Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Závazek 6. kapitola

11.01.2013 (11:00) • 1alicecullen • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1523×

Charlie se smířil s tím, že nezná na všechno odpovědi.

Jelikož jsme se všichni nevlezli do Charlieho domu, přesunula jsem náš vylousknutý dům hned vedle. To vyvolalo další otázky. Neřekla jsem jim všechno, a to hlavně proto, že jsem sama nevěděla, jak to vlastně funguje. Přišlo mi bezpečnější, aby nevěděli, co všechno dokážu.

Během několika následujících hodin, které Charlie strávil se Sofií a Nessie, si je okamžitě zamiloval. Nedokázal jim odolat a klidně by jim snesl i modré z nebe.

Týdny a měsíce míjely. Obě rostly jako z vody. Jacob a Seth se stali stálými návštěvníky. V celém domě, jak u Charlieho, tak i u nás, se vyznali stejně dobře jako u sebe doma. Hráli si s nimi, četli jim nebo si jen povídali snad celé hodiny. Velice často jezdili i do rezervace, protože do města, kvůli jejich zrychlenému růstu, nemohly.

Jelikož nemohly do normální školy, tak jsem je učila já. Bylo to vážně rychlé, protože jsme měly paměť stejně dobrou jako upíři.

Seth i Jacob se stali jejich kamarády, komplici pro všelijaké skopičiny, velkými bratry a nakonec i jejich životní láskou. Netlačili na ně. Samy si to vybraly, když byly připravené. Jsem si jistá, že kdyby je z jakéhokoliv důvodu odmítly, odešli by, a to jen proto, aby byly šťastné. Kdo by ale odolal takové míře lásky a oddanosti. Milovali se tak vroucně, až to pro mě bylo občas opravdu těžké pozorovat je.

Ačkoliv jsem nechtěla, občas jsem se cítila opravdu mizerně. V hlavě jsem měla na všechno spoustu místa, a proto tam byla neustále vzpomínka na Cullenovy. V noci mě přepadával ten pocit, kdy se rozpadám a nebyla jsem si jistá, jestli jsem schopna se udržet pohromadě. Jakmile Sofie nebo Nessie uslyšely byť i jeden jediný vzlyk, byly u mě a tiše mě utěšovaly.

O čtyři roky později jsem se rozhodla udělat si vysokou. Dlouho jsem uvažovala o tom, co bych chtěla dělat. Nakonec jsem se rozhodla pro medicínu. Krev mi už dávno nedělala problém a rozhodně jsem netrpěla nutkáním někoho zabít. Trvalo to jen další čtyři roky a byl ze mě chirurg.

Během toho, co jsem studovala, jsme si uvědomili, že nám mraky a déšť nesvědčí. Toužili jsme po slunci a teplém moři. Kluci s námi nadšeně souhlasili.

Začali jsme uvažovat o odchodu.

Po osmi krásných letech strávených ve Forks jsme se přestěhovali do slunného Miami.

Našli jsme si nádherný dům blízko pláže. Nessie s Jacobem a Sofie se Sethem se přihlásili na střední školu. Díky tomu, že se Jacob a Seth zamilovali do polovičních upírek a žili s nimi, přestali stárnout. Sice vypadali na takových jednadvacet, ale i tak se zapsali do prvního ročníku, aby byli holkám nablízku.

Se sluníčkem jsem neměly problém. Třpytily jsme se jen velmi matně a pro lidské oko to bylo téměř neviditelné.

Já nastoupila jako dvaadvacetiletá stážistka do jedné z tamějších nemocnic. Okamžitě jsem si tu práci zamilovala. Milovala jsem možnost se hrabat ve vnitřnostech lidí a hledat místo, odkud to krvácelo. Zamilovala jsem si kardiochirurgii.

Našla jsem si přátele, se kterými jsem si po práci čas od čas zašla na skleničku a řešila jejich milostné problémy. Ty největší měla asi Miranda, která se zapletla se šéfem.

Žili jsme v Miami celých šest let, než jsem dodělala atestaci. Sofie, Nessie, Jacob a Seth se mezitím přihlásili na vysokou, kterou přerušili, když jsme se stěhovali do Francie.

Po Francii jsme se opět vrátili do států na další slunné místo. Takhle to šlo třiadvacet let, než jsme se rozhodli pro změnu. Nastěhovali jsme se do New Hampshiru.

Třiadvacet let je opravdu hodně a já tak měla dostatek času se něco naučit o svém daru. Jedna ze základních věcí byla jasná: můžu mít, co jen chci a je jedno kdy, ale zaplatím za to. Nebyla jsem si jistá, jestli to má vliv na délku mého života, ale to je nepravděpodobné, jsem nesmrtelná. Proto platím jinak. Bolesti, snadno zlomené kosti, neschopnost se pořáně nadechnout. Bylo toho mnohem víc a všechno závisí jen na tom, co si přeju. Je to velmi komplikovaný dar.

Za tu dobu jsem vystřídala čtyři nemocnice a holky se svými přáteli vystudovali tři střední školy a dvě vysoké. Nakonec nezanedbávali vzdělání, jak jsem si nejdřív myslela.

Našli jsme si krásný starý dům na okraji města. Měl nahoře dva velké pokoje. Třetí byl v přízemí. Každý pokoj měl vlastní šatník i koupelnu. Dole byl také obrovský obývák a prostorná překrásná kuchyň. Venku byla terasa s dřevěnou houpačkou. Do školy to nebude zrovna nejblíže a do práce taky ne, ale to nevadí. Řidičáky máme všichni.

Tentokrát jsem přijely jen se Sofií a Nessie, protože pánové jeli na čas do rezervace, aby se podívali na svoje staré přátele a rodinu.

Naklonila jsem se přes sedalo a odepnula psí pás. Samanta šťastně zavrtěla ocasem.

Vzadu se ozvalo trojí cvaknutí a Sofie otevřela dveře a pustila Grace z auta. Wendy nedočkavě přeskočila zadní sedadla a vystartovala za Grace místo toho, aby jako spořádaný pes počkala, až jí otevřu kufr. Vzdychla jsem a šla otevřít přední dveře Sam.

Po nějaké době jsme si na přání všech pořídili psa. Jako první Samantu o dva roky později Grace a za další dva Wendy. Byla to naše ztřeštěná psiska.

Zatímco pobíhaly kolem, jsem odemkla a vešla dovnitř. Nebyla tu žádná předsíň. Prakticky jsem vešla ihned do kuchyně. Linka se táhla přes dvě stěny. Byla volně zakončena barem, za kterým stál jídelní stůl. Uprostřed kuchyně stál ostrůvek, pod kterým byly hrnce a pánve. Nad volnou pracovní plochou bylo obrovské okno. Byla vážně moc pěkná.

Jelikož jsem tady jela už před pár dny, bylo vše na svém místě. V autě bylo jen pár drobností a co jsme nepotřebovali, jsme nechali v Kalifornii pro nového majitele.

Boty jsem shodila a nechala v botníku u dveří. Kabátek jsem si pověsila na věšák pod schody.

Do dveří vešly i Sofie s Nessie.

„Je to tu pěkný," ohodnotila Nessie a Sofie souhlasně přikývla.

„Čekaly jste snad něco jiného?" ušklíbla jsem se.

„Trhni si," ozvalo se dvojhlasně.

Nakoukla jsem ven, abych se podívala, jak si vedou naši psi. Spokojeně se naháněli a váleli v trávě.

Holky se odebraly nahoru, aby se podívaly na své pokoje.

„Bů!" zakřičela jsem.

„Dík!" zakřičely nazpět. Křičet nemusíme, protože máme stejně dobrý sluch jako upíři, ale i tak to děláme.

Šla jsem ještě do auta pro pelechy a misky. Všechno jsem rozmístila v jídelně. Co s ní taky jiného?

Zbýval ještě týden volna, než holky nastoupí do školy. Zato já měla do práce jít už pozítří. Nastupuju jako rezidentka s dvouletou zkušeností. Jen tak pro sichr.

„Jdu nakoupit. Vezměte ty tři potom domů a utřete jim packy." Ozvalo se jen souhlasné zamručení.

Nasedla jsem do auta a jela hledat nějaký supermarket.

Komentík, prosím. ;)

Autor: 1alicecullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Závazek 6. kapitola: