Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Závazek 9. kapitola

11.02.2013 (17:45) • 1alicecullen • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1301×

Prosím, ať tam nejsou. Prosím, moc prosím.

Upřímně doufám, že je nepozvaly i na dnešek. Už pěkně dlouho jsem nespala.

Mám ale smůlu. Slyším, jak mi Alice přechází od stolu ke kuchyňské lince.

Sakra, sakra, sakra.

Úplně mi kazí radost z prvního dne v práci. Pokud má den čtyřicet hodin.

Zaparkovala jsem vedle aut Cullenových a s povzdechem vyrazila domů.

Odemkla jsem si, sundala si ty krásné lodičky, hodila kabelku na bar a svlékla si sako.

Sam, Grace a Wendy mě přišly pozdravit. Byly rády, že jsem se konečně vrátila.

Nevěnovala jsem ani kapku námahy snažení se, aby nešlo vidět, jak moc si přeju, aby Cullenovi vypadli.

Přešla jsem doprostřed kuchyně a vyhoupla se na ostrůvek.

Na obličeji se mi samovolně vyklubal široký úsměv.

Sofie se ke mně otočila čelem. „Tak kdo je bůh protentokrát?“ Moc dobře jsem slyšela ten uštěpačný tón.

Zašklebila jsem se na ni. „Nedělej si ze mě srandu,“ odsekla jsem. Seskočila jsem na zem a šla zamíchat maso na sporáku. „Ale doktorka Henricková je moje osobní kardio bohyně. Vážně, kdybyste ji včera viděly… ach bože, ta ženská je úžasná. A nebojí se experimentovat. Sama nebesa mi ji seslala,“ rozplývala jsem se.

Nessie přestala krájet zeleninu a taky se na mě otočila. „Neříkala jsi něco podobného i o Collmenovi?“

Vytáhla jsem talíře z poličky. „Já vím. Jsem chirurgická děvka.“

Periferně jsem viděla, jak se zatvářil Emmett a Jasper v souvislosti na mé oslovení sebe sama. Nejsou zvyklí, že mluvím sprostě.

Holky se ujaly nabírání večeře na talíře a tak jsem se rozhodla, že si otevřu víno. V lednici máme červené. Miluju červené víno a celkově jakýkoli alkohol, ale nejsem alkoholik, to ne.

Sebrala jsem si talíř a dala holkám pusu na tvář.

Pod schody jsem se ještě zastavila a obrátila se na Cullenovy.

„Budete tady ještě dlouho? Ráda bych se v klidu vyspala,“ zeptala jsem se otráveně. Podle jejich tváří čekali, že řeknu něco jiného. Milejšího.

„Ne, jistěže. Nebudeme tady dlouho,“ ujistila mě Esmé.

Bez dalšího slova jsem šla k sobě nahoru.

Jsem unavená po tolika hodinách na sále. Přes noc jsem nezamhouřila ani oko. Paní Warrenovou jsem musela za každou cenu udržet naživu. Henrikové by se nelíbilo, kdybych ji nechala umřít. Byla to její stará kamarádka. Snad ze střední, jestli jsem to pochopila dobře.

Ta ženská je vážně bůh. Chtěla mi to patřičně dokázat, ale já jsem chirurg docela dlouho na to, abych se nechala nachytat. Nedala jsem jí příležitost ze mě udělat pitomce a myslím si, že se jí vážně líbím. Jako doktorka samozřejmě.

Jídlo i víno jsem si dala na noční stolek.

Chtěla jsem se převléct v klidu si zalézt do vytoužené postele, sníst si večeři a mezitím, co budu čekat, až vypadnou, si přečtu kousek té nové knížky.

Moje plány mi překazil Edward. Vážně šokující.

„Já… jen na chvilku… hned se vrátím,“ zamumlal dole.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad,“ vyhrkla Sofii.

To už bylo pozdě, protože stál před dveřmi mojí ložnice a evidentně se mi snažil totálně zkazit náladu.

Já chci spát!

Zaklepal mi na dveře.

„Dále.“

Vešel dovnitř.

„Mohli bychom si promluvit?“ Zněl tak nejistě a tím mě ještě víc vytáčel.

Ó, já chudinka vystrašená, pošklebovala jsem se mu v duchu. Strašně mě vytáčí.

„Ne, nemohli. Mám hlad, tři dny jsem nespala a jsem šíleně unavená, takže ne, nemohli a ani nemám zájem,“ odpálkovala jsem ho.

„Prosím, tak nech mluvit aspoň mě. Chci se ti omluvit, vysvětlit ti to.“

„Není co vysvětlovat.“

Přišel ke mně blíž.

„Nikdy jsem ti nechtěl ublížit. Vím, že to zní otřepaně, ale myslím to smrtelně vážně. Lhal jsem, když jsem říkal, že tě nemiluju. Chtěl jsem tě udržet v bezpečí. Vím, že to nic nemění, ale chtěl jsem, abys to věděla. Jsem rád, že sis našla někoho, kdo miluje tebe a ty jeho. Zasloužíš si to,“ smutně se na mě usmál.

To už jsem se vážně rozčílila. „Nevím, že jsem se tě prosila, že jsem tě kdy předtím o něco takového žádala. Moc dobře jsem věděla… Já tě milovala, ty idiote, a tys mi zlomil srdce. Ne, to není přesné. Tys mi vyrval srdce z hrudi. Víš, jak dlouho mi trvalo se z toho dostat? Patnáct let! Patnáct let jsem se trápila, takže s těmahle řečičkama jdi do háje, jasný? Já ti na ně kašlu. A teď vypadni! Vypadni z mýho domu. A už na mě nemluv,“ rozrazila jsem dveře a ukázala na chodbu.

„Omlouvám se.“

„To mi fakt pomůže.“ Sarkasmus odkapával z každého slova.

Práskla jsem dveřmi a sedla si na postel. Luskla jsem a vedle mě se objevila bonboniéra. Vždycky když se naštvu nám sklony k přežírání se čokoládou.

Dole jsem slyšela rychle se loučící Cullenovi a startování aut.

Po lehkém, pouze oznamovacím, zaklepání vešla Sofie. Kdybych jí řekla, ať sem nechodí, kašlala by na to. Už jsou takové. Nechutně starostlivé.

V rychlosti jsem si schovala krabičku za záda. 

„Jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě.

„Jasně. Nic mi není. Nedělej si starosti.“

Sedla si vedle mě. „Promiň, za tohle můžeme asi my. Trochu hodně jsme se do něj obuly, vlastně do všech, a pořádně jsme je sjely. Nenapadlo ani jednu z nás, že se vytasí s takovýma kecama.“

„Prosím tě, z toho si nic nedělej. Jsem vážně v pohodě. Vlastně, ve skutečnosti jsem dost naštvaná.“

„Tak to ti věřím.“ Dala mi pusu na čelo, ukradla mi jeden bonbón a odešla.

Jelikož jsem všechny snědla a přešla mě chuť na večeři, odložila jsem krabičku a lehla si. Sotva jsem si sundala rifle,  usnula jsem.

Zaspala jsem. Normálně bych spala kratší dobu, kdybych se obtěžovala spát ty dny předtím.

Nakonec jsem to stihla. K jídlu jsem se dostala až po sedmnácti hodinách a to jen proto, že jsem končila.

Jídlo bylo to jediné, na co jsem myslela celou cestu domů. Když jsem přijížděla, v domě nebylo slyšet dýchání sedmi upírů, ale ani tlukot srdcí mých dcer. Za to jsem slyšela jiný tlukot. Pomalejší než náš, pravidelný a dobře známý.

Moje srdce zaplesalo.

Nebyla jsem si jistá, jestli mám být naštvaná, jestli on bude ještě naštvaný, ale bylo mi jedno.

Skoro jsem zničila dveře ve snaze se dostat dovnitř.

Seděl pod schody. Nikde nebylo rozsvíceno, ale Iana (pozn. autora: To první písmeno je i ne l) jsem moc dobře viděla.

„Promiň, byla jsem pitomá. Neměla jsem se hned naštvat a odjet,“ vyhrkla jsem ve dveřích.

„Ne ty promiň. Choval jsem se jako paličatý idiot,“ postavil se před schody a koukal na mě stejně omluvně, jako já na něj.

„Jsem stejně paličatá jako ty, ne-li paličatější,“ usmála jsem se na něj. „Idiot rozhodně nejsi.“

„Jistěže jsi paličatější než já. Proto jsem se do tebe zamiloval,“ přistoupil ke mně.

„Nech si ty přeslazený řečičky a polib mě,“ zamumlala jsem do jeho rtů.

„Jen abys věděla, tak tohle zní taky jako z nějaký romantický břečky-“

Radši jsem mu zacpala pusu tím, že jsem ho políbila.

Chytil můj obličej do dlaní. Spojila jsem své ruce za jeho krkem.

Náš něžný polibek začal nabírat na intenzitě. Sundal mi sako a jemu bundu. Rychle je následovaly i obě trička. Nadzvednul mě a přenesl ke kuchyňské lince. Jeho hladové rty se přesunuly k mému krku.

Přitiskla jsem se na chladné sklo okna.

Ianovi ruce mi sklouzly na má záda a rozeply mi podprsenku. Rty se dostal k mým prsům. Moje ruce výskaly jeho dokonalé hnědé vlasy. Přitáhla jsem si jeho ústa zpět ke svým.

„Mami!“ ozvalo se za mnou.

Zděšeně jsem seskočila na zem a zůstala otočená zády k oknu. Oba dva jsme začali sbírat své rozházené oblečení.

Evidentně jsme absolutně ignorovali zvuk motoru a tak celkově všechno.

Když jsme se oblékli, zeptala se Nessie zpoza dveří: „Můžeme?“

„Jo,“ odpověděl Ian.

Nessie otevřela a do domu rozpačitě vešli Cullenovi. Co tu dělají tak večer?

Emmett, Rosalie, Alice a Jasper se uculovali, ale pokoušeli se to zakrýt. Esmé a Carlisle se ze všech sil snažili netvářit nijak. Edward měl neutrální výraz.

Bylo to trochu trapné.

Nessie se zhostila představování.

„Iane, tohle je Esmé, Carlisle, Alice, Rosalie, Edward, Emmett a Jasper Cullenovi. Cullenovi Ian.“

„Ian Stevens, Bellin manžel.“ Všichni si potřásli rukou.

„Co tady vlastně děláte? Je půl desáté,“ zeptala jsem se.

„Holky se zmínily, že tak moc nemusí spát. Tak nás napadlo, že bychom se mohli podívat na jeden film,“ odpověděla Rosalie.

„Chcete se dívat s námi?“ zeptal se Emmett.

„Pokud vám to nevadí, tak možná-“ začal Ian.

„Tři týdny,“ zamumlala jsem sotva zřetelně. Tohle bylo moje nejdelší sucho, když nepočítáme těch patnáct let, a vážně mi chyběl sex. Je mi jedno, kde si to rozdáme, ale ať je to brzy.

Ian rychle vtáhl vzduch. „Nebo víte co, my vlastně musíme jít. Těšilo mě. Třeba někdy jindy,“ řekl, zatímco jsme běželi k mému autu.

Zařadila jsem zpátečku a vyjela.

„Kam jedeme?“ zeptal se mě dál od domu.

„To je jedno, ne?“

Po půl hodině jsem zastavila někde uprostřed lesa.

Přelezla jsem na sedadlo spolujezdce a obkročmo si na něj sedla. Přetáhla jsem si triko přes hlavu.

„Chyběla jsem mi,“ zašeptal a začal mě líbat

Začali jsme přesně tam, kde jsme před chvílí skončili.

Mně se tahle kapitola vážně nelíbí, ale už nevím, jak to přepsat jinak. 

Autor: 1alicecullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Závazek 9. kapitola: