Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zbouchnutá jeptiška - 16. kapitola

20.07.2013 (18:15) • KristenPattinsonTwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1556×

„Esmé, musíme si promluvit. Vážně, bez křiku... Ne, to nejde... Jinak. Mami, musím ti říct, čím jsi mě nejvíce naštvala. Ty... Ne, to taky nejde. Hele, musíme si sednout a pokecat, myslím to vážně...“

Celou cestu jsem přemýšlel, jak mám začít, ale všechno byly hlouposti. Buď to znělo příliš naštvaně, nebo příliš radostně. Taky některé verze byly, jako kdybych řešil s kámošem fotbal. Skvělé. To jsem vážně potřeboval.

„Kde je... Esmé?“ zeptal jsem se Rosalie, která se vrátila z lovu.

„Ahoj, Edwarde... Co tě to zajímá?! Já myslela, že ji z hloubi duše nenávidíš,“ odvětila. Ta je teda příjemná.

„Seš hrozná. Vážně pitomá, Rosalie,“ řekl jsem jí, protože já to myslel vážně a ona si ze mě dělala ještě legraci. Hodnej upírek. Grrr.

Mávl jsem nad tím rukou a odešel jsem do kuchyně. Hodlal jsem na mámu počkat. Promluvit si pěkně v klidu bez křičení a zbytečných hádek. Chtěl jsem si promluvit jako dospělej s dospělým. Netrvalo dlouho a přišla. Nejspíš řešila něco pracovně. Ani jsem nevěděl, jestli v poslední době někomu zařizovala dům.

„Chci si s tebou promluvit,“ řekl jsem, když přišla do kuchyně. Zmateně se na mě podívala.

„Dobře. O čem se chceš bavit?“ zeptala se nejistě a pomalu si sedla, jako kdyby očekávala nějakou zbraň, která přiletí a zabije ji. Tak to na mě působilo.

„O tátovi.“ Ble. Takovej hnus. Chtělo se mi zvracet, protože nazvat toho hnusáka tátou bylo něco... odporného. Hnusného.

„Carlisle je v práci,“ odpověděla. Koho jiného mohla mít na mysli? Bylo jasné, že Carlislea považovala za mého otce.

„Ne, já myslím mého skutečného otce. Biologického,“ odvětil jsem. Zarazila se.

„O tom se nehodlám bavit,“ odpověděla a chtěla vstát. To myslela vážně?

„Ale tady nejde o to, že se o tom nehodláš bavit! To ty jsi mě zradila, takže mám právo se o tom s tebou bavit,“ nesouhlasil jsem s ní.

„Fajn,“ řekla a snažila se znít mile. Ach jo. To bude dlouhá debata. Asi.

„Chci ti říct, co mi na tom nejvíce vadí. Mně nevadí, že víš, kdo je můj otec. Mně je... skoro jedno, že jsi mě nechtěla. Mně jen vadí to, že jsi mi lhala. Ten fakt mě přímo užírá! A pak mi vadí, že jsi vinila nevinné dítě, které se ani nenarodilo. A je mi úplně jedno, že ses bála. To já chápu,“ řekl jsem jí, co jsem měl na srdci.

„Aha. Já jsem netušila, že to vidíš takhle. To mě nenapadlo... Lhala jsem ti, protože jsem se bála.“

„Bála?“

„Ano. Bála jsem se, že ho budeš chtít najít a pomstít se mu. Zničit mu život tak, jak to on udělal mně. Nebo naopak. Bála jsem se, že ho budeš chtít poznat, že s ním budeš chtít žít a bude ti úplně jedno, co mi provedl... A to, že jsem tě vinila, ti nemůžu nijak vysvětlit. To prostě nejde. Ale můžu ti říct, že po tvém narození jsem toho každičký den litovala a nenáviděla jsem se za to. Ten dopis, který jsi našel, jsem neodeslala proto, že jsem ho psala dva dny před porodem. A ani nevíš, jak jsem ráda, že tě mám,“ odpověděla na moji otázku. Pořád ve mně byl ten hněv, že mi lhala, ale už jsem jí to odpustil. Dokonale mi vše vysvětlila.

„Já jsem taky rád, že tě mám,“ řekl jsem a objal ji. Odtáhla se a položila ruce na má ramena.

„Henry Watson mi sice zničil život, ale dal mi něco, za co mu budu vždycky vděčná. Dal mi tebe,“ zašeptala, usmála se a odešla. Teď jsem měl konečně klidné svědomí a nic jsem jí nezazlíval. Byl to krásný pocit.

„Počkej!“ zavolal jsem za ni, i když jsem to mohl klidně zašeptat.

„Ano?“ zeptala se a vrátila se zpátky do kuchyně. Mile se usmívala.

„Mám jedno... přání,“ řekl jsem a těžce polkl. To se jí líbit nebude.

„Jistě. Jaké přání to je?“ zeptala se.

„Chtěl bych se s ním setkat. Promluvit si,“ řekl jsem a Esméin obličej hned posmutněl.

„To ti nedovolím. K čemu by to bylo?“

„Ach jo. Copak jsi ho neslyšela? Říkal, že si nás najde. Že se se mnou znovu setká. Tak proč mu to nesplnit? Šli bychom s ním třeba na oběd. On by mě viděl a my bychom mu řekli, že to jednou stačilo. Že už se nám dál nesmí plést do života. Třeba mě může vidět jednou za dva roky, ale jinak ať hezky zaleze zpátky. Pryč,“ řekl jsem jí.

„Nelíbí se mi to, ale je to celkem rozumný nápad. Dává to smysl a aspoň nebude otravovat,“ řekla po dlouhém přemýšlení, ale z pusy jí to snadně nešlo. To teda ne.

„Dobře. Vidíš, jak jsme si to hezky vyříkali. Jen mi už nic nesmíš tajit. Můžu teď za Bellou?“ zeptal jsem se, i když jsem věděl, že je to zbytečné.

„Jen běž. Aspoň budeš myslet na něco jiného,“ řekla, usmála se a konečně odešla. Jo!

Nasedl jsem zpátky do svého auta a odjel zpět k Belle domů. Zaparkoval jsem před jejím domem a rozeběhl jsem se ke dveřím. Charlie mě viděl oknem, takže na mě kývl, ať jdu dál.

„Bello?“ zavolal jsem a mezitím si sundal bundu a boty.

„Tady,“ ozvalo se z patra. Určitě byla ve svém pokoji. No jistě. Seděla na posteli a hledala na notebooku něco do školy. Tvářila se velmi zamyšleně.

„S Esmé to je všechno vyřízené. Normálně jsme si to slušně vyříkali a ještě jsem s ní uzavřel dohodu, že půjdem s Watsonem na oběd. To kvůli tomu, aby dal pokoj,“ oznámil jsem jí vesele. Vypla notebook a položila ho na stůl. Sedl jsem si k ní na postel.

„Vidíš, že to dobře dopadlo,“ usmála se.

„Vidím. Takže teď se můžu plně věnovat tobě,“ řekl jsem radostně a políbil ji. Polibek mi oplatila.

„Hele, Edwarde, přemýšlela jsem. Přemýšlela jsem o třech věcech, které jsou hodně důležité.“

„Tak to řekni.“

„Necháme si říct, co to je za pohlaví, nebo se necháme překvapit?“

„Já bych to asi chtěl vědět.“

„Právě, já taky. Tak... Až příště půjdu na prohlídku, zeptám se. Na to navazuje druhá věc. Jak se bude jmenovat? To je vážně důležitá věc a my jsme o tom ani nepřemýšleli,“ řekla mi a já přikývl. Měla pravdu.

„To ještě pořešíme pak,“ mrkl jsem na ni.

„A pak tu máme třetí věc. Takovou docela... choulostivou,“ zasekávala se. „Chceš být u porodu?“ vyhrkla na mě a já se zakuckal. Zaskočla mi vlastní slina. Odporné.

„No... já... víš... Je mi to trapné ti to takhle říct, ale... no... Já na to zkrátka nejsem. To bych vážně nezvládl,“ odpověděl jsem a zrudl jako malá holka. Bylo mi to fakt trapné.

„Za to se nestyď. Ani mě tím neurazíš. Víš, porod je věc, kterou chci zvládnout sama,“ řekla mi a já si oddychl. Uf!

Ještě dlouhou chvíli jsme si povídali o věcech, které totálně neměly nic společného s těhotenstvím. Probrali jsme snad všechna témata, která existovala. Nakonec jsme jen tak leželi vedle sebe, ruce jsme měli propleté a dívali jsme se navzájem do očí. Bylo to takové příjemné. Uklidňující.

Pak jsem Bellu začal líbat, a když jsme do toho zapojili i jazyky, připadal jsem si jako jelen v říji. Ale to Bella se chovala jako nadržená fenka, protože mi nejdříve rozepla košili, ale když mi sáhla na poklopec, odtáhl jsem se.

„Promiň, tohle já nemůžu,“ omluvil jsem se a odvrátil pohled.

„Proč?“ zeptala se zmateně. Docela i zoufale.

„Prostě... Já nemůžu. Nejde to,“ zakňoural jsem.

„Já se ti už nelíbím,“ zkonstatovala chmurně.

„Ne! To ne. Líbíš se mi a strašně mě přitahuješ, ale od té doby, co jsi zjistila, že jsi těhotná... Prostě nemůžu, promiň,“ omluvil jsem se znovu.

„Ty mi promiň. Měla jsem to tušit. Víš... já bych tě do toho nenutila, ale už přes měsíc jsem strašně nadržená a nedá se to ovládat,“ vzdychla si a rozbrečela se.

„Ššš, nebreč, Bello. To bude dobré,“ konejšil jsem ji.

„Já vím, jen už mě tyhle nálady štvou. Pořád je to tohle a to. Já už to nedokážu ovládat.“

„Neboj se. Přede mnou nic ovládat nemusíš,“ uklidnil jsem ji a políbil na čelo. Přestala brečet.

Byla to holt moje Bella. Jenom moje Bella...

Autor: KristenPattinsonTwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zbouchnutá jeptiška - 16. kapitola: