Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zcela nový život - 8. kapitola

03.03.2010 (16:15) • Petulle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1897×

Pokojem opět projelo modré světlo. Najednou zahřmělo tak hlasitě, že jsem sebou vyděšeně trhla a aniž bych si to uvědomila, zcela instinktivně jsem se přitiskla k Edwardovi.

Rozpačitě jsem se na něj podívala a rychle se odtrhla.

„Já… promiň… nevím, co to do mě vjelo… sakra…“ Byla jsem rudá snad až za ušima a nevěděla jsem, jak se z toho vymluvit. „Hrozně jsem se lekla…“ řekla jsem přijatelné vysvětlení mého náhlého činu.

Edward klopil pohled do země.

„Snad… snad bych měl jít,“ řekl a pomalu se zvedl.

Cože? Ach, proboha… Co jsem to udělala? Zoufale jsem jej sledovala, jak otevíral dveře pokoje.

„Dobrou noc,“ řekl ještě, zmizel na chodbě a zavřel za sebou dveře.

Nešťastně jsem vydechla a dala ruce do dlaní. Co jsem to udělala? Opakovala jsem si stále dokola. Teď mě musí mít za úplného idiota.

„Sakra, sakra, sakra!“ zaklela jsem a naštvaně bouchala pěstí do peřiny.

Padla jsem na postel a hleděla do stropu. Musím si to s ním jít zítra vyříkat. Toho večera trvalo dlouho, než jsem usnula.

Ráno jsem sešla schody do kuchyně. U stolu už seděli všichni mladí Cullenovi.

„Nazdar, Bello!“ zvolal Emmett.

Ostatní se na mě otočili.

„Ahoj,“ pozdravila mě Alice zvesela.

Jasper na mě kývnul. Rosalie na mě na pozdrav hodila převelice pohrdavý výraz a Edward? Ten se ani nepodíval.

„Ahoj,“ pozdravila jsem všechny a podívala se na Edwarda.

Raději jsem sklopila pohled do země.

„Rychle se nasnídej, za chvíli jedeme do školy,“ oznámila mi Alice.

„Jo, přece nepojedeš tím svým malým šrotem,“ ozval se Emmett pobaveně.

„Hej! Neurážej můj milovaný náklaďáček,“ řekla jsem naoko naštvaně, přitom jsem se smála.

Alice s Emmettem se rozesmáli.

„Fajn, tak promiň,“ trhnul Emmett zahanbeně rameny.

Pousmála jsem se.

„Jinak, nemám hlad, takže vlastně můžeme vyjet už teď,“ řekla jsem.

Přitom jsem se podívala na Edwarda. Vlastně i kvůli němu jsem neměla vůbec chuť nic jíst. Měla jsem tak trochu po náladě, zvlášť když jsem viděla, jak mě ignoroval. Alice se podívala nejprve na mě a pak na Edwarda. V obličeji měla podezíravý výraz. Raději jsem sklopila pohled do země.

„Tak fajn. Na co tady ještě čekáme?“ zeptal se Emmett a zvedl se ze židle.

Všichni jsme vyšli do garáže. Jasper, Rosalie a Alice se posadili do Emmettova stříbrné audi a mě tedy nezbývalo nic jiného, než sednout do Edwardova volva. Oba auta vyjely z garáže. Nějakou dobu jsem mlčela a Edward se taky k ničemu neměl.

„Já…“ zarazila jsem se. Co mu vlastně chci říct? „Nechci, aby si bral ten včerejšek nějak vážně… Jen jsem se lekla, nic v tom nehledej,“ pokrčila jsem rameny.

Pobaveně se pousmál.

„Bello, ten včerejšek už vůbec neřeším. Chápu to, nic z toho nedělám,“ ujistil mě.

Aha.

„Bojíš se bouřky?“ zeptal se po chvíli.

„Jo,“ přikývla jsem. „Nemám ráda déšť a bouřku už vůbec ne. A zimu celkově… Byla jsem zvyklá na slunce a teplo,“ dodala jsem.

Netrvalo dlouho a přijeli jsme ke škole. Sotva jsme všichni vystoupili z aut, pohledy všech se na nás obrátili. Jako každý den…

Škola dnes ubíhala až moc pomalu. Dvě hodiny matematika, pak zeměpis, historie a teď momentálně končila přestávka na oběd a čekala nás ještě hodina biologie. To zas bude, pomyslela jsem si otráveně.

„Vůbec vám nezávidím,“ ušklíbnul se Emmett škodolibě. „Mě otravovala celý minulý rok. Můžu být rád, že už máme někoho jiného.“

Posadila jsem se s Edwardem do zadní lavice. Zazvonilo a do třídy vešla všemi velice oblíbená profesorka biologie proto, aby zase celou hodinu žvanila o mikroorganizmech, kytkách, stromech nebo zelenině.

„Dobrý den, studenti!“ zvolala.

Odpovědí ji bylo několik otrávených pozdravů, zbytek se s pozdravem neobtěžoval vůbec.

„Dnes si budeme povídat o zelenině z čeledi česnekovité,“ oznámila.

Všichni vydali opravdu nadšené zvuky. Polovinu hodiny jsem hleděla někam před sebe a absolutně ji nevnímala.

„Paní profesorko, co je pravdy na tom, že česnek odpuzuje upíry?“ ozval se jeden z kluků v předních lavicích poté, co učitelka vyprávěla o česneku.

Čekala jsem, co z ní vypadne. Nikdy jsem na upíry nevěřila, takže mě zajímalo, co na to řekne.

„No,“ protáhla zamyšleně. „Ano, říká se to. Možná je to jen pověra, opravdu nevím, ale lidé tomu věřili již někdy před naším letopočtem,“ řekla.

„No, to jsme ale odbočili od tématu…“

„Paní profesorko, povídejme si o upírech,“ zkusil ji přesvědčit ten stejný kluk s vidinou alespoň trochu zajímavější hodiny.

„Ano,“ přidala se černovlasá dívka. „Prý jste o nich hodně četla.“

Pobaveně jsem se usmála a podívala se na Edwarda. Ten se však neusmíval ani trochu. Naopak, mračil se. Překvapeně jsem pozvedla obočí a podívala se zpět na učitelku.

„No, ano. To je pravda. Dobře, ale jen chvíli, zastavte mě pak pět minut před zvoněním, abych dokončila látku. No, takže, ano, říká se, že česnek upíry odpuzuje. Samozřejmě, nevím co je na tom pravdy.“

„Jak vypadají upíři? Je pravda, že jsou to strašidelně vypadající monstra s ostrými špičáky?“ ozvalo se z lavic.

„Stupidní hodina,“ zaslechla jsem Edwardův nasupený hlas.

„Ale vůbec ne! Upíři vypadají jako normální lidi. Proto se jich každý tak bál, protože se je nedalo lehce rozpoznat,“ vysvětlovala profesorka zapáleně. „Upírem by mohl být každý z vás, jak tady sedíte! Klidně se tu může nějaký nacházet, vy jej ale nepoznáte, protože se od lidí nijak neliší!“

Všichni se na ni dívali s pozvednutým obočím. Edward se vedle mě nespokojeně zavrtěl. Překvapeně jsem se na něj podívala. Probodával učitelku zlostným pohledem.

„To nemají vůbec žádné charakteristické rysy?“ zeptala se ona černovlasá holka.

„Ale ano, četla jsem o tom, že jsou prý neuvěřitelně rychlí. A také velmi silní, o jejich síle se vám nikomu z vás ani nezdá! Jsou silnější, než vás pět dohromady! Možná i víc! A navíc, nemají srdce. Nejsou to lidi. Nejsou to živí tvorové,“ zasyčela tajemně, jako by v nás chtěla vzbudit strach. Většina třídy se však pobaveně pochechtávala.

„To znamená?“ zeptal se nagelovaný frajírek s pobaveným úšklebkem.

„To znamená, že jsou chladnokrevní a tím pádem studení na dotek,“ poučila ho profesorka.

Zamyslela jsem se. Co když to, co zabíjí zvířata ve Forks, jsou upíři? No samozřejmě, souhlasilo by to. Protože to, co je zabíjí, nejde po jejich masu, to by jinak byly ta zvířata rozdrásaná. Ne, jde tomu o jejich krev, protože těla zůstávají zachovalá, pouze kousnutá. Podívala jsem se na Edwarda. Měl ve tváři kamenný výraz.

„Zabíjí lidi?“

„Samozřejmě. Všichni. Bez výjimky,“ přitakala profesorka.

Takže asi ne… Protože to, co jsem měla na mysli, zabíjí zvířata. Hodina skončila, Edward vypálil ze své lavice a rozčíleně vypadl ze třídy. Nechápavě jsem za ním hleděla. Vstala jsem a taky vyšla ze třídy. Profesorka rozpačitě hleděla po studentech.

„Proč jste mi neřekli, že bude zvonit, nedokončila jsem látku!“

Nikdo ji však neposlouchal a všichni byli rádi, že hodina skončila. Vyšla jsem před školu. Edward už čekal v autě. Nasedla jsem k němu. Ostatní už taky nasedali do Emmettova audi. Edward se pořád zdál být naprosto vyvedený z míry. Rozhodla jsem se mu svěřit s tím, co mi leželo v hlavě.

„Myslím, že v Forks žijí upíři,“ řekla jsem.

Edward na mě hodil vyjevený pohled.

„Cože?“

„Ano, myslím si, že je to to, co zabíjí všechny ty zvířata,“ trhla jsem rameny.

Zasmál se smíchem, který na něj absolutně neseděl. Byl tak chladný… A krutý.

„Pomátla ses!? Neslyšela jsi, že upíří zabíjejí lidi!?“ Slova zabíjejí lidi tvrdě odsekával skrz zuby, jakoby mu dělalo problém to vyslovit a v obličeji měl naprosto rozčílený výraz.

Vyděšeně jsem na něj hleděla.

„Já… já nevím… jen… mě to napadlo,“ snažila jsem se to nějak zamluvit s roztěkaným pohledem.

„Navíc nechápu, jak můžeš věřit takovým pohádkám o upírech!“

Jeho chování jsem absolutně nechápala. Proč tak vyváděl? Vždyť jsem jenom řekla, co si myslím.

„Promiň, tak… tak na to prostě zapomeň!“ řekla jsem a nervózně se kousla do rtu.

Víc už nepromluvil, jen rozčíleně hleděl na silnici. Byla jsem neuvěřitelně ráda, když zastavil v garáži a já mohla vystoupit. Edward okamžitě zamířil ke svým sourozencům, vystupujícím z auta.

„Musím s vámi mluvit. Hned,“ zavelel s přísným výrazem.

Raději jsem odešla do domu.

Podvečer jsem sama seděla u stolu a dojídala zbytek toastu, když do místnosti vešel Emmett. Na sobě měl bílý svetr, který mi něco hrozně připomínal… Nedokázala jsem si vybavit, kde jsem jej viděla.

„Co tak koukáš?“ zeptal se s pozvednutým obočím.

„Ale nic,“ mávla jsem rukou a odvrátila pohled.

„No, ani se ti nedivím. Na mě je vážně těžké nekoukat,“ mrknul s šibalským úsměvem.

Zasmála jsem se.

„No jistě, jak jinak,“ řekla jsem pobaveně.

Posadil se na pohovku a zapnul televizi. Zvedla jsem se a zamířila ke dřezu, abych po sobě talíř alespoň opláchla, když do kuchyně vešel Edward. Podívala jsem se na něj, pak jsem zapnula vodovod a začala po sobě talíř umývat.

„Bello… Chtěl jsem se omluvit za to odpoledne. Nechtěl jsem po tobě tak vyjet, prostě jsi mě se svou teorií překvapila,“ trhnul rameny.

„Jasně, v pohodě… Jen… Byl jsi tak rozčílený,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Já vím,“ přiznal. „Omlouvám se.“

Zastavila jsem vodu a trochu talíř okapala.

„Podal bys mi prosím utěrku?“ zeptala jsem se, protože byla pověšená na zdi hned vedle Edwarda.

Přikývnul, natáhnul se pro ni a podal mi ji.

„Díky,“ řekla jsem jen a začala jsem talíř utírat.

Edward stál asi dva metry ode mě a sledoval mě. Jeho pohled mě znervózňoval. Tak moc, že mi najednou talíř vyklouznul z utěrky… A sotva talíř opustil mé ruce, už stál Edward těsně vedle mě a pevně jej držel. Pomalu jsem se mu s vyděšeným pohledem podívala do očí. V tu chvíli mi všechno došlo… V hlavě mi zněla profesorčina slova a odehrával se mi jeden obrázek za druhým.

Viděla jsem Emmetta držícího mé dva neuvěřitelně těžké kufry s naprostou lehkostí v ruce. Cítila jsem ledové ruce Esme potřásajíc si se mnou na seznámení. Viděla jsem Edwardovy oči, měnící barvu ze zlatohnědé na černou… A znovu jsem si přehrála situaci, kdy v jedné sekundě stál u mě a držel v ruce talíř, který mi nečekaně vypadnul z ruky. Před očima se mi postupně zjevovali všichni členové Cullenovic rodiny se sněhově bílou pletí a nadpozemským nelidsky dokolaným vzhledem… A Emmettův svetr… Už vím, kde jsem jej viděla. To ráno, kdy táta zemřel… V lese, kde ležela mrtvá srna… Všechno do sebe naprosto zapadalo.

Emmett pochopil. Došlo mu, co se mi právě odehrává v hlavě. Sledoval mě s vážným výrazem ve tváři. A Edward, tomu to došlo ještě dřív. Vypadal, že nenachází odvahu podívat se mi do očí. Ve tváři jsem měla naprosto zděšený výraz. Zrychleně jsem dýchala a krevní tlak mi výrazně stoupnul. V očích jsem měla strach. Roztřesenou rukou jsem položila utěrku na kuchyňskou linku, rychle jsem Edwarda obešla a vyběhla schody. Vletěla jsem do svého pokoje a vyděšeně za sebou zabouchla dveře.

Předchozí kapitola * Další kapitola

Autor: Petulle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zcela nový život - 8. kapitola: