Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zelená karta - 12. kapitola

14.11.2012 (08:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 49× • zobrazeno 7745×

Edward

Las Vegas nakonec nebyla rozlučka se svobodou, ale pravděpodobně zakopání válečné sekyry. Možná to bylo příliš pošetilé, bláhové, naivní a hlavně debilní v to věřit, ale stejně jsem té potencionální lži podlehl. Chtěl jsem věřit, že to teď bude dobré. Vážně to tak vypadalo. Bella mi k tomu dávala podněty celou cestu zpět. Ona se usmívala! A prskla na mě jen jednou, když jsem poznamenal, že z toho jejího lodního kufru nevyužila ani čtvrtinu věcí. Nutno dodat, že mě vážně poprskala…

A přiznávám, že já roztál tu noc, kdy jsem ji donesl z casina a uložil do postele. Ona totiž, když je opilá, je příjemná. A tak byla úžasná i ve spánku, kdy jí ještě alkohol dělal paseku v těle a způsoboval rozkošné rozprávění ze spaní. Šeptala moje jméno. Ovšem už nevím, jestli to nebylo vytrženo z nějakého nenávistného kontextu, ale padaly slova jako pěkný, vysoký, vířivka a moje ryšavá lištička. Hádal jsem, že to ryšavá lištička bylo na mě. To si mohla odpustit. Ještě, že to Emmett s Jasperem neslyšeli, poněvadž brali ještě ráno Las Vegas útokem. Jinak bych měl nové krycí jméno.

Proč lištička? To bych snad musel mít zrzavé všechno. A to nemám. Nahého mě sice ještě neviděla, ale vidí přece obočí. Hlavně, že si ráno vždycky hodinu, ne-li více, hraje na kosmetický salón.

Moje vlasy jsou bronzové a jsem na ně mimořádně citlivý…

Byl to třetí den od návratu z Vegas. Emmett s Jasperem byli, díkybohu, pryč a my s kopřivou zůstali sami. Nevím, jestli to je za trest nebo za odměnu, ale každopádně jsem se večer vracel z lovu. Přišel totiž čas něco pojíst, abych nakonec neposnídal kopřivu. Její krev sice nebyla kdoví co, vzhledem k tomu, co do sebe neustále lila – nezaznamenal bych žádnou změnu, kdyby si do krku strčila trychtýř a rovnou zálivku klopila do žaludku – ale pořád to byla sladká krev, co mě vábila, a každá úder srdce mě dokázal rozvibrovat na maximum. Jen už jsem cítil lepší, rudou, životadárnou vláhu.

Už před domem jsem tušil cosi nekalého, když jsem slyšel, jak nahoře, ve svém bytě, pobíhá sem tam a něco se jí sype. Taky plápolající oheň. Jak já ten zvuk neměl rád.

Proto jsem nedůvěřivě nakročil do bytu a ochutnával vzduch prosycený lidským jídlem a tavícím se voskem.

„Ááá! Co ty tu děláš? Neměl ses vrátit až za deset minut?“ zděsila se mého příchodu, když přiběhla ke dveřím, které slyšela zřejmě cvaknout. Je opravdu důležité poznamenat, že to na mě nenávistně nesyčela. Zněla zklamaně.

„Tak já zase půjdu,“ zamumlal jsem zmateně a už se obracel. Už předtím jsem si stačil všimnout a zrentgenovat její kuchařskou zástěru. Kopřiva vaří? Zavolejte hasiče a ambulanci.

„Ne, ne, ne! Zůstaň tady. Nikam,“ drmolila. Zdála se nervózní. Stahovala mi z ramen šedou bundu a já se nechal. Ona byla nervózní, já zmatený, což znamenalo, že jsme oba byli poddajní a snadno se s námi manipulovalo. Ale jen ve spojitosti s tím druhým.

Pověsila moji těžkou bundu na věšák a cestou do kuchyně, s vařečkou v ruce, si mumlala o nespolehlivých lidech a o tom, jak nesplňují smluvené podmínky.

Šel jsem za ní a skenoval každý centimetr kuchyně a velkého, kovového, jídelního stolu na konci místnosti, který tam byl do teď jen jako dekorace.

Na zmíněné kovové desce plápolaly dva svícny. Každý měl na svých ramenech deset svíček. Těžká matematika pro pokročilé – dohromady dvacet ohníčků, co lidským očím osvětlovaly dva skleněné talíře a příbory. Uprostřed se tyčilo cosi pečeného a masitého.

To je peklo?

„Rozhodla jsem se tě pozvat na večeři. Tedy ti jí udělat… Vlastně bych to specifikovala jako hokus pokus pro Edwarda,“ dodala zamračeně, když si změřila to, co míchala v hrnci. Dokonce ani neměla podpatky, ale bosé, malé nožky. Jedno chodidlo měla opřené o kotník a ruku založenou vbok. Pod tou sexy, kuchařskou zástěrou červené barvy – ta barva bude nejspíš to, co se mi na ní tak líbilo – měla džínové kraťasy, ze kterých jí při některých pohybech byl vidět pomalu celý zadek. Krátká, bílá košile odhalovala boky. Naklonil jsem hlavu na stranu a zíral na ten zadek, jehož tvar teď maximálně vynikal. A ty nekonečné nohy, co z něj rostly byly vážně, ale vážně k pomilování.

Moment. Kopřiva není k pomilování! Ble! Fuj! Edwarde, vryj si to do svého kamenného mozku a hlavně ptáka.

„Proč máš nakloněnou hlavu a zíráš mi na zadek?“ zeptala se mě. Vystřelil jsem do pozoru jako voják. Teď výmluva. Přemýšlím desetkrát rychleji, než člověk… anebo botanické výstřelky vydávající se za lidskou rasu v přestrojení za dlouhonohou Švédku.

„Nezíral jsem ti na zadek, ale na ty šortky. Jsou z podzimní kolekce D&G?“ zeptal jsem se ledabyle. Dokonale jsem ji usadil – to jsem poznal z toho jejího výrazu. Nejdřív se tvářila samolibě a potěšeně, a když jsem jí tak příkře a hlavně nečekaně odpověděl, rozšířila nozdry a ohrnula horní ret. Už jen chybělo, aby ho vysunula tak, že by vycenila přední zuby jako upír a zavrčela.

„Hm,“ zamručela a otočila se ke mně zase zády. Zadek v šortkách byl tak opět ve vitríně a galerie otvírala pro další návštěvníky.

„Bello, já jsem zmatený,“ ozval jsem se, protože tohle mi vážně nedávalo smysl. Tedy, pár smyslů to dávalo, ale žádná z těch romantických a postelových scén se nehodila na nás.

„Z čeho? Prostě večeře. Jsi můj snoubenec a máme se sbližovat. Jsem pod drobnohledem úřadů, takže jestli se… neskamarádíme, ty půjdeš za katr a já už nikdy nebudu moct vstoupit na půdu Spojených států amerických byť jen palcem u nohy. A musím ti říct, Edwarde, že zrzavé chlapečky mají ve státních věznicích rádi…“ Zarazila se – viděl jsem, jak nepatrně trhnula hlavou nad hrncem. „Kurva,“ zasyčela. To jsem neměl slyšet – nadávala za něco sama sobě. Obrátila se ke mně čelem a ústa zkřivila do rozpačitého úsměvu. „To byl jen žertík. Dneska jsem milá….“

„Aha, takže jen dnes?“ skočil jsem jí do řeči příkře. Protočila oči, ale zase mi přišlo, že nad svojí volbou slov.

„Ne, teď už pořád. Když se tedy samozřejmě nebude diskutovat o nějaké důležité věci, na které se neshodneme. Ale teď jsem kvůli tobě udělala večeři a oblékla si zástěru, a to vaření nesnáším a zástěry taky, takže si sedni na zadek a připrav se na pokrm století!“ nadiktovala mi. Jistě, milá… Samou milostí se za chvíli rozdrolím na štěrk.

Posadil jsem se tedy ke stolu, protože nač přilévat olej do ohně, když se tohle ještě dá zachránit. Musíme na tom začít pracovat oba a já momentálně oceňuji její iniciativu, které se od ní určitě každému nedostává, a já bych si měl cenit vlastní výjimečnosti.

Ale stejně to bylo nějaké podezřelé. Ty svíčky, večeře, a to její ošacení… Skoro jako kdyby se mě tu pokoušela sbalit.

„Tududu. Tutudůů,“ zpívala si pod nos tichoučce, když vypínala elektrický sporák. Tududů je nový hit, který se umístil na předních příčkách hitparád po celém světě – v jejích snech.

Natáhla si rukavice – to ji chválím – a zvedla hrnec. Nesla ho ke mně a já čekal, kdy to na mě vyklopí. Položila ho však na dřevěný, mahagonový podtác a sňala z něj pyšně skleněnou poklici.

„Brambory s pažitkou,“ oznámila. „A steak.“

„To je ten pokrm století?“ Ne, že bych to jedl, ale lidé okolo mě to konzumovali celkem často. Zase rozšířila nozdry a našpulila rty.

„Ještě jednu připomínku a nedostaneš nic.“

„No, to by bylo smutné,“ utrousil jsem – příliš tiše pro její uši. Vzala mi talíř a začala na něj nakládat brambory a steaky alias bláto a jílovitá hlína.

Bože, proč? Proč? Proč? Dobře, zabil jsem během své desetileté kariéry masožravce spoustu lidí… Fajn, to bude za to.

Položila to přede mě. Ten pach lidského jídla byl neskutečně odporný… A i celkově to nebylo to nic estetického. Brambory byly žluté, ta tráva na tom zase zelená a maso všelijaké.

„Ty se tváříš, jako kdybych ti nutila syrové, dětské prsty,“ podotkla, když si mě změřila. Posadila se k mé pravici a sama začala testovat svoje jídlo dřív, než to pozřu já.

„To bych snědl,“ odvětil jsem vážně. Žádné koření, žádná úprava – jen syrové, krvavé maso.

„Nech si tu nechutné vtipy u jídla… Helvete! Ono se to dá jíst! A je to dokonce dobré,“ ohlásila, když okusila svůj výtvor.

Usmál jsem se na ni. Ta její radost byla motivující.

„Nalijeme si k tomu vínko… Ročník osmdesát tři. Pozdní sběr,“ vysvětlovala mi, zatímco vstala a šla zpět k lince. Otevřela jednu dolní skříň, která byla od shora až dolů narvaná alkoholem. Ohnula se.

Pootevřel jsem ústa, když se jí ty těsné, světle džínové šortky, které měly působit dojmem ustřihnutých džín, vyhrnuly ještě výš a těsně obkreslily její zadek a splynuly s ním jako druhá kůže. Chvíli se tam přehrabovala s cinkáním skla, zatímco mně oči pomalu vypadávaly z očních jamek. Černaly mi… Určitě. Cítil jsem, jak se ze mě dere tiché vrčení a jedové žlázy vyplavovaly jedu víc, než bylo nutné.

V panice jsem se natáhnul pro bramboru a narval si ji do úst.

Proboha, to je odpornější než mrtvá krev. Dokonale mě to zchladilo. Ztěžka jsem spolknul zbytek brambory a už se viděl na toaletě, jak to všechno vracím do lidského světa, odkud to bylo vzato.

Kopřiva se zvedla a po těch dlouhých, obnažených stoncích si dotančila zpět ke stolu, kde mi začala nalívat červenou tekutinu. Další, zapáchající, nežádoucí hnus.

„Úžasné,“ hlesl jsem nadšeně. Moji ironii ale dokázala už odhalit. Beztak jsem začal používat sarkasmus v běžné konverzaci se ženou jen kvůli ní. Probouzela ve mně to nejhorší a gentlemana pravidelně nakopávala do zadku.

Stoupnula si a naklonila se k mojí skleničce, co jsem měl u levé ruky. Hypnotizoval jsem očima její výstřih, který se mi tak rozhalil pár centimetrů od obličeje. Nasál jsem vůni, která se linula z jejího hrdla a dekoltu.

„Musím ochutnat,“ šeptl jsem a sebral jí to hned, jak zvedla láhev do vodorovné polohy a proud vína přestal téct. Nalil jsem to do sebe dřív, než jsem na ni mohl zavrčet. A teď nešlo o krev. Šlo o ženské tělo jako takové. Bože můj, ona mě vzrušovala. To je hrozné. Tragické.

Víno bylo ještě horší, než uvařený plod země s pažitkou. Alkohol upíři nenáviděli. Ředil lidem krev a okyseloval ji, protože sám o sobě to byl naprosto nechutný koncentrát. A teď si tím zavlažuji své tělo na principu vázy na krev. To je proti přírodě. Ne, že bych považoval svoje mramorové tělo za naturalistický produkt.

„Já tě ještě vlastně pít neviděla. No, jaké je?“ chtěla vědět. Pořád stála nade mnou, ale aspoň už se narovnala. Jenže to jsem měl zase před očima, co vnímají vpravo, vlevo, dole a nahoře stejně jako přímo před, její pas. Dokonale jsem viděl její nahé boky, když se opírala o stůl s lahví v ruce a čekala, co povím.

„No?“ dožadovala se odpovědi. Rychle jsem do sebe nalil i zbytek, když mi dál stěny ústní dutiny omývalo nadměrné množství jedu.

Bylo to tak odporné, že jsem se zalkl a pramínek mi vytekl z koutku úst.

„Nic podobného jsem ještě nepil,“ pověděl jsem přiškrceně pravdu a chtěl si to svinstvo z brady a trička utřít, ale Bella mě předběhla. Tedy mě spíš zastavila, když natáhla svoje křehké, teplé prsty k mojí bradě a sebrala pár kapek. Dala si je k rtům a bříška olízla, a to už jsem myslel, že exploduji.

„Limonáda,“ hlesla. Dívala se mi do očí ještě pár předlouhých vteřin, a pak se ke mně sehnula. Rty se přitiskla na ty mé a kopírovaly jejich žulový, nezdolný tvar.

Konečně jsem udělal to, co jsem si od začátku téhle její usmiřovací večeře, nebo co to mělo symbolizovat, představoval.

Vyletěl jsem prudce ze židle a jednou rukou si ji na sebe za zadek vysadil. Druhou jsem smetl jedním tahem všechno ze stolu. Hořící svícny dopadly na podlahu. Už při pádu většina zhasla. Sklo se tříštilo na dlaždicích na milion střepů a cínové podtácy a teflonové hrnce hlasitě řinčely mezi tím.

Sám jsem si stačil mezi Bellinými stehny rozepnout kalhoty.

Přísahal bych, že mě nikdo a nic nemůže zastavit v tom, co jsem se s ní chystal udělat, jenže mě zastavily myšlenky z ulice nedaleko. Kreténi se tam chystali zneužít velmi mladou dívku.

Tohle byla ta pravá, ledová sprcha.

Narovnal jsem se a Bella se zvedla na loktech. I její kraťasy už byly rozepnuté a čekaly jen na to, až jí je servu až po kotníky.

„Co je?“ chtěla vědět udýchaně. Napnul jsem trpitelsky čelist, protože tohle bylo pro chlapa utrpení jako prase. Mezi nádhernými stehny krásné ženské s rozžhaveným klínem se stáhnout. To je mise nesplnitelná. Ale od toho jsem upír, abych dokázal nemožné.

Stáhnul jsem si tričko, které mi vyhrnula.

„Neměli bychom to dělat,“ vysvětlil jsem. I když to tedy nebylo vysvětlení za všechny peníze.

„Prosím? Je ti patnáct?“

„No… Skoro,“ zamumlal jsem. Odstoupil jsem od ní a viděl jsem, jak jí kolečka šrotují v hlavě a dávají jí dohromady, že já právě vycouval z rozdělaného sexu. Jestli mě nezabila do teď, tak tentokrát se o to už vážně pokusí.

Vyběhl jsem z bytu pryč a mihnul se za vteřinu a pár milisekund do té ulice, kde jsem ty násilnické idioty zpacifikoval. S každým jsem mrštil o zeď a snažil se je nezabít, no, bylo to příliš těžké v mém rozpoložení. Ta dívka nemohla nic vidět. Byla tma a já se zastavil jen na skok, abych je z ní stáhnul.

Zavolal jsem policii, aby si pro ně přijela. Pokud nepojdou na nějaké vnitřní krvácení – ale žádné velké praskání nebo protrhávání se uvnitř nekonalo – stráví Vánoce v cele.

Hned po tom jsem vytočil Carlislea, protože jsem se musel se svým otcem poradit. Vylezl jsem na střechu paneláku, kde jsem ještě perfektně slyšel, jak mi Bella pořád ještě švédsky nadává do debilů, zmrdů, hajzlů, a tak dále.

Zasloužil jsem si to. Měl jsem to zarazit dřív. Jsem přece nadpřirozeně inteligentní a dejme tomu, že všemocná bytost s několika komorovou, prostornou myslí. Tak proč jsem ji povalil na stůl, jako kdybych tohle všechno neměl?

To můj penis. Za všechno může on. Já to vím.

„Edwarde, čekal jsem, kdy poreferuješ o Las Vegas,“ pozdravil mě nadšeně Carlisle. Chyběl jsem mu – na to jsem mu ani teď nepotřeboval číst myšlenky.

„Carlisle, vážně bych si s tebou rád povídal. Myslím, že to ti po skoro sto letech nemusím ani odpřísáhnout, ale jsem… na rozcestí.“ Tak to začíná úžasně.

„Na rozcestí? Něco se zásnubami?“

„No… Taky.“

„Ale vždyť si říkal, že ji miluješ…“

„Miluju,“ zalhal jsem bleskově. „ Ale jde o takovou… záležitost. A ty se mi budeš smát,“ usoudil jsem hned na to. Rozhodl jsem se spojit svůj dotaz s tou svatbou, tudíž bude méně divný, než už je. Podle zvuků je v nemocnici, takže posměch Emmetta a Jaspera navrch nehrozí.

„Edwarde, ty jsi očividně nešťastný. Určitě se ti nebudu kvůli tomu smát,“ odvětil dotčeně.

„Dobře. Před chvíli jsme s Bellou večeřeli… Málem se to stalo.“

„Co?“

„To. Tamto.“ Náhle jsem byl sedmnáctiletý chlapec, co rozmlouvá s otcem o sexu. Jako mávnutím kouzelného proutku byl z nejnebezpečnějšího predátora na světě a nejmocnější bytosti na planetě nadržený teenager. To je hrozné. Nelíbilo se mi, že to nemůžu najednou ovládat. Bella ve mně probouzela nejen to nejhorší, ale taky touhy, co jsem dřív velice úspěšně potlačoval.

„Tamto? O ruku jsi ji už požádal přece,“ připomněl mi.

„Ale tady nejde o ruku… Jde vlastně o nohu. Nohy. Od sebe. Zkrátka a dobře mě Bella zpracovala tak, že jsem rozflákal všechno v okolí pěti metrů a povalil ji na jídelní stůl,“ zamumlal jsem. Bylo těžké na to i jen vzpomínat. Tak skvělé to bylo, se jí dotýkat.

„No, to se stává, když se dva milují… Ale tobě není deset, takže předpokládám, že akt fyzické lásky chápeš. Já nevím, v čem je háček, Edwarde,“ přiznal.

„Háček je v tom, že ještě nejsme manželé,“ odpověděl jsem zkroušeně a taky zahanbeně.

Chvíli bylo ticho.

„Tati, ty se tam teď snažíš zadržet smích, abys nezranil moje city?! No, to je výborné,“ zamumlal jsem rozčíleně.

Opět chvilka ticha. Nejspíš si strká pěst do úst, aby nevyprsknul.

„Ne. Já chápu, o čem muvíš. Edwarde, zamrznul jsi na počátku dvacátého století a byl jsi vhozen do ruchu dvacátého prvního, což je v některých aspektech opravdu diametrálně odlišné. Zvláště tedy v tom intimním. Měl sis vést k oltáři ženu v panenské bílé a deflorovat ji až o svatební noci. Žel bohu, tohle právo ti bylo upřené a já opravdu pochybuji, že tvá snoubenka je… čistá panna.“

„Takže tím mi říkáš, že si musím ujasnit svoje priority. Buď zapřu svého stoletého ducha, anebo vážně hodně naseru Bellu,“ nahodil jsem, když jsem ji tak poslouchal.

„Spíš jde o to, aby sis ujasnil, jestli ji právě teď chceš fyzicky tak moc, že sto let ustoupí do pozadí.“ Přikývl jsem. Což on neviděl.

„Chci ji tak moc, až mě to děsí. Tohle se mnou žádná žena ještě neudělala.“

„To je láska,“ pronesl. No, tak asi ne.

„Dobře. Jdu na to,“ rozhodnul jsem se a postavil. To moje čekání už bylo směšné. Vždyť jsem nakonec nečekal na svatbu a svatební noc, ale na to, až potkám ženu, která dokáže toho zmíněného stoletého ducha zahnat. Umlčet ho.

„To jsi hodný, že mě o tom informuješ. Že na to právě jdeš,“ zamumlal Carlisle rozpačitě, ale já už si to neohroženě štrádoval zpět do Bellina bytu.

„Díky za radu, tati. Máš pravdu. Bella je moje přítelkyně a já ji chci. Měj se pěkně.“ Dřív, než stačil něco odpovědět, jsem mu to zavěsil.

Vyběhl jsem schody a odemknul dveře. Potom jsem je vyrazil. Stál jsem na prahu, připraven. Aspoň zatím jsem se tak cítil.

Bella ke mně zvedla oči z podlahy, kde kouzlila se smetáčkem a lopatkou.

„Ty!“ zasyčela. „Ty máš ještě tu odvahu se tady ukázat?“ zaječela na mě. Nevšímal jsem si toho, že jí z očních důlků pomalu vytékala síra a ústy chrlila rozžhavený gejzír následkem toho, že v jejím nitru probíhala vulkanická aktivita.

Přešel jsem rovnou k ní a zvednul ji ze země, když jsem jí vsunul ruce pod lýtka a lopatky. Smetáčkem mě mlátila do hlavy a nenávistně na mě štěkala.

Kopnul jsem do pootevřených dveří ložnice, aby se jedno křídlo zasunulo. Položil jsem ji do postele a nalehnul na její mrskající se tělo.

„Pusť mě! Hajzle jeden! Ne! Ne! Ne!“ Přisál jsem se jí na rty a vklínil se mezi její stehna. Pěstičkami mi bušila do zad jako do boxovacího pytle. Její klouby si to odnášely. Sjel jsem jí jazykem na klíční kost.

Pěsti přestaly útočit a kotníky mi překřížila na bedrech.

Věty jako – pusť mě, ty hajzle jeden – taky ustaly.

„Eller bättre ja,“ zamumlala. To v překladu znamenalo – nebo radši jo.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zelená karta - 12. kapitola: