Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zbouchnutá jeptiška - 9. kapitola

23.03.2013 (17:00) • KristenPattinsonTwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1470×

Bella

Utekla jsem ze školy, jak nejrychleji to šlo, protože mi Edward moc pomohl. Mike mu vážně věřil, a tak se mnou pořád flirtoval. Bylo to k nevydržení. Doma jsem hodila tašku do pokoje a šla jsem si lehnout na gauč. Táta byl v práci, a tak byl doma klid. Pořád mi neodpustil toho draka, což mi připomíná, že modřina stále bila do očí.

„Copak je, drahoušku?“ přisedla si ke mně matka a podala mi čaj.

„Pořád to je prostě... Třeba dneska kvůli němu se mnou Mike flirtoval,“ vzdychla jsem si.

„Tak proč mu to nevysvětlíš?“

„On neposlouchá, já jsem se snažila a ty to víš a...“ Divoce jsem máchala rukama a mluvila.

„Myslela jsem Mikeovi. Ach, táta má dneska noční, takže zavolám Alici.“ Zrudla jsem vzteky.

Poslušně jsem vypila čaj a podívala se na hodiny. Bylo teprve půl jedné a já měla tu náboženskou hodinu ve dvě. Alice sice měla rychlé auto, ale cesta stejně trvala takových dvacet minut. Slyšela jsem, jak mamka v kuchyni telefonovala. Tón jejího hlasu byl velmi radostný, což jsem absolutně nechápala.

Po pěti minutách jsem zaslechla naléhavé troubení. Dala jsem mamce pusu a utíkala před dům. Před domem stál stříbrný Aston Martin, který patřil Edwardovi. Alice zřejmě nechtěla budit velkou pozornost. Nesnášela chlápky, co ji zastavovali a ptali se, jestli se s jejím Porsche mohou vyfotit.

Odhodlaně jsem nastoupila do auta a zůstala jsem přimražená s jednou nohou venku. U volantu neseděl nikdo jiný než jeho majitel. Edward. Lehce jsem se začervenala a dala jsem nohu do auta. Chtěla jsem se ho zeptat, proč on, ale příliš jsem se bála, že bych měla rozechvělý hlas. Zřejmě vycítil mou otázku i nervozitu a šlápl na plyn.

„Taky by mě to zajímalo, ale Alice mi s radostí oznámila, že potřebuješ odvézt a ona nemá čas. Proti mé vlastní vůli mě dostrkala do auta, a tak jsem tady.“ Nevěnoval mi jediný pohled.

„Máma,“ zaskřípala jsem zubama. Kdo jiný.

„Esmé poznala, že jsem smu... že jsem se choval jinak, a tak to zjistila. Pořád do mě ryla, takže jsem jí slíbil, že si tě vyslechnu. Máš pět minut,“ pobídl mě. Super.

„No, asi jsi měl s tím flirtováním pravdu, ale já si toho nevšimla. Vyrůstala jsem jenom s holkama a bez romantických filmů, takže jsem to sama nepoznala. Mike si to vyložil jako ty a... no, políbil mě. Chvíli mi trvalo, než mi všechno došlo, a to jsi právě nejspíš viděl. Po pár vteřinách jsem se vzpamatovala a začala jsem do něj mlátit a on se odtáhl. To je všechno, co na svou obhajobu můžu říct,“ podívala jsem se mu nesměle do obličeje a usmála se. Přemýšlel.

„Ne,“ zamumlal. Cože? Ne?!

„Co ne?“ Byla jsem pěkně zmatená.

„Nevěřím. Chabý. Kdybys... kdybys se aspoň nevymlouvala na svoje životní prostředí. Tvoji rodiče udělali správnou věc. Kdybych se nenechal, tak se ti nestalo tohle,“ zabručel a letmo se dotkl mého bříška, které bylo vsedě hezky vidět.

„Tohle? Věc? Jak to můžeš říct!“ zakřičela jsem.

„Já neříkám, že je to věc,“ odporoval.

„Že je to? Že je TO?! Zastav,“ křičela jsem.

„Ne. Nenechám tě jít samotnou. A já si nemyslím, že to... Chtěl jsem říct, že si nemyslím, že pod srdcem nosíš věc. To jsem nikdy neřekl a nikdy si to nemyslel,“ zakřičel. Už se neudržel.

Nevěděla jsem, jestli mu mám věřit, ale pozastavila jsem se nad tím, jak rychle se dokážu rozrušit. Podívala jsem se z okna a usoudila, že cesta bude aspoň ještě deset minut dlouhá.

„Co si o tom vlastně myslíš?“ zašeptala jsem, už v klidu.

„O tom?“ pousmál se nad mým vyjádřením.

„Myslím o tom dítěti,“ zakřenila jsem se. Zaváhal a zastavil na krajnici. Přemýšlel a nikam nespěchal. Nevadilo mi to.

„Víš, že ani nevím? Prostě to beru tak, jak to je. Že ty jsi ty a já jsem já. Že v tobě roste nový život, ale stejně si toho moc nevšímám,“ pousmál se sám nad sebou, pořád na krajnici.

„A to, že budeš táta?“ podívala jsem se mu do očí.

„I po těch čtyřech měsících mi to pořád asi nedošlo. Já to prostě takhle nevnímám, a ty?“ oplatil mi pohled.

„Taky to nevnímám. Prostě to jde mimo mě. Teda, ne doslovně,“ zasmála jsem se.

„Hm, asi tak. Ale nemysli si, že jsem ti odpustil,“ zvážněl a zase se rozjel.

Zbytek té krátké cesty jsme mlčeli. Už už jsem si myslela, že je to za námi, ale on má tuhý kořínek. Dovezl mě ke klášteru a ani se nerozloučil. Přicupitala jsem k pokoji, kde jsem spávala. Irina už stála u dveří.

„Ahoj,“ usmála jsem se.

„Hodina není, ale to není důležité. Včera jsi tu vážně měla být,“ dívala se na mě šíleným pohledem.

„Co se stalo?“ protáhla jsem se do dveří.

„Ta Whitová, Annie Whitová...“ snažila se spojit osobu se jménem.

„Ta, co by za boha položila život a nejraději by zabila ty, kteří zabili Ježíše?“ hádala jsem.

„Ano, ano. Přesně ta. Ona se úplně pomátla. Zrovna v modlitebně měla službu a utírala tam prach a stírala. Zrovna jsme tam šly a ona byla úplně rozcuchaná. Na panence Marii byly stopy po rtěnce, ze které zbyla už jen ta tubička. Abatyše Veronika nás zrovna měla a pro tu, když to uviděla, si přijela záchranka! Normálně z toho měla infarkt. Annie vypadala šíleně. Mluvila něco o tom, že už ji to nebaví. Prý chce pořádně žít a cituji: ,Nebudu tady zbytečně trávit čas s těma starejma, hnusnejma babkama v pláštích a hrát si na světový mír a uctívat neexistujícího dědka! Já tu končím.' Hned se začala strašně smát a skončila víš kde. Její rodiče jsou z toho na prášky, ale musí zaplatit škody,“ vypravovala mi nadšeně.

To bych tedy do Annie nikdy neřekla. Byla to hezká tichá dívka, která byla plně oddaná bohu. Ten šílený snímek se mi vytvořil před očima a musela jsem se pousmát. Škoda, že jsem tu zrovna nebyla. Jen doufám, že bude abatyše Veronika v pořádku. Je tu ze všech nejhodnější a dokonce to tu vede. Taky věděla, jak se věci mají, a nechala mě tu aspoň napůl.

„A co ty? Viděla jsem, že tě přivezl on,“ usmála se.

„No, pořád nic. Má tuhej kořínek,“ vzdychla jsem si.

„Je to srab. Nejspíš se chce vyvlíknout. Chlap, který nechá těhotnou ženu na holičkách, je srab,“ založila si nepřátelsky ruce na prsou.

Už jsem si jí nevšímala a převlékla jsem se do pyžama. Jak jsem si lehla, tak jsem usnula. Dneska toho na mě bylo moc. Doufám, že Irinu neprobudím, protože se mi zdají dost často velmi živé sny.

Pomalu jsem začínala nabírat vědomí a došlo mi, že se mnou Irina škube. Pořádně jsem zaostřila. V jejím obličeji nebyl strach nebo rozzuření, ale obavy.

„Co je?“ ptala jsem se velmi zmateně.

„Brečela jsi. Dost nahlas jsi brečela,“ upozornila mě.

„Páni, já nikdy nebrečím,“ zamumla jsem si a zase si lehla. Ze spaní jsem sebou mlátila, křičela jsem nebo něco mumlala, ale zatím nikdy nebrečela.

Hned jsem zase usnula, ale za pět minut mi zazvonil budík. Plácla jsem ruku zpět na polštář a zjistila jsem, že je mokrý. Posadila jsem se. Hlava mě bolela jak něco a pořád se mi opakovala slova ze včerejška. Nechtěla jsem na ně myslet, ale víc jsem myslela. Tím víc mě bolela hlava.

„Sakra,“ zamumlala jsem si pod nos.

„Co je?“ zívla Irina mým směrem.

„Migréna. Au. A dost silná,“ zakňučela jsem a zase si lehla.

Irina mi vzala telefon a s někým hovořila. Nevnímala jsem ji a třela jsem si tváře. Ta s modřinou pořád bolela. Irina zamumlala něco, ať se obleču, a já jsem poslechla. Doprovodila mě ven a tam už čekal Charlie.

„Co je, beruško?“ Položil ruku na moje stehno.

„Migréna,“ kňukla jsem. Už mlčel.

Cesta byla delší než s Edwardem. Inu, policejní auto nemělo takový výkon jako Aston Martin, ale to už je problém policistů. Doma jsem si hnedka lehla do postele a vypila jsem malinový čaj. Hned jsem usnula a naštěstí jsem měla klidný spánek bez snů. Probudila jsem se někdy v noci. Migréna mě celkově přešla, ale měla jsem hlad. Vzala jsem skleničku s vodou a šla jsem po chodbě ke schodům. Před schody jsem zakopla o své vlastní nohy a na věšinu schodů jsem vylila obsah skleničky. Opatrně jsem bosýma nohama došlapovala na schody a dávala jsem si pozor, abych neuklouzla.

Z pátého schodu jsem měla dokonalý výhled do obýváku a podívala jsem se tam. Mamka s taťkou, který se zřejmě vrátil z práce, seděli na gauči a koukali se na televizi. Z televize zazněl strašlivý nečekaný výkřik a já jsem se na ni podívala. Objevil se tam strašlivý bílý obličej. Krvavé oči, špinavé ruce, zakrvácený krk a černé rozcuchané vlasy. Vykřikla jsem a rychle šlápla před sebe. Bohužel jsem zapomněla na vylitou vodu a sklouzla jsem se. Schody byly dlouhé a tím i můj pád. Dopadla jsem na zadek a bolestně zaskuhrala...

Edward

„Vstávej, Edwarde. Dělej!“ křičela Esmé a lomcovala se mnou.

„Co se děje? Sakra,“ zavrčel jsem otráveně.

„Volal mi Carlisle,“ křičela dál.

„No a? Chce snad moji ledvinu někomu dát? Nebo snad potřebuje opravit auto?“ mumlal jsem dál.

„Bella je v nemocnici!“ zalomcovala se mnou znovu.

„Cože? Proč?“ vyletěl jsem do sedu a zuřivě se rozhlížel.

„Má zlomenou ruku,“ odpověděla.

„Aha,“ lehl jsem si zpátky, zamlaskal a zavřel oči. Esmé jen zavrčela a odešla.

Zlomená ruka nebyla nic hrozného. To já měl už nejmíň pětkrát. Ale když mě Esmé probudila, vážně jsem měl strach. 

Rozhlédl jsem se po pokoji a podíval se z obřího proskleného okna. Jasně svítil měsíc a ozařoval půlku lesa. Podíval jsem se na hodiny. Tři ráno. Protáhl jsem se a uvědomil jsem si, že už neusnu. Vylezl jsem z vyhřáté postele, šel do obýváku. Esmé telefonovala, ostatní se koukali na televizi.

„Co je?“ otočil se Emmett.

„Už nemůžu usnout,“ díval jsem se rozzlobeně na mámu.

„Tak jeď za Bellou,“ zamrkal.

„Ne!“ zavrčel jsem a posadil se vedle Rose.

Rosalie mě chápala. Nevěřila, že by něco takového Bella udělala, ale chápala mě. Ochranitelsky mi položila ruku kolem ramen a něco si zamumlala. Pořád jsem pro ni byl ten mladší bráška. Prohrábla mi zvědavě vlasy.

„Měl by ses seznámit s panem Hřebenem,“ prohodila a znovu mi prohrábla vlasy.

„Ani nápad,“ zamumlal jsem si pod nos.

„Vždyť je to jeho image. Copak sis nevšimla, jak na něj holky letí jako včely na med?! A zvlášť když se už nestýká s Bellou. Brácho, vždyť ony za tebou choděj jako ocásky. Takhle to bylo před Bellou a takhle je to po Belle,“ zasmál se. Zrudl jsem.

„Hele, nech si ty kecy!“ přecedil jsem skrz zuby a postavil se.

„Copak? Človíček se chce prát?!“ smál se mi dál.

Už jsem na nic nečekal a skočil jsem na něj. Nečekal to a skončil na zemi, i když to bolelo mě. První, co jsem udělal, bylo, že jsem mu chytil ruce. Přitiskl jsem stehna k jeho bokům pevněji.

Emmett mě chytil pod podpaždím a zvedl se. Pořádně mě zvedl do vzduchu. Jen jsem se kroutil a vrtěl, jinak jsem se ani nebránil. Doufal jsem, že mě postaví na zem, ale on se smál a docela si to užíval.

„Edwarde, znáš mě celý svůj život a ještě jsi nezjistil, že ty mi nijak neublížíš?!“ křenil se.

„Sundej ho dolů,“ poručila Alice a nepatrně se usmála. Tak já jsem jim k smíchu.

„To není fér! Vy mi pouhým dotekem můžete zlomit vaz, ale já vám neublížím ani trošku. Běžte do hajzlu,“ zabručel jsem a šel do pokoje. Pořádně jsem bouchl dveřmi a posadil se na postel. Ještě jsem dole slyšel Emmetta, jak se směje, ale někdo ho okřikl.

Chvíli jsem slyšel, jak dole debatují, a potom byly slyšet jen hlasité kroky. Emmett otevřel dveře od mého pokoje a smál se jako měsíček na hnoji.

„No, ták! Edíku, vždyť to byla jenom legrace,“ usmíval se dál.

„Vypadni,“ zašeptal jsem. Neodešel.

„Ale no, tak,“ zabručel.

„Řekl jsem, abys vypadl!“ Hodil jsem mu do obličeje lampičku, která byla od něj, a zabouchl jsem mu dveře před nosem.

„No, tak nic,“ zašeptal a odešel.

Celou noc jsem probděl a ráno jsem měl pořád dost energie, díky vzteku. Sebral jsem svoje věci a sešel dolů. Jasper a Rosalie se na mě raději ani nepodívali. Alice se jemně usmála a Emmett se uchechtl.

Ve škole to tak nějak ušlo. Žádnou hodinu s Bellou jsem neměl a Emmetta jsem nepotkal ani na chodbě. Bohužel na obědě bylo setkání nevyhnutelné. Vzpomněl jsem si, že předevčírem mě vzali do basketbalového družstva, a sedl jsem si ke klukům. Byli nadšení mojí společností a já jsem zapomněl na svůj mizerný život s upíry.

Probrali jsme taktiku a slabiny hráčů z Seattleské školy, se kterou jsme měli za dva týdny zápas. Byl jsem jeden z nejlepších hráčů, a tak můj úkol nebyl sedět na lavičce a čekat na šanci. Vždycky jsem miloval sporty, ale nevěnoval jsem se jim tolik. Většina kluků z týmu chodila i na florbal, takže jsem se hned po obědě taky přihlásil. Učitel mě vzal hned a měl velkou radost.

Domů jsem se dotrmácel, co nejpozději to šlo. Hodil jsem si tašku do pokoje a sedl jsem si v obýváku k televizi. Sebral jsem Emmettovi ovládání a přepnul jsem to na hokejový zápas. Emmett nesnášel hokej.

„Ne! Naval mi to zpátky,“ křičel.

„Ne!“ zavrčel jsem.

„Moji medvídci a pumy,“ zakňoural a snažil se mi vzít ovládání.

„Stejně kvůli tobě brzo vymřou,“ zakřičel jsem na něj a hodil mu to ovládání.

„Zasraní upíři,“ přecedil jsem skrz zuby a odešel.

Emmett a všichni upíři světa mě tak neuvěřitelně štvali! Až teď jsem si uvědomoval, za co všechno upíři mohli. Vyhynulá zvířata, ztráty blízkých lidích. A za to všechno mohli oni. Kéž by nikdy neexistovali! Nadával jsem celou dobu a nakonec jsem si zapnul notebook.

Projížděl jsem Facebook a přidal jsem si kluky z týmu a zrovna byla většina z nich online, tak jsem chatoval. Všechen stres a vztek mě opustil. Kluci byli fajn. Uvědomil jsem si, že jsem žádné klučičí kámoše na střední neměl – když nepočítám kluky z bývalé party.

„Co tam děláš?“ houkla Esmé. Já na notebooku moc často nebyl, a tak jí to přišlo divné.

„Hledá vyháněče démonů,“ poškleboval se Emmett.

Vypnul jsem notebook a šel jsem do jeho pokoje. Měl ho společně s Rosalie. Chudinka Rose. Otevřel jsem Emmettovu skřín a vyndal z ní pana Méďu, kterého držel v tajnosti. Upíři slyšeli, že dýchám, moje kroky a některé pohyby. Ovšem nevěděli, kde se nacházím.

Vzal jsem velké nůžky a pana Méďu rozstříhal. Potom jsem vytáhl jeho oblíbené trenky s kovbojem a taky je zničil. Přemýšlel jsem, co dál. Lehl jsem si na jeho půlku postele a pořádně jsem se tam vyválel. Vyhrnul jsem si tričko a pořádně otřel svou kůžy do jeho peřiny, polštáře a prostěradla. Vytrhal jsem si asi tři vlasy a taky je tam přihodil. Nakonec jsem vzal lihový fix a počmáral jsem mu plazmovku. Dílo bylo dokonáno a já jsem se spokojeně zamkl v pokoji. Slyšel jsem blížící se kroky a otevírání dveří. Zřejmě si každý pro jistotu zkontroloval ložnici. Kroky pominuly, ale po chvíli jsem slyšel silné dupání, otevření dveří a výkřik. Emmett se podíval do své ložnice.

„To ne! Moje plazmovka! A moje postel. Fuj, chudinka smrdí člověčinou! A co je tohle? Moje trenky! Ach, ne! Pane Méďo, přísahám, že vás pomstím,“ křičel a já jsem se smál. Tak a má to, blbec.

Moc se omlouvám, že kapitolu dávám takhle pozdě. Já se před týdnem a pár dny vrátila z lyžáku, takže jsem si dala pauzu. Ještě jednou se moc omlouvám a další kapitolu dám co nejdříve. Vaše KPT.

Autor: KristenPattinsonTwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zbouchnutá jeptiška - 9. kapitola: