Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zcela nový život - 18. kapitola

01.07.2010 (21:30) • Petulle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2047×

Dál jsem prohlížela celé album, na fotkách jsem byla čím dál starší, až jsem došla ke konci, kde byla naše poslední a nejaktuálnější fotka. Byli jsme na ní zachyceni chvíli po mém příjezdu. Odložila jsem album bokem, padla jsem hlavou na polštář a nechala slzy vsakovat do flanelového povlečení. Bylo mi najednou tak smutno… Tak moc bych si přála, abych mu mohla za ten dárek osobně poděkovat… Bohužel. Život je nelítostný.

Svátky, které jsem prožila u Cullenových, byly bezpochyby ty nejkrásnější v mém životě. V poklidu jsme prožili Vánoce a oslavili příchod Nového roku 2009. Byla jsem si jistá, že jsem Vánoce i Silvestr prožila s opravdovou rodinou.

Teď už však od svátků uběhly celé tři měsíce a začínalo jaro. Sníh už byl dávno minulostí, teď jej s velkou intenzitou střídal déšť a všechny stromy už pomalu dostaly zdravé zelené listy. I tráva nabrala po zimě svěží barvu a všechno příjemně lahodilo očím.

A další aktuální věcí byla Emmettova a Rosina svatba, která se měla konat za necelé dva měsíce v květnu. Přesněji řečeno šestnáctého května v sobotu. Ano, ještě bylo sice poměrně dost času, všichni už však byli neuvěřitelně nervózní a v očekávání velkého dne.

Všechno bylo v tomto období tak krásné a idylické, až jsem se obávala, že se blíží něco špatného, co nám hodlá tohle klidné žití překazit. Kdybych jen tehdy věděla, jak moc jsem měla pravdu…

„Kam jdete?“ zeptala se Alice, když jsme byli společně s Edwardem na odchodu.

„Musím zajít do banky, mám až příliš hodně peněz, které momentálně nepotřebuju a chci je uložit na svůj nový účet, abych měla o starost míň,“ oznámila jsem jí. „A Edward si potřebuje zajít koupit nový oblek na svatbu.“

„Umím mluvit,“ zavrčel podrážděně a já se na něj nechápavě podívala. Vše, co se týkalo svatby, jej neuvěřitelně vytáčelo. Měl rád klid a tenhle frmol jej znervózňoval a tak byl věčně nedůtklivý a podrážděný.

„No tak, uklidni se,“ usadila jej Alice a zasloužila si tak jeho pohoršený pohled.

„Už musíme jít,“ hlesl ještě a už mířil ke dveřím.

Mírně jsem se na Alice ušklíbla a vyrazila za ním. Už seděl v autě, tak jsem přisedla na místo spolujezdce a opustili jsme garáž. Celou dobu mlčel a jen roztěkaně klepal do volantu. Nechápala jsem jeho chování. Ano, byl podrážděný z toho shonu, ale vždyť úplně zbytečně! Ten monotónní zvuk ťukání prsty o volant mi začínal po chvíli pěkně iritovat.

„Mohl bys, prosím, přestat?“ zeptala jsem se trochu otráveně.

„Nemluv do mě, když řídím,“ odseknul.

Hodila jsem po něm vyčítavý pohled. Byl hrozný. Zapadla jsem do opěradla sedačky a doufala, že už brzy dorazíme do města.

Alice:

Seděla jsem poklidně u televize, kolem ramen mě objímal Jasper a na obrazovce zrovna hrála nějaká komedie. Před chvílí odjela Bella s Edwardem, a abych se přiznala, byla jsem ráda, že je pryč. Poslední dobou mi hrozně lezl na nervy, nejspíš mu vadilo, jak se pořád skákalo kolem Rose a Emmetta a o ničem jiném se snad ani nemluvilo, byl věčně podrážděný a pak to odnášela Bella, i když za nic nemohla.

„Nepřepneme to?“ ozval se najednou Jasper a já se na něj podívala.

Chtěla jsem říct, že je mi to jedno, když v tu chvíli se mi jeho tvář rozmazala a místo ní jsem se ocitla ve městě před bankou.

Bella vystoupila z Edwardova Volva, které ihned zamířilo pryč, a vykračovala k bance. Ve tváři měla podrážděný výraz. Vešla do banky a zamířila k přepážce. Sotva se však dala s mladou úřednicí do řeči, dovnitř vtrhlo několik maskovaných mužů. Jeden z nich začal něco křičet, nešlo mu rozumět a střídavě na všechny mířil velkou puškou. Začala se šířit panika, ovšem nikoho z přítomných nechtěli pustit ven. Bella jen vyjeveně zírala na jednoho z lupičů a očividně byla z toho tak vyvedená z míry, že pořádně nechápala, co se kolem ní vůbec děje. V tu chvíli nějaký muž, nejspíš policista, stojící kousek za Bellou vytáhnul zbraň a vystřelil po jednom z lupičů, avšak netrefil se, jen jej rozzuřil. Lupič na něj namířil svou zbraň, vystřelil, avšak cíl nezasáhnul. Místo toho zasáhnul…

Zůstala jsem sedět a zděšeně jsem zírala teď již na Jasperovu vyjevenou tvář.

„Co jsi viděla?“

„Můj bože! Můj bože, to ne!“ vyjekla jsem vyděšeně a ihned jsem popadla do ruky mobil a začala vytáčet Edwardovo číslo.

To se nesmí stát, proboha, jen to ne! Doufala jsem, že to zvedne. Do banky je to od našeho domu taková čtvrt hodina a je to už několik minut, co vyrazili, teď budou někde na půli cesty. Telefon vytrvale vyzváněl, avšak odpovědi jsem se nedočkala. Zavěsila jsem a chvíli počkala, než jsem začala vyzvánět znova. Zase to nějakou dobu zvonilo a pak mi to najednou zavěsil.

„Do háje!“ zaklela jsem naprosto mimo sebe.

„Alice, uklidni se, co jsi viděla?“ naléhal Jasper a snažil se mě trochu utišit.

„Bellu zastřelí! Do banky vtrhne několik lupičů, bude tam panika a…“ s hrůzou v očích jsem nebyla schopná to dopovědět.

V Jasperových očích se objevilo zděšení. Znovu jsem začala vytáčet, teď už však Bellino číslo. Chvíli to vyzvánělo, než jsem zaslechla známý zvuk. Zaposlouchala jsem se do ticha a doufala, že se mýlím. Bohužel, nemýlila. Bellin telefon zvonil někde v jejím pokoji.

„To snad není možné!“ chytila jsem se za hlavu a musela v tu chvíli vypadat jako šílenec.

Znovu jsem se pokusila volat Edwardovi.

„Tak už to sakra zvedni, ty idiote!“ zařvala jsem rozrušeně a přivolala tak do místnosti Emmetta a Rose.

„Co se děje?“ zeptal se Emmett nechápavě, zatímco druhá strana mi hovor opět vypnula.

„Bella zemře!“ zakřičela jsem jako smyslů zbavená a oba na mě nyní vyjeveně zírali. „Zase mi to položil! Musím jet za nimi, dřív, než bude pozdě!“ rozhodla jsem se, i když jsem věděla, že pozdě už nejspíš je.

Každou chvíli budou zastavovat u banky, nemám šanci je dohnat, nedokázala jsem tu však jen tak sedět a čekat na nejhorší.

„Jedu s tebou,“ ozval se Jasper rozhodně a společně jsme se vrhli do garáže.

Nasedla jsem do Carlisleova auta a s plynem sešlápnutým k podlaze jsem vyjela prudce vpřed.

Bella:

Byli jsme už někde v půli cesty, když se ozval telefon. Zadívala jsem se na svítící display a pak na Edwarda, který vypadal, jako by jej vůbec neslyšel. Mírně jsem pozvedla obočí a raději nic nenamítala. Avšak zvonění neustalo. Až po nějaké době konečně utichlo. Za chvíli se však ozvalo znovu. Nejspíš to bylo něco naléhavého, protože ten, kdo volal, urputně prozváněl tak dlouho, dokud Edward mobil nepopadl, podrážděně neshlédnul display a pak to prostě zavěsil.

„Kdo to byl?“ zeptala jsem se opatrně.

„Jen Alice,“ trhnul rameny a dál se věnoval řízení.

Zabočili jsme na křižovatce doprava a pomalu přijížděli do města. Byla jsem ráda, že budeme konečně na místě a já si na chvíli odpočinu od toho nedůtklivého tvora vedle mě. Najednou se zase ozval telefon.

„Neměl bys to zvednout? Bude to nejspíš důležité,“ zkonstatovala jsem.

„Ne, to nemohl. Alice moc dobře ví, že mě nemá rušit při řízení,“ odsekl a já se zamračila.

Natáhnul se po mobilu, hovor zavěsil a hodil jej někde na zadní sedadla.

„Měl by ses konečně uklidnit, nechápu, co ti pořád vadí,“ nevydržela jsem to.

„Proboha, ještě ty začínej! Prostě nemám náladu,“ zavrčel a mně to absolutně stačilo.

Uraženě jsem odvrátila pohled ven z okna a doufala, že už brzo zastavíme. Ještě jednou se ozvalo zvonění ze zadních sedadel a trvalo dlouho, než konečně ustalo. Co asi tak Alice může chtít? Dál už jsem neměla čas nad tím přemýšlet, protože Edward zastavoval u krajnice.

„Běž do té banky sama, zajedu zatím do obchodu kousek odtud a podívám se po nějakém obleku. Vyzvednu tě zase tady,“ oznámil mi a já se na nic dalšího nevyptávala.

Vůbec mi nevadilo, že nejde dovnitř se mnou. Aspoň si na chvíli oddechnu od té napjaté atmosféry mezi námi. Vystoupila jsem, zabouchla za sebou dveře a přešla ulici k bance. Edward zatím odjížděl pryč. Vešla jsem dovnitř a hned zamířila k jedné z přepážek. Chvíli jsem čekala, než si mladá úřednice našla čas a otočila se na mě.

„Dobrý den, vaše přání?“ zeptala se mile.

„Dobrý den, potřebovala bych si uložit nějaké peníze na účet,“ řekla jsem jen.

Pak se stalo něco zvláštního. Všichni kolem mě se otočili ke dveřím a v jejich tvářích se objevilo zděšení. I úřednice teď hleděla někam za mě. Pomalu jsem se otočila a venku za výlohou banky jsem zahlédla několik mužů v černých kuklách se zbraněmi v rukou, jak rychle vtrhli dovnitř.

„Tohle je přepadení, nikdo ani hnout, nebo to tady rozstřílím!“ zařval lupič v čele a začal po všech mířit zbraní.

Já jen stála a vyjeveně jej sledovala. Přepadení? Nemohla jsem uvěřit svým očím. Několik lidí zděšeně zakřičelo a namáčklo se ke stěnám, někteří padli s rukama za hlavou k zemi a jiní jen drželi ruce nahoře.

„Naval prachy!“ zachrčel jeden z chlapů na úřednici u přepážky hned vedle a ta s hrůzou v očích začala vyhrabávat peníze z pokladny a pokládat je na pult.

V tu chvíli jsem si vzpomněla na naléhavé telefonáty od Alice. Samozřejmě! Ona to určitě věděla, určitě měla vizi a volala nám, aby nás varovala! Stála jsem neschopna pohybu a stále jsem nedokázala pochopit, co se tady děje. Jeden muž z vystrašeného davu se pokusil z banky utéct, jako v hypnóze jsem sledovala, jak jej jeden z lupičů tvrdě udeřil zbraní po hlavě, až se ten muž skácel k zemi. Vyděšeně jsem vydechla. Co se to děje…?

Leknutím jsem uskočila, když těsně kolem mě proletěl výstřel a jen o fous minul hlavního lupiče. Celá zkamenělá jsem stála a sledovala, jak se maskovaný rozzuřeně otočil mým směrem.

„Jsem policista, ani hnout!“ zaslechla jsem za sebou mužský hlas.

„A koho to sakra zajímá, ty hajzle!“ zařval rozzuřeně a namířil proti němu zbraň.

Poněvadž však policista stál skoro za mnou, vypadalo to, jako by mířil na mě. Pak se ozval výstřel. Jako ve snách jsem sledovala, jak kulka míří přímo na mě. Pak jsem ucítila tupou bolest a zůstala jsem stát jako vytesaná z kamene. Pomalu jsem otevřela pusu a z hrdla se mi vydralo bolestivé zachrčení. Zpomaleně a nevěřícným výrazem ve tváři jsem sklopila pohled na své břicho a pomalu k němu přitiskla ruku. Když jsem ji odtáhla, byla celá od krve. Ještě naposledy jsem se podívala na svou zakrvavenou dlaň, než se mi zatmělo před očima a já se bezvládně skácela k zemi.

Edward:

Nějakou chvíli jsem procházel obchod, než mi došlo, že tady nic nekoupím. Tak jsem se otráveně odebral ven a doufal, že Bella už bude stát na domluveném místě. Nechtělo se mi zdržovat sezením v autě a čekáním na ni. Když jsem se však blížil k bance, došlo mi, že něco není v pořádku. Před ní bylo nespočet lidí, policejní auta a také sanitka… Bella!

Dojel jsem ke krajnici a bylo mi jedno, že tam byl zákaz stání. Zastavil jsem a vyběhl ven z auta. Před bankou byl takový zmatek, že mi dalo práci procpat se davem až dopředu.

„Ustupte, ustupte, nesou zraněného!“ zvolal nějaký muž a to už několik doktorů neslo nosítka s nějakým člověkem.

Stál jsem jako zkamenělý a doufal jsem, že to není Bella. Naštěstí nebyla. Byl to nějaký muž očividně s rozbitou hlavou. Oddechl jsem si.

„Bello!“ zavolal jsem do davu a rozhlížel se kolem.

Nesmělo se ji nic stát, určitě už byla dávno venku, když se to stalo! Proboha, jen ať je v pořádku!

„Ustupte!“

Prudce jsem se otočil a v tu chvíli se mi stáhlo hrdlo. Další skupina lékařů nesla nosítka a na nich byla…

„Ne! Bello!“ zařval jsem a pokusil se dostat vpřed, když mě nějací muži zadrželi.

Kdybych chtěl, mohl jsem se jim vytrhnout, věděl jsem však, že bych jenom způsobil ještě větší zmatek a zdržel pomoc pro Bellu. Ležela bezvládně na nosítkách s kyslíkovou maskou na tváři a byla tak bledá… Na ten pohled nikdy nezapomenu. Jsem si jistý, že mě bude pronásledovat celou věčnost.

„Bello…“ splynulo mi z úst.

Všude byl hrozný zmatek, když v tom se ke mně přiřítila známá osoba.

„Ty idiote! Ty zatracený idiote!“ křičela mi Alice do tváře a bušila mi pěstmi do hrudě. „To kvůli tobě, nezvedal si mi ten pitomý telefon! Já to viděla, všechno jsem to viděla, určitě zemře!“ vřískala jako smyslů zbavená.

Sklopil jsem hlavu a nechal ji, aby na mě křičela a bušila do mě. Zasloužil jsem si to. Choval jsem se jako idiot. Byl jsem na ni zlý a Alice jsem nezvedal telefony. Kdybych jen nebyl tak natvrdlý, mohl jsem vědět, co se stane a dokázal bych ji ochránit! Nenáviděl jsem sám sebe. Objevil se Jasper a Alice pevně chytil kolem pasu a odtáhnul kousek ode mě, aby ji uklidnil.

„Jestli zemře, bude to tvoje vina!“ křičela bez ustání a ve tváři měla naprosto rozzuřený a zoufalý výraz.

Nosítka s Bellou naložili do sanitky a prudce zabouchly dveře. Pak nasedli do kabiny a záchranka s hlasitým houkáním vyjela pryč. Na nic jsem nečekal. Rozběhl jsem se k autu, naskočil dovnitř a vyjel za ní.

Připadalo mi to jako věčnost, co jsem seděl na nemocniční chodbě s hlavou v dlaních a čekal na lékaře, až se konečně objeví a já se dozvím více informací. Teď je u ní i Carlisle. Celý zbytek rodiny byl ve vedlejší místnosti a stejně jako já čekal na informace. Chtěl jsem být sám a tak jsem tady teď seděl jako hromádka neštěstí a nevěděl jsem, co mám dělat.

Nikdy bych si neodpustil, kdyby zemřela… Proboha, na to nesmím ani pomyslet! Neuvěřitelně mě teď sžíralo, jak nehezky jsem se k ní v autě choval. Pořád jsem měl špatné nálady z toho shonu okolo a ona to odnášela, i když za to nemohla. Nikdy bych si neodpustil, že poslední slova, která by ode mě slyšela, by byla vyslovena takovým tónem.

Proklínal jsem se. Ležela teď na nemocničním lůžku a bojovala o život. Bylo mi na nic. Jestli zemře…

Dveře se najednou otevřely a já v tu chvíli stál na nohou. Byl to Carlisle. A k mému zděšení se vůbec netvářil vesele.

„Jak je jí? Je v pořádku? Dostane se z toho? Mluv!“ uhodil jsem na něj zprudka, on však stále mlčel.

„Ztratila hodně krve, Edwarde…“ začal tiše.

„Je v pořádku!?“ ptal jsem se pořád dokola a snad jej ani pořádně neposlouchal.

„Selhává jí srdce…“

„Dostane se z toho!? Odpověz mi!“ zařval jsem na něj jako smyslů zbavený.

„Je mi líto Edwarde, umírá… Neexistuje naděje.“

Zůstal jsem stát jako zkamenělý. V tu chvíli se mi zhroutil celý svět.

Předchozí kapitola * Další kapitola

Autor: Petulle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zcela nový život - 18. kapitola: