Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Závazek 8. kapitola

14.01.2013 (15:30) • 1alicecullen • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1836×

Uvažovala jsem, co uvařím. Moc jsem toho nestihla koupit.

Nezbylo mi nic jiného než lusknout. Nerada to dělám, protože je to až příliš pohodlné. Co by to bylo za život, kdybych měla všechno a ihned?

Sofie a Nessie za mnou přišly do kuchyně.

„Proč to děláš?“ zeptala se Sofie.

„Že by k jídlu?“

„Nemyslíme to jídlo,“ řekla Nessie tiše.

Povzdychala jsem si. „Dělám to pro vás.“

„Nemusíš tohle podstupovat,“ domlouvaly mi obě.

„Nepřipravím vás o tuhle možnost. Jako malé jste ji neměly. Nedělám to ani za mák pro mě. Chci jen to nejlepší pro vás. A i přesto, že to znamená stýkat se s nimi.“

Nedůvěřivě si mě měřily.

„Já jsem teď šťastná. Oni už pro mě nic neznamenají. Vážně.“

„Nechceme je ve svém životě,“ oznámily mi a odešly.

„Je to vaše rozhodnutí,“ odvětila jsem za nimi.

Hluboce jsem vydechla.

Ve skutečnosti je to pro mě mnohem těžší, než jak se tvářím. Kvůli holkám musím být silná nebo se tak alespoň tvářit.

Zapřela jsem se o linku. Musím se uklidnit, aby neviděli, jak se mnou jejich přítomnost mává.

Ukážu jim, jak jsem vyrovnaná.

Mám vlastní rodinu, vlastní život, ve kterém nejsou oni, a jsem šťastná. Nic víc. Nedám na sobě znát ty proplakané noci.

Srovnala jsem výraz na neutrální a hodlala ho tam nechat do té doby, dokud nezmizí z mého domu.

Začala jsem krájet cibuli s tím, že upeču kuřecí roládu a pečené brambory.

Na naši příjezdovou jsem uslyšela vjet dvě auta.

Nebyla to ani hodina. Škoda.

Připravené maso jsem dala do pekáče, podlila ho vodou a strčila do trouby.

Ozvalo se nesmělé zaklepání na dveře.

Sofie s Nessie se přenesly ke dveřím. Ještě než je otevřely, podívaly se na mě. Ve tvářích měly starost. Miluju je za to, jak se o mě starají.

Lhostejně jsem jim pohled oplácela.

Podle mého vzoru se přeladily na absolutně nedotčené touto situací.

Otevřely dveře.

„Ahoj,“ řekla nesměle Esmé.

Ustoupily ze dveří.

Všichni Cullenovi vstoupili do našeho domu.

I přesto, že jsem čistila brambory, neušlo mi, jak na mě koukají.

Domem se rozlehlo vrčení našich psů, kteří seděli vedle mě a čekali, co mi spadne.

„Sedněte si!“ přikázala jsem. „A ticho.“

„Bello, ráda tě vidím,“ promluvila Alice. Hlas měla podbarvený nejistotou, ale i přesto to znělo upřímně.

Na to ti neskočím, děvče, zamumlala jsem si v duchu.

„Nejsem si jistá, jestli dokážu říct to samé, proto si myslím, že by bylo lepší, kdybyste se věnovali výhradně a jen holkám.“

Smutně se usmála. „Dobře.“

„Nepůjdeme do obýváku?“ zeptala se důrazně Sofie.

Edward se zdál dokonale rozpolcený. Jeho hlava lítala od holek ke mně a zase zpátky.

Vypadal stejně božsky, jak jsem si jej pamatovala.

Vzdychla jsem, nechala brambory bramborami a šla za nimi. Někdo je představit musí.

„Sofie, Nessie tohle je Emmett, Rosalie, Jasper, Alice, Edward, Carlisle a Esmé už znáte.“ Na každého jsem ukázala. „Cullenovi, tohle je Sofie a Renesmé.“

„Nessie,“ opravily mě naráz.

„Abyste se nezbláznily,“ řekla jsem a zakoulela očima. Posadila jsem se na opěradlo pohovky vedle Sofie.

Emmett se uchecht.

Holky si prohlídly krátce Edwarda. Otočily své hlavy ke mně a uznale se ušklíbly.

Jako by nevěděly, že jejich matka má dobrý vkus.

„Rádi vás poznáváme,“ promluvil za všechny Carlisle. Jak jinak.

„Máte moc hezký dům,“ zamumlala Rosalie.

„Mámina práce,“ odvětila Nessie.

„Samozřejmě, s vaším se určitě nedá srovnat,“ navázala Sofie.

„Proč si to myslíš?“ zajímala se Esmé.

„Máma vyprávěla.“

„Aha.“

Periferně jsem zahlédla Sam, jak si sedla před dveře a čekala, až půjdeme ven. Opět jsem vzdychla.

Zvedla jsem se.

„Grace, Wendy!“ zavolala jsem. Slyšela jsem, jak se před Nessiiným pokojem přetahují o hračku. Poslušně ji pustily a přiběhly ke mně.

„Jsem si jistá, že mě tady rozhodně nepotřebujete,“ zamumlala jsem, mezitímco jsem otevřela hlavní dveře a pustila psy ven.

„Zrádkyně!“ osočila mě Nessie v hlavě.

Nerada jsem je tam nechala samotné, ale nechci tam být. Sam mi dala jedinečnou příležitost jak zmizet.

„Tak vám asi o sobě něco řekneme…“ prohodila Esmé. „Carlisle, nechceš začít?“ zeptala se.

„Dobrá, jsem doktor něco přes -“

Nessie mu skočila do řeči. „Specializace?“

„Chirurgie.“

„Přesněji?“

„Obecná chirurgie.“

„V jaké nemocnici?“ dorážely na něj obě.

„New Hampshire Grace.“

„Jdeš dnes do práce?“

„Ne.“

„A zítra?“

„Ne.“

„Tak kdy?“

„Pozítří,“ odpověděl, evidentně zmatený.

Moc dobře jsem věděla, že se ptají kvůli mně. A už vůbec mě nepotěšily jeho odpovědi.

Tak trochu jsem doufala, že se zaměří na jiný obor. Třeba na dermatologii. Takhle se s ním budu ještě potkávat v práci. I když… mohla bych si pohrát s rozpisem služeb. Ještě se uvidí.

Vzdálila jsem se už dost daleku od domu, takže jsem je neslyšela.

Vím, že je velká možnost, že Cullenovi holky ukecají. Sice řekly, že je nechtějí ve svém životě, ale vím, jací Cullenovi jsou. Jejich kouzlu se těžko odolává.

Seth s Jacobem si na nich ovšem pochutnají! Řídí se zásadně jedním. Co chtějí holky, je svaté. A ony je tady nechtějí. To bude ještě sranda! Alespoň ze začátku.

Dají jim šanci, protože by to jinak nebyly ony. Kvůli kdejaké blbosti se cítí provinile.

Vrátila jsem se po půl hodině.

Slyšela jsem Alici, jak vede svůj monolog.

„… díky mým vizím získává rodina nemalý obnos. Vidím pohyby na burzách. Je ale škoda, že nemůžu vidět i vás,“ posteskla si.

Když jsem vešla, byly očividně rády, že mě vidí.

Nechala jsem Wendy a Samantu, ať sedí u dveří. Nabrala jsem Grace do náruče. Venku bylo bláto a všechny byly špinavé.

Normálně bych si luskla, ale nechci jim nic ukazovat. Nemusí vědět všechno. Není zrovna sranda koupat pokaždé, co přijdeme z venku, hned tři psy. Obzvláště takového bernského salašnického psa jako je Grace. Nemluvě o zlatém retrívrovi nebo border kolii.

Nečekaně se zvedly i Sofie s Nessie.

„Chviličku,“ zamumlaly.

Popadly každá jednu a utíkaly je k sobě vykoupat.

Najednou to šlo bez řečí.

Slyšela jsem to ticho, které panovalo dole. Cullenovi ani nedutali.

Samozřejmě že jsem to pořádně schytala, takže když jsem scházela opět dolů, byla jsem celá mokrá.

Z Nessiiny koupelny jsem slyšela nadávky a seshora posměšný smích.

Sofii se to ale vymstilo. Hlavice sprchy spadla na dno vany. Kapky vody si to nasměrovaly přímo na Sofii. Spěšně chytla hadici, ale i tak dostala zásah přímým proudem vody. Vůbec to tak nemuselo dopadnou, ale někdy zapomínáme na naši přirozenou rychlost.

Samanta se oklepala, evidentně bez Sofiina povolení.

„Ne! Samanto, přestaň!“ křičela.

Nessie stála vedle mě v kuchyni.

„A kdo se směje teď, zlato?“ posmívala se sestře.

Mezitím Wendy naháněla Grace po celém domě, když se k nim přidala i Sam.

Sofie naštvaně scházela po schodech.

„Je pěkně nevychovaná,“ hudrovala.

„Neházej to na ni,“ pošklebovala se dál Nessie.

„Máš smůlu. Samanta je z těch tří nejposlušnější,“ postavila jsem se za Samantu. Samantu mi pomlouvat nebude!

Přešla jsem ke kuchyňské lince, kde jsem před půl hodinou nechala nedodělaný oběd.

Nessie na Sofii vyplázla jazyk a odešly ke Cullenovým. Ti koukali docela vyjeveně.

„Mně se nic vařit nechce,“ oznámila jsem po chvilce uvažování. „Objednáme pizzu.“ Přikývly. „Jako vždycky?“ Další přikývnutí.

Když jsem objednávala pizzu, začali i Cullenovi vyzvídat.

„Čím se vlastně živíte?“ ptal se Carlisle.

„Lidským jídlem, ale i krví. Jak se nám zachce.“

„Lidskou krví?“

„Kdyby ano, tak co?“ škádlila je Sofie.

Najednou se ve tvářích všech Cullenových objevil neutrálně rozpačitý výraz.

Nessie se zasmála. „Ne, nebojte. Živíme se zvířecí krví. Lovíme stejně jako vy.“

„Dokázaly byste nás přeprat?“ zeptal se Emmett.

„Těžko říct. Nedokázal by ses k nám ani přiblížit.“

„Proč?“ zajímal se Jasper.

Přišla jsem a sedla si na opěradlo. „Proto,“ odpověděla jsem tajemně.

„Máte nějaké dary?“ Teď zbystřili všichni.

„Jistěže,“ řekla Nessie po souhlasu mě a Sofie v našich hlavách.

„Jaké?“ Tato otázky byla vyřčena z úst všech Cullenových.

Sofie se trochu zlomyslně usmála a rázem se objevila za zády Jaspera. Ten vylekaně nadskočil.

Koukla na Esmé a Emmetta, kteří seděli po stranách. V tu ránu se oba ocitli na místech toho druhého.

Emmett zmateně vyskočil na nohy. Nechápavě se rozhlížel kolem sebe, stejně jako Esmé.

I Sofie se značně zlepšila. Nemusela se na lidi, které chtěla přemístit, ani podívat, aby se ocitli tam, kde ona chtěla. Nejspíš to udělala proto, aby podtrhla ten zlomyslný výraz ve tváři.

Mrška jedna.

Zasmála jsem se jejich výrazu spolu s Nessie.

Sofie se přenesla zpět na své místo.

„Úžasné,“ vydechl Edward a koukal uchváceně na Sofii.

Okázala jeho obdiv ignorovala. „To není všechno,“ upozornila ho a kývla na Nessie.

Zvedla se a přešla k Emmettovi. Dotkla se jeho paže.

Emmettův pohled se trochu zamlžil. Po třech sekundách zamrkal a koukl na Nessiinu tvář. „Co to bylo?“

„Takhle přesně se tvářil před chvílí.“

„Co se stalo?“ ptala se zvědavě Rosalie.

„Ukázala mi mě, ale z jejího pohledu. Cítil jsem to pobavení, co v tu chvíli cítila,“ zamračil se na ni.

Usmála se na něj nevinnost sama.

„Můžu?“ zeptala se Rosalie.

„Klidně.“ Nakonec to ukázala všem. I Edwardovi.

„Úchvatné,“ řekl.

„Jste velice nadané,“ poznamenal Carlisle.

„Vy chodíte normálně do školy?“ zeptal se Edward.

„Jistěže ano. Máma chce, abychom byly vzdělané.“ Nessie i Sofie obrátily oči v sloup a odfrkly si.

„I ty Bello?“ zkoumavě se na mě podíval. Bylo to poprvé, co promluvil přímo na mě.

„Ne, já chodím do práce. Někdo nás živit musí,“ odpověděla jsem.

„Kde pracuješ?“

„V New Hampshire Grace.“

„Co tam?“

„Jsem chirurg. Nastupuju jako rezidentka. Už pozítří.“ Vykulil oči.

Pokrčila jsem rameny.

„Rezidentka v New Hampshir Grace?“ zeptal se Carlisle. „Slyšel jsem, že k nám přibude nějaká Stevensová, ale o tobě jsem nic neslyšel.“

„Stevensová jsem já,“ vysvětlila jsem mu.

„Jako kvůli utajení? I když se živíš krví, nemáš s ní problémy?“ Asi se bál o bezpečí pacientů.

„Krev je mi absolutně ukradená. Stevensová se nejmenuju kvůli utajení.“ Zvedla jsem levou ruku. Třpytil se na ní zásnubní a snubní prsten. „Jsem vdaná.“

Schválně jsem se při těch slovech podívala na Edwarda. Po tváři mu přeběhl šok a… bolest? Nevím, co to znamená, ale je mi to jedno. Jak jsem řekla, jsem teď šťastná.

„Tak to gratuluju,“ pogratulovala mi Esmé. Vzápětí se přidali i ostatní.

Kupodivu se nikdo neptal, kde je můj manžel. Protože ani já to nevím. Naše manželství je založeno na takovém italském prototypu manželství.

„Seznamování máme, doufám, za sebou. Nepřejdeme k tomu podstatnému? My o vás nestojíme,“ promluvila rázně Nessie.

„Tak proč jste nás poslouchaly?“zeptala se Rosalie útočně. „Jak víš, co si myslí sestra?“

„Čistá zdvořilost. Nic víc,“ odpověděla Sofie chladně. Svým tónem hlasu dala nepřímou odpověď i na druhou otázku. Něco jako: co je ti do toho?

„To se mi nezdá moc fér,“ zašeptala Esmé.

„Mně se nezdá moc fér, že jste bez rozloučení opustili mamku,“ odsekla Nessie.

„Jste součástí rodiny,“ zašeptala téměř neslyšitelně Edward.

„Jen po biologické stránce, to si pamatuj,“ zavrčely obě.

Nastalo ticho.

„Bello, prosím,“ prosila Alice. „Vezmi alespoň mě zpátky. Já vím, že jsme ti ublížili. Opustili tě. Navíc, když jsi byla těhotná, ale dej mi ještě jednu šanci. Prosím. Vždy jsem byla a vždy budu tvá přítelkyně.“ Je pěkně na houby, že Alice byla moje opravdová kamarádka. Nikdy jsem nenašla jí podobnou. Ani Vivien tak dobrá kamarádka není.

A jde vidět, že Alice kope jen sama za sebe.

„Řekla jsem to Esmé a říkám to znovu: u mě se nic nemění. S vámi jsem skončila.“ Alice tiše popotáhla.

„Dejte nám aspoň měsíc, abychom vám mohli dokázat, že za váš čas stojíme,“ smlouval Jasper.

Přišla ke mně Sam a položila mi hlavu na koleno. Pohladila jsem ji.

„Stejně se nás jen tak nezbavíte,“ prohodil Emmett. Esmé po něm hodila ošklivým pohledem.

Zle jsem se na něj usmála. „Jsi si tím tak jistý?“

Kdyby nám nechtěli dát pokoj, mohla bych je donutit nebo něco takového. Sice by to stálo hodně, protože zásah do myšlení sedmi upírů spadá do té komplikovanější části přání, ale stálo by to.

„Tak co?“ rozlehlo se mi v hlavě.

„Záleží na vás.“

„Tak tos nám pomohla,“ řekla kousavě Sofie.

„Jsem to hodná maminka, že?“

Vteřinu bylo ticho.

„No, tak jo,“ rozhodly se naráz.

Neříkala jsem, že jim dají šanci?

Cullenovi napjatě čekali a zřejmě nechápali mlčení z naší strany.

„Máte měsíc,“ řekla Sofie.

„Ale ne každý den. Máme i svůj vlastní život,“ doplnila Nessie.

„Ach, to je báječné!“ ulevilo se Esmé. Všichni si oddechli.

„Pro dnešek to ale stačí,“ zarazila její nadšení.

„Máme ještě věci na vybalení. Rády bychom to stihly ještě dneska.“

Všechny jsme se zvedly.

„Tak zítra?“ zeptal se Emmett.

„Ne, jdeme do kina.“ Můj hlas nepřipouštěl žádné námitky.

„Takže pozítří?“

„Jo. Přijďte ve dvě,“ domluvila se s nimi Nessie.

Rozpačitě jsme rozloučili a já mohla konečně zavřít dveře.

„Konečně,“ oddychla jsem si, i když vím, že mě slyší.

Před dům přijelo auto pizzerie.

„Už jsem si myslela, že snad nikdy nedorazí,“ postěžovala si Sofie a sebrala peníze z misky na baru.

Sedly jsme si k televizi a zakously se do oběda.

Tak tahle je trošinku delší. :) Snad to nevadí. Zanechte, prosím, komentář, ať vím, že mám nějaký ohlas. 1alicecullen

Autor: 1alicecullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Závazek 8. kapitola: