Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zcela nový život - 5. kapitola

17.02.2010 (20:00) • Petulle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2163×

„Aha,“ hlesla tupě. „Tak až odtud vypadne, dejte mi vědět,“ řekla jako by nic, otočila se a zmizela na schodech.

Nastalo naprosté ticho, během kterého na mě všichni přítomní upřeně zírali. Nesnesla bych jejich pohledy už ani minutu. Otočila jsem se na patě a vydala jsem se ke schodům. Co to má proboha znamenat? Jess měla pravdu, Cullenovi jsou vážně podivíni.

Vyběhla jsem do svého pokoje a zabouchla za sebou dveře. Proboha, co je to za lidi? Jessica měla naprostou pravdu. Rozhodně tu nezůstanu. Jestliže té blondýně vadím, hned teď si sbalím věci a odjedu za mámou. Rozhlédla jsem se po pokoji. Aha, no super, žádné věci tady asi ještě ani nemám, o to to bude snadnější. Jenom nasednu do auta, odjedu do tátova domu a věci si sbalím tam. Pak zavolám mámě a nasednu na nebližší letadlo. A bude klid. No, jestli tu vůbec mám auto… Pochybuju, že by mi tu někdo vezl můj náklaďáček.

Na chodbě jsem zaslechla hluk.

„Rosalie, otevři!“ zaslechla jsem Carlislea bušícího zřejmě na dveře jejího pokoje.

Nedalo mi to, vykoukla jsem z nich a sledovala scénu. Rosaliin pokoj, jak se zřejmě jmenovala, byl hned kousek od mého. Škvírou jsem pozorovala, co se bude dít. Za chvíli se dveře otevřely a objevila se v nich blondýna s nasupeným výrazem.

„Rosalie, to, co jsi předvedla před chvíli v kuchyni, bylo dost nezdvořilé. Bella nemá kde bydlet, takže zůstane u nás, jak dlouho bude chtít. A ty se s tím budeš muset smířit, ať se ti to líbí nebo ne,“ mluvil zcela klidně.

„Vy jste se snad všichni naprosto pomátli! Je to člověk, Carlisle!“

Co to pořád má s tím člověkem!? Zbláznila se, nebo co? Navíc, proč je ke mně tak nepřátelská, vždyť jsem jí nic neudělala! Nic jsem nechápala.

„Rose,“ sykl Carlisle varovným hlasem. „Je vedle v pokoji, takže se ovládej,“ zašeptal tiše, já jsem ho však slyšela.

Chvíli bylo ticho, jako by snad Rosalie rozmýšlela, jaké další možnosti má. Jak se však zdálo, došla nejspíš k tomu, že nemá na výběr, než mě přetrpět. Ale má, nebudu jí tu dlouho překážet.

„Fajn, klidně si ji tu nechte, jak dlouho chcete. Ale nechtějte po mně, abych se s ní přátelíčkovala,“ řekla chladně.

„To po tobě nikdo nechce, hlavně se k ní chovej alespoň s trochou slušnosti a snaž se předstírat, že ti tady nevadí. Uvidíš, že nakonec i ty ji budeš mít ráda, zdá se jako milá dívka,“ kývnul hlavou. „Takže tě prosím, abys jí tolerovala. Nemá to teď zrovna lehké. A teď, když dovolíš, se jí půjdu omluvit za tvé chování,“ řekl hlasem, který nepřipouštěl námitky.

Rose tedy zmizela zase v pokoji a zavřela dveře a Carlisle dřív, než jsem si uvědomila, mířil k mým dveřím a jeho oči se střetly s mýma, hledícíma přes úzkou škvíru. Zazmatkovala jsem z toho, že jsem byla odhalena, jak je šmíruju, rychle jsem za sebou dveře zavřela a opřela se o ně zády. Za chvíli se ozvalo zaklepání. Znervózněla jsem, jak se teď na něj můžu podívat? Musí si o mně myslet, že jsem nevychovaná.

Nakonec jsem přece jen otevřela a hodila na něj omluvný výraz. Nevypadal však nějak vyveden z míry natož naštvaně. Pustila jsem jej dovnitř. Vešel do pokoje a podíval se na mě.

„Bello… To, co se teď stalo, neber nějak špatně. Rosalie je dosti náladová a nerada poznává nové lidi. Nevšímej si jí a ona si tě taky nebude všímat,“ řekl.

Jen jsem kývla hlavou a chvíli mlčela. Nakonec jsem promluvila.

„Rozhodla jsem se, že ještě dneska odletím za mámou,“ řekla jsem svůj plán.

Carlisle se na mě podíval zvláštním pohledem.

„Posaďme se na to,“ ozval se po chvíli. „Bello, jestli chceš vážně žít s mámou, je to samozřejmě tvá věc. Nechceš ale počkat až na tátův pohřeb? Kdybys teď odjela, stejně by ses zase za pár dní vrátila na pohřeb a pak zase zpátky. Nechceš to nechat vše při jednom? Tvá máma se přijede naposledy rozloučit s tvým otcem a pak s ní můžeš klidně odjet.“

Ano, to znělo docela logicky. Na chvíli jsem se nad tím zamyslela.

„Tak dobře. Víte, nechci, abyste si mysleli, že je mi lhostejné, co jste pro mě udělali. Naopak, moc si vážím toho, že jste se mě ujali, ale já vám nechci přidělávat další starosti a ještě k tomu, abyste mě živili z vlastních peněz…“ vyslovila jsem to, co skutečně stálo za tím, proč se před nimi cítím hloupě.

„Ale Bello, ty nám starosti nepřiděláváš. A navíc, abys byla klidná, neokrádáš nás z vlastních peněz. Než tvůj otec zemřel, dal mi peníze, které budeme potřebovat na to, abychom ti zaplatili studium, stravu a další potřebné věci. Navíc, ještě zvlášť na tebe celý život spořil, aby ti jednou mohl všechny ty peníze předat do dalšího života. Než se stalo, co se stalo, všechny je vyzvednul a uložil je na tvůj účet, který ti mimochodem založil. V tuto chvíli tam je zhruba dvacet tisíc dolarů.“

Vyjeveně jsem na něj zírala. Dvacet tisíc?

„Ty peníze jsou na to, aby sis mohla pořídit cokoliv, co budeš chtít, nebo potřebovat. Říkám ti to pro tvé klidné svědomí. Neokrádáš nás,“ mrknul na mě s úsměvem.

Nevěděla jsem co na to říct. Tak táta na mě spořil? Tak hrozně ráda bych mu poděkovala…

„Já… dobře,“ zamumlala jsem jen. Nic dalšího mě nenapadalo.

Carlisle se pomalu zvedal k odchodu, když jsem se nakonec odhodlala zeptat se na něco, co mi leželo v hlavě.

„Víte-“ začala jsem, ale přerušil mě.

„Víš. Tykej mi,“ opravil mě.

„Dobře. Víš, Carlisle, v lese těsně předtím, než jsem upadla do mdlob, chtěla jsem vidět, kdo zabíjí ve Forks ty zvířata. A na poslední chvíli jsem zahlédla něco, co vypadalo jako kousek oblečení… Něco jako textil. Látka. Co by to mohlo být?“ zeptala jsem se trochu zamyšleně.

Carlisle se nejdřív zatvářil zvláštně, pak trochu znervózněl, nakonec se usmál.

„Dost ses bouchla do hlavy, Bello, mohlo se ti něco zdát,“ uklidňoval mě.

„Ano, to mohlo, ale jsem si jistá, že jsem to viděla. Nebyla to halucinace,“ zavrtěla jsem hlavou.

Zdálo se, že se mnou nesouhlasí, ale nejspíš se nechtěl se mnou o tom hádat.

„Neberu ti to. Je to možné. Ale co by to mohlo být, to netuším,“ zavrtěl hlavou. „A teď mě omluv, půjdu do své pracovny. Jinak, tvá nová kreditní karta je u mě. Tak si pro ni kdykoliv můžeš přijít,“ řekl, otočil se a zmizel za dveřmi.

Nechtělo se mi sedět v pokoji a tak jsem se rozhodla vrátit se do kuchyně. Možná bych si mohla zajet pro věci. Seběhla jsem schody. Dole byla Esme, Alice, Emmet a Edward. Kuchyň byla propojená s obývacím pokojem, kde zrovna seděli na pohovce a sledovali televizi. Vesele při tom diskutovali, jen Edward se zdál být nějak zamlklý, a když jsem se objevila po schody, okamžitě se otočil mým směrem. Jak věděl, že jsem přišla? Vždyť mě ani nebylo slyšet. Okamžitě se zhluboka nadechnul a odvrátil pohled. Nechápala jsem to. Když Esme zahlédla Edwardův pohled, otočila se na mě také a usmála se.

„Bello, nepřipojíš se?“

Jen jsem zavrtěla hlavou.

„Ne, já… asi si pojedu do tátova domu pro své věci,“ řekla jsem.

To bude trochu náročné, když nemám ani ponětí, ve které části města se zrovna nacházím.

„Dobře, někdo tě tedy doprovodí. Edwarde?“ otočila se k němu.

Na jeho tváři se objevil smrtelný výraz, otočil se ke své matce a zatvářil se naléhavě. Esme jej probodla zvláštním pohledem a pak se podívala na svého druhého syna.

„Tak Emmete, běž doprovodit Bellu a pomož jí s kufrem,“ řekla.

Emmet byl mnohem ochotnější, než Edward. Trochu se mě dotklo, jak se choval chladně. Urostlý mladík se zvedl a hodil na mě veselý pohled.

„Tak tedy jedeme,“ zavelel a vydal se někde pryč, já jej následovala.

Nasednul do luxusního stříbrného Audi a já se posadila vedle něj na místo spolujezdce. Vyjeli jsme. Bylo ticho, nikdo nemluvil, hrálo jen rádio a Emmet si tiše broukal. Vypadalo to, že pojedeme poměrně dlouho a já chtěla prolomit ticho.

„Díky,“ řekla jsem najednou.

Překvapeně se na mě podíval.

„Díky za co?“

„Slyšela jsem, že jsi mě zachránil. Dneska ráno v lese,“ vysvětlila jsem mu.

„Jo ták… To nemáš vůbec zač,“ mrknul na mě s šibalským úsměvem.

Byl úplně jiný než Edward. Byl veselý, otevřený a nejspíš měl i dost velký smysl pro humor. To Edward byl jeho úplný opak. Co jsem jej viděla, tvářil se neuvěřitelně chladně a nepřístupně a ani jednou se mnou ještě nepromluvil. Celkem mě to mrzelo.

Jeli jsme poměrně dlouho, než jsme projížděli krajinou, kterou jsem už začala poznávat. A za chvíli už jsme zastavovali před naším domem. Tedy, bývávalo. Při pohledu na malý domek mě zabolelo u srdce. Snažila jsem se být statečná a nedat na sobě nic znát. Emmet zastavil u kraje silnice.

„Tak běž, sbal si, já tu počkám a až to budeš mít, kývni na mě a já ti přijdu pomoct s kufrem,“ sdělil mi instrukce a ležérně se opřel loktem o střechu auta.

Kývla jsem hlavou a pomalu se vydala do domu. Klíčem, který jsem u sebe měla, jsem si otevřela dveře a vešla dovnitř. Všude šla ještě cítit Charlieho přítomnost. Viděla jsem jej za vším, na co jsem se podívala. Viděla jsem jej, jak sedí na pohovce a s plechovkou piva sleduje fotbalové utkání a nahlas vykřikuje své nepokoje, když jeho oblíbení hráči dostanou gól, nebo naopak radostné vískání, když gól dají… Viděla jsem jej, jak si v kuchyni chystá toast s vrstvou hořčice… Jak stojí u okna a znepokojeně sleduje, jak venku opět prší… Jak si přitom zamyšleně hladí knír… Zalila mě neuvěřitelná vlna stesku. Rozhodla jsem se už nad ničím moc nepřemýšlet a vyšla schody do svého pokoje. Jsem tady naposledy a nikdy už se sem nevrátím. Tenhle fakt byl docela smutný. Rychle jsem otevřela skříň, zpod postele vytáhla oba kufry, které jsem si sebou dovezla a začala do nich bez ladu a skladu házet všechno oblečení a další věci, bez kterých bych se neobešla. Zbytek nechám v domě tak, jak to bylo.

Když jsem byla hotová, zkusila jsem nadzvednout jeden z kufrů. Sotva se mi to podařilo, zase hlasitě dopadl na podlahu. Byl tak těžký! A ten druhý to samé. No, tak to bude opravdu zajímavé. Jo, Emmet je sice určitě silák, ale tohle by snad neuzvedli ani dva takoví. Natož on sám. Nejspíš budeme potřebovat jeřáb, pomyslela jsem si ironicky. Došla jsem k oknu a podívala se ven. Emmet se se založenýma rukama opíral o kapotu auta. Jakmile jsem se objevila v okně, hned se podíval mým směrem. To si mě tak pohotově všimnul? Hned se vydal do domu. Vyšla jsem z pokoje a rozhodla jsem se ještě naposledy podívat se od tátovy ložnice.

A to byla teprve poslední kapka. Jestliže ostatní místnosti byli cítit tátovou existencí, tahle místo byla přímo jejím centrem. Jeho ložnice… Jeho postel, skříň, poličky a všechny věci, které se na nich nacházely, jeho fotky… Všechno to na mě dolehlo. Na téhle posteli jsem jej dnes ráno držela za ruku, když zemřel… Pořád jako by se tu ještě nacházel. Zavřela jsem oči, abych zahnala slzy. Něčí ruka mě objala kolem ramen. Otevřela jsem oči. Emmet stál vedle mě a soucitně mě hladil po rameni.

„Vím, že je to pro tebe těžké… Není jednoduché přenést se přes smrt někoho nám blízkého. Říká se sice, že čas všechno spraví, ale rozhodně nezahojí ty rány, které nám zůstanou na srdci,“ řekl.

Byla jsem trochu překvapená jeho reakcí, nicméně jeho dotek ve chvíli, kdy jsem potřebovala obejmout, mě neuvěřitelně uklidňoval a utěšoval. Dokonce mi nevadilo ani to, že je jeho ruka naprosto ledová…

„Je to tak těžké,“ ozvala jsem se po chvíli.

„Já vím,“ přitakal. „Tak pojď,“ řekl a už chtěl jít do mého pokoje.

„Počkej,“ řekla jsem najednou a šla jsem k nástěnce s fotkami.

Byla tam jedna, která se mi obzvlášť líbila. Byl na ní táta s nějakým policistou. Držel velkou pušku a spokojeně se usmíval. Vypadal tam tak šťastně… Nejdřív jsem fotku dvěma prsty pohladila, poté jsem ji odšpendlila, odtrhla jsem z ní neznámého muže a polovinu fotky, na niž byl táta, jsem si strčila složenou do kapsy. Mám památku… Pak jsem se vrátila k Emmetovi.

„Můžeme jít,“ kývla jsem hlavou.

„Fajn, jdu ti pro ty kufry,“ řekl a zmizel v mém pokoji.

Pohotově jsem se vydala za ním. Chtěla jsem mu říct, že jsou hrozně těžké a za žádnou cenu je nedokáže oba najednou odnést do auta. Když jsem však přišla do pokoje, stál a držel oba kufry v rukou. Držel je, jako by byly naprosto lehké. Jako by to snad byly nějaké dvě malé taštičky, které jsou naprosto prázdné. Nepůsobili mu sebemenší námahu. Ani se netvářil, že by jej nějak zatěžovali. Vyjeveně jsem na něj zírala. A já měla problém udržet jeden… On se tvářil naprosto klidně a už šel po schodech dolů. Hned jsem šla za ním a stále si v duchu pokládala ty stejné otázky.

Předchozí kapitola * Další kapitola

Autor: Petulle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zcela nový život - 5. kapitola: