Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žebračka 3. kapitola

28.01.2010 (11:30) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3174×

3. kapitola

Stále měla v mysli jediný obrázek, obrázek, který jí děsil k smrti a který ji rozechvíval srdce - jejich oči. Oči hluboké, temné jako ta nejtemnější noc, až nebyla díky jejich temnotě vidět černé panenka, tak zvláštní. Bella utíkala až na kraj parku a tam si konečně dovolila zpomalit, až úplně zastavit. Svalila se na dřevěnou popraskanou a napůl zničenou lavičku. Ruce zapřela o svá roztřesená kolena a dýchala. Zavřela své unavené vyděšené oči a hned co to udělala zjevily se před jejím zrakem ty dvě kulaté hluboké štěrbiny.

Viděla je před sebou tak zřetelně, tak tvrdě vyryté do své mysli, že zalapala po dechu. Ty oči byly hrůzostrašné a velmi lačné. Ten světlovlasý dlouhán byl hladový, jinak si to Bella neuměla vysvětlit. Celý tento zážitek vnímala jakoby ho právě viděla v nějakém stupidním filmu, ale zároveň tento zážitek byl tak živý a emočně prožitý, že to musela být pravda.

Pohled toho muže nebyl jeden z těch, kteří po ní vrhali ostatní lidé, znechucený ignorující nebo lhostejný, kterým nevěnovala sebemenší pozornost, kteří vůbec nestáli za námahu si jich všimnout. Ne, tenhle pohled byl jiný a Bella věděla, že na něj dlouho ne zapomene. Jestli vůbec někdy…

Chladná zem studila do dívčina kostnatého drobného těla. Mráz se do ní zařezával jako ostré miniaturní střípky. Dívka spala neklidným spánkem, velmi neklidným. Spala poblíž jednoho zatuchlého starého skladu, o kterém věděla, že ho nikdo nepoužívá. K tělu se ze spaní k sobě mačkala svůj potrhaný špinavý starý svetr a stále kolem sebe kopala a mumlala strachy ze spánku.

Zdál se jí opravdu děsivý sen, noční můra z které si každý přeje probudit, za jehož probuzení by dal vše, ale když vás konečně propustí ze svých děsivých černých chapadlovitých spárů, nevíte co bylo lepší. Dopadne na vás realita a vy jste vzhůru, máte strach, že to za co jste se mohli schovat ve svém snu, je tady. To co se zdálo dívce nemělo žádný smysl, jenom děsuplné temné lačné štěrbiny ve tmě. Takhle z blízka, když je měla před sebou si všimla něčeho dalšího. Temné děsivé oči měly na úplném okraji duhovky tenoučký proužek karmínové. A jakkoliv byl ten proužek tenký, jeho barva byla velmi jasná a naháněla z očí ještě větší strach. Později se k nim přidal i zákeřný úsměv. Takový ten kočičí mrazivý arogantní úsměv, který vypovídal o svém triumfu a vítězství. Oči se do ní zařezávaly stejně jako zima, jejich pohled  se jí dostal až do nitra. Ústa se ohrnula a byly vidět blyštivé, špičaté zuby. Dívka uslyšela zlověstný smích, tak krutý a nemilosrdný, že věděla, že nadešel její konec, smrt. Propadla se do temnoty a už necítila vůbec nic…

Dívka zalapalo po dechu a vydechla úlevou, když zjistila že ty děsuplné oči jsou pryč. A i když byla vzhůru a z noční můry propuštěná, její samota byla ještě patrnější. Zvedla se z promrzlé země a protáhla ztuhlé svaly. Přitiskla si svoje popraskané suché ruce k vyschlým ústům a snažila si je zahřát svým dechem. Objala se pažemi a snažila se zahřát. To poslední co nyní chtěla bylo znova usnout a tak se rozešla směrem k centru Seattlu. Studený vítr si pohrával se seschlým listím a vířil ho všude kolem. Bella byla jediná v ulicích a plně si užívala samotu, bylo příjemné se procházet po městě aniž by se nemusela vyhýbat těm opovržlivým pohledům. Bella se procházela potemnělým městem až do úsvitu. První lidé vycházeli z domů, otevíraly se první krámy.

Právě procházela kolem jedné malé pekárny, když se u ní otevřely dveře. Omamná vůně koláčů a jiného pečiva ji udeřila do nosu. Její žaludek se hlásil o jídlo už pěknou chvíli a teď kručení bylo nesnesitelné. Sáhla do kapsy, kde měla mít ty peníze ještě od té drobné bledé dívky, Alice. Jenže v kapse nebyly. Bella rychle prohledala zbytek svých neproděravělých kapes, ale peníze nikde nebyly.

„Sakra! Takové štěstí mám opravdu jen já!“ zaklela svým vyschlým chraplavým hlasem.

Těžce si povzdechla a chytila se za svůj prázdný žaludek. Zálibně si prohlížela pečivo za výlohou a povzdechla si.

„Ahoj, nemáš hlad?“ zeptal se za ní příjemný chraplavý hlas.

Překvapeně se otočila, aby se podívala kdo to řekl a jestli to bylo vůbec na ní. Musela zaklonit hlavu aby dotyčnému viděla do obličeje. Před ní stál hodně vysoký a velice svalnatý kluk, tedy spíše muž, vypadal tak na dvacet, i když některé jeho rysy byly mladší. Měl tmavé přívětivé velké oči, které si jí pečlivě měřily. Jejich pohled však nebyl opovržlivý, ale starostlivý. Ústa měl stočený do mírného úsměvu a měl krátké tmavé vlasy. Byl celkem hezký. To co Bellu překvapilo nejvíce bylo jeho oblečení. Měl krátce střihnuté kalhoty a tenké světle hnědé tričko, ale vypadalo že mu zima není.

„Ahoj…“ hlesla tiše a překvapeně na něho hleděla.

„Pojď dovnitř, zvu tě,“ usmál se a pokynul rukou ke dveřím pekárny.

„To nemůžeš, ale i tak děkuji,“ řekla a zavrtěla záporně hlavou.

„Ale ano, můžu a také chci. Máš hladové oči, musíš mít hlad.“ Jeho úsměv byl krásný a nakažlivý, byl jako zářivé slunce, které Belle chybělo.

„Není to slušné a určitě nechceš aby mě s tebou viděli,“ hlesla a ukázala na kolemjdoucí.

„To je to poslední co by mi vadilo, vážně. Pojď,“ usmál se více do široka.

„Vážně ne, děkuji.“ Otočila se a mířila si to jiným směrem.

Vtom ji něco podtrhlo nohy a ona spadla do velice teplých svalnatých paží. Z úst se jí vydral zděšený výkřik. Za sebou uslyšela potichý, ale srdečný smích. Otočila hlavu a spatřila toho kluka co jí zval do pekárny. Zpanikařila. Začala kopat nohama, ale proti jeho silným pažím to nemělo sebemenší účinek.

„Pusť mě!“ křikla na něho.

„Ani nápad, jenom když mi slíbíš že se mnou půjdeš,“ šibalsky se usmál.

Něco jí říkalo, že jí tam dostane tak či tak a nechtěla se tam nechat odnést v jeho náručí, tak přikývla.

„Dobře,“ smířlivě kývla hlavou, „půjdu s tebou.“

„Super,“ usmál se položil jí na zem.

Došli ke dveřím pekárny a mladík jí džentlmensky podržel dveře. Bella váhavě vstoupila a pozdravila prodavačku. Ta si jí změřila zvláštním pohledem, na který byla zvyklá. Její hostitel vybral a zaplatil a pak si to vzali do parku na lavičku. Bella mu děkovala asi stokrát, ale hoch nad tím jen s úsměvem vždy mávl rukou.

„Promiň jsem to ale nevychovaný, ani jsem se nepředstavil. Jmenuji se Jacob. Jacob Black,“ řekl když si Bella brala první pečivo a na tváři stále ten zářivý nakažlivý úsměv.

„Já jsem Bella Swanová,“ řekla s plnými ústy a přijala nabídnutou ruku.

Jacobův úsměv mu zamrzl na tváři.

„Co prosím? Ty jsi dcera Charlieho a Renée Swanových?“ jeho oči byly vykulené.

Belle se sousto zaseklo v krku a ona se dala do sípavého kašle. Jacob jí poplácával po zádech až Bella mohla zase volně dýchat.

„Tys je znal?“ Do očí se jí nahnaly slzy, které těžko zaháněla, jedna slza už přetekla a tak jí Bella rychle setřela.

„Moc ne,“ přiznal „ale můj otec byl s Charliem velice dobrý přítel. Všichni v rezervaci si mysleli, že jsi mrtvá! Poté co jsi zmizela po jejich…ehm. No co jsi zmizela z povrchu zemského tě nikdo neviděl. Tvoji nevlastní bratři z toho byli zničení, ostatně jako všichni. Nenechali ti vystrojit ani pohřeb, v naději že přeci někde žiješ,“ jeho hlas byl zničený.

To jistě zničení bratři, pomyslela si Bella ironicky, ale nechala to být. Steklo jí po tvářích několik slz, ale Jacob jí je pak setřel a usmál se na ní.

„To mi nikdo neuvěří, ztracené děvče se našlo, a šťastně se vrátilo!“ zasmál se příjemným smíchem.

„To teda ne, nikdo se vracet nebude, měla jsem svůj důvod, který ještě platí. Nemůžu se vrátit.“ Hlesla smutně, ale hlas silný a rozhodný.

„To si děláš legraci! To se ti tenhle život líbí víc?“ zeptal se trochu naštvaně.

„No to určitě,“ šeptla ironicky.

„Tak? Proč se nechceš vrátit?“ zeptal se.

Bella nevěděla proč, ale Jacobovi důvěřovala, věděla že se mu může svěřit. Nebo spíše doufala, že může.

„Nejde o to, že nechci žít normální, tedy alespoň částečně normální život, kde mým domovem není tohle. Kde na mě každý nebude civět jako na největší smetí, kde bude alespoň částečná láska,“ zlomil se jí hlas a pak si povzdechla.

„Tak v čem je problém?“ naklonil se k ní a trpělivě čekal.

„Nemůžu domů, nemůžu, copak to nechápeš?“ zvýšila hlas, vrátila se jí ta hluboko pohřbená bolest, vrátila se v celé své kráse.

Jacob se pokusil ještě něco říct, ale to už se Bella zvedla a rozběhla se pryč. Po tvářích jí tekly horké slané slzy a do tvářích ji bičoval mráz.

„Počkej!“ zavolal na ní, ale to už byla Bella daleko. Musela pryč.

Přišlo jí, že se proti ní všechno a všichni spikli. Ve dvou dnech se toho stalo tolik. Potká Alici, tu zvláštní krásnou a milou dívku, která jí nabídne takovou sumu peněz, tři Alici velmi podobné a přitom tak rozdílné osoby, jejichž oči a výrazy jí nenechaly spát a děsily k smrti a nyní, to byla poslední kapka potká Jacoba, který si sem jen tak nakráčí a zamíchá jí životem i pocity. Nejhorší bylo to tušení, že tohle je jenom začátek.

Zaběhla za roh a najednou narazila do něčeho studeného a velice tvrdého. Svalila se na zem a skrz slzy rozpoznala známé a při tom cizí rysy. Zalapala po dechu a tep jí vyskočil. Srdce bilo jako splašené.

„Tak se znovu setkáváme,“ řekl jízlivý hlas a jeho rty se zkroutily do úsměvu.

Neodvážila se podívat do těch děsuplných očí a jenom polkla.

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žebračka 3. kapitola: