Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zcela nový život - 13. kapitola

21.04.2010 (17:45) • Petulle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2027×

„Edwarde, ne…“ vydechla jsem tiše.

„Jsem u tebe,“ zašeptal a jemně mě začal líbat na tvář.

Stále jsem měla oči plné slz, pořád jsem před sebou viděla ten hrozný sen. Políbil mě, naléhavě vjel dlaní pod noční košili, kterou jsem měla na sobě, a pohladil mě po zádech. Volnou rukou pomalu stáhnul tenká ramínka z mých ramen. A pak už nebylo cesty zpět. Plně jsem se mu poddala. A věřím, že na tu krásnou noc nikdy nezapomenu…

Sluneční světlo udeřilo do mých zavřených očních víček a donutilo mě se probrat. Chvíli jsem byla poměrně dezorientovaná a první, koho jsem hledala, byl Edward. Ten však v pokoji nebyl. A pak jsem si všimla. Na mém polštáři vedle mé hlavy ležela volně položená rudá růže. Pomalu jsem ji zvedla, přiložila ji k nosu, abych nasála její jemnou vůni, a blaženě jsem se usmála. Při vzpomínce na dnešní noc jsem se mírně začervenala. To už se ozvalo bušení na mé dveře. Instinktivně jsem se přikryla až po krk dekou a otočila se ke dveřím.

„Ano?“

„Bello, máš snídani!“ zaslechla jsem Alicin hlas.

„A kolik je vůbec hodin?“ zeptala jsem se a zamžourala jsem pohledem do okna.

Počasí bylo jako vždy poněkud nevlídné, obloha mračná a jen občas oblaka protrhly sluneční paprsky.

„Je skoro deset! Můžeš mi říct, co jsi dělala v noci, že tak dlouho vyspáváš!?“

Mírně jsem se uchechtla.

„Vždyť to znáš,“ řekla jsem lhostejně.

„Co znám?“ nechápala.

„Víš co? Už jdu, tenhle rozhovor přes dveře mě moc nebere. Nemusí nás slyšet celý dům,“ ušklíbla jsem se, i když to nemohla vidět.

„Dobře, tak ať už jsi dole!“

Pomalu jsem se zvedla z postele a doufala jsem, že nikdo nevítaný do pokoje nevtrhne, protože jsem zcela nahá utíkala do koupelny.

Aniž bych si to uvědomila, doba, kterou jsem bydlela u Cullenů, byla najednou delší, než dva měsíce. Byla už polovina listopadu, stromy opadávaly, na zemi se povalovalo barevné listí, výrazně se ochladilo a navíc pršelo ještě častěji, než dřív.

Zrovna skončilo vyučování a všichni se hrnuli k východu školy, když jsem zjistila, že venku prší. Super. Roztáhla jsem si deštník a vyšla jsem před školu. Těsně za mnou vyšla i Alice, Emmett a Rose. Rozhlédla jsem se kolem.

„Kde je Edward a Jasper?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Jeli o něco dřív,“ odpověděla mi Alice. „Pojď, pojedeš se mnou, Bello, necháme hrdličky pohromadě,“ uculila se škodolibě.

Bylo to právě proto, že Emmett s Rosalii v posledních dnech připomínaly cokoliv, než hrdličky. Uběhl týden od chvíle, kdy mi Emmett sdělil, že chce Rose požádat o ruku a také od chvíle, kdy nás Rose viděla se objímat a vyložila si to úplně naopak. Od té doby spolu nepromluvili. Tedy, Emmett se občas pokoušel, ona jej však posílala do háje. A tak to šlo celý týden. Ona na něj vrhala zlostné pohledy a on se potutelně culil. Jak jinak. A když jsem se jej zeptala, proč jí to konečně nevysvětlí a už ji o tu ruku nepožádá, řekl, že ji chce trochu pozlobit, protože rád sleduje její nabubřelé výrazy. To zní jako Emmett, ne?

Jakmile Alice vyslovila slovo hrdličky, Rosalie, která si mimochodem od Emmetta držela dvoumetrový odstup, se rozčíleně zamračila, také rozevřela svůj deštník a nasupeně odkráčela k Emmettovu autu.

„Je tak roztomilá,“ uculoval se pobaveně.

Musela jsem se rozesmát.

„Ty jsi teda číslo,“ protočila Alice oči v sloup. „Radši už jí běž otevřít to auto, než se se s tebou rozejde dřív, než ji vůbec konečně požádáš o ruku.“

Mávnul rukou a schválně pomalu se loudal ke svému stříbrnému audi, zatímco Rosalie jej probodávala rozzuřeným pohledem.

„To je vážně blázen, takhle si koledovat,“ ušklíbla se Alice. „Nebudu se divit, až ho jednoho krásného dne zabije.“

„Tak to má jediné štěstí, že ve Forks krásné dny neexistují,“ podotkla jsem pobaveně.

„No jo, vy jste se s Emmettem vážně hledali, jedna kopa veselejší, než druhá,“ prohodila a uchechtla se.

To už hrdličky nasedly do auta a vyjely směrem k domovu. Alice už taky otevírala auto, všimla jsem si, že je Carlisleovo.

„Jakto, že máš auto od Carlislea?“ zeptala jsem se.

„Dneska mi jej půjčil, měl volno,“ trhla rameny.

Sledovala jsem déšť stékající po oknech. Tohle počasí mě neuvěřitelně deptalo. Naštěstí už jsem si za tu dobu docela zvykla. Podívala jsem se na Alice.

„Proč vlastně jel Edward s Jasperem dřív?“

Byla jsem zvyklá vždycky ze školy jezdit s Edwardem, ještě nikdy se nestalo, že by jel dřív, než já.

„No, Carlisle jim zavolal. Nejspíš chce s nima něco vyřídit,“ řekla prostě.

Proč mám dojem, že mi nemluví úplnou pravdu? To už jsme přijížděli k domu a následně do garáže. Bylo v ní Edwardovo volvo i Emmettovo audi a teď k tomu přibylo i Carlisleovo černý nablýskaný vůz. Vystoupila jsem a prošla jsem hned za Alice přes garáž do domu.

„Tak co?“ zeptala se hned Alice.

„Jsou v pokoji,“ řekl Carlisle.

To už jsem se objevila vedle Alice. Byli tam všichni, tedy všichni až na… Edwarda?

„Kdo je v pokoji?“

Všechny pohledy nyní mířily na mě. Alice se podívala na Carlisla.

„Měla být už dávno pryč!“ sykla podrážděně.

„Nemůžeme za to! Nevím, co tam dělají,“ zamračil se.

Cože? Kdo kde co dělá? A kdo měl být dávno pryč?

„O co tu jde? A kde je Edward?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Bello-“ začal Carlisle tichým hlasem, já jej však nevnímala.

„Kde je?“ zeptala jsem se znovu.

Nikdo se očividně neměl k odpovědi, tak jsem se otočila a vyběhla jsem schodiště do chodby k pokojům. Už jsem stála před Edwardovými dveřmi, když jsem slyšela nějaké hlasy. S kým to tam je? Sáhla jsem na kliku a otevřela jsem. A na pohled, který se mi v tu chvíli naskytl, asi nikdy nezapomenu.

Edward stál s napůl rozepnutou košilí v objetí nějaké blonďaté upírky – to jsem poznala podle jejich očí a pleti – která měla rovněž rozepnutou krvavě rudou halenku. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Tohle se mi zdá!? Oba se hned podívali ke dveřím. Nyní jsem hleděla s bolestným výrazem Edwardovi přímo do očí.

„Co tady chceš, nikdo tě nenaučil klepat!? A vypadni, nevidíš, že tady máme s Edem nějakou práci?“ uculila se ta upírka a políbila jej na tvář.

Mluvila se mnou jako s nějakým méněcenným odpadem. Jak se opovažuje!? Je tady přitisknutá na mého Edwarda a ještě si na mě vyskakuje jako na někoho, kdo je vyrušil!?

„Kolikrát ti mám říkat, abys mě pustila, Jeanne!“ osopil se na ni Edward a shodil její ruce ze své odhalené hrudi.

„Ale no tak, Ede, než tady vlezla ta holka, byl si povolnější,“ zazubila se a očividně se jej nehodlala vzdát.

Už jsem nechtěla slyšet ani slovo.

„Bello, prosím, vysvětlím ti to!“ podíval se na mě žalostným pohledem.

Sklopila jsem oči do země, aby neviděl slzy, které se mi do nich draly.

„Nestojím o tvé vysvětlování,“ řekla jsem tiše a otočila jsem se k odchodu.

„Počkej, prosím!“ pevně mě chytil za předloktí.

Vzpurně jsem zvedla hlavu a podívala jsem se mu do tváře. Oči jsem měla zalité slzami a zrcadlila se v nich bolest a zklamání. Zoufale na mě hleděl.

„Pusť mě, Cullene,“ zavrčela jsem, vysmekla jsem se mu a vyběhla jsem z pokoje.

Po tvářích mi stékaly hořké slzy. Jak mi to mohl udělat!? Schody jsem seběhla, jak nejrychleji jsem dokázala, pod nimi jsem se zastavila a podívala jsem se na Cullenovi, kteří mě šokovaně sledovali.

„Tohle je to vaše vyřizování!?“

Měla jsem vztek. I na ně. Na všechny. Do jednoho! Věděli, že je s ní v pokoji a kryli jej! Cítila jsem ohromné zklamání. Vyletěla jsem ze dveří. Bylo mi jedno, že pršelo. Bylo mi jedno všechno. Myslela jsem, že mě miluje. Věřila jsem v to. A on mě takhle podrazil… V srdci jsem cítila neuvěřitelnou bolest. Běžela jsem lesem jako splašená. Nechtěla jsem se zastavit. Mířila jsem jen na jedno jediné místo. Stále jsem brečela, bolelo to, hrozně to bolelo. Nalezla jsem nový smysl života a ten mě teď zradil. Nebyla jsem mu dost dobrá. Pošlapal mou lásku, jako by pro něj byla naprosto bezcenná.

Doběhla jsem tam, kde jsem chtěla. Zničeně jsem padla k zemi, jak jsem celou cestu bez zastavení běžela. Byla jsem tam, kde jsem celou dobu mířila. Na útesu nad pláží La Push. Momentálně jsem seděla a hleděla jsem na deštěm rozbouřené moře. Pro co mám žít? Táta zemřel… není tu. Jediné, co mě drželo nad vodou, byla Edwardova láska. A ta teď zmizela. Prostě není.

Pomalu jsem se postavila a podívala jsem se z útesu dolů. Chyběla bych vůbec někomu, kdybych prostě skočila? Vadilo by někomu, že jsem mrtvá? Udělalo by to vůbec někoho nešťastným?

„Nedělej to,“ zaslechla jsem za sebou něčí hlas.

Prudce jsem se otočila a viděla jsem asi tři metry před sebou stát Emmetta, který mě sledoval s vážným výrazem. Tvářil se tak poprvé za celou dobu, co jsem jej znala. Sklopila jsem uslzené oči do země.

„Jak si mě tu našel?“ zeptala jsem se tiše.

„Alice měla vizi,“ odpověděl. „Úplně mě to vyděsilo!“ obořil se na mě vyčítavě.

Chvíli bylo ticho. Nevěděla jsem, co mu mám říct. Zjistila jsem, že jsem v jeho přítomnosti nervózní, když nevtipkuje, neculí se, neušklíbá se, ale tváří se vážně.

„Ty ses snad úplně zbláznila!“ prolomil najednou ticho jeho rozčílený hlas.

Zvedla jsem hlavu a nervózně jsem zamrkala. Vůbec poprvé jsem jej viděla vytočeného a naštvaného. Raději jsem od něj odvrátila pohled. Jeho výška, vypracovaná postava a rozzlobený výraz způsobily, že jsem si připadala jako malé zlobivé dítě, které si zaslouží nějaký trest. Poprvé z něj šel opravdu strach. Povzdechl si.

„Nevím, co ti Edward udělal, ale to snad ještě není důvod skákat z útesu!“ zamračil se a zkřížil ruce na hrudi.

„Já vím…“ připustila jsem neochotně. „Nějak to na mě všechno dolehlo… Všechno teď vypadá horší…“ řekla jsem zoufale.

Nervózně jsem přešlápla na místě a to jsem neměla dělat. Stála jsem na samém okraji útesu a nestabilní kamení zmáčené dešťovou vodou se pod mými botami najednou sesulo a nohy mi prudce podjely. Hlasitě jsem vykříkla. Tohle je můj konec, pomyslela jsem si. Už jsem se viděla, jak letím dolů z útesu a cestou se potluču o skály. Cítila jsem, jak mě najednou Emmett pevně lapil za předloktí a stáhnul dál od okraje. Už jsem měla zase pevnou půdu pod nohama.

„Proboha, Bello, tak teď jsem se fakt bál, sakra, tohle už mi nedělej!“ vyjekl nervózně a odmítal pustit mou ruku, jako by se bál, že snad zase spadnu. „Navíc by mě Edward ještě zabil,“ ušklíbl se.

„To sotva,“ houkla jsem se hořce.

Zamračil se.

„Co ti vlastně udělal?“

Na sucho jsem polkla. Pořád jsem si to nedokázala přiznat.

„Podvádí mě,“ zašeptala jsem a do očí mi znovu vhrkly slzy.

Udiveně se na mě podíval.

„Cože? Podvádí?“ poškrábal se vyjeveně na hlavě. „A to proto ses chtěla zabít?“ zeptal se nechápavě.

Odvrátila jsem od něj pohled.

„Přišlo mi to hrozně líto… Zemřel táta a teď jsem přišla i o Edwarda, prostě tady už nemám nikoho a bylo mi hloupé odletět kvůli tomu za mámou… přišla jsem si hrozně ztracená, zradil mě… Pomyslela jsem na to, že skočím…“ zamumlala jsem.

„Bello, myslím, že to s Edwardem není úplně pravda,“ zavrtěl hlavou.

Jistě, teď mě bude přesvědčovat o opaku.

„Je to pravda, podvádí mě, viděla jsem ho,“ kývla jsem hlavou.

„Ale nepodvádí, prosím tě, jak si na to přišla?“ podivil se.

Povzdechla jsem si.

„Emmette… Já vím, že se ho zastáváš, ale taky vím, co jsem viděla,“ řekla jsem nešťastně.

Pobaveně se uchechtnul.

„Zastávám? Zbláznila ses? Kdyby tě doopravdy podváděl, zmaloval bych mu fasádu, ale určitě bych se ho nezastával,“ zavrtěl hlavou.

Nechápavě jsem zamrkala.

„Ale vždyť… já jsem ho viděla,“ podotkla jsem.

„Určitě to má své vysvětlení,“ řekl.

Takže něco ví? Ví, o co jde?

„A řekneš mi jaké?“

„Ne, to ať ti řekne on, nebudu se vám do toho motat. Vyřešte si to mezi sebou, věřím, že by tě nepodvedl,“ trhnul rameny.

Kývla jsem hlavou. Tak to bude ještě hodně zajímavé… Nepodvedl? Ale co to tedy mělo znamenat?

„A jinak, teď mě dobře poslouchej a konečně se vzpamatuj,“ promluvil, čímž mě trochu probral, popadl mě za ramena a slabě se mnou zatřásl, „i kdyby si ztratila Edwarda, jak říkáš, co to tady povídáš, že nemáš pro co žít? Máš přece mě!“ řekl a zazubil se. „A co Alice? Ta tě bere jako svou sestru! A Carlisle? Esme? Ta tě má snad radši, než kohokoliv z nás,“ ušklíbnul se. „Jak můžeš říct, že tady nikoho nemáš? MY jsme tvoje rodina, už k nám oficiálně patříš,“ připomněl mi s úsměvem. „A je úplně jedno, že jsi jiná než my, že jsi člověk. Esme s Carlislem už tě berou jako jednoho z nás, jako svou dceru. Navíc, co bych bez tebe dělal já? Už si to bez tebe ani neumím představit, komu bych se zpovídal? Neblázni!“

Jeho slova mě naprosto dojala, doslova až k slzám. Pobaveně se rozesmál.

„Ale no tak, nebreč! Pojď sem, prosím tě,“ chytil mě kolem pasu a bratrsky mě objal.

Usmála jsem se. Měl pravdu. Vždyť Cullenovi jsou má rodina! Patřím k nim.

„Víš, že tě mám rád, ne?“ prohodil s úsměvem.

„No jo, já tebe taky,“ přitakala jsem.

„Tak to je super,“ uculil se a nadělil mi do vlasů velkou pěstí sourozenecký ořech.

„Au!“ zamračila jsem se na něj a dotčeně jsem si mnula temeno hlavy.

Nahodil nevinný výraz.

„Přece bys nefňukala! A radši už jdeme, jasnovidka si bude dělat starosti,“ ušklíbnul se. „Navíc si pěkně promočená, nastydneš.“

Kývla jsem hlavou.

„Pravda. Tak jdeme,“ řekla jsem a pomalu jsem se vydala z útesu do lesa.

Emmett mě však nenásledoval. Když jsem si to po pár metrech uvědomila, zastavila jsem se a otočila se na něj. Stál pořád na tom stejném místě a zíral na mě, jako by uvažoval nad tím, jestli to doopravdy myslím vážně, nebo si z něj jen dělám blázny.

„Děláš si srandu? S takovou půjdeme do večera,“ zaťukal si na čelo.

Ani jsem se nenadála a už tam nebyl, když kolem mě najednou proletěla nějaká šmouha a smetla mě sebou – to mě Emmett čapnul a přehodil si mě za běhu přes rameno jako pytel brambor.

„Hej! Co to děláš!?“ zaprotestovala jsem a slabě jsem jej bouchla pěstí do zad, on mě však nepouštěl.

Přesně jsem věděla, že se tváří pobaveně. Netrvalo dlouho, zastavoval před domem a pustil mě zpátky na zem.

„Příště, až mě budeš chtít jen tak popadnout, tak mi to alespoň řekni, buď tak laskavý!“ osopila jsem se na něj, on se mi však pochechtával přímo do obličeje.

Je prostě marný.

„Nevyšiluj a buď ráda, že jsem tě tam nenechal moknout,“ uculil se, pak mě obešel a zamířil do domu.

Následovala jsem jej.

„Tak co?“ zaslechla jsem Alicin hlas.

„Je v pořádku,“ odpověděl jí Emmett.

Chvíli ticha přerušil hlasitý řev.

„Chtěla se zabít, kvůli tobě! Co jsi ji udělal, ty idiote, že chtěla skočit z útesu!? Málem bylo po ní, kdyby tam Emmett nepřišel! Ještě jednou a zlomím ti vaz!“ vřeštěla Alice naprosto neobvykle rozzuřeným hlasem.

Nakoukla jsem do místnosti. Stála a prst měla vyčítavě zabodnutý do Edwardovy hrudi. Přesto, že od něj byla o hlavu menší, šel z ní opravdu strach. Všichni přítomní na ní vyjeveně zírali. Málokdy měla tyhle záchvaty vzteku. Edward mě zpozoroval jako první. V jeho očích byla bolest a lítost. Sklopila jsem hlavu do země. Nemohla jsem se na něj dívat.

„Bello!“ vyjekla Alice a hned ke mně přiběhla, chytila mě za ramena a prudce se mnou zatřásla. „Zbláznila ses!? Tohle už nikdy nedělej!“

Hned na to mi padla kolem krku.

„Měla jsem o tebe vážně strach!“ řekla dotčeně.

Odtáhla se ode mě a důkladně mě prohlédla.

„Proboha, jsi celá promoklá-“

„Bello,“ zaslechla jsem Edwardův zlomený hlas.

„Mlč!“ otočila se k němu a nebezpečně na něj zavrčela, pak se podívala zpět na mě a tón jejího hlasu se naprosto změnil. „Měla by sis jít dát teplou sprchu a převléknout se do suchého oblečení. A já ti zatím uvařím čaj,“ kývla hlavou.

„Proboha, Alice, nech ji vydechnout, nebo z toho útesu nakonec vážně skočí,“ protočil Emmett očima.

I přes situaci, ve které jsem se nacházela, jsem se zasmála.

„Tak já jdu,“ hlesla jsem potom, otočila jsem se ke schodům, spěšně jsem je vyběhla a zavřela se u sebe v pokoji.

Předchozí kapitola * Další kapitola

Autor: Petulle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zcela nový život - 13. kapitola: