nám stála nepřátelská linie. Sedl jsem rychle z koně a ostatní vojáci, dohlížející na kolonu, udělali totéž. Seběhlo se to strašně rychle. Bojoval jsem, jak to jen šlo a pak se ozval výstřel. „Ne!!“ uslyšel jsem dívčí hlas zakřičet, a když jsem se otočil, padala k zemi bytost, která mi zachránila právě můj život. Moje Margaret mi padla do náruče. „Miluji tě Ja… Ja…Ja… A zemřela. Neměla šanci přežít, dostala kulku rovnou do srdce. Tohle mě zničilo. Nechal jsem ji ležet na zemi a vrhl jsem se bezhlavě do boje.

Jakmile, jsme je dostali, vzal jsem její tělo do náruče a nesl ho k mojí a její rodině, která se k nám měla sňatkem připojit. Všichni jsme z toho byli zdrceni, ale nejvíce ze všech já. Tohle ne. Moje jediná láska je nyní mrtvá. Zemřela mi v mé náruči, aby zachránila můj život. To já jsem měl dnes zemřít a ne ona. Ach Bože za co mě to nyní trestáš?

Rok 1920: Biloxi – Mississippi

Hniju tu již 9 let. Moje kůže je světlá a jdou přes ni i vidět kosti. Celých devět let, se ze mě snaží udělat blázna. A celých devět let mám ty zvláštní vize. V patnácti letech jsem si na ně již i docela zvykla a neměla jsem potíže s rovnováhou a omdléváním, avšak pak, mi začínali snižovat dávky jídla a bylo to. Dokonce mi i za trest nařídili hladovku. Právě dneska mi jedna z mých dosavadních tří hladovek končí a oni mi dají konečně po pěti dnech najíst.

Celou tu dobu jsem tu byla jen o vodě, která se ještě ke všemu dá jen stěží pít. Každý den se modlím k Bohu, aby si mě již konečně vzal k sobě na nebesa, ale stále nic. Jako kdyby mě ignoroval.

Rok 1863: Houston - Texas

Celé dva roky se utápím zármutkem a snažím se z něj dostat bojem. Bojuji tak jak jsem nikdy předtím nebojoval. Ženy o mě jeví zájem, ale já je jen zneužívám. Tohle se mi už vážně silně zajídá. Nejraději bych svůj život ukončil, ale bohužel v bitvě ne a ne zemřít.

Jednou se to však stalo a nešlo to vrátit zpátky. Jednoho dne dopluly do přístavu lodě unionistů, dostal jsem na starost jako vždy evakuaci žen a dětí z města. Celý večer a celou noc jsem chystal plány, aby vše dopadlo dobře. Po přípravách jsem pak vyrazil s prvním oddílem civilistů z města do nyní bezpečného Houstonu.  Do města jsme dorazili po setmění. Zůstal jsem tam jenom tak dlouho, abych se ujistil, že jsou všichni v bezpečí a že nikdo z mé rodiny o mě neví, že jsem zde. Po mém ujištění, že jsou všichni v bezpečí, jsem si opatřil čerstvého koně a zamířil jsem zpátky do města pro další oddíl civilistů, protože čas vůbec žádný nebyl.

Rok 1920: Biloxi – Mississippi

„Konečně jídlo.“ Říkala jsem si v duchu.  Po velice dlouhé době se dveře otevřely. Ale nestála tam sestra s jídlem nýbrž jeden obr s vozíkem. Popadl mě za kazajku a posadil na vozík. Boje s nimi jsem již dávno vzdala. Takže mě nyní opět veze do takzvané mučírny a jídlo bude až pak. Tohle opravdu nesnáším. Minule mi to také tak udělali a já jsem se probrala asi po dvou dnech blouznění.

Vezl mě po temné chodbě, jaké byly tady dole v podzemí. Říkali nám ztracené případy tedy lépe řečeno zatracenci a prokletí blázni. Do této kategorie jsem se řadila i já. Všude tu byla šílená tma. Ani kousek světla. Takže když nás vezli do mučírny, všude po chodbách bylo obrovské světlo. Bylo to příšerné pro moje oči. Celou tu dobu mě bylo světlo do očí a jen jsme dojeli do mučírny ten obr, co mě sem dotlačil, odešel a já jsem tam zůstala s doktorkou zvanou „Trapička Marion“.

Ta již od pohledu vypadala vždy přísně, a proto jsem se jí bála, ale nikdy jsem jí o tom nepodávala důkaz. Sundala mi kazajku a postavila mě na nohy. Pak mi vlepila facku a já jsem padla k zemi. Tohle dělala hrozně ráda a já věděla, co mě teď čeká. Buď na mě pustí ledovou, nebo vařící vodu. Proto byla moje kůže také posetá modřinami. Pak ze mě strhla košili a popadla mě bolestivě za ruce a hodila mě do koutku a zavřela za mnou mříže. Věděla jsem, že to co nyní přijde, bude hodně bolet. Vzala do ruky hadici a pustila na mě příval proudu ledově studené vody. Vykřikla jsem a jen se mě ta voda dotkla. Trysky proudu té ledově studené vody byly jako šlehající biče. Myslela jsem, že je to můj konec. Jenomže pak náhle na mě pustila vařící vodu. Šíleně to bolelo a já doufala v brzký konec.

Vodu po asi půl minutě vypnula a hodila mi starý hadr na utření. Seděla jsem tam jako přikovaná a brečela jsem. Při tom pláči jsem se utírala po nových ránách, které byly i na některých místech až téměř do krve. Měla jsem od té vody puchýře a dost to bolelo. Hodila mi košili a já jsem ji na sebe přetáhla. Mezi tím přišel zase ten obr a ten mě dovezl do mojí kopky, kde na mě čekalo jídlo.

Rok 1863: Houston – Texas osudový okamžik

Pouhou míli za městem jsem potkal 3 ženy, které šly pěšky. Předpokládal jsem, že to jsou tulačky a okamžitě jsem sesedl z koně, abych jim nabídl pomoc. Jakmile jsem sesedl, matné světlo Měsíce mi ukázalo jejich tváře. Když jsem je spatřil, byl jsem tak ohromený, že jsem se nezmohl ani na slovo.  „To jsou bezpochyby 3 nejkrásnější ženy, jaké jsem kdy v životě viděl. Dokonce i Margaret byla v porovnání s nimi jako ošklivka.“ Vzpomínka na ni mě bodla u srdce jako stříbrná kulka. Měly tak bledou pleť a i ta drobounká černovláska, jejíž rysy byly jasně mexické, byla jako porcelánová panenka. Byly to spíše dívky než ženy, tyhle nepatřily k naší skupině, rozhodně bych si je pamatoval, vždyť jsou tak krásné.

„Není schopen slova.“ Řekla ta nejvyšší dívka líbezným hlasem, který zněl jako větrná zvonkohra. Měla světlé vlasy a její pleť byla sněhově bílá.

Ta druhá byla ještě světlovlasejší s pletí stejně křídovou. Měla tvář jako anděl. S přivřenýma očima se ke mně naklonila a zhluboka se nadechla. „Mmm,“ povzdechla, „ příjemné.“

Ta malá brunetka jí položila ruku na paži a rychle promluvila, tak že jsem jí vůbec nerozuměl. Její hlas byl příliš jemný a melodický, aby mohl znít přísně, ale měl jsem pocit, že ji kárala. „soustřeď se Nettie,“ poručila.

Zdálo se mi, díky mému zvláštnímu citu k vztahům mezi lidmi, že je má ta malá brunetka na starost. Kdyby patřili do armády, řekl bych si, že má vyšší hodnost. „Vypadá dobře. Mladý silný důstojník…“ brunetka se odmlčela a já jsem se neúspěšně pokusil promluvit. „A nejenom to… cítíte?“ zeptala se těch dvou. „Je podmanivý.“ „ach ano,“ souhlasila blondýnka a znovu se ke mně naklonila.

„Trpělivost,“ varovala ji brunetka. „tohohle si chci nechat.“ Blondýnka se zamračila a zdála se otrávená. „Měla bys to udělat to udělat ty Mario,“ promluvila po dlouhé pauze ta druhá blondýnka. „Jestli je pro tebe důležitý. Já jich vždycky zabiju víc, než kolik jich zůstane.“ „Ano já to udělám,“ souhlasila s ní. „Tenhle se mi vážně líbí. Odveď Nettie, pryč ano? Nechce se mi krýt si záda, když se potřebuji soustředit.

Vlasy na zátylku mi začaly vstávat hrůzou, ačkoliv jsem ani za mák nerozuměl ničemu, co ta krásná stvoření říkala. Moje instinkty na mě křičely, abych vzal nohy na ramena, že ten anděl to myslel vážně, když hovořil o zabíjení, ale úsudek převládl nad instinkty.

Rok 1920: Biloxi – Mississippi

No jídlo sice nestálo za nic, ale překousla jsem to. Po takové době bez jídla se není ani čemu divit. Seděla jsem tam a přemýšlela nad tím, jak dlouho mě tu hodlají ještě držet. Nechápu, proč mě rodiče takhle zradili. Ani Trudi za mnou nechodí.

Pak se opět začaly otevírat dveře a v nich stála nějaká postava. V takové tmě jsem to moc nemohla určit. „Alice,“ promluvil na mě velice melodický hlas, „Alice, slibuji vám, že vás odtud dostanu.“ Řekl to tak líbezně, že jsem mu okamžitě uvěřila. „prý tu již s nikým nemluvíte a všichni se vám vyhýbají, ale já jsem jiný a také vím, že vy jste jiná.“

Tak tímhle mi vyrazil dech a dost mě tím vykolejil. Copak o mně ten neznámí asi ví? „Alice, vy se mne nemusíte bát. Já vám nikdy neublížím a postarám se o to, aby s vámi bylo zacházeno mnohonásobně lépe než doposud.“ Slibuje a vážně to splní? Anebo mi tímhle vrazí takříkajíc kudlu do zad.

Ten neznámý doktor si mě omotal kolem prstu ani nevím jak. Ale co bylo divné vždycky, když mě navštívil, mi říkal, že nemám důvod se ho obávat, což jsem moc nechápala.  Každý den ke mně chodil a hovořil se mnou o těch vizích, a ač se to zdálo neuvěřitelné, on mi věřil.

Po pár dalších dnech slibů jsem toho začínala mít dost. Slíbil mi zahradu a květiny, ale místo toho tu pořád jen a jen tvrdnu. Vzala jsem do ruky svoji starou odrbanou deku a dala jsem si ji přes nohy, aby mi nebyla taková zima.

Proužek světla na zemi naznačoval, že se dveře začaly otevírat. V nich stál můj patron a anděl strážný, jak jsem ho začala nazývat.  „Teď už ti nikdo neublíží, to ti slibuji. Už nebudou žádné šokové terapie. Přísahám. Pojď, vstaň, podíváš se do zahrady.“ Nemohla jsem tomu uvěřit, on mi slíbil zahradu a nyní mě chce do ní zavést? To není možné.

Posadila jsem se do křesla, které přivezl zřízenec ústavu, a který ihned odešel. Můj ochránce mě pak sám dotlačil k venkovním dveřím. Cestou k nim nás všichni sledovali. Asi si mysleli, že se také zbláznil či co? Pak jsme vyjeli ven na denní světlo, bylo po dešti, ještě bylo zataženo a já ucítila čerstvý vzduch. Krása a nádhera byla všude okolo. Cítila jsem vůni květin a šeříku. Jen to slunce mi chybělo. Tenhle sen, jak jsem tomu všemu říkala, nabral však jiné obrátky. Po pár minutách se na místě před námi objevila jiná postava.

Neznala jsem toho neznámého avšak velice krásného cizince. Pohlédla jsem za sebe na mého ochránce a nemohla jsem uvěřit svým vlastním očím. Byl tak nádherný a upřímně řečeno se mi velice líbil. I ten druhý muž byl krásný, ale něco mi říkalo, že tenhle není tak hodný jako můj patron.

Autor: Tahmed (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Záře v temnotách 3.díl: