Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Záře v temnotách 9. díl

09.02.2010 (16:00) • Tahmed • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1011×

První setkání

Rok 1948: USA – Philadelphie - Jasper

Byl jsem ve Philadelphii, když se to stalo. Pršelo a já jsem nebyl zvyklý být venku za dne a ještě ke všemu při bouřce. Věděl jsem, že se musím jít schovat, jinak na sebe upoutám pozornost. Ale bylo tu dosti velké riziko, že zde někoho zabiju, jelikož moje oči již nebyly zrovna rudé nýbrž černé jako noc. A tak jsem se rozhodl, že přejdu silnici a schovám v tom poloprázdném bufetu.

Sotva jsem došel ke dveřím, ucítil jsem velice sladkou vůni, kterou bych poznal kdykoliv. Upír je někde tady. Bude nebezpečný nebo ne? Bude problém ho zničit nebo ne? Uteče, jako každý kdo mě doposud viděl anebo mě vyzve na souboj?

Nedalo se nic dělat, musím jít dovnitř a zkusit štěstí a doufat, že uteče. Nechtěl jsem už ničí smrt mít na svědomí. A tak jsem vešel dovnitř. Ihned jsem všechny hosty přelétl pohledem a hledal ho. Ani jsem se nemusel moc namáhat.

Byla to upírka. Nic co bych nedokázal zničit. Okamžitě jakmile mě spatřila, seskočila z barové židličky a šla přímo ke mně. Dost mě to zarazilo. Čekal bych, že uteče nepozorovaně zadním vchodem, ale ona se usmívala a šla přímo ke mně. Nebyl jsem si jistý, jestli nechce zaútočit, ale její emoce mi říkaly, že ta útočit rozhodně nebude.

Rok 1948: USA – Philadelphie - Alice

Konečně nastala další změna a on mířil jinam. Jen jsem zahlédla ceduli Philadelphie, okamžitě jsem tam zamířila. Věděla jsem, že tu ještě není. Moje vize mi ukázala, že se s ním setkám v bufetu U Hala. Ihned jsem ten bufet vyrazila hledat. Dále mi vize řekla, že bude pršet a dneska bylo jen zataženo a pršet dnes navíc nebude. A tak když jsem ten bufet našla, tak jsem tam sedala každý den a doufala, že dneska přijde.

A jednoho dne se můj sen vyplnil a bouřka skutečně přišla. Čekala jsem par okamžiků a pak jsem ucítila vůni velice silnou a velice neznámou, ale přesto všechno velice příjemnou. Pak otevřel dveře a já jsem nemohla uvěřit vlastním očím. Byl to on. Poznala bych jeho tvář vždycky. Byl žíznivý, ale mě to bylo úplně jedno, hlavně že je tady.

Měl v očích takový zvláštní výraz plný nenávisti. Seskočila jsem z židličky u baru a šla jsem k němu. Barman, který mě každý den nabízel kdejaké pití a sváděl mě, nyní byl plný zlosti, z toho že jsem šťastná, že přišel tento cizinec. Jenomže mě to bylo úplně jedno. Byl tady, přišel. Konečně.

Jakmile jsem se k němu začala blížit, jeho výraz se začal měnit ze zlověstného na nechápavý. Bylo to docela milé.

Rok 1948: USA – Philadelphie -  Jasper

Její emoce byly plné štěstí a také zvědavosti. V životě jsem nic podobného necítil.

„Nechal jsi mě dlouho čekat,“ řekla. To mě dost zarazilo. Cítil jsem se dost trapně, že mě oslovila neznámá dívka a ještě mi tu vyčítá dlouhé čekání a moje zdržení.

„Promiňte, slečno.“

Natáhla ke mně ruku a já jsem ji za ni vzal a vůbec mě nenapadlo přemýšlet, co to vlastně dělám. Usmála se na mě. A já jsem po téměř století pocítil naději. Pak mě začala táhnout ven ze dveří pryč z bufetu.

Venku lilo jako z konve. Ještě jsme ani nebyli pořádně venku a ona již měla na hlavě kapuci. Neviděl jsem jí do tváře, ale přesto jsem měl velice silné nutkání její tvář poznat lépe. Sice jsem ji nyní znal, ale nevím, čím to bylo, ale něco ve mně toužilo po tom, ji spatřit znovu.  Její emoce se nezměnily ani poté, co mě spatřila.

Dovedla mě k nějakému domu. Sáhla do kapsy a vytáhla malý klíček. Ten klíček se k ní přesně hodil. Před tím jsem tomu moc nevěnoval pozornost, ale nyní, když jsme stáli od sebe sotva pár centimetrů jsem si všiml jak drobounká vlastně je.

Otevřela dveře a řekla mi, abych šel úplně nahoru, a ať tam na ní počkám. Nevím proč, ale poslechl jsem jí. Jenomže při těch jejích slovech jsem jí neviděl do tváře a já, nevím proč, jsem toužil vidět zase její tvář. Vyšel jsem schody bez problémů až nahoru a čekal jsem, až se tu objeví.

Chviličku po mě dorazila také. Malinký klíček zasunula do zámku a odemkla. „Běž dál, Jaspere,“ řekla.

„Odkud znáte moje jméno? A kdo vlastně jste?“ její tvář byla stále zahalená do kapuce a já z toho začal být dost nervózní. Musel jsem její tvář znovu vidět. Vůbec jsem to nechápal.

„Jen jdi dál, vše ti vysvětlím.“ Měl jsem zvláštní pocit v její přítomnosti. Co se to se mnou jenom děje?

Rok 1948: USA – Philadelphie - Alice

„Nechal jsi mě dlouho čekat,“ řekla jsem mu. Podíval se na mě takovým zvláštním omlouvavým pohledem a řekl „Promiňte, slečno.“ Pousmála jsem se. To prostě jinak ani nešlo. Napřáhla jsem k němu ruku a doufala jsem, že mě za ni chytí. Učinil tak. Jakmile se mojí ruky dotkl, dostala jsem elektrickou ránu. Příjemně mě zašimralo u žaludku. Natáhla jsem si kapuci a táhla ho ven z bufetu, kde mu jistě nebylo zrovna příjemně.

Vedla jsem ho pro mě známými ulicemi k mému současnému bydlišti. Mám takový malinký byteček v nejvyšším patře. Je tam obrovské okno a v noci z něj pozoruji hvězdy.

Dovedla jsem ho k hlavním dveřím domu a odemkla. Řekla jsem mu, aby vyšel do nejvyššího patra a tam na mě počkal. Ač nerad mě poslechl. Bylo mi divné, proč to dělá nerad. Zaběhla jsem ke své domácí a požádala jsem jí o klíč, který si vždycky vybírala. Nechápala jsem jí, ale bylo mi to v celku jedno. Ona si totiž nepřála, aby svobodné dámy jako já neměli pánské návštěvy. Byla trochu staromódní v těchto věcech.

Když mě viděla, že jsem sama, klíč mi bez řečí podala. Vyběhla jsem schody nahoru a on tam stál a nenuceně se opíral o zábradlí. Teprve nyní mi došlo, že mám na sobě ještě stále kapuci. Jak trapné. Odemkla jsem dveře od svého bytu.

„Běž dál, Jaspere,“ řekla jsem mu nenuceně.

„Odkud znáte moje jméno? A kdo vlastně jste?“ kousla jsem se do rtu a doufala, že mě moje kapuce ještě stále nezradila.

Se samolibým úsměvem jsem mu odpověděla.  „Jen jdi dál, vše ti vysvětlím.“ Nevím, čím to bylo, ale v jeho přítomnosti jsem se cítila tak nějak více v bezpečí. Jsem normální? Co se to se mnou jen děje?“

Rok 1948: USA – Philadelphie -  Jasper

Sundal jsem si kabát a vyhrnul si rukávy v předloktí, jak jsem to měl ve zvyku. Čekal jsem nějakou její reakci. Křik, děs nebo něco podobného, ale ona jako kdyby si ničeho nevšimla. Pokynula mi, abych se posadil. Mě bylo příjemné i stát, ale v její přítomnosti jsem měl zvláštní pocit po těle. Nechtěl jsem být nezdvořilý a tak jsem se posadil. Ona sama si sundala bundu a konečně jsem ji mohl vidět do tváře.

Ale nejen její tvář byla hypnotizující. Ona sama celá o sobě byla něco tak neuvěřitelně nádherného. Byla tak drobounká a její tělo vypadalo tak křehce. Vypadala jako bezbranná porcelánová panenka. Její tělo volalo po ochránci. Náhle mě něco bodlo u srdce a otevřelo mi to oči ještě více dokořán. Doslova jsem oněměl v úžasu. Ale zároveň se ve mně probouzelo i to mé ukrutné druhé já, které volalo, abych ji zabil. Ale proč? Nic mi nehrozí? Nebo snad ano? Ne od ní se nemám čeho obávat.

Byla trochu nervózní, ale stále měla ve své tváři veselý výraz. Hrála si s prsty. Bylo to docela úsměvné. Jenomže mě se v hlavě hrnulo tolik otázek a žádná odpověď. Kdo to je? Jak se jmenuje? Co je zač? A ty její oči? Ach ty její oči. Jsou tak nádherné. Mají tak zvláštní barvu. V životě jsem podobou barvu nikdy neviděl.

„Máš spoustu otázek že? Například jak vím, kdo jsi? Jak je možné, že znám tvé jméno, a asi nejvíce tě zajímá otázka, kdo jsem já, a jak se jmenuji? Nemám pravdu?“ pousmívala se a já jsem byl v šoku. Jak tohle jen může vědět? Překvapilo mě to.

„Máte pravdu.“ Usmála se zeširoka a její úsměv byl tak kouzelný. Jak je možné, že jsem ji nenašel už dávno?

Rok 1948: USA – Philadelphie - Alice

Sundal si bundu a popovytáhl si rukávy. Oh páni, já netušila, že těch jizev má tolik. Překvapilo mě to, ale řekla bych, že ode mě čekal poněkud jinou reakci. Poznala jsem to již z jeho výrazu. Pokynula jsem mu, aby se posadil do křesla a on se za malý okamžik posadil. Ale oči ze mě nespouštěl. To jsem poznala hned.

Sundala jsem si bundu. Mojí jedinou masku před rozpaky. I když se my upíři nečervenáme, i přesto jsou naše rozpaky viditelné. Například já si velice často koušu spodní ret. Jen jsem bundu odložila na věšák, ohlédla jsem se k němu. Seděl v křesle jako socha a jen mě němě pozoroval. Byla jsem z toho nesvá. Nebyla jsem zvyklá na společnost. Ale ta jeho mi vůbec nevadila ba naopak. Já jsem ji uvítala. Jen jsem nevěděla, co bych asi tak měla říct. A on evidentně také ne. Měla jsem slabé vidění, kde se mě ptal na různé věci.

„Máš spoustu otázek že? Například jak vím, kdo jsi? Jak je možné, že znám tvé jméno, a asi nejvíce tě zajímá otázka, kdo jsem já, a jak se jmenuji? Nemám pravdu?“ pousmívala jsem se na něj.

„Máte pravdu.“ Usmála jsem se na něj. Vyká mi, to je tak zvláštní. Jsem zvyklá, že mi ve vizích obvykle tyká. Tohle bude ještě dlouhé vysvětlování.

Autor: Tahmed (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Záře v temnotách 9. díl: