Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Záře v temnotách 4.díl

26.09.2009 (11:00) • Tahmed • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1224×

IV. Poznání neznámého

Rok 1863: Houston – Texas osudový okamžik

„Pojďme lovit,“ řekla blondýnka a vzala tu vyšší dívku za ruku. Otočily se a utíkaly k městu. Zdálo se, jakoby letěly, tak byly rychlé, jejich bílé za nimi vlály jako křídla. V úžasu jsem zamrkal a byly pryč.

Otočil jsem se čelem k drobné brunetce, která si mě zvědavě prohlížela. Nikdy jsem nebyl pověrčivý a nikdy jsem nevěřil na duchy a jiné nesmysly, ale v tuhle chvíli jsem si nebyl jistý.

„Jak se jmenuješ vojáku?“ Zeptala se mě ta dívka a já jí na její otázku odpověděl. „Major Jasper Whitlock, slečno.“ Zakoktal jsem, nedokázal jsem být nezdvořilý k dámě, i když byla s největší pravděpodobností duch.  „Opravdu doufám, že to přežiješ, Jaspere,“ řekla jemným hlasem. „Cítím k tobě náklonnost.“ Přistoupila o krok blíž a naklonila hlavu, jako kdyby mě chtěla políbit. Stál jsem tam na místě jako přimražený, ačkoliv moje instinkty křičely, abych utíkal.

Její rty se dotkly mého krku, ale pak náhle jsem ucítil její tuby, které náhle prokously velice snadno můj krk. Zaúpěl jsem bolestí a padl k zemi jako paralyzovaný. Ta brunetka se s velikým odporem ode mě odtáhla. „Tohle zvládneš, nezabiješ ho, neboj.“ Říkala si pro sebe nahlas.

Pak náhle jsem ucítil něco, co se mi začínalo po jejím kousnutí vlévat do krve. Šíleně to pálilo. Bodalo to jako tisíce jehel a každým úderem mého srdce jsem si přál, abych již zemřel. Ani netuším, zda čas plynul dál či se zastavil. Ta věc se řítila jako oheň celým mým tělem dále kupředu. Každé bouchnutí mého srdce bylo strašlivější. Svíjel jsem se v bolestech. Ta dívka nade mnou stála a snažila se držet ode mne, co možná nejdále to šlo. Ať byla ještě noc, či byl stále den, to netuším, jelikož mě bolest zcela ochromila.

Náhle jsem měl bolest absolutně v celém těle. Oheň žhnul v každé tkáni mého těla. Pak však náhle začal snad ještě bolestivěji ustupovat. Začínal ubývat u nohou a prstů na rukách. Mířil více k jádru mé bytosti. Mířil nyní jen a jen na jediné místo mého těla a tím bylo mé srdce. To každým dalším úderem ztrácelo své obvyklé tempo.  Po nekonečnosti utrpení se téměř schylovalo ke konci bolesti. Již jsem ji cítil, jak míří jen a jen k tomu poslednímu, co ještě může zničit svým žárem a tím bylo mé zatím velice pomalu bijící srdce.

Pak to však přišlo oheň a mé srdce sváděli boj, který z nich asi toho druhého zničí dříve. Avšak pak bolest ustala a s ní utichlo navždy i mé srdce. Pak jsem otevřel své oči do nového světa plného nenávisti, zášti, smrti a zkázy.

Rok 1920: Biloxi – Mississippi

Náhle se můj vozík prudce otočil a ani jsem se nenadála, byla jsem opět ve svém vězení. Netušila jsem, jak jsem se tu mohla octnout tak rychle. Vůbec jsem to nechápala. Náhle se proti mně můj opatrovatel otočil a řekl mi něco, co mě dosti vyděsilo. „Odpust mi to, tohle bylo velice nezodpovědné. Takhle mu tě vystavit a ještě je to stopař oh tohle je vážně zlé. Měl bych o tom říct Susan, než se to vymkne kontrole. Neboj, ochráním tě.“  Vůbec jsem jeho slovům nerozuměla, ale zároveň mi něco říkalo, že to tam venku bylo velice zlé a on se mě bude snažit chránit. Jenomže chránit před čím?

Pak odešel a nechal mě tu opět samotnou. Měla jsem ráda jeho společnost. Pořád si se mnou povídal a čas s ním plynul tak nějak rychleji. Dokonce jsem si všimla, že když já jím tak on nejí a vůbec on nikdy nejí. To je zvláštní. Je u se mnou od té doby co se proberu až do té doby než usnu a nikdy nejí. To je další jeho záhada.

Lehla jsem si jako vždy na zem a přikryla jsem se dekou, ale nyní jsem měla čistší a novější deku. To on mi ji donesl. A dokonce byla i teplejší. Zabalila jsem se do ní a ihned jsem usnula.

Spala jsem tak dlouho a tvrdě, že jsem si ani nevšimla, kde se tu náhle objevil.  Ale výjimečně nebyl sám. „Tak to je ona, kvůli které chceš riskovat životy nás obou?“ zeptala se ho velice hrubě ta neznámá žena. „Susan, mírni se ve svých názorech.“ Copak nevíš, co s tebou udělá, až na to přijde?“

„Na tom teď nezáleží, dneska je slunečno. Uspíme ji, aby si ničeho nevšimla, a dostaneme ji odsud. Vezmeme ji do drábovy jeskyně. Tam ji proměním a ty ji pak odneseš na bezpečné místo, kde se proměna vykoná a my jí pak všechno vysvětlíme a jestli bude chtít tak se k nám přidá.“

Rok 1863: Houston

Otevřel jsem své oči, které byly zavřené, aby dokázaly odolat alespoň ony bolesti. Jakmile jsem je otevřel, začal jsem zkoumat okolí. Byla noc, ale mně to vůbec nevadilo. Viděl jsem až příliš dobře. Svítil měsíc a byl zrovna úplněk, když jsem se probral do nového života, tedy lépe řečeno existence. Měsíc vytvářel z prachu zajímavou záři.

Pak jsem se však nadechl a ucítil jsem palčivou bolest v krku. „Vítej, Jaspere mezi námi. Já jsem Maria a tohle je Nettie a Lucy. My tři ti vysvětlíme všechny tvé otázky. Nejspíše tě asi trápí to, co jsme zač. My jsme upíři.“ Vytřeštil jsem oči a nemohl jsem uvěřit vlastním uším, které to slovo upír, jasně slyšely. „Jistě tě asi trápí ta palčivá bolest v krku že?“ Jak o tom ví? „To je naprosto přirozené, za pár let ti to bude připadat normální.“ Je vůbec ona normální? Co mi to tu vykládá? „Lucy vezmi ho na lov a zauč ho. Pak začneme s výcvikem.“ Rozkázala Maria a Lucy ji poslechla.

Následoval jsem Lucy a ona mi mezi tím vyprávěla o tom, čím jsem se stal. Stále jsem tomu moc nerozuměl, ale Lucy byla vstřícná a všechny mé nezodpovězené otázky mi vysvětlila. A pak to přišlo první lov, první boj o krev a první oběť, první vražda a také první muka.

Rok 1920: Biloxi – Mississippi

„Nevěřím tomu, že nám to vyjde jen tak.“ Řekla mu ta žena, která se jmenovala Susan. „To je mi jedno. Když se něco stane se mnou tak ty jí vše vysvětlíš a ukážeš a nezapomeň, že bude mít dar a bude novorozená.“

Náhle jsem ucítila velice studené ruce, jak mě zvedají ze země. A pak mě odnášejí pryč. Před námi se však někdo objevil. „Zmiz s ní, já to vyřídím.“ A pak jsem ani nevím, jak to mohlo být možné, stála venku. Slunce zářilo a bilo mi do očí. Strašně jsem z toho byla oslepená. Náhle jsem však byla opět ve tmě. Ani jsem si nestačila zvyknout na okolní světlo.

Pak jsem náhle ucítila pach kouře a slyšela strašlivý křik. „Vyřízeno.“ Náhle se přede mnou vynořila Susan. „Susan ale já nechtěl ničí smrt!“ „No a? Teď nás alespoň nebudou sledovat za únos.“ Odpověděla mu sarkasticky. „Ne jen nás nyní budou pronásledovat za vraždy bláznů v sanatoriu.“ Odpověděl jí na její sarkasmus sarkasmem. Bolela mě z nich hlava.

„Tak už to konečně udělej. Proměň ji.“ Se vzrušeným hlasem mu nakazovala, co má dělat. „Bude ji to bolet a to moc a ty to víš až moc dobře.“ Odpověděl jí na to.

Pak se otočil proti mně a špitl si pro sebe, ale zároveň jako kdyby mluvil s ní. „Máš pravdu, je to nutné.“ A pak se to stalo.

Autor: Tahmed (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Záře v temnotách 4.díl: