Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zázračný svit luny - Záře Slunce (15)

16.11.2011 (07:00) • zuzinecckaa • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1469×

15. kapitola - Že by to vyšlo?

Čekal jsem na Edwarda, až pro mě dojede. Má tu být za pět minut a já již netrpělivě přecházel po obýváku. Těšil jsem se, až zase spatřím ty tmavě hnědé studánky, její prstýnky zlatavého odlesku...

Z mých myšlenek mě vyrušilo zatroubení auta. Okamžitě jsem si sebral tašku, kterou jsem si s sebou sbalil, křikl na Leah, že tu nějakou dobu nebudu a už jsem nastupoval k němu do auta.

„To byla rychlost," zasmál se, pak pomalu vyjel směrem k nim.

Celou cestu se mi pochechtával a ani se mu nedivím. Celou dobu jsem se totiž jen ošíval, nervózně těkal pohledem, pak mě zase popadly radostné myšlenky...

„Co jste jí vlastně nakukali?" optal jsem se. Opravdu mě zajímalo, jak ji dokázali dostat k sobě domu.

„No, něco v tom smyslu, že by jí tam mezi vlky mohlo hrozit veliké nebezpečí, když loví lidi, a že bude u nás v rámci možností v bezpečí. Přesně to nevím, ale znáš Alici. Ta by dokázala ukecat i balvan, aby obživl." Musel jsem uznat, že má pravdu. Alice otravuje do té chvíle, než každý souhlasí s tím, co ona chce. Ne pro ni prostě není odpověď.

Zabočil na jejich příjezdovou cestu a konečně po chvíli jsem viděl jejich barák. Jakmile zastavil, už jsem měl dveře otevřené a vdechoval vůni. Hledal jsem jen tu jedinou, která ve vzduchu visela v takové míře, že jsem opravdu měl jistotu, že je někde v domě a snad čeká na mě.

„Tak jdi," pobídl mě a kývl směrem k domu. Nemusel to říkat dvakrát. Okamžitě jsem z auta vylétl... i svou tašku zanechal v něm, abych ji co nejdříve spatřil.

Potichu jsem vklouzl do vstupní haly a zamířil do obýváku, kde se mi koncentrace její vůně zdála být největší. Mezi dveřmi jsem se musel zastavit, protože její krása překonala opět vše, co jsem si vysníval.

Seděla v křesle zády ke mně a podle otáčení listů jsem pochopil, že asi čte nějaký časopis či knihu. Nemohl jsem se nadšením ani hnout, jen jsem neslyšně zašeptal její jméno.

Aniž bych si cokoliv uvědomoval, mé kroky mířily k ní. Zaregistrovala mě dříve, než jsem měl možnost se jí dotknout, a hlavou se na mě otočila. Oči se jí rozšířily překvapením a také se jí pootevřela ústa. Tiché žuchnutí signalizovalo, že co do teď studovala, leží na zemi.

Na nic jsem nečekal, těch několik posledních kroků k ní došel a vzal její hlavu do dlaní. Pomalu jsem se k ní nakláněl, abych měl jistotu, že ona po mě touží tak moc jako já po ní.

Nakonec ty centimetry, které nás dělily, jsem překonal a konečně po těch pár dnech měl zase šanci ochutnat její rty. Jak se mi zdálo dlouho, co jsem ji líbal naposled!

Nejdříve jsem se jen lehce otřel svými ústy o její, než jsem si je ukradl pro vášnivý polibek. Spolupracovala s mými ústy tak, že mě až přiváděla k šílenství.

Když jsme se konečně od sebe odtrhli, krásně se na mě usmála a já věděl, že se na mě už nezlobí.

„Lásko, tak moc jsi mi chyběla. Moc se ti omlouvám," zašeptal jsem tiše, pak si ji schoval ve svém náručí a posadil se s ní do křesla. V tu chvíli nebylo šťastnějšího člověka, tedy přesněji řečeno měniče.

Cítil jsem, jak se mi stulila na hrudi a slastně vydechla. Položil jsem si hlavu na tu její a jemně ji na svých kolenou kolébal. Mé ruce byly kolem ní obtočené v ochranném gestu, ale potřeboval jsem ji u sebe cítit. Potřeboval jsem ji prostě mít u sebe.

„Nezlobím se," špitla po chvíli toho úžasného, úlevného ticha, které mezi námi panovalo. Za ta slova jsem byl šťasten, protože mě to trápilo, ale teď vše ze mě spadlo a já mohl létat. Tedy obrazně řečeno.

„Koukám, že jste se šťastně shledali." Aliciin zvonivý hlas přerušil to kouzlo, které mezi námi panovalo. Když se mi dostala do zorného pole, zamračil jsem se na ni, ale ona se jen potuleně usmívala.

„Věci ti Edward hodil do vašeho pokoje, ale stejně ti musím něco nového pořídit. Musíte k sobě dokonale ladit, aby prostě všichni viděli, že patříte k sobě," ihned spřádala plány na nákupy. Jen jsem protočil oči. Za ta léta, co se známe, se vůbec nezměnila.

„No a kdy chceš vyrazit?" Bella se posadila vedle Alice na gauč a už začaly plánovat nákupy na zítra. No, v tu chvíli jsem měl sto chutí jim něco peprného říci přímo od srdce, ale díky mému andělovi v mé náruči jsem jen mlčel a užíval si její blízkosti.

„Tak je dohodnuto!" vykřikla Alice tak hlasitě, že i s Kate jsme s sebou trhli. Pořádně jsem se na ni zamračil, ale jen na mě vyplázla jazyk. Potvora jedna.

Já ji nenávidím, pomyslel jsem si v hlavě zoufale a Edwardův smích se rozezněl domem.

Stejně se mé myšlenky vrátily k tomu stvoření, co jsem svíral v rukách. Mé štěstí snad bylo i ve vzduchu hmatatelné, protože když se vrátili Emmett a Jasper asi z lovu domů, jen si šťastně povzdechli, než si sedli k bedně, kterou v zápětí pustili.

*   *   *

„Tak... Teď si zkusí tohle..." mumlala si Alice, když mi do kabinky přitáhla další nálož triček. Už jsem vyzkoušel tři takové kupy asi po deseti kusech, ze kterých mi stejně vybrala zatím jen tři trička, protože se zbytkem nebyla spokojena. Už jsem nemohl. Opravdu mi několikrát za tu dobu prolétla hlavou myšlenka, že ji uškrtím, ale vzápětí jsem si zase uvědomil, že by to k ničemu nebylo. Upíři přece dýchat nemusí.

S povzdechem jsem si oblékl další triko a pak čekal na sken, jak jsem si Alici nazval, než mě přijde s Bellou ohodnotit.

Takhle to šlo celé dopoledne, než nám milostivě konečně dovolila se někde najíst. Já už hlady padal a věřím, že Kate byla také vysílená. Věřil jsem, že budeme trochu víc spolu, ale ty dvě pijavice nás jen strčily do kabinek a pak nám tahaly kus za kusem na ozkoušení.

Při obědě Alice jen poposedávala, stále měla řeči o tom, kolik toho ještě musíme stihnout, že je škoda, že máme takové neodbytné lidské potřeby, že jsme se ani v klidu nemohli najíst.

Jakmile jsme odložili příbor, už platila a pak nás zase táhla do dalších butiků. Ach bože, pomyslil jsem si, ta nás asi míní dneska zabít!

Konečně, když se z reproduktorů ozval hlas vyzývající návštěvníky obchodního centra, že za deset minut zavírají, jsme se vydali do garáže k jejímu miláčkovi, žlutému Porshe. V tu chvíli na mě padla taková únava, že jsem sotva pletl nohama. Jak mě mohly vysílit nákupy? Dvanáctky běhám i několik za sebou, ale tohle převlíkání mě opravdu zmohlo.

Kate na tom byla minimálně tak podobně jako já. Když jsem se posadil na zadní sedadlo, tak jsem skoro zavzdychal úlevou. Tak s tím tornádem už ale do obchoďáku nevlezu, ani kdyby mě prosila na kolenou! Tohle jsem už nechtěl tedy nikdy zažít.

Tiché zavrčení od Alice mi jen trochu zvedlo náladu. Určitě viděla mé rozhodnutí a zjevně se jí to nelíbilo. Kdyby věděla, co se mi celý den v mysli dělo, tak teď už tu určitě ležím s prokousnutým hrdlem.

Konečně jsme dorazili k nim domů. Ani nevím, kde jsem vzal síly na cestu mezi autem a domem, ale zase jsem si rychle vyhledal něco pohodlného k sezení, což byl gauč.

Esmé nám oběma okamžitě přinesla jídlo. Já se na něj vrhl jako hladový vlk. Všechno jsem sežral za chvíli, a když se mě Esmé ptala, jestli chci ještě nášup, bez dechu jsem jen přikyvoval a pak jen hypnotizoval dveře, než se objevila s další porcí pro mě.

Konečně jsem se cítil plný a příjemně unavený. Ani jsem se již nechtěl táhnout do naší ložnice, takže jsem se jen pohodlně usadil, Kate se ke mně přitulila a já se velice rychle unášel v říši snů. O ní.

14. kapitola <-> 16. kapitola

Ani bych nevěřila, že se s touto povídkou dostanu tak daleko. Pro někoho patnáct kapitol je nic, ale pro mě je to prozatím životní úspěch. Chci, abyste věděli, že to s touto kapitolovkou myslím vážně, že ji chci co nejdříve dokončit, takže jsem co nejrychleji sesmolila další kapču.

Zase chci poděkovat za komentáře k minulé kapitolce a zeptám se, komu se tato povídka líbí, abych věděla, kolik mám miláčků vás komentujících. Děkuji vám moc, vaše zuzu

Autor: zuzinecckaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zázračný svit luny - Záře Slunce (15):