Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zázračný svit luny - Třpyt Měsíce 1. kapitola

24.02.2011 (21:30) • zuzinecckaa • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2592×

1. kapitola - Prozření

Tento den byl pro ni zase v něčem nový. Renesmé poprvé šla na vysokou školu. Rodiče ji nechtěli ještě nějakou dobu pouštět, tak mezitím vyšla asi 3 střední školy na různých místech na světě.

Nakonec si Nessie vybrala universitu ve městě Cambridge, kam se dostala. Harvard je jedna z nejvyhlášenějších škol na světě, a hlavně chtěla zkusit konečně žít bez mamky a taťky.

Vždy se mohla vrátit, to věděla. Všichni jí to totiž neustále připomínali.

Před chvílí se vrátila z lovu, aby nemusela nikoho zakousnout ihned první den. Čím byla starší, tím méně spánku potřebovala, takže teď by normální člověk vstával, ale ona byla již asi 3 hodinky vzhůru.

Udělala si osobní hygienu, umyla si, narovnala a rozčesala své vlasy barvy bronzu. Tmavě hnědé oči orámovala tmavými stíny, černou tužkou a řasenkou, které zvýraznily její bledost. Nebyla tak bílá jako její rodiče, ale protože napůl byla upírka, tak vypadala spíš jako bledší albína.

Ze své nové kupy oblečení, které s Alicí nedávno nakoupila, si vybrala černou krátkou sukni a žlutý top. K tomu si vzala bleděmodrou jednoduchou mikinu a sandálky na vyšším podpatku v černé barvě. Do vlasů si ještě vzala sponky stejné barvy jako mikina, vzala si tašku se sešity a rozvrhem a vyrazila.

Její dům nebyl daleko od školy, která tedy byla opravdu obrovská. Měla to jen na pár minut.

Dnes bylo krásné teplo, jeden z posledních teplých dní tohoto podzimu. Lehký větřík si hrál s popadaným listím a její vlasy jí létaly kolem hlavy.

Čím blíže byla k první budově, tím více aut a lidí směřující do školy potkávala. Zhluboka dýchala, radujíc se, že nikdo nevoní tak lákavě, aby se na něj musela vrhnout. Udělala dobře, že dnes byla jíst.

Před hlavním vchodem postávalo mnoho lidí v hloučkách. Někteří se vítali, protože se znali z minulých let. Jiní tu zas šli na jednu školu, třeba o sobě nevěděli, ale potkali se tu a povídali si.

Renesmé tu nikoho neznala. Na chvíli se postavila ke stromu nedaleko vchodu. Byla tu mnohem dříve, než jí měla začít první hodina, a tak se tu jen tak rozhlížela. Pořádně se nadechla a náhle se zarazila.

Mezi spoustou lidských vůní ucítila nějakou zvláštní, jinou. Nebyla lidská, ale stopa se v ní nesla. Voněla tak… Po zvířatech a lidech… Nemohla přijít na správnou identifikaci.

Rozhlédla se kolem sebe, odkud by se mohla linout, a očima se zastavila na malé partičce kluků čítající asi 4 členy. Všichni byli vysocí a statní, jejich postavy byly samý sval. Všichni na sobě měli trička těsně obepínající jejich hrudníky bez rukávů a kraťasy po kolena, přičemž lýtka měli opravdu vypracovaná. Jejich barva těla byla zvláštně rudohnědá, vypadali jako indiáni.

Všichni měli tmavě hnědé vlasy a oči až na jednoho, který měl vlasy světle hnědé, a i pokožku měl světlejší. I když se to nedělá, rozhodla se, že bude poslouchat jejich rozhovor.

„… ksakru! My jsme tady s tebou, tak zas tolik neplaš!“ říkal právě ten světlovlasý, protože stál naproti ní, takže viděla, že mluví.

„Nemuseli jste to pro mě dělat. Já bych to zvládl,“ odporoval mu ten, co stál napravo od nich. Moc neviděla, jak vypadá, protože stál bokem k ní.

„Jo, jasně, ještě by ses nám někde zhroutil. Víme, jak ti tenkrát bylo, když odešla, ale už je to dlouho. Měl by ses s tím konečně vyrovnat. Ona se tam nevrátí, Jacobe. Pochop to,“ mluvil asi ten, co k ní stál zády.

Ten vpravo, oslovený Jacob, si jen těžce povzdechl.

„Vy víte, jak mi je. Všechno mi ji připomíná… Naše oblíbená místa… Louka, kde jsme ji zachránili před tou upírskou zrůdou… Skalnaté hory, kde jsme ji chránili před těma novorozenýma… A ona mi vypadne ze života.“

„Hele, jsme na vysoký. Budem si tu užívat život. Holek tu je dost na to, abychom se do nějaké otiskli anebo si s nimi jen užili,“ vysvětloval ten světlovlasý. Renesmé půlce vyřčených slov nerozuměla, tak se rozhodla kolem nich jen tak projít.

Upravila si oblečení, hodila kabelu na rameno, pohodila vlasy a zamířila jejich směrem. Když kolem nich procházela, jakoby mimochodem se ohlédla, a její oči se přímo podívaly do očí toho Jacoba.

Celé tělo jí zchromlo. Srdce začalo bušit rychlostí tak pětinásobnou oproti normálu, div že jí nevyskočilo z hrudi. Zastavila se a nemohla dýchat. Nakonec oči zavřela a pomalu se vracela do normálu.

Když byla ochotná se zase dívat, pohlédla k nim. Ten Jacob na ni koukal divně, jakoby si z něj někdo střílel. Nebo jakoby ji odněkud znal, ale nemohl to přesně identifikovat.

Potřásla hlavou a mnohem rychleji od nich odcházela. Teď nemohla být pod tím divným spalujícím pohledem Jacoba.

Našla aulu, ve které měla mít přednášku. Ta už byla zpola zaplněná, ale posadila se někam doprostřed do úplně prázdné řady, doufajíc, že vedle ní nikdo sedět nebude.

Pár minut po ní tam přišel Jacob s tím světlovlasým, jehož jméno ještě neznala. Snažila se nedívat jeho směrem, ale chtěla vědět, kam si sedne. On ji pohledem zmerčil, svému kamarádovi něco řekl a zamířil nepochybně k ní. Zachvěla se, ale nevěděla, jestli radostí nebo strachem.

„Můžu?“ zeptal se jí příjemný mužný hlas. Jeho hlas.

„Jasně, proč ne,“ odvětila tiše.

„Chci se omluvit za ten můj pohled na tebe, ale někoho mi hrozně připomínáš. Někoho, kdo mi byl blízký,“ omlouval se a bylo mu to asi fakt líto. Jeho hlas zněl upřímně.

„Hm… A co já s tím,“ zamumlala tiše.

„Já jen, že to vypadalo, že tě to hodně sebralo,“ vymlouval se.

„Hele, nevím, koho ti připomínám, ale můžeš mě nechat být? Za chvilku přijde profesor a já bych nerada skončila uprostřed hovoru,“ vyjela na něj.

Zlomeně na ni pohlédl. Tak moc jí byla podobná… Oči, které měla ještě jako člověk… Její rysy ve tváři… Asi měl halucinace. Neslyšitelně pro lidské uši zamručel: „Bello…“

Renesmé se okamžitě napružila. „Cos to říkal?“ ptala se, i když ho dost dobře slyšela. Bello? Vždyť to je jméno její matky… Ale zatím to extra neřešila.

„Nic, já jsem jen myslel na starou známost.“ Usmál se na ni sladce a ona byla zase jako omámená.

Divil se, jak ho mohla slyšet. Tato dívka ho naprosto přitahovala. Už při prvním střetu jejich očí se mu rozvibrovalo celé tělo. Příjemné mravenčení mu projíždělo rukama, nohama… Pak své oči zavřela. Ty hnědé oči, co mu připomínaly oči Belly. Nasál její vůni do plic a podivil se její zvláštní chuti. Nebyla člověk. Přemýšlel, jak by tu vůni zařadil, ale nemohl se rozhodnout. Cítil částečně upíra, ale to ona být nemohla. Třeba se s někým takovým znala, ale o tom dost pochyboval.

„Jak se jmenuješ?“ptal se jí. Řasy se jí zachvěly, než odpověděla.

„Renesmé. Ty?“

„Jacob. Máš krásné jméno, Renesmé.“

Pokrčila rameny. „Máma ho vymyslela. Jsem na něj zvyklá a taky se mi líbí.“

Měl chuť se jí zeptat i na příjmení, ale nechtěl ji odstrašit. Zamiloval se na první pohled.

Přišel profesor a celá aula pro několik set lidí ztichla. Představil se, představil předmět, který učí, a začal přednášet.

Jacob neposlouchal. V hlavě se mu odrážel obraz andílka, který pro něj představovala ta dívka. Rozhodl se, že se pokusí o ní dozvědět co nejvíce. Miloval tajemství a miloval tuto dívku.

Právě mohl rozhodně říci, že se otiskl.

Autor: zuzinecckaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zázračný svit luny - Třpyt Měsíce 1. kapitola: