Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Závan naděje prolog + 1. kapitola

12.09.2011 (15:15) • Fiflip9742 • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1225×

Prolog

Kdysi dávno, za časů, kdy nebyla žádná technika, a lidé věřili v bohy, byla magie běžná. Nadaní lidé ji uměli používat, tito lidé si říkali mágové. Byli to rozumní lidé, jak muži, tak i ženy.

Postupem času začaly tyto schopnosti opadávat a mágové se začali ukrývat před inkvizicí. Mágové a i ti, co si na ně hráli, byli upalováni a násilně zabíjeni. Nebránili se jen z jediného důvodu, kdyby to udělali, bylo by to nesmírné krveprolití a také by nakonec obyčejní lidé zabili všechny čaroděje a čarodějky.

Nakonec zbylo jen pár těch magicky nadaných a ti přežili do dnešních dob. Studují na školách, kde se učí o magii a o tom, jak ji používat. Učí se tam o mýtických příšerách, jak je poznat, a jak je zničit. Jedna z těchto škol se nachází i v Kanadě. Jelikož je málo těch, co by magii studovali, studují na této škole celé spojené státy.

Studovali tam i sourozenci Colemanovi. Velmi starý a poměrně mocný rod. Jejich předek se obětoval smrtelným zaklínadlem, aby zahladil stopy o jejich existenci, a oni tak mohli přežít.

Budu vám vyprávět příběh o lásce, zklamání, boji o přežití a světlé budoucnosti.

1. kapitola

„Nyní mohu zemřít,“ pronesl stařec s jemnými bílými vlasy, rozprostřenými na polštáři, který předal knihu proroctví své malé vnučce Elisabeth. Venku se po této větě zvedl vítr a začal svištět okolo domečku v lesích.

Elisabeth se trochu bála, bylo jí teprve sedm let a byla v domečku jen se svým stejně starým bratrem Railym. Bylo to kouzlo, a tato slova ho spustila. Stařec se začal rozpadat v prach.

O deset let později:

Venku bylo sychravo, vítr se stále zvedal a klesal. Za okny domku neustále pršelo. Raily a Elisabeth seděli na gauči a koukali na televizi. Byli doma sami, jejich rodiče jeli na výročí svatby a oni dva neměli nikoho, kdo by jim přirostl k srdci natolik, aby si mohli říkat páry.

Koukali na televizní zábavný pořad, když vtom se u dveří rozdrnčel zvonek. Raily se zvednul, pokynul sestře, aby se zůstala v klidu koukat, a šel ke dveřím. Netušil, kdo to mohl v tuto pozdní hodinu být, ale vůbec ho to nezajímalo. Právě se sestrou dokončili školu a měli si s rodiči začít užívat dospělý život.

Raily měl předpoklady pro to, stát se ochráncem jejich zákona. Chytání zlých a chránění těch dobrých. Elisabeth byla výborná žačka, ale chtěla pracovat ve světě lidí, aby mohla pomoci životu na světě.

Zvonek se rozdrnčel znovu a Raily sebou škubl, protože se nevědomky zastavil.

„No jo, pořád! Vždyť už jdu,“ pronesl znuděným hlasem a pokračoval ke dveřím. Zastavil se u nich a podíval se kukátkem. Za dveřmi stáli policisté.

Bleskově otevřel dveře, plný neblahého očekávání, že se stalo něco zlého. Velmi zlého.

„Dobrý večer, jmenujete se Raily Coleman?“ zeptal se policista služebním hlasem. Byl to postarší muž, co měl vrásky kolem očí a na tváři smutný výraz.

„Ano, to jsem já. Stalo se něco?“ slyšel se Raily říct, aniž by o tom přemýšlel. Rysy policistovy tváře zesmutnily ještě více, když pokračoval dál.

„Je nám líto, ale musíme vám podat zprávu o smrti vašich rodičů. Měli autonehodu.“

Railymu zčernal náhle svět před očima, televize v obýváku utichla.

„To… to… to není možné!“ vykoktal roztřeseným hlasem Raily a nevěřícně civěl na policistu. Ozvaly se za ním kroky, ohlédl se a spatřil Elisabeth, jak nevěřícně lapá po dechu. Netrvalo to ani pět vteřin a pod Elisabeth se podlomila kolena.

Rychle došel k sestře, klekl vedle ní a objal ji. Raily zdvihl hlavu k policistům a čekal na vysvětlení. Dech se mu ustálil a srdce se zklidnilo do uklidňujícího rytmu. Měl k profesi ochránce předpoklady.

„Stalo se to zhruba dvacet mil za městem,“ slyšel z úst strážníka. „Bylo to způsobeno tímto hnusným sychravým počasím a nějakým magorem, co se proháněl po silnici. Po viníkovi nehody pátráme. Vás ale potřebujeme na identifikaci vašich rodičů,“ dořekl policista a ustoupil ze dveří.

Raily se podíval na sestru a zadíval se jí do očí. Věděla, co chce.

„Zjistím, co se dá, možná v tom je magie, ty zůstaň doma a zabezpeč ho nejsilnějšími zaklínadly!“ řekl sestře v myšlenkách. Elisabeth přikývla a Raily už byl na cestě ze dveří.

Netrvalo dlouho a policisté s Railym dorazili do márnice ve Washingtonu. Márnice byla spojená s místní nemocnicí. Byla to laboratoř ve sklepení nemocnice, kde byla tma a chladno. Doktor, který se k nim přidal po cestě, rozžehnul zářivky a šel k boxu, do kterého ukládal těla.

Před Railym leželi oba jeho rodiče, tváře bledé, a celé podlité - nehýbající se krví. Celá jejich těla byla pomlácená, a kosti polámané, jakoby je přejel náklaďák. Raily byl se svými rodiči sám, v místnosti s ním nikdo nebyl, až na něj a jeho mrtvé rodiče. Raily vytáhl hůlku z jilmu. Stejnou, ale s jiným jádrem měl i jeho otec. Máchl s ní nad těly a pronesl kouzlo.

„Reditus!“ Nic se nestalo. Byla to opravdu nehoda, co zabilo jeho rodiče. Kouzlo neodhalilo žádnou magii. Máchl znovu a pronesl další zaklínadlo.

„Find interfectorem!“ Kouzlo se začalo kroutit a natahovat. Za chvíli se nad těly objevila mapa, kde blikalo červené kolečko. Toto byl jejich vrah.

Raily zrušil zaklínadlo, otočil se a odešel z místnosti. Došel k doktorovi pro pozůstalé věci a odcházel za doprovodu policistů. Otočil se naposledy ke dveřím do márnice a pronesl nenápadně poslední zaklínadlo.

„Confla!“ Zaklínadlo proletělo vzduchem jak šipka a zmizelo uvnitř márnice.

Policisté odvezli Railyho k domu, a když se loučili, řekli něco s čím už Raily počítal.

„Zítra přijde sociální pracovnice, aby vás odvezla do domova. Jste nezletilí, je mi líto.“ Raily jen přikývl a vešel do domu.

Elisabeth zrovna čarovala maskovací kouzlo, měla u toho vyplazenou špičku jazyka a vehementně jím kroutila, jak sesílala kouzlo. Vypadala komicky.

„Už to zruš, mizíme pryč!“ rozkázal Raily hlasem, proti kterému se nedalo protestovat. Elisabeth se na něj koukla jako na cvoka a ukázala na už sbalené kufry.

„Věděla jsem, že tu nezůstaneme. Předpokládám, že přijede sociálka, že?“ optala se jakoby nic a zastrčila hůlku zpět do pouzdra na zádech.

Railyho nikdy nepřestalo překvapovat, že jeho sestra i v těch nejtěžších chvílích dokáže myslet velmi bystře. Nejspíš by z ní byla skvělá ochránkyně. „Kam se přestěhujeme?“ zeptala se Elisabeth a očekávala návrhy.

„Do Kanady. Tam bydlí vrah našich rodičů. Víš, kde bydlel děda, ne?“ Elisabeth při té otázce sebou škubla. Věděla to moc dobře. Stále měla před očima starce, co se najednou proměnil v prach. Kývla na bratra.

„Zhruba deset mil od toho domku je vrah, co zabil naše rodiče,“ řekl a došel ke kufrům.

Elisabeth přišla k němu, a chytila se ho za ruku. Popadli kufry a přemístili se. Cítili tlak všude kolem nich. Jak je to vcuclo a prudce vyplivlo.

Stáli na pasece dvacet metrů před domečkem, kde naposledy byli jako děti. Dům byl zchátralý a velmi starý. Spodek domu byl z kamene a střecha došková. Raily a Elisabeth se znechuceně koukli na dům a povzdechli si. Zašli do domu. Dům byl malý, ale vzhledem na jeho vybavení docela útulný. Raily zavolal jednomu architektovi, aby se přijel podívat, a odhadl, na kolik vyjde oprava a zvětšení domu. Mohli to sice udělat kouzly, ale připadalo jim to jako správné rozhodnutí.

Magií nešlo vyřešit vše. Druhý den ráno dorazil architekt a zkontroloval dům. Jeho odhad se Railymu a Elisabeth líbil, a tak přijali. Za dvě hodiny bylo u domku živo. Řemeslníci pobíhali od rohu k rohu, měřili, řezali a stloukali prkna k sobě. Colemanovi měli velmi velkou zásobu peněz, a kdyby náhodou došly, mohli proměnit další. Zaplatili spousty peněz, jen aby měli co nejrychleji dům hotový, aby se mohli začít věnovat vrahovi svých rodičů.

„Raily, když už nemáme rodiče,“ začala opatrně Elisabeth, „musíme začít chodit do lidský školy, abychom nevyčnívali. Můžeme se kouzlem zestárnout, ale to nedoporučuji. Jsme tu noví, musíme zapadnout!“ Raily chápavě přikývl a šel hledat do mapy, kde je nějaká škola poblíž.

Ve Vernonu, kanadském městečku poblíž Kelowny, byla jedna střední škola. Raily a Elisabeth vedli velmi dlouhou a náruživou rozmluvu o tom, zda nastoupí do prváku nebo druháku, a zda poprosí o stejné předměty. Nakonec se dohodli na druháku a stejných předmětech. A také, že nastoupí za čtrnáct dní. Do Vernonu to měli hodinku pěšky, museli si dojít koupit automobil, a to takový, co by vydržel jízdu po nevyznačené cestě. Neměli v plánu jít pěšky. Bylo to riziko, přemístit se někam, kde to neznají, ale na procházku po tmavém lese bylo pozdě.

Řemeslníci dokázali nemožné, než padla devátá hodina večerní, byl dům hotový. Prošel změnou. Nyní byl větší, byly tam dva tři pokoje, dvě koupelny a kuchyň. Raily zaplatil neuvěřitelnou sumu a řemeslníci odjeli. Elisabeth se ihned dala do kouzlení a za dvě hodiny byl dům vybaven a připraven k použití.

„Elisabeth! Musíme do města!“ zavolal Raily. „Teď? Ses asi zbláznil, ne? Je jedenáct večer. Teď se nikam nepřemisťuje! Jde se spát!“ Raily chvíli zaraženě koukal, ale nakonec souhlasil a šli si lehnout.

Ráno vstali v osm hodin. Připravili se na odchod a šli směrem k městu. Byl sychravý den, ale bylo světlo, a tak nepovažovali za moudré se přesouvat. Do městečka to měli hodinku chůzí a oba museli přemýšlet nad rodiči. Bylo jim smutno, ale nedávali to na sobě znát.

Ve městě zašli do autoobchůdku. Bylo zde jen pár aut, ale jedno jim vyhovovalo. Koupili jednoho černého Jeepa a jeli ke škole. Domluvit se s ředitelem na tom, že jejich rodiče dojedou později, bylo takřka nemožné, a tak musela Elisabeth použít matoucí kouzlo. Měli nastoupit za čtrnáct dní do druhého ročníku. Dokoupili potřeby pro domácnost a jeli zpět. Cestou málem minuli odbočku k domečku, naštěstí jen málem.

Mohl začít jejich smutný život bez rodičů, naprosto samotných.

Autor: Fiflip9742 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Závan naděje prolog + 1. kapitola: