Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Záře v temnotách 8. díl

08.02.2010 (16:15) • Tahmed • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1112×

Zoufalství

Rok 1940: Kanada

Potuloval jsem se po Kanadě a neustále jsem něco hledal, jen jsem zatím vůbec netušil co. Nevím co se to se mnou dělo, ale něco mi říkalo, že bych měl něco hledat. Jenomže co? Co mám hledat?

Celých dvacet let se potuluji po Kanadě jen s jedním úmyslem. Tím úmyslem je to, abych nějakým zázrakem přestal pít lidskou krev. Každým dnem se o to pokouším. Někdy jsem až tak vyžízněný, že to již nemohu vydržet a prostě někoho zabiju. Jsem tak slabý v blízkosti lidí. Neustále si přeji, aby mě tenkrát Maria raději zabila, než aby ze mě udělala tohle monstrum.

Snažil jsem se přijít alespoň na nějaký způsob jak zemřít jenomže jsem až moc dobře věděl, že to bohužel není možné. Tedy jen pokud se nepotkám s nějakým upírem a nepožádám ho o to, aby mě zabil. Jenomže můj vzhled zaručuje, že každý upír raději uteče, než aby mi pomáhal. Ten upír, kterého jsem poznal před dvaceti lety, si přál to, abych žil ale já ne.

Bloudím tu po světě a dumám nad tím, co mám asi tak udělat, abych nepotřeboval ke svému zničení cizí pomoc. Ještě když jsem byl na jihu, slyšel jsem příběh o obrovských vlcích, kteří ničí upíry, ale já jsem tomu moc nevěřil, protože jsem nikdy žádného vlka, obrovského jako kůň nikdy neviděl. Tak co teď?

Rok 1940: Illinois - Chicago

Pátrám po něm už řadu let a stále nic. Každým dnem doufám, že dnes ho konečně najdu, ale ono stále nic a co je ještě horší tak je to, že zmizel. On mi zmizel. Přepadá mě z toho zoufalství. Již několik dní jsem ho neviděla ve svém vidění. Netuším, co se stalo, ale již nějakou dobu jsem ho vůbec neviděla. Kde jenom je?

O Cullenových jsem naopak měla vidění čím dál tím častější. Dokonce se jejich smečka před pár lety rozrostla o nesmírně krásnou dívku, vedle které vypadám i já upírka jako ošklivka. A o dva roky později k nim ještě přibyl mladý muž, který byl jako obr. Ta dívka se jmenovala Rosalie a ten obr byl Emmett. Z těch dvou se stal nakonec pár.

To se moc nelíbilo Edwardovi, který kvůli nim byl zoufalý. I on měl totiž dar. Četl ostatním myšlenky. Šikovný dar, ale někdy je vážně naobtíž. Stejně jako moje obrázky. Já jsem však byla ráda, že tento dar má, protože jsem si nepřipadala tolik nenormální.

Jenomže jsem věděla, že dokud nenajdu jeho, nenajdu ani je. Jenomže dnes to přišlo jako blesk z čistého nebe. Viděla jsem ho a nejenom to. Viděla jsem ho a nebyl sám. Byl tam se mnou a pak se obrázek ještě rozrostl o Cullenovi. Nemohla jsem tomu uvěřit. Takže je moje teorie o jeho najití a následném společném najití Cullenových správná. Jenomže kde je? A jak se jmenuje?

Rok 1940: Kanada – vesnička nedaleko Ottawy

Toulání jsem začínal mít plné zuby a tak jsem se rozhodl, že se vrátím do států. A měl bych si zase ukrást nějaké oblečení, protože tohle je již vážně zničené. Navíc mě moje žízeň mučí a dohání k šílenství.

Procházel jsem kolem malého městečka a sledoval jsem okolí. Hodně jsem přemýšlel nad tím jak moc se za tu dobu co existuji, změnil svět. Koně dnes na ulici jen těžko někdo najde. Místo toho jsou všude automobily. A v atmosféře zvláštní napětí.

Je zvláštní tento nový svět. Jenomže já jsem nyní musel zabíjet. Byl jsem strašně vyžízněný a ještě ke všemu můj zevnějšek nebyl zrovna nejlepší. Dnes musím zabít nějakého muže, který má stejnou postavu a výšku jako já. Budu však muset počkat do tmy. Přes den bych ulovil jen nějakou ženu, ale nyní potřebuji zabít muže.

Zaběhl jsem si do lesa a vyšplhal jsem na strom. Čekal jsem až do té doby než se lidem zrak zhorší což je za přítmí a pak jsem vyrazil na lov. Procházel jsem se ulicemi a pozoroval okolí. Dnes jsem měl štěstí. Zahlédl jsem muže, který měl stejnou postavu jako já. Vrhl jsem se na něj a než se nadál, sál jsem jeho krev.

Vzal jsem si jeho oblečení na sebe a hodil jsem na něj prkna, co ležela nedaleko. Škrtl jsem sirkou a dřevo i s mrtvolou okamžitě vzplálo.

Rok 1940: Kanada - Ottawa

Uviděla jsem najednou ceduli. Stálo na ní Ottawa. Ihned jsem se tam rozběhla. Běžela jsem lesy a neznačenými cestami. Prozkoumávala budoucnost pomocí svých obrázků a kontrolovala jsem si svojí cestičku. Běžela jsem a běžela. A stále jsem doufala, že tam ještě bude.

Když jsem do Ottawy dorazila, vize se mi změnila na les. Jenomže lesů je tu spousta a on může být kdekoliv, ale já cítím, že jsem již blízko. Nepřestávala jsem doufat v jeho brzké najití.

Jenomže já nyní musím na lov. Jsem šíleně žíznivá.  Vběhla jsem do lesa a začala jsem větřit zvěř. Nadechla jsem se a ihned jsem ucítila stádo jelenů. Instinktivně jsem se rozběhla vstříc své kořisti. Konečně zase uhasím svou žízeň.

Krev laně sice nebyla žádná lahůdka oproti krvi lidské, ale já měla dost zabíjení nevinných obětí. Chtěla bych být dobrá a soucitná jako Carlisle a milá jako Esme. No myslím, že nebýt těch mých obrázků, stala by se ze mě nejspíše nějaká jezinka. Jsem ráda, že vidím Cullenovi, protože alespoň si nepřipadám tolik jiná než ostatní.

A navíc nebýt jich, tak ještě dnes piju lidskou krev a trápím se výčitky svědomí. Moje sebeovládání je rok od roku silnější a lepší. Snažím se být mezi lidmi i vyžízněná, a když je riziko veliké, tak mě můj dar vždy předem varuje. Pak většinou ihned běžím do lesa a svou žízeň ukojím krví zvířecí.

Hned jak jsem tu laň vysála, její tělo jsem schovala pod strom a pátrala jsem v budoucnosti po něm. Štěstěna mi přála. Jenže nyní mi neukázala místo až tolik zřetelně. Ukázala mi, jak sedí na stromě a na něco čeká. Pak v noci někoho zabije a nakonec vidím oheň. To mě vyděsilo.

Vyděsilo mě, jak tam stojí a pozoruje oheň, ve kterém je něčí tělo. To snad ne? Přeci není zlý? To není možné. Ten strašlivý obrázek se mi ukázal znovu, ale tentokrát jsem mu viděla do tváře lépe. Byl zmučený a zničený. Jeho smutek mě zabolel u srdce.

Rok 1940: Kanada – vesnička nedaleko Ottawy

Nenávidím se. Jsem netvor. A ještě hledím do ohně, kde hoří moje oběť. Copak to jsem tolik ukrutný? Musím se změnit, jenomže jak? Já už nechci cítit strach, bolest, utrpení mojí oběti. Cítím ji stejně jako oni a to mě ničí. Můj dar jsem dříve docela uznával. Ale posledních několik let ho proklínám a nenávidím.

Přináší mi tolik bolesti a utrpení. Začínám být z toho zoufalý. Nechci nikomu ubližovat, ale copak můžu žít bez krve. Ha, to sotva.

Rok 1945: USA – New York

Tenhle svět je čím dál tím horší. Noviny už raději číst nehodlám. Protože tolik hrůzy jsem už pěknou dobu neviděl. Druhá světová válka. Mám obrovské štěstí, že o té první nic nevím, ale myslím si, že ta druhá je ještě horší než ta první a to o ní nic nevím. A jsem za to vážně rád.

Ty šílenosti co se v této válce děly nebyly ani v občanské válce. Jedovaté plyny a koncentrační tábory to je vážně zrůdné. Ale i přesto si myslím, že jsem větší stvůra, než jsou v Evropě. Spojené státy se ale musely do boje s Německem přimíchat. A nyní je tu ta otřesná věc, kterou udělaly, a to je událost v Japonsku.

Raději na to nechci moc myslet. Protože mi vždycky přijde, že jsem promarnil jedinečnou šanci sprovodit se ze světa. Teda nemuselo by zemřít při tom tolik lidí. Jak jsem se nedávno dočetl tak druhá světová válka si vyžádala padesát milionů lidských životů, to je příšerné číslo. A já se svým rejstříkem vražd lidí na toto číslo taky nejspíše brzy dostanu. I když se to snažím omezit.

Tady v New Yorku je život vážně zvláštní. Jsem neustále tady ve zvonici kostela schován před zraky lidí. Stejně jich již moc do kostela nechodí. Ale brzy budu muset jít zase dál. Počkám ještě dva nebo tři roky a odejdu odsud.

Rok 1945: USA – Maryland

Už je to pár dní co jsem ho viděla naposledy, ale zdál se mi zoufalejší než kdy před tím. Jeho tvář vypadá čím dál tím zničeněji. Když jde na lov, vždy je to lov lidí a vždy je to pro něj horší. Ale nyní jsem se o něm dozvěděla zase něco víc.

Nedávno byl u zpovědi. Farář to sice přežil, ale byl tak v šoku, že dostal dva dny poté infarkt a zemřel. Část z té zpovědi jsem slyšela i já. Moje obrázky jsou totiž občas i se zvukem, což je někdy šikovné.

„tak synu copak vás trápí?“ zeptal se ho mile farář, jako kdyby zpovídal jakéhokoliv smrtelníka.

„Jmenuji se Jasper, otče a zhřešil jsem již tolikrát, že i peklo samotné má ze mě hrůzu.“ Více jsem ani slyšet nemusela a také že jsem toho více neslyšela, jelikož se vize změnila na vizi o Cullenových. Byli opět všichni na lovu. Co bylo zvláštní, bylo to, že když šli na lov oni tak já také, ale jejich intervaly byly občas delší a já musela jít na lov dříve než oni.

Jenomže nyní mi v hlavě leželo něco mnohem důležitějšího, než je hloupý lov zvěře. Dnes jsem již věděla, jak se jmenuje. Jak zní jeho hlas. Jaké je jeho jméno. Jeho jméno bylo to nejdůležitější, co mě kdy zajímalo a nyní ho znám. Jsem tak šťastná.

Autor: Tahmed (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Záře v temnotách 8. díl: