Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zdravotní sestra? Ne, bratr - 1. kapitola

25.01.2013 (15:00) • werca13 • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1691×

1. kapitola

Bella

„Nastupovat!“ zakřičel na nás povědomý hlas slečny Marinové, naší učitelky biologie. Nechápu, jak mohlo těch několik dní uplynout tak rychle, jak mohl celý život uplynout tak rychle. Ještě si pamatuji, jak jsem nedávno nastupovala do letadla a stěhovala se k otci po smrti své matky a jejího snoubence. Jejich smrt mne opravdu zasáhla. Ale konec vzpomínání. Teď se musím soustředit na konec školního života a pořádně si užít poslední výlet…

Přestala jsem přemýšlet ve chvíli, kdy jsem zjistila, že taštičku s léky mám ještě v ruce. Neváhala jsem. „Slečno Marinová? Ještě nemůžeme odjet, není tu zdravotník!“ řekla jsem, protože by bylo fajn na něj počkat. Když totiž někde jedu já, nedopadne to nikdy dobře. Místo hlasu slečny Marinové, která otevírala pusu, se ozval hlas tak sladký, až to nebylo možné. Tak nádherný hlas nemá nikdo.

„Promiňte za mé zpoždění, ale měl jsem rodinné závazky,“ řekl ten nádherný hlas a já prostě musela vidět, jak vypadá jeho majitel. Proto jsem se prudce otočila a uviděla před sebou černý kabát. Asi je trochu vyšší než já. Zvedla jsem oči výše, ale to nestačilo, musela jsem zvednout i hlavu. Setkala jsem se s jeho pohledem. Měl zvláštní barvu očí. Byly zelené, ale byly v nich stříbrné nitky, nikdy jsem nic takového neviděla. Byla jsem tak unesená jeho očima, že jsem nevnímala čas. Jeho asi moc nebavilo dívat se mi do očí, a tak to přerušil. Ani se mu nedivím, moje oči jsou prosté a hnědé.

„Ehm… Jsem Edward Cullen a pojedu s vámi jako zdravotník na školu v přírodě. Původně s vámi měla jet moje sestra, ale ta onemocněla, takže jsem tady já. Nebojte se, mám stejné, možná i lepší znalosti medicíny než ona,“ řekl a já jsem si uvědomila, že nejsem jediná, která na něj zírá. Holky se mohly kochat jeho krásou, a tak nebylo divu, že se každou chvíli ozývaly vzdychy. Kluci na tom byli opačně, není divu. Chvíli to vypadalo, že se na něj všichni vrhnou a upraví mu fasádu. Nakonec to zachránila slečna Marinová, když zakřičela:

„Nastupovat! Už jsem to říkala nejmíň před půl hodinou. Máme zpoždění, tak honem. První jde zdravotník a vy mu odevzdáte zatím jenom bezinfekčnost, na léky není čas, ty mu odneste až pak.“ Jak řekla, tak se taky stalo.

Když už byli všichni v autobuse, začala nám vyprávět o místě, kde budeme trávit poslední týden našich školních dnů. Na tohle už jsem neměla sílu, a tak jsem si vytáhla mobil se sluchátky a vzpomínala na den, kdy nám vše oznamovala.

Před 12 dny

Šla jsem na svou poslední hodinu, biologii. Byl to jeden z mých nejoblíbenějších předmětů. Jsem v posledním ročníku střední školy ve Forks. Takže jsme jen opakovali na maturitu a na zkoušky na vysokou. Tahle hodina byla ale v něčem jiná.

„Tak, dámy a pánové, jste tu poslední rok, ráda bych s vámi podnikla výlet do Redwood National and State Parks. Kdo mi řekne, co tam najdeme?“ zeptala se slečna Marinová, jako bychom před chvílí ani neřešili nic zajímavého. Je to náš poslední rok a je od ní milé, že chce s námi něco podniknout, ale les? S tím nejsem zrovna nejlepší kamarádka.

„Tak co tam najdeme, slečno Swanová?!“ zeptala se.

„Sekvoje,“ řekla jsem a čekala na svůj verdikt. Odpovědí mi bylo pouze pokývání hlavy.

Když dostala svou odpověď, odešla zpět ke stolu a spustila hlasování. Bohužel jsem byla ostatními přehlasována. Všichni milují přírodu. Taky bych ji měla ráda, kdyby mi nedělala naschvály.

A tak to vše začalo, slečna Marinová šla pro přihlašovací lístečky do kabinetu a u nás ve třídě se rozjela diskuze. Všichni mluvili o tom, jak si všechno užijí, co si vezmou s sebou. Já jsem neměla náladu na svěřování se a navíc jediný, s kým si můžu otevřeně popovídat, je Alice, která dneska není bohužel ve škole.

Zanedlouho se slečna vrátila z kabinetu a rozdala bezinfekčnost a přihlašovací formuláře. Neměla jsem co dělat, a tak jsem začala hned vyplňovat formulář. Jméno a příjmení, datum narození, rodné číslo a tak dále, a tak dále. K čemu to vůbec je? Nechala jsem to být a rozhodla se, že po škole zajedu za Carlislem, chci říct za doktorem Cullenem. Byl to Alicin otec a byl na mne velmi milý, když jsem přišla s úrazem.

Z mého přemýšlení mne vytrhl zvonek. Ihned jsem vyběhla ze třídy, nastartovala svého dědečka a jela do nemocnice. Tam už jsem automaticky a bez vyptávání zamířila do známé ordinace. Zaklepala jsem a čekala na vyzvání.

„Dále,“ ozval se neměnící se hlas doktora Cullena. Na nic jsem nečekala a šla dovnitř.

„Dobrý den, chtěla jsem se zeptat, jestli mi potvrdíš bezinfekčnost,“ zeptala jsem se a odpovědí mi byl úsměv a přikývnutí hlavy. Očividně měl radost, že pro mne může udělat i něco jiného než sádrování mých končetin.

„Ale beze všeho, Bello, máš čas se zdržet nebo pospícháš za Charliem?“ zeptal se.

„Musím Charliemu ještě připravit večeři, ale chtěla jsem se zeptat, jestli nevíš, kdo s námi pojede na výlet jako zdravotník?“ zeptala jsem se ledabyle, ale ve skutečnosti mne to velmi zajímalo. Chtěla bych mu totiž popřát hodně štěstí a pevné nervy.

„Jede s vámi Rosalie,“ řekl jakoby nic. Dozvěděla jsem se to, co jsem chtěla, takže jsem mohla pádit za Charliem.

„Tak v tom případě ji pozdravuj a ať si obalí nervy. Musím už jít. Tak ahoj,“ řekla jsem a ani nečekala na odpověď. Musela jsem být doma dříve než Charlie.

Zbytek dnů utekl rychle…

„Bello, Bellinko, vstávej, už jsme na místě. Vstávej!“ řekl mi krásný hlas. Já jsem usnula, a sakra. Doufala jsem, že tak dlouhou cestou si užiju kopec zábavy. Nechtělo se mi ale otvírat oči, a tak jsem jen nesouhlasně zamručela a snažila se spát dál. Probudil mne až studený polibek v mých vlasech.

Autor: werca13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zdravotní sestra? Ne, bratr - 1. kapitola: