Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zavřeno, zapečetěno a zapomenuto - 1. Vrah mých rodičů

17.03.2010 (19:15) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1686×

1. Vrah mých rodičů

Láska je vždycky silnější než to nejpevnější odhodlání. Byla bys ochotna pro ni zemřít, nebo se beze všeho obětovat a nežádat za to nic na oplátku...

ALICE:

Zaklepala jsem na dveře a ty se v tu ránu otevřely. Čtvrt vteřiny nato se ozval úlevný výdech a bezprostředně po něm jsem se ocitla v něčím náručí. Tedy, věděla jsem, kdo to je, jen bych byla raději, kdyby mě tolik nemačkal.

„Dobrý, jsem v pořádku, můžeš mě pustit,“ krotila jsem svého věznitele a on mě okamžitě postavil na zem. Za mými zády se zabouchly dveře a já věděla, že nemám šanci na útěk.

„Mladá dámo!“ začal Jasper káravým a také pořádně naštvaným tónem. „Můžeš mi laskavě vysvětlit…“

S neupřímným provinilým andělíčkovským úsměvem jsem zavrtěla hlavou a rychle stáhla hlavu mezi ramena, protože vzápětí dle očekávání přiletěl pohlavek. Rozhovory, které vždycky začínaly slovy „Mladá dámo…“, jsem upřímně nesnášela. Jasper to naneštěstí moc dobře věděl a sprostě toho zneužíval.

„Já už budu hodná,“ zkusila jsem a udělala na něj oči míci ze Shreka.

Přimhouřil oči a naklonil hlavu na stranu. Už z dřívějších zkušeností jsem věděla, že tohle je rozhodně špatné znamení. Okamžitě jsem se přestala snažit ho ukecat a začala jsem pohledem vypalovat díru do podlahy.

Jasper se zhluboka nadechl a dlouze vydechl. „Ode dneška žádné vycházky,“ vynesl rozsudek.

Zůstala jsem na něj zírat s pusou dokořán. Po chvíli jsem zatřásla hlavou a vzpamatovala se. „To jako nikam?“ Nemohla jsem tomu uvěřit. Taková zrada!

Jasper důrazně přikývl a založil si paže na prsou. „Myslím to naprosto vážně,“ dodal, jako bych mu snad napoprvé nerozuměla.

„Ale… ale… To není fér!“ vykřikla jsem kvílivě a měla sto chutí něco rozbít. Hlavně aby to nadělalo pořádný hluk.

„Opovaž se!“ napomenul mě můj věznitel, protože vycítil mou náladu a pamatoval si, co v podobných chvílích dovedu.

Začala jsem popotahovat, ale když ani to nepomohlo, s hrdě zvednutou hlavou jsem odkráčela k sobě a nezapomněla při tom uraženě třísknout dveřmi. Bylo mi jasné, že ten zákaz platí a Jasper ho rozhodně nezruší. Ale co je na tom, že chci taky trochu svobody? Jasper mě sice měl vychovávat, ale tohle bylo trochu přehnané. Fajn, no tak jsem odešla bez dovolení. A co jako? Proč proboha tolik vyvádí?

Najednou se mě zmocnila plačtivá nálada, a tak jsem přes celou místnost skočila na postel a důkladně zaryla hlavu do polštáře. Kéž by všechno bylo jinak, úplně všechno…

Nikdy jsem se ho neptala, proč se o mě stará zrovna on. Ne že by mě to nezajímalo. Jen se vždycky zatvářil smutně, kdykoliv jsem se zmínila o minulosti. Otázky ohledně našeho častého stěhování nebo naší rodiny byly tabu. Nechtěla jsem Jasperovi způsobovat zbytečnou bolest – to zoufalství, které jsem zahlédla v jeho očích pokaždé, když mě sledoval a myslel si, že se nedívám, mi bohatě stačilo.

Ozvalo se tiché zaklepání. Povzdychla jsem si a pootočila hlavu ke dveřím. Vyzvala jsem ho, aby šel dál, a mezitím se pomalu posadila.

Ve vteřině klečel u mé postele. „Mrzí mě to, zlato.“

Dolezla jsem k němu po kolenou a natáhla ruce, abych ho mohla obejmout. Na to, že jeho dar byl zaměřen na city, jich vůči mně nikdy příliš neprojevoval. Občas se mi zdálo, jako by mi vyčítal to, co se stalo v minulosti, ale přesto nikdy neodpovídal na moje všetečné otázky.

Nechal se ode mě zmáčknout tak, že by to normálního člověka zadusilo, a po chvíli se odtáhl na vzdálenost paží. „Všechno dobrý?“

Přikývla jsem a posadila se zpátky na původní místo; rozdíl byl pouze v tom, že nyní jsem za sebou stáhla i Jaspera, takže seděl vedle mě. Chvíli jsme mlčeli, ale musel věnovat zvýšenou pozornost mým pocitům, protože se zeptal: „Něco tě rozrušilo?“ Vlastně to nebyla ani tak otázka jako spíš konstatování. Znovu jsem přikývla.

Otočil ke mně hlavu a chvíli zamyšleně zkoumal můj obličej. „Tolik se jim podobáš, víš,“ řekl po chvíli a mně se málem zastavilo srdce. Tušila jsem, o kom to mluví, a živě si uvědomovala, že tohle je vůbec poprvé. Polkla jsem, ale nedokázala jsem vydat ani hlásku. Mlčela jsem jako zařezaná a čekala, co přijde dál.

Smutně kývl a najednou se veškerá bolest, kterou jsem kdy spatřila v jeho očích, přenesla na celý jeho obličej. Jeho rysy najednou nebyly ostré, ale strhané, a v očích měl hluboké zoufalství. „Tvoje matka tě pojmenovala po mojí Alici.“ Zavřel oči. „Už je to dlouho. Tvůj otec – můj bratr – potkal jednou na lovu v horách divokou poloupírku. Nebyla vůbec civilizovaná, dokonce ani nemluvila žádným známým jazykem. Tvůj táta ji několik dnů přesvědčoval, že jí od něj nehrozí žádné nebezpečí. Snažil se jí sdělit, ať jde s ním za naší rodinou. Po nějaké době se mu to skutečně podařilo, ale stalo se něco, co ani jeden z nich nečekal – zamilovali se do sebe. Jakmile byli oba v mojí přítomnosti, vycítil jsem to z nich. Můj bratr si to odmítal připustit, ale nakonec je to přemohlo. Láska je vždycky silnější než to nejpevnější odhodlání. Byla bys ochotna pro ni zemřít, nebo se beze všeho obětovat a nežádat za to nic na oplátku.

Tvá matka se naučila naši řeč, ale nikdy nemluvila o své minulosti. Předpokládali jsme, že se jí buď bála, nebo kdysi zažila nějaké trauma, které ji přinutilo žít tak, jak žila. Bez námitek jsme ji přijali do rodiny, ale nikdo se v ní nedokázal vyznat. Chovala se zvláštně, občas bez sebemenšího popudu vybuchla a hned na to plakala. Nechápali jsme to. Až po čase jsem si uvědomil, že musí mít jakýsi druh krytí. Nepůsobily na ni žádné z našich schopností. Nedokázal jsem ani odhadnout její pocity; byla naprosto nepředvídatelná, jako nějaká nestabilní směs, která může každým okamžikem vybuchnout. Po nějaké době se mi ale podařilo zjistit, čím to je. Milovala tvého otce od prvního setkání a trpěla tím, že se o ni zdánlivě nezajímal.“

Zkoušela jsem si to představit, ale nešlo to. Neměla jsem nejmenší tušení, jak vypadali.

Jasper se zarazil a já tušila, že něco vynechává. „Po čase se vše srovnalo, vyříkali si to spolu, vzali se a všichni byli šťastní. A potom ses narodila ty.“ Smutně se na mě zadíval. Bylo mi jasné, že já byla ten kámen úrazu. „Jsi potomek upíra, tudíž silnější než obyčejné lidské dítě. Tvá matka byla sice silnější než obyčejný člověk, ale my ji nedokázali zachránit. Nemohli jsme ji přeměnit, protože jed by ji zabil. Její přirozená ochrana jí způsobila smrt. Můj bratr to nevydržel, zhroutil se. Tolik ji miloval. Ani se na tebe nepodíval a odešel. Žádná slova na rozloučenou – zřejmě si je šetřil pro někoho jiného.“ Opět se odmlčel. „Moje milovaná Alice nám oznámila, co se chystá udělat, až když bylo příliš pozdě. Mířil do Itálie, za Volturiovými. Chtěl se nechat zabít.“

Hlasitě jsem vyjekla a rukou si zakryla pusu. Vyvalila jsem na něj oči a bez dechu zírala do jeho tváře. Nic mě nepřesvědčilo o tom, že si vymýšlí.

Stiskl rty, ale rozhodl se pokračovat. „Přemlouval jsem ji, že pojedeme všichni, ale zřejmě viděla něco, co považovala za dostatečný argument pro to, aby mohla jet sama. Pořád mě přesvědčovala, ať tu zůstanu a postarám se o tebe. Nechtěl jsem ji pustit, ale řekla mi, že viděla, co by se stalo, kdybychom jeli všichni. Sama prý měla mnohem větší šanci. Proto jsem ji pustil. A to byla největší chyba mého života.“ Zavřel oči pod náporem starých, dávno zapomenutých, přesto nyní obnovených pocitů. Chtěla jsem mu pomoci, strašně moc jsem chtěla. Ale nedokázala jsem to. Nevěděla jsem jak.

Natáhla jsem k němu ruku a pohladila ho po předloktí. Otevřel oči a zoufalým pohledem se vpil do těch mých. Snažila jsem se nepodívat jinam, ale bylo to neuvěřitelně těžké. Nedokázala jsem ten pohled snášet ani jedinou další vteřinu, a tak jsem sklopila oči k jeho ruce, kterou jsem nyní držela. Tichým hlasem jsem ho vybídla, aby pokračoval.

„Ona…“ Polkl a pak rychle pokračoval, jako by se bál, že s otálením by ztratil odhodlání vyprávět mi tento příběh. „Rozloučili jsme se celkem narychlo, nebylo času nazbyt. Mnohokrát jsem toho litoval, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Takže… Rozloučili jsme se a od té doby jsem ji neviděl. Mou Alici…“ Povzdychl si; znělo to rezignovaně, smířeně. To jsem nechtěla. V hlavě se mi během jeho vyprávění začal rodit plán a nyní byl téměř v konečné podobě.

Zvedla jsem hlavu a zahleděla se mu do očí. Tak smutný, tak nešťastný… Jistě musel cítit moji bezradnost, pramenící z jeho neštěstí, ale nedával to na sobě znát. Rozklepaly se mi ruce – byl tak statečný… Nedokázala jsem si představit, že bych někdy mohla být jako on. Tohle by nedokázal snad nikdo.

„Co se stalo potom?“ zeptala jsem se po chvíli, i když mi bylo jasné, že to muselo znít dost netaktně. Moc jsem toužila slyšet konec toho příběhu, i když mi bylo jasné, že nebude šťastný. Proto jsme tu přece byli, ne? Dva psanci na útěku.

Zhluboka se nadechl. „Odjela a my čekali na nějaké zprávy od ní. Několik dnů se nic nedělo a já už byl připravený vyrazit za ní, když vtom se ozvala. Pamatuji si její hlas, protože to bylo naposled, co jsem ho slyšel. Jako by to bylo včera.

Dozvěděl jsem se, že ho nestihla zachránit. Přišla pozdě. Byla z toho zoufalá, ale to nebyl jediný důvod – Volturiovi ji přinutili zůstat. Důrazně mi kladla na srdce, že se o tebe musím postarat. Nikoho jsi neměla a nikdo z ostatních o tebe nejevil zájem. Nejspíš to bylo kvůli tomu šoku. Já to ale v tu chvíli nedokázal odhadnout, protože jsem byl… No, to je jedno. Prostě mě to zaskočilo, nebyl jsem schopný normálně myslet. Ale splnil jsem, co po mně chtěla. Přála si, ať zůstanu, kde jsem. Že za ní nikdo, a hlavně já ne, nemá jezdit, protože by nás taky zajali. Ale hlavně se nesměli dostat k tobě.

Slíbila mi, že se pokusí co nejdříve odtamtud dostat, a já jí věřil. Modlil jsem se, aby byla v pořádku. Ale jak dny utíkaly a ona tu stále nebyla, přestával jsem doufat, že se ještě někdy vrátí. Nezavolala, ani mě nijak jinak neupozornila, že by se vracela. Už jsem byl více méně rozhodnutý tě nechat s rodinou a jet za ní, ale zároveň jsem měl na paměti slib, který jsem jí dal. Musel jsem se o tebe postarat. A tak jsem zůstal.

Den za dnem to bylo stále těžší, ale dočkal jsem se. Zavolala. Naposled. Neměla moc času, chtěla nás jen varovat. Volturiovi se rozhodli, že musíš být… odstraněna. Neměli jsme času nazbyt – sotva jsem tě stihl dostat do bezpečné vzdálenosti od domova, oni přišli. Ostatní nám dali šanci na útěk. Chtěl jsem jim pomoci, a proto jsem tě nechal v lese a vrátil se, jenomže tam už nikdo nebyl. Všude pusto – snad ani nebojovali.“

Odmlčel se, a tak jsem se po dlouhé době odhodlala opět něco říct: „Přežili to?“ Bylo štěstí, nebo smůla, že jsem našla odvahu zeptat se?

„Nevím.“

To slovo zůstalo viset ve vzduchu jako otazník. Nedokázala jsem si pomoct a naklonila jsem se k Jasperovi, abych ho mohla obejmout. Muselo být hodně těžké vyprávět nejbolestivější vzpomínky svého života. Nechala jsem se od něj tisknout v náruči, i když jsem původně měla v plánu utěšovat já jeho.

„Vždycky jsi byla tak statečná,“ řekl a mě to zaskočilo. Já a statečná? A jaký byl potom on? To já se k němu přece vždycky běžela schovat nebo vybrečet, podle toho, co se zrovna stalo. A že jsem těch průšvihů vážně neměla málo.

„Měla jsem dobrý vzor,“ pousmála jsem se na něj. Přestože jsem nechtěla rušit tuto chvíli, nemohla jsem se nezeptat: „A co bylo dál?“

Jasper na okamžik ztuhl, ale poté se násilím uvolnil z mého sevření a chytil mě za ruce, plně odhodlán nepřipouštět žádný bližší tělesný kontakt, abych nepoznala, jak nerad o tomhle vypráví. „Opustili jsme domov a odstěhovali se hodně daleko odtamtud, aby nás nemohli najít. Mají mezi sebou jeden výjimečný pátrací talent, víš. Ale na tebe, zdá se, nepůsobil, stejně jako ostatní psychické schopnosti. To je zřejmě nějaká obdoba štítu. Zdědila jsi to po své mámě.“ Najednou jsem si uvědomila, že jim nikdy neříkal jménem – snad to pro něj bylo příliš bolestivé. Neměla jsem v plánu se ho na to ptát. „Celé ty roky, posledních dvacet let, jsme strávili na útěku, čehož sis jistě všimla.“

Nadzvedl obočí, a tak jsem přikývla. „Připadalo mi, že se nějak moc stěhujeme…“ Nedokončila jsem svou myšlenku, protože mě v tu chvíli něco napadlo. „Jaspere, proč jsi mi tohle všechno začal vyprávět?“

Sklopil oči a zadíval se na naše ruce. „Už jsi dospělá, dokážeš se o sebe postarat. Splnil jsem slib, který jsem dal mé nejdražší Alici, a proto musím… Nyní tě musím opustit. Pojedu do Volterry a vysvobodím ji, stůj co stůj.“ V očích měl nezlomné odhodlání, které by mohlo skály lámat.

Zamyšleně jsem přikývla a zkoumavě se na něj zadívala. „Tak to bychom měli jít balit.“

Takovou reakci zřejmě nečekal. „Cože?“ Přesně tak, nemýlila jsem se – očekával výčitky, vztek, ale ne smíření.

„No co, myslel sis, že mě tu necháš? Tuhle srandu si rozhodně nenechám ujít. Nemysli si, že to beru nějak lehkovážně, vím, co znamená nebezpečí – nebo aspoň to, když provádíš moje podrobné výslechy, což je jeho blízká obdoba,“ dodala jsem při Jasperově uštěpačném úsměvu, „ale vždycky ses o mě staral a jsi jediná rodina, kterou mám. Prostě pojedu s tebou.“

Nyní míříme do Volterry, pokud možno zachránit celou rodinu. Dali jsme jim naději.

Ale jedno jsem věděla s naprostou jistotou. Moje rodiče už nikdo nezachrání. Protože já jsem jejich vrah.