Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Závazek - 12. kapitola

04.08.2013 (13:45) • 1alicecullen • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1084×

Alice:

Bella má úžasný talent. Ještě nikdo se nám nedokázal vyhýbat s takovou dokonalostí jako ona. Ale dneska má smůlu, protože jsem donutila Carlislea, aby se podíval na rozpis služeb a operací. Dneska má zase konečně volno.

Jsem za to upřímně ráda, protože ji chci ještě jednou vidět, než nám Sofie s Nessie dají košem. Máme už jen čtyři dny. Ani bych neřekla, že to tak rychle letí.

A všichni v tomhle zpropadeným baráku jsou z toho na prášky.

Seděla jsem na gauči spolu s Jasperem a čekala, než vyjedeme k Belle domů.

Vzdychla jsem.

„Co je?“ zeptal se Jasper.

„Nevím, co jsem si myslela.“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Doufala jsi, že dostaneš šanci. A obzvlášť, když budeš kopat sama za svůj tým,“ odpověděla Esmé, která přicházela ze své ložnice. Poukazovala na ten podraz, co jsem udělala, když jsem ji poprvé viděla. Na mou obranu, bylo to zcela impulzivní.

„Nemůžeme jí zazlívat, že nám žádnou nedala,“ řekl Jasper a konejšivě mě políbil do vlasů.

„Je mi to vcelku líto. Oblíbil jsem si je. Všechny, dokonce i ty vlkodlaky. Nebýt toho, že si utahovali z nás, zatleskal bych jim,“ prohodil Emmett, když přicházel spolu s Rosalii.

Došli i Edward s Carlislem.

Carlisle se uchechtl. „Jo, jsou vážně dobří."

„Pojedem?“ zeptala se Esmé.

Nasedli jsme do aut a rozjeli se.

Byli jsme prakticky na příjezdovce, když jsem zaslechla křik.

„Tak to snad ani nemyslíš vážně?!“ zařvala Bella.

„Ale, prosím tě, nedělej se. Jako bys ty byla lepší,“ odpověděl Ian.

Rozhodně se nesnažili ubrat na hlasitosti.

„Bože, ty jsi tak ubohej! To si myslíš, že když mě budeš srovnávat se sebou, tak to něco vyřeší? Víš co, běž do háje!“ Ozvalo se třísknutí dveří nahoře a rozzuřené dupání po schodech.

„A tím, že odejdeš se to snad vyřeší? Evidentně ano, protože paní Dokonalá ví všechno,“ zařval Ian nazpátek. Prudce rozrazil dveře a taky s nimi pořádně třískl. Hnal se po schodech za Bellou.

„Co prosím?“ zeptala se Bella. Byla pěkně nabroušená. „Takže když si mi ty dal adio ještě před měsícem nebo jak je to dlouho, tak to bylo naprosto v pořádku, že?“ prskla sarkasticky.

„Proč vytahuješ...?! Vzdávám se. Na tohle vážně nemám náladu. Jdu lovit než ti řeknu něco, co nebudu moct vzít zpátky.“ Ianovi rychlé kroky mířily k zadním dveřím.

„Skvělé! Takže teď je to zase v pořádku, utíkat? Měl bys si v tom udělat konečně pořádek, zlato,“ zakřičela Bella.

Současně s nimi po sobě křičeli i Seth a Sofie.

„Prokristapána! To musíš se mnou pokaždé souhlasit?“ vyštěkla odněkud z horního patra Sofie. „Nemáš snad vlastní názor?“¨

„O co se ti, sakra, zase jedná?“ zvýšil hlas Seth.

„O co? O co? No zkus hádat! To tvoje věčné ‚máš pravdu‘ a ‚souhlasím s tebou‘ mi leze neskutečně na mozek.“

Seth si rozčileně odfrkl. „Jako bych měl na výběr!“

„Nesnaž se mi předhazovat ten pitomý otisk!“ štěkla nazpátek.

„Víš co? Fajn! Jak chceš. Až se laskavě uklidníš a zmizí to, co ti dneska pro změnu přelítlo přes nos, tak se budeme spolu zase bavit. Mezitím si zuř někde mimo mě,“ zavrčel a práskl dveřmi.

Úžasná nálada, pomyslela jsem si.

Rozpačitě jsme vystoupili z auta a pomalu se rozešli ke dveřím.

Esmé nesměle zaklepala na dveře.

Ozvalo se rozzuřené zafunění a lusknutí prstů.

Dveře se rozrazily. Bella stála pod schody a z uší jí téměř syčela pára.

„Děláte si ze mě srandu? Víte, kde je náhradní klíč, tak proč ho, kruci, nepoužijete? Upadnou tady někomu z vás snad ručičky?“ nahněvaně si to rázovala po schodech nahoru k sobě a práskla dveřmi.

Přišla Nessie s těžkým výsměchem ve tváři.

„Nehodláte tam stát, že ne?“ zeptala se uštěpačně.

Mlčky jsme vešli do domu.

Dnešní program asi nevyjde podle plánu, jak to tak vidím.

Sam za námi přišla, ale ne se pozdravit, jen se na nás výhrůžně podívala, mírně vycenila zuby a pak se odporoučela k ostatním do jídelny, kde se s funěním svalila na zem. Všechny tři páry psích očí nás bedlivě sledovaly.

Dveře Belliny ložnice se otevřely. Byla převlečená. Rychle seběhla schody a vzala si kabát

Zkoumavě se na mě podívala.

Po chvíli se otočila a rozešla do obýváku směrem k minibaru. Vytáhla nějakou flašku, otevřela ji a pořádně se napila.

Otočila se na nás a znovu se na mě podívala.

„Alice?“ zeptala se. Pomalu se ke mně rozešla.

Páni, to je snad poprvé, co na mě promluvila bez stopy jakékoli nenávisti.

V očekáváni jsem se na ni podívala.

„Bello?“

„Uděláš pro mě laskavost?“

„Jistěže,“ souhlasila jsem. Nevěděla jsem, co chce, ale asi bych souhlasila i s utrhnutím vlastní ruky, když mě bude mít byť i jen o kousek víc ráda.

„Pojď se mnou do baru, opít se,“ vyzývavě se na mě podívala a opět si lokla z lahve. Podle zápachu to byl Bourbon.

Zdá se mi to, nebo je úplně nacamraná?

Nejistě jsem se na Bellu usmála.

„Šla bych moc ráda, ale tak nějak to nejde.“

„Na to jsem se neptala. Chci vědět, jestli bys šla.“ Zvedla jedno obočí.

„Asi ano, tedy kdyby tady byla ta možnost, tak ano.“ Pořád jsem nechápala, kam tím míří.

Podívala se na mě a řekla: „Přeju si, abys se mnou mohla dneska pít, tak jako všichni mí přátelé,“ a luskla.

V tuhle chvíli jsem se skutečně bála o její duševní zdraví.

Hodila po mě flašku s alkoholem.

„Napij se,“ pobídla mě.

Nejistě jsem se na ni podívala. Ale abych jí udělala radost, tak jsem se trošku napila.

Chutnalo to jinak než ty obvyklé lidské blafy.

Zašklebila jsem se.

„Jak to chutná?“ zeptala se Bella a na rtech jí hrál lehký úsměv,

„Odporně,“ odpověděla jsem a z toho pálení v krku jsem měla chuť si odkašlat.

„Jinak by to ani chutnat nemělo, protože kdyby ano, byl by z tebe alkoholik.“ Sebrala klíče od auta a vyšla ven.

Stála jsem ve dveřích spolu se zbytkem rodiny a vyjeveně na Bellu zírala.

„Zavři tu pusu, vletí ti tam moucha,“ pošklebovala se mi.

Co???

„Já to… nechápu,“ zamumlala jsem.

„Když konečně odporoučíš ten svůj zadek z těch dveří, možná ti to vysvětlím.“ Nastoupila do svého auta a nastartovala.

Rychle jsem za ní vyběhla.

V autě jsem mírně pokrčila rameny na svou rodinu a pak jsme s Bellou rychle odfrčely pryč.

Kousek bylo ticho.

„Copak ty nic nechceš vědět? Nechceš vědět, co jsem ti provedla?“ Mluvila zlověstně jako mafiáni ve filmu.

„Ty jsi mi něco provedla?“

„Jak se to vezme,“ odpověděla tajemně.

„Jak ‚Jak se to vezme‘?“

„Je teď z tebe technicky vzato člověk.“ Pokrčila rameny jako by se nechumelilo.

„Člověk?“ V mém hlasu byla patrná panika.

„Jistě. Můžeš jíst, pít – což se pro naše účely nejvíce hodí. Tvá teplota právě stoupá na příjemných 36,5°C, buší ti srdce, které pumpuje krev zvířat, které jsi zabila na svém posledním lovu.“ Začichala. „Podle mého názoru to je jelen s příměsí dalšího jelena. Holka, ty v nich úplně plaveš - vlastně oni v tobě.“ Usmála se na mě.

„Jak to?“ Cítila jsem ty otazníky v mých očích.

Zvedla významně obočí. „Copak si myslíš, že tak nadané děti nemají přinejmenším stejně nadanou matku?“

„To dává smysl. Všichni jsme si lámaly hlavy s tím, co umíš ty. Dávala jsi takové nenápadné signály, nejasné indicie. Mátlo nás to. No, teď už to víme. Záhada rozluštěna.“ Ačkoliv tady i nadále visí pár nevyjasněných drobností.

„Ne tak docela,“ prohodila.

„Co tím myslíš?“ Nechápavě jsem se na ni podívala.

„Dokážu toho mnohem víc. Jestli na to bude dneska čas, tak ti to můžu povědět.“

Nespokojeně jsem se zamračila. „Tak to je pěkně nefér, takhle si se mnou zahrávat.“

„Jo, a právě proto jsme si skoro kvit.“

Vzpomněla jsem si, jak jsme ji opustili a radši jsem zavřela pusu.

O chvíli později mi něco došlo.

Otočila jsem se na Bellu a vyvalila na ni oči.

„Počkat, když jsi říkala, že jsem teď teoreticky člověk, tak to jako napořád?“

Zasmála se. „Blázínku, jen na pár hodin a jen tak trochu člověk, ne úplně. Zítra ráno budu já v práci a tobě bude špatně, ale jinak to vyprchá.“

„Aha. Jak to vlastně funguje?“

„Dočkej času jako husa klasu,“ zatrylkovala.

„Fajn.“ Sedla jsem si zpět do sedadla a čekala, kde zastavíme.

Autor: 1alicecullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Závazek - 12. kapitola: