Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zázračné dítě - 3. kapitola

03.10.2011 (21:15) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1420×

Zázračné dítě

Kapitola třetí - Postava v plášti

Všichni fascinovaně hleděli na klavír, tedy na místo, kde jsem seděla. Netušila jsem, jak jsem něco takového udělala.

„Můžete mi někdo prozradit, jak se mám zviditelnit?“ Najednou se vše změnilo. Zase jsem tam byla.  Mohli mě vidět jako normální osobu. Upír, člověk nebo cože to momentálně jsem. Opět vidíce své ruce.

„Jaks to provedla?“ Začala jsem se smát.

„Tváříte se, jako by vám ulétly včely. Nevím jak. Jen jsem pomyslela na to, že bych chtěla být neviditelná, aby si mě nikdo nevšímal.“ Pokrčila jsem rameny.

Vstala jsem a odešla do kuchyně. Všichni mě věrně následovali a stále se na mě dívali, jako by čekali, kdy opět zmizím.

„Bacha, abyste tady nezůstali jako tvrdé y.“ Obcházejíc je, jsem mířila rovnou do svého pokoje.

Lehla jsme si na postel se zmrzlinou v ruce. To všechno to děťátko. Cítím se tak vyrovnaná, poslední dobou pociťuji takové zvláštní vibrace a různé další věci, které neumím jinak popsat. Jsem unavená, a přesto stále čilá, někdy mrzutá, ale když se ve mně to děťátko pohne, je to jako malinkatý zázrak. Jsem si jistá, že za to zneviditelňování může to maličké ve mně, za všechno může to maličké ve mně.

Nějaký čas spolu s Emmem nespíme. Nějak se to zvrtlo a tvrdě jsme se pohádali. Nemluvíme spolu. Odstěhoval si své věci a vše jen kvůli tomu, že prý trávím mnohem více času s Jasperem. Což je automaticky blbost. Prostě on mi poslední dobou rozumí. Ví, co cítím, což je pro mě důležité. Nic mezi námi není. Nespíme spolu, nebo tak něco, jen zkrátka si s ním povídám.

Je mi to všechno líto, protože Emma miluji více než cokoli na světě. Vlastně teď už ne. Zamilovala jsem se do někoho jiného. Do toho maličkého ve mně. Do mého broučínka, který, až se narodí, bude moje nová rodina. Ať už s Emmettem, nebo bez něj.

Dveře se otevřely a do pokoje vstoupil Jasper. Chodil bez klepání, protože věděl, že mě to čilí. Co kdybych se převlékala.

„Když se mnou chceš spát, musíš se zeptat, kdy mám chuť a ne jen tak přijít a vyspat se se mnou,“ započala jsem rozhovor obvyklou narážkou.

„Promiň, Rose.“ Něco ho trápilo, žádná jiná narážka. Dole bylo ticho.

„Prosím tě, myslela jsem  to jako vtip. Však víš. Přijdeš, neklepeš. Tak si z tebe utahuju. Co se stalo?“ Podíval se do podlahy. Pustila jsem televizi.

„Měli bychom jim to říct. Zaslouží si to vědět. Hlavně Emm.“ Pohled jsem stočila k oknu.

„Bavili jsme se o tom tolikrát. Zkrátka ne. Je to součást smlouvy. Nesmím ji porušit!“ Otočil mi hlavu jeho směrem.

„Rose, ať jsi s ním, nebo ne. Tohle si nezaslouží. Víš, jak je vystrašený?“ Uhnula jsem pohledem.

„Nemůžu. Nechci mu ublížit,“ řekla jsem tiše. „Bojím se, jak by reagoval a nejen on, kdyby se to dozvěděl,“ řekla jsem jen, co jsem si myslela, už to mě zraňovalo. „To rovnou můžeš zavolat, aby si pro mě přijeli.“

„No tak, nejsou tak hloupí, aby to udělali. Ví, že by tebe i to malé ohrozili.“ Přikývla jsem a snažila se mu věřit, ale nějak to nešlo.

„Není správný čas," řekla jsem po dlouhé chvíli ticha. Přikývnul.

„Až bude, povíš to?“ Zaváhala jsem, nakonec, když nic neslíbím. Rozhodně to nesmím slíbit.

„Dobře.“ Zvednul obočí.

„Mě neoklameš. Vím, že to nehodláš slíbit, ale já nechci, abys slibovala.“ Zvedla jsem hlavu.

„Ne?“  Usmál se. Měl něco za lubem.

„Přísahej.“ Nasucho jsem polkla.

„Ne, to neudělám, Jaspere, chtěj po mne cokoli, jen tohle ne.“ Pokrčil rameny. Zvednul se a otočil se k odchodu. „Neodcházej, prosím.“ Do očí se mi nahrnuly znovu nalezené slzy.

„Přísahej, nebo už s tebou nemám o čem diskutovat. Teď, ani nikdy později.“ Poníženě jsem přikývla. Pohled jsem zabodla do země.

„Přísahám,“ pronesla jsem to skoro neslyšitelně.

„Je to pro tvé dobro,“ řekl to tak chladně, poté se otočil k odchodu. „A taky pro toho drobečka.“ Chtěl odejít.

„Prosím!“ vyřkla jsem potichu, však on se otočil. „Neodcházej.“ Slzy mi kanuly po tvářích v pravidelných potůčcích.

Myslela jsem, že toto už nikdy nezažiju. Pocit úlevy, že mohu plakat. Ten pocit se ve mně rozléval, jako teplé mléko, které se nalévá do studené sklenice. Cítila jsem bolest, nicméně mě to naplňovalo pocitem, že žiju, když se ohlédl přes rameno, jako by ho něco volalo dolů k ostatním.

„Zůstanu“ řekl nakonec. Sednul si do křesla a pozorně mě sledoval.

„Jsi jediný, kdo mi rozumí.“ Zavrtěl hlavou, na znamení, že nesouhlasí.

„Kdybys jim důvěřovala, tak jako mně, a řekla jim celou pravdu, tak by ses cítila jinak. Nemusela by ses hlídat a já nevím, co všechno.“ Beznadějný pohled v jeho očích mi prozrazoval, že je na mě naštvaný.

„Jen se snažím chránit sebe a to malé,“ kňoukla jsem potichoučku.

„Rose, ksakru, myslíš si, že líp ho ochráníš sama, než abychom na to byli celá rodina?“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Oni by to nepochopili, nezapomeň, oni si myslí, že byla špatná.“ Jasper se zamračil.

„Rose, proč to všechno děláš?“ Pokrčila jsem rameny. „Vždy jsi byla silná, nezávislá žena, která chránila všechny ostatní a sebe samu jsi všemu vystavovala, proč nám nedovolíš, abychom tentokrát byli ten štít my?“ Měl pravdu, vždy jsem se starala víc o ně než o sebe, to ale situaci nemění.

„Jsem desetkrát silnější než kdokoli z vás,“ řekla jsem nakonec.

„Jak tohle můžeš vědět?“ Po dlouhé době jsem se usmála.

„Povědělo mi to.“ Pohladila jsem své bříško.

„To nemůžeš vědět, ještě nemluví.“ Zasmála jsem se.

„Cítím to, jsem jeho matka nebo její matka. Nevíš, jak silné to dítě bude, až se narodí. Je zázrak, že jsem to přežila doposud. Víš, kolik věcí jsem se naučila za poslední měsíc?“ Podívala jsem se z okna.

Pomalu se rozednívalo, když jsem odtrhla pohled od okna a zaměřila jsem se na hodiny, ukazovaly čtyři ráno. „To dítě má obrovskou moc. Přestávám to někdy ovládat, je to, jako bych tady nebyla, jako by mě to dítě odsunulo do pozadí a ovládalo moje tělo.“

„Cože? Tos mi neřekla.“ Najednou seděl vedle mě.

„Ukážu ti něco.“ Nejistě se na mě podíval. „Neboj se. Nic to není.“

Vzala jsem opatrně a pomalu jeho ruce, aby se nevylekal, a položila jsem mu je na mé bříško. Děťátko se pohnulo a koplo mě.

„Bože to je neuvěřitelné.“ Usmála jsem se.

„Mám kouzelné dítě, Jaspere. Ona nebo on, je to jedno, ale bude to následovník. Bude mít všechnu moc, kterou měla ona, ale třikrát tak silnou. Já sama jsem teď silná přesně jako to dítě.“ Přikývnul, fascinován tím, jak se to maličké ve mně hýbalo.

„Je to zázrak.“ Úsměv se mi rozšířil.

„Je to normální.“ Rozesmál se.

„Mám rád, když se se mnou hádáš, jsi roztomilá.“ Začala jsem se smát taky. Však po chvíli smích nás obou utichnul. Nastala ona chvíle, kterou jsem si představovala, vždy když jsem četla Shakespearova díla.

Dívala jsem se mu do očí. Byl blízko u mne a upřeně pozoroval každou změnu mé nálady. Cítila jsem jeho dech na svých rtech. Voněl jako vanilka a skořice s něčím ostrým, co se mi vpalovalo do kůže. Byl to okamžik, který netrval ani pětinu vteřiny, ale i za ten čas jsem si stihla uvědomit, něco zásadního. Přiblížil ke mně obličej a čekal, co udělám. Neodolala jsem a políbila ho, jen jemně.

Polibek se stával divočejším. Vše jako by odeznělo, zmizelo. Nyní nastala ona chvíle, kdy jsem byla tak šťastná, že bych na místě mohla umřít.

Skončil to. Nečekaně a náhle. Zděšeně na mne hleděl. Ustoupil od postele několik kroků a s plachou omluvou zmizel za dveřmi. Párkrát jsem se nadechla a poté jsem se vydala za ním. Tedy spíše jsem chtěla zjistit, co ostatní vědí.

Všichni se chovali normálně. Dojem na mne udělala dívka, kterou jsem neznala, ale měla jsem neblahý pocit, že ona zná mě. Nevšímali si mě, a tak jsem se vydala zpět do pokoje.

Oči se mi zalily slzami. Zvedla jsem ruku ke svým rtům a jemně jsem je prsty přejela. Políbil mě. S usedavým, tichým pláčem jsem se svalila do postele.

Chvíli jsem se dívala do zdi, o chvíli později jsem usnula.

Když jsem se probudila, zjistila jsem, že jsem spala skoro celý den. Byla tma. Překulila jsem se na bok, že vstanu. Zakručelo mi v břiše a byla mi zima. Rozsvítila jsem lampičku, zdála se být jiná. Když jsem se tedy rozhlédla kolem dokola, zjistila jsem, že nejsem u sebe v pokoji, nýbrž někde jinde.

Světlo svítilo tlumeně a nepříliš jasně. Neohrabaně jsem se zvedla. Motala se mi hlava. Otočila jsem se. Zatřepala jsem hlavou. Zprvu mne napadlo, že je to jen nějaká iluze, či halucinace vyvolaná dítětem, ale poté se ze stínu v rohu pokoje vykročila postava ve fialovém plášti.

„Vítej, Rosalie Voltury.“ Ten hlas mi zněl povědomě, až když vystoupila postava ze stínu celá, uvědomila jsem si, kde to jsem.

Copak si myslíte o polibku a kdopak je tajemná postava v plášti?

Dotaz: To dítě kluk nebo holka?

Kimi ♥

P.S.: Prosím o komentáře.

Další

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zázračné dítě - 3. kapitola: