Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zcela nový život - 15. kapitola

10.05.2010 (21:00) • Petulle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1967×

„Proboha, odpusť mi to, vždyť já tě tak hrozně moc miluju, miluju tě!“ opakovala radostně.

„Já tebe taky, ty má malá satorie,“ zasmál se a vášnivě ji políbil.

Spokojeně jsem se usmála. Bylo krásné vidět je takhle šťastné. Objímali se, líbali se a neustále jeden druhého ujišťovali, jak moc se milují. Zaslechla jsem kroky a Edward se pomalu posadil vedle mě.

„Konečně, už mi ty její vražedné pohledy lezly na nervy,“ ušklíbnul se.

S úsměvem jsem se na něj podívala a opřela si hlavu o jeho hruď. Objal mě kolem ramen a políbil do vlasů. Vše bylo zase tak, jak má být.

Zrovna jsem seděla na posteli s notebookem na klíně a psala seminárku, když se ozvalo klepání na dveře.

„Dále,“ hlesla jsem jen.

Toho, kdo hned na to vstoupil do pokoje, bych vážně nikdy nečekala. Nebo spíš tu.

„Můžu dál?“ zeptala se Rosalie nesměle.

Překvapeně jsem se na ni dívala.

„No… jasně, jen pojď,“ kývla jsem hlavou a zaklapla notebook.

Vešla dovnitř a rozhlédla se kolem. Rukou jsem jí ukázala na křeslo proti posteli a ona se posadila. Absolutně jsem neměla potuchy, co po mě může chtít.

„Víš, asi jsi překvapená, že jsem tady,“ začala.

Ano, to opravdu vystihla.

„Chtěla jsem se ti omluvit. Za všechno,“ dodala. „Emmett mi řekl, že ti jako první řekl o tom, že by mě chtěl požádat o ruku a měl pochybnosti, ale tys jej v tom utvrdila. Víš, já si toho moc vážím, už dlouho jsem čekala, kdy mě požádá o ruku,“ usmála se.

Úsměv jsem jí oplatila.

„Tak to nemáš vůbec zač, ráda vidím lidi šťastné,“ kývla jsem hlavou.

S úsměvem mě sledovala, pak jen sklopila pohled do země.

„Byla jsem protivná, vím to. Chápej, tenhle život nebyl mým přáním. Dala bych všechno za to, abych mohla být jako ty, být normálním člověkem, který slaví narozeniny, dospěje, založí si rodinu a pak jen spokojeně stárne… Proto mám takovou averzi vůči lidem, je to vlastně ze závisti. Ale to mé chování neomlouvá, takže promiň…“

„V pořádku,“ ujistila jsem ji.

Alespoň už jsem chápala důvod jejího chování. Nevypadala však, že řekla vše, co chtěla, protože dál jen seděla. A tak jsem na ní zvědavě koukala. Co mi ještě chce říct?

„No, ale to není vše, co jsem po tobě chtěla. Chtěla jsem se tě na něco zeptat, je to možná trochu předčasné, ale… nechtěla bys mi jít na svatbě za svědka?“ zeptala se trochu nejistě. „Asi jsi překvapená, proč, je to proto, že jsem ti opravdu vděčná, že jsi to Emmettovi schválila, jsi mu totiž opravdu hodně blízká a tak dá na tvůj názor. Myslím, že kdybys řekla, že na to není správný čas, klidně by tě poslechl a zase by čekal,“ ušklíbla se.

Byla jsem opravdu v šoku. Mám jí jít za svědka? Tak tohle jsem čekala ještě míň, než její omluvu. Nevěděla jsem, co na to říct.

„Oh, opravdu jsi mě zaskočila,“ vykoktala jsem. „Ale pokud si to přeješ, tak půjdu moc ráda,“ zakývala jsem s úsměvem hlavou.

„Výborně!“ řekla radostně. „Děkuju ti,“ usmála se.

Potom vstala.

„No nic, jdu za Emmettem říct, že jsi souhlasila, bude mít radost,“ ujistila mě a zvedla se z křesla. „Tak zatím ahoj,“ mávla na mě ještě a opustila pokoj.

Venku to ten den vypadalo opravdu hezky, dokonce vysvitlo i slunce, což se ve Forks příliš často nestává. Stála jsem u okna a hleděla ven. Sluneční paprsky prodírající se mezi stromy dopadaly na opadané barevné listí, vypadalo to opravdu krásně. Rozhodla jsem se toho počasí využít a nesedět doma u rozepsané seminárky. Třeba je to poslední slunečný den tohoto roku. A tak jsem na sebe hodila pohodlné džíny, triko a bundu, protože byl přece jen listopad a nebylo příliš teplo a vyšla jsem z pokoje. Na schodech jsem potkala Edwarda.

„Kam jdeš?“ zeptal se.

„Jdu se projít, venku je docela hezky, nejdeš taky?“

Otočil hlavu k oknu a mírně se podmračil.

„Šel bych rád, ale víš, jak jsme na tom se sluncem,“ povzdechl si.

„No, to je fakt,“ kývla jsem trochu zklamaně hlavou. „No nevadí, moc dlouho se stejně nezdržím.“

Ještě jsem na něj hodila úsměv, seběhla schody a vyšla před dům. Venku bylo opravdu chladno, ale slunce tak hezky svítilo, že by byla škoda zůstat zavřená doma. Rozhodla jsem se projít po lese a brodit se nohami v opadaném listí. Milovala jsem přírodu a ještě víc jsem milovala lesy. Nemohla jsem se jich nabažit.

Zastavila jsem se uprostřed lesa. Kam vůbec jdu? A pak mě hned napadlo jedno místo. Trochu jsem změnila směr a po paměti zamířila pryč. Šla jsem nějakou dobu, než jsem zjistila, že jsem se přiblížila tam, kde jsem měla namířeno. S roztřesenými koleny jsem vyšla z lesa na cestu a zůstala stát. Při pohledu, který se mi naskytl, se mi bolestivě stáhlo hrdlo.

Hleděla jsem na dům. Náš dům. I po těch měsících zel prázdnotou. Všechno se mi najednou zase vybavilo. Příjezd do Forks. Táta čekající na letišti. Pokoj, do kterého se zabydluji. Táta držící se bolestivě za hlavu. Táta oznamující mi, že je nemocný. Táta zničeně ležící na posteli. Hubený… Bez vlasů… Táta, když umíral… Tátovo na posteli bezvládně ležící tělo…

Do očí mi vhrkly slzy. Ten dům ve mně vzbuzoval až příliš mnoho vzpomínek. Přesto jsem se nedokázala otočit a odejít. Nedokázala. Jen jsem stála a zírala do jeho oken. Kde je táta? Pročpak mě nesleduje z okna? Tiše jsem vydechla.

Dům obklopovalo tíživé ticho. Jako by do něj bylo vepsáno, že v něm zemřel jeden mladý a úžasný člověk a příroda pro něj držela dlouhé měsíce ticha. I když bych měla odejít a už se sem nevracet, nešlo to. Místo toho jsem přešla silnici a už jsem stála pod schůdky k hlavním dveřím. Ale jak se vůbec chci dostat dovnitř, když dům je zamčený? Klíče už dávno nemám. Přešla jsem alespoň k oknu a nahlédla dovnitř.

Kuchyně. Vypadala pořád tak, jak jsem si ji pamatovala. Dřevená kuchyňská linka, stůl a čtyři židle… Jen bez táty. Prostě tam nebyl. Místnost vypadala neobyčejně opuštěně. Posadila jsem se na schody. Proč jsem tady vůbec přišla? Vyprovokovat starou bolest? Připomenout si, že v tomhle domě zemřel táta? Jsem hloupá husa a teď tady akorát sedím, držím se za obličej a brečím!

Trochu jsem se uklidnila, otřela oči do rukávu od bundy a vstala jsem. Bez ohlédnutí na dům jsem přešla cestu zpět a zmizela v lese. Už mi bylo jedno, že je hezky. Naprosto jsem si vlastní hloupostí zkazila náladu. Teď budu ráda, když najdu cestu zpět. Procházela jsem lesem a pod nohami mi křupalo suché listí, když jsem něco zaslechla. Zastavila jsem se a zaposlouchala se. Nic jsem ale neslyšela. Trhla jsem rameny a pokračovala v cestě, když se ten zvuk ozval znovu. Hbitě jsem se ohlédla, nikdo za mnou však nebyl. Když jsem se otočila zpět, leknutím jsem couvla.

Přede mnou stála nějaká mladá žena s černými dlouhými vlasy a zálibně mě sledovala. Na prázdno jsem polkla. Poznala jsem totiž, že je upírka. Její bílá pleť a rudě žhnoucí oči to jen dosvědčovaly. Zarazila jsem se. Rudé oči!?

Na mysl mi vytanuly Edwardova slova ze dne, kdy jsem zjistila, že jsou Cullenovi upíři.

„Ti, co se živí lidskou krví, mají oči rudé barvy.“

Ustrašeně jsem vyvalila oči a ucouvla ještě o několik kroků. Když žena zpozorovala mé počínání, spokojeně se usmála a tím vycenila své dokonalé bílé zuby.

„Copak tady děláš takhle sama?“ zeptala se úlisným hlasem.

„Procházím se,“ hlesla jsem prostě.

Upřeně mě sledovala. A já přemýšlela. Jak z toho ven? Když už narazím na upíra, který se živí lidskou krví, sotva si se mnou pokecá a nechá mě jít. Sotva nevyužije situace a nenají se. Kdybych byla s někým s Cullenových, nehrozilo by mi nejspíš nic, protože by mě ubránili a protože jsou to taky upíři, určitě by s ní rozumě promluvili. Jenže já jsem tu sama. Jen já a očividně krvežíznivá upírka.

„Sama? To není bezpečné,“ zavrtěla hlavou.

Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Když pak oči znovu otevřela, vypadala ještě šíleněji a nebezpečněji. Jako by jí dělalo problém udržet se a okamžitě se do mě nezakousnout. Vyjekla jsem, když se najednou objevila přede mnou a chytila do ruky pramen mých vlasů.

„Proboha, ta vůně!“

Teď jsem se začala opravdu bát. Podle jejího nepříčetného výrazu byla jen otázka času, než mě napadne.

„Hey!“ ozvalo se najednou ze strany.

Obě jsme trhly hlavou tím směrem. Vyjeveně jsem vyvalila oči. Stál tam Jacob a probodával upírku zlostným pohledem. Co tady sakra dělá!? Určitě nemá ani ponětí, že je upírka! Prostě si myslí, že je to nějaká semetrika a přišel se mě zastat! Vždyť ho zabije, jen co vysaje mě!

„Jaku! Jaku, běž pryč! Uteč!“ vyjekla jsem zděšeně.

S ním to však ani nehnulo. A očividně jej má slova ani trochu nerozhodila. Upírka mě pustila, uskočila stranou, zaujala obrannou pozici a začala na Jakea nebezpečně vrčet, až mi z toho naskakovala husí kůže. Jacob i přes to udělal několik kroků kupředu. Zabije ho!

„Jacobe, uteč!“ zvolala jsem znovu vystrašeně a odběhla jsem dál od upírky, která vypadala, že co nejdříve zaútočí.

Jake jí začal vrčení oplácet, pak se rozběhl kupředu a najednou se stalo něco, co mě naprosto vyvedlo z míry. Zatímco běžel vstříc té vrčící upírce, začalo se s ním dít něco zvláštního a aniž bych se nadála, stál místo něj obrovský rozzuřený vlk. Rychle jsem začala couvat, najednou jsem zakopla a upadla. Krčila jsem se u země a sledovala, jak se vlk vrhnul kupředu, zatímco upírka vyskočila do vzduchu a teď stála za jeho zády.

Všechno bylo tak rychlé, jen jsem zírala s otevřenou pusou. Teď mi něco došlo. Jacob je vlkodlak!? Ale vždyť vlkodlaci vypadají jinak a mění se nedobrovolně při úplňku, Jacob se ale přeměnil sám od sebe! Tohle není možné. Existuje normální svět bez upírů a vlkodlaků!?

Jacob se na ni vrhnul a povalil ji na zem, když ho prudce odkopla a už zase stála na nohou, pak se za ní rozběhl a zmizeli někde v lese. Zůstala jsem sedět na zemi a jen vyjeveně hleděla před sebe. Cítila jsem, jak se mi třesou ruce, když jsem pomalu vstávala. Co se to vůbec stalo!? Můj rozum to absolutně nepobíral. Ani jsem nevěděla, kam jdu, prostě jsem šla.

„Bello!“ ozvalo se za mnou.

Hbitě jsem se otočila a spatřila Jakea běžícího ke mně. Zastavila jsem se a sledovala ho. Zatím ke mně doběhl a provinile se na mě podíval.

„Tak teď už všechno víš,“ usoudil.

„Jo, teď už jo,“ přitakala jsem. „Díky,“ hlesla jsem ještě.

Stál a očividně nevěděl, co mi má říct.

„Co se s ní stalo?“ napadlo mě po chvíli mlčení.

„Utekla,“ trhnul zklamaně rameny.

Sklopila jsem pohled do země, otočila jsem se a pomalu se dala do kroku. Šel hned vedle mě.

„Víš, nemohl jsem ti to říct,“ řekl tiše.

Jistě. Nikdo mi nemůže nic říct do doby, než mi to buďto samotné dojde, nebo se to projeví přímo přede mnou.

„Půjdu s tebou, kdyby byla náhodou poblíž a chtěla znovu zaútočit.“

S tím jsem nemohla nesouhlasit. I já se cítila lépe, když jsem nebyla sama. Navíc se začínalo stmívat. Šli jsme dlouho, než jsme došli k domu Cullenových.

„Díky za doprovod,“ řekla jsem jen.

Jake ani nestihnul nic říct, už jsem se otočila a mířila dovnitř. Vešla jsem dovnitř a zamířila do kuchyně. Byla v ní celá rodina. Všichni stáli s netrpělivým pohledem, a jakmile jsem se objevila, všichni se na mě vyjeveně podívali. Alice si oddechla a rozběhla se ke mně.

„Ach, Bello, ještě že jsi v pořádku!“ vyjekla a padla mi úlevně kolem krku.

No jo, Alice a její vize. Nestane se nic, aniž by o tom nevěděla. Pustila mě a nechala Edwarda, aby ke mně přistoupil.

„Díky bohu,“ vydechl a objal mě. „Měli jsme neskutečný strach. Naštěstí Black přišel včas.“

Při vzpomínce, jak jsem byla blízko smrti, se mi rozklepaly kolena. Ano, Jacobovi jsem mohla být opravdu vděčná. Nebýt jej, byla bych už dávno mrtvá.

Předchozí kapitola * Další kapitola

Autor: Petulle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zcela nový život - 15. kapitola: