Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zázračný svit luny - Třpyt Měsíce 2. kapitola

02.03.2011 (20:45) • zuzinecckaa • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2321×

2. kapitola – Otravný

Škola skončila a já konečně šla domů. Naštěstí jsem už Jacoba nepotkala, ale to mi na náladě nepřidalo. Byla jsem naprosto zmatená svými pocity. Při jeho pohledu do mých očí jsem se nemohla ani nadechnout, tak moc mě očaroval.

Doma jsem odhodila tašku, udělala si koupel a vyrazila do práce. Dohodla jsem se s našima, že tu musím něco dělat, protože bych se jinak zbláznila nudou.

Ve škole jsem si pár lidských přátel už našla, ale zatím jsem k nim neměla žádný vztah.

Protože jsem měla ještě dost času, tak jsem se loudala. Prohlížela jsem si město, obchody, co tu byly, a přemýšlela, jak se můj život teď bez rodičů bude vyvíjet.

Sice jsem se chtěla osamostatnit, ale teď na mě najednou začala doléhat ta prázdnota. S Tanyou jsme byly dobré kamarádky, Kate byla trochu drsnější, ale byly obě fajn. Eleazar a Carmen tam byli taky, akorát si spíš užívali svou společnost, tak jsem je moc nevídala.

Ale koho jsem nejvíce zbožňovala, byla Alice. Vždy jsem se těšila na celou mou rodinu, ale Alice byla prostě má duše. Naše povahy k sobě perfektně sedly.

Teď jsem si tu připadala tak osamocena.

S takovými úvahami jsem dorazila do baru, kde jsem pracovala. Jeho pověst byla celkem pochybná, ale naštěstí jsem vybavena prostředky, že mi nikdo jen tak nemůže ublížit.

Jelikož měli otevřeno dlouho, hodila se jim pomocná ruka, která tu mohla být až do zavíračky. Já jsem tam mohla trávit čas až do dvou do rána, a pak v sedm vstávat do školy, protože jsem tolik spánku jako dříve nepotřebovala.

„Ahoj, Nessie, tak jak dneska škola?“ zdravil mě jeden z mých kolegů, Hans se jmenoval, alespoň si to tak pamatuju.

„Mám se fajn, škola strašný, ale tak s tím jsem počítala,“ obeznámila jsem ho a sladce se na něj usmála. Protože už mám vyzkoušeno, že po tomto úsměvu dojde chlapům dech, používala jsem ho často, aby mě neotravovali.

Zabralo to a tak jsem žádný další rozhovor nečekala. Za bar jsem si hodila své věci, převlékla jsem se do vyzývavých šatů rudé barvy, které obepínaly mou postavu těsně a ukazovaly toho mnohem více, než by většina holek byla ochotna ukázat. Já to neřešila, brala jsem to, že je to můj pracovní oděv, a nemám kluka, který by mi to vyčítal.

Během dalších 10 minut, protože se bar otevíral, se přihrnulo prvních pár zákazníků. Sem nechodili normální lidé, protože už několikrát tu byla policie kvůli prodeji drog, občas to tu musel majitel uzavřít, ale teď si sliboval veliké zisky. Mladí z vysoké školy tento podnik považovali za vyhlášený a také patřil mezi levnější, co se v celkem blízkém okolí školy našel.

Dnes jsem tu čekala velký nával, ale na studenty bylo ještě moc brzo. Oba s Hansem jsme zvládali všechny lidi obsloužit naprosto v pohodě. Bylo teprve šest, nejvíce se to přivalí tak kolem osmé.

Ten čas mi v práci hrozně rychle utíkal a moc mě to bavilo. Komunikovat s lidmi mi chybělo. Celý den jsem byla zařezaná a s nikým moc nemluvila, to se teď projevilo.

Všechny starosti, obavy a zmatené pocity ze mě spadly a já byla na všechny usměvavá a milá. Samozřejmě lidé se na mě usmívali nazpátek a většina byla hrozně ochotná dávat mi dýška. Dokonce i lidé nabručení a v náladě se dohadovat se při pohledu na mě začali uklidňovat. Hrozně mě to těšilo.

Jak jsem předpokládala, kolem osmé se sem pomalu začali trousit studenti. Nevím, jestli někteří poznali, že chodím s nimi, ale i tak jsem si toho nevšímala. Nic mě nemohlo rozhodit. Byla jsem si jistá, že neexistuje nikdo a nic, co by mě dokázalo rozhodit…

Kolem půl deváté, když začala naše pořádná honička, i když přišel ještě jeden číšník, na mě Hans zavolal: „Ness, jdi obsloužit, prosím tě, trojku, já nevím, kde mi hlava stojí!“

„Jasně!“ křikla jsem zpátky. Dodělala jsem koktejly pro své teritorium a odnesla je jejich majitelů. Když jsem se ohlédla ke stolu číslo tři, myslela jsem, že mě mé nohy zradí.

Seděla u nich parta čtyř kluků. Jacob a ti jeho kamarádi. Zhluboka jsem se nadechla, a i přesto, jak na mě řvaly mé myšlenky, ať to nedělám, jsem se tam vydala.

„Dobrý den, máte přání?“ zeptala jsem se a hlas se mi chvěl. Snad to přes ten rámus nebylo poznat.

Všichni se ke mně otočili s odpovědí na rtech, ale Jacobovi se oči rozšířily překvapením.

„Renesmé?“ Asi se ujišťoval, jestli jsem to fakt já.

„Čau, Jaku. Máte vybráno?“ Jeho kamarádi si objednávali, ale Jacob se nezmohl na slovo. Ostatně já mluvila jen, že jsem musela. Protože to byla má práce.

„Ty tu… Ty tady pracuješ? Tady?!“ ptal se překvapeně Jacob.

„Ne, poflakuju se tu, proto se tě ptám, co si dáš. Zas tolik času nemám, abych se tu s tebou vykecávala,“ odvětila jsem kousavě.

Řekl mi, co si dá, a já konečně mohla z jeho přítomnosti vypadnout. Už toho bylo dost na mé nervy. V rychlosti, abych je měla z krku, jsem jim donesla jejich objednávku. Jacobovy oči mě provázely po celou cestu k nim a zase k baru. Pak si jeho pozornost převzal jeden z jeho kamarádů a já si oddechla.

Další čas jsem se starala o svou část zákazníků a Jacoba mi tohle vyhnalo z hlavy. Už jsem neřešila, jestli tam je nebo ne, protože jsem na něj prostě nemyslela.

Blížila se zavírací doba a já s Hansem pomalu začala počítat tržbu, když Alex ještě obsluhoval poslední hosty. Většina již odešla, ale když jsem si u stolu tři všimla známé a pro mě provokativní postavy, myslela jsem, že se snad zblázním.

„Hele, kluci, doděláte to tady? Jsem už celkem unavená a ráda…“

„Jasně, Nessie, jdi domů. Zase někdy jindy to vezmeš za jednoho z nás, když bude potřeba. Neřeš to a uvidíme se zítra,“ přerušil mě Hans, když pochopil, že chci odejít.

Rychle jsem se převlékla do civilu, zašeptala rychlé díky oběma, a co nejrychleji jsem se snažila vypařit z baru.

Čekala jsem, že se mi to podařilo, ale po chvíli jsem za sebou zaslechla kroky. Vítr foukajíc v mém směru, mi prozradil, že je to on. Chtěla jsem více přidat do kroku, ale ruka položená na mém rameni mi to nedovolila.

„Co chceš?“ vyštěkla jsem na něj, když mě zastavil, a otočila se k němu. To jsem neměla dělat. Zase mě jeho úchvatná krása dováděla k šílenství. Snažila jsem se dívat se jinam než na něj.

„Nechci, aby se ti něco stalo. Radši tě doprovodím domů,“ oznámil mi jako hotovou věc.

„To ani náhodou. Nepotřebuju za sebou ocásek a umím se o sebe postarat sama,“ řekla jsem vztekle. Na to, jak byl přitažlivý, tak jsem se na něj rychle rozčílila. Asi proto, že jsem měla pocit, jako bych byla malá holka.

„To určitě.“ Jeho slova zněla ironicky a to mě ještě víc dopálilo.

„Jaký máš právo se mnou takhle jednat? Otravovat? Pochopila bych, kdybychom spolu chodili nebo aspoň byli kamarádi, ale já tě neznám ani den, a už si na mě děláš nároky!“ křičela jsem na něj. Přes jeho obličej na moment projel výraz bolesti, který ale rychle ustoupil pohrdavému úšklebku.

Rychle, rychleji, než jsem stačila zareagovat, mě přitiskl na zeď, a jeho rty těsně dotýkající se mého ucha výhružně zašeptaly: „Vážně se o sebe umíš postarat sama? A já bych s tebou moc rád chodil… Jsi krásná, dokonalá…“

I když vyslovil tak krásná slova, která by mi normálně podlomila kolena, teď je můj mozek nepobíral. Já jen cítila jeho dokonalé tělo na svém, uvědomující, jak je vysoký a svalnatý. Dech se mi zadrhával v hrdle a srdce mi bušilo, jako by za mě běželo maratón, ale na to jsem nemohla dbát.

Musela jsem použít trochu více síly, než na veřejnosti normálně projevuji, ale odstrčila jsem ho od sebe ztěžka. Sice mi už teď jeho přítomnost chyběla, ale nemohla jsem jinak. Teď na mě koukal překvapeně, až nedůvěřivě.

„Najdi si jinou holku, otravný blázne, protože tahle o tebe nemá zájem.“ Ta slova jsem po něm plivla a konečně odešla. Ticho za mnou mi řeklo, že mě nenásleduje.

Já se nenechám ovládat. Být jiná situace… Ale nebyla. Možná jsem ztratila osobu, ve které jsem mohla mít dokonalého partnera. Nevím.

Zase budu velice ráda za vaše komentíky. Vaše zuzinecckaa

Autor: zuzinecckaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zázračný svit luny - Třpyt Měsíce 2. kapitola: