Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zelená karta - 5. kapitola

20.09.2012 (09:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 37× • zobrazeno 7019×

Kopřiva odemykala dveře do jejího bytu a já se opíral o stěnu. Moc s těmi listy neuměla manipulovat.

Nakonec se dovnitř vážně dostala a slavnostně otevřela bílé dveře.

„Takže – vítej,“ pronesla kysele. Prošel jsem kolem ní beze slova dovnitř – v podstatě jsem si tam nakráčel jako do vlastního bytu – a rozhlédl se. Na člověka měla celkem uklizeno, no, stejně jsem zahlédl na několika místech vrstvu prachu. Já za to ale nemůžu – za to, že vidím všechno. Byl to jeden z těch – pro člověka – obrovských, prostorných bytů, kde byly vybourané stěny, a tak skoro všechno splývalo v jednu místnost.

„Tohle je obývací pokoj a v něm se nikdy, nikdy nejí!“ začala s přednáškou. Přešla přitom k pohovce a ukazovala, kde že je to zakázané. Nevěděla, že já nejradši svačím na mechu pod borovicí, takže v jejím obýváku to nehrozí. „Kuchyň,“ vyštěkla to na mě jako nadávku a ukázala na černou, vyleštěnou místnost, která navazovala na obývací pokoj barem. Očividně se moc nepoužívala, protože na žádném z těch vestavěných spotřebičů nebyl ani jeden otisk prstu.

„Koupelna. Bohužel jedna… Doufám, že když jsi nesnesitelný idiot, tak nejsi taky prase,“ dodala si šeptem pod nos. „Jo, a ložnice. Opět jedna. Tudíž ty, milý Edwarde,“ šeptla ironicky, „budeš spát na pohovce, protože tam máš vstup zakázaný. A taky do mojí pracovny. A taky…“

„Kdybys radši začala tím, co vlastně můžu, bylo by to rychlejší,“ utrousil jsem ledabyle. Zpražila mě pohledem, no, konečně zavřela svoji krásnou, jahodovou pusinku, ze které ovšem ve skutečnosti chrlila síru.

„Fajn. Závěrem - jen se nechovej jako doma,“ ohlásila a já ji posílal do věčných lovišť. Co tady budu dělat? Nejspíš budu dva roky zírat na televizi. Posadil jsem se na pohovku a civěl do skleněného stolu. Tohle bude očistec.

Bella stála chvíli nade mnou a podupávala si nohou. Nevím, na co ta čekala.

„Co chceš?“ zeptal jsem se podrážděně té dozorkyně.

„Víš, co chci? Chci, aby ti někdo narval hlavu do…“

„No, tak můžeš jít spát. Špatné sny,“ přerušil jsem ji a pořád civěl bez hnutí do toho stolu. Odfrkla si, ale poslechla. Odkráčela jako páv do ložnice, kde se ve dvoukřídlých dveřích zastavila, otočila se a podívala se na mě. Přitom chytila obě posuvná křídla a než s nimi práskla k sobě, vražedně si mě měřila. Ona si snad myslela, že jí to tu budu přes noc demolovat. Což není nápad k zahození, ale možná bychom mohli začít pomalu zakopávat válečnou sekyru. Přece spolu žijeme – je čas najít společnou řeč, protože jinak ji zabiju.

Bella

Debil, debil, debil. Většího ignoranta abych pohledala. Alice byla úžasná osobnost, a tak jsem předpokládala, že její bratr se od ní nebude nějak extra lišit. Vykreslila mi ho jako tichého gentlemana… Ten byl všechno možné, jen ne gentleman.

A jeho příšerný, nevychovaný bratr mě málem zabil. Nejradši bych ho už nikdy neviděla, ale nejspíš ho budeme muset pozvat na svatbu. Skvělé. Ta svatba bude muset být, mimochodem, úžasná. Co na tom, že tam budeme lhát, jako když tiskne. Pohádky neexistují a princ na bílém koni už vůbec ne, tudíž ani láska až za hrob. Bude to jen estetický zázrak v režii mého svatebního, teplého agenta, kterému můžu dát volnou ruku.

Svlékla jsem ze sebe konečně ty šaty, co jsem na sobě měla celý den, což mi bylo odporné. Přitom jsem pořád kontrolovala kliku dveří koupelny, jestli se sem nikdo nedobývá. Mám v bytě absolutně cizího chlapa, co mi vlezl v letadle až na toaletu. Nemá zábrany, takže musím mít oči na šťopkách.

Vlezla jsem si do sprchy a chtěla si ji vychutnat jako zbytek osazenstva planety Země, ale ráno vstávám v pět, což bylo za čtyři hodiny, takže bych měla jít radši spát. Musím dohnat všechno, co jsem zameškala. Dovedu si velmi jasně a dobře představit, jak to dneska v práci vypadalo, když jsem tam nebyla. Jeden den mé nepřítomnosti a anarchie mohla vypuknout.

Zavázala jsem si růžový župan a na nohy si nazula papuče s bambulkami. To jsem to teda trefila. Můj byt byl ale jediné místo, kde jsem mohla odložit mé diktátorské, dokonalé já. Pozdě bycha honit. Nakoukla jsem přes rám koupelny a viděla ho, jak pořád sedí na pohovce a čumí na můj skleněný stůl. Proč musí být tak nádherný chlap takový idiot? No, to je vlastně přírodní zákon. Přeběhla jsem po špičkách do ložnice na druhé straně. Práskla jsem dveřmi dřív, než mohl vidět něco z mé kouzelné, spací výbavy. Posadila jsem se na postel a navlékla si na hlavu masku na spaní. Narovnala jsem si ji, když mi sklouzla z očí. Pitomý satén.

Zachumlala jsem se pod studenou deku a doufala, že si ji brzo vyhřeju.

Ve tři ráno jsem vylétla do sedu, zpocená a vyděšená. Zdálo se mi, že mě Edward zabil kytarou. A to mělo svůj důvod.

Strhla jsem si masku, vztekle jsem si nazula papuče a v mém úsporném pyžamu dupala do obýváku, kde jsem zatleskala, aby se rozsvítilo. Seděl tam totiž ve tmě.

„Jsi normální?“ vyprskla jsem. Ten idiot hrál na moji černou kytaru z limitované edice. Ne, že bych na ni uměla, ale byl to dárek z jedné akce.

„A ty?“ opáčil a dál si brnkal.

„Jsou tři ráno a ty tu vyhráváš. Ta kytara není tvoje a já chci spát!“

„A já budu rád, když budeš spát. Sice ani potom nemlčíš…“

„Prosím?“ lekla jsem se.

„Ty umíš říct prosím?“

„Prostě toho nech! Vrať okamžitě tu kytaru tam, odkud si ji vzal, lehni si, drž hubu a spi!“ nadiktovala jsem mu instrukce rychle a stručně. Vážně stáhnul prsty ze strun a podíval se na mě. Nervózně jsem se ošila, když si změřil moji z převážné části obnaženou postavu.

„Nedala si mi peřinu a polštář,“ oznámil. Zarazila jsem se. To jsem trochu opomněla.

„Moment,“ šeptla jsem a cupitala do ložnice, kde jsem ze skříně vytáhla, co chtěl. Zabruslila jsem do přihrádky s povlečením a na rtech se mi usadil ďábelský úšklebek, když jsem narazila na jedno naprosto nevkusné a příšerné povlečení z odporného materiálu, co jsem od někoho dostala. Bylo růžové s velkými, třpytivými srdíčky. Neobratně jsem to povlékla a párkrát se do toho zamotala.

„Tady to máš!“ zahlásila jsem, když jsem mu to nesla. Nehnul ani brvou, herečka. „No, tak jak se ti to líbí, Edíku? Povlečení jako pro princeznu,“ zatrylkovala jsem a pohladila blýskající se, růžové srdce. Jak sladké.

„Úžasné,“ utrousil. Mé škodolibé srdce plesalo.

„A pročpak ty ještě nespíš? Máš strach z nového prostředí?“ starala jsem se ironicky.

„Největší strach mám z toho, že budeš na světě ještě asi šedesát let. Pokud někdo neudělá dobrý skutek a neusekne ti všechny tvoje hlavy, hydro,“ odvětil a já zatnula zuby. Pěnila jsem. Nikdo mě nedokázal vytočit tak, jako on. Ale neměla jsem čas na slovní přestřelky. Za dvě hodiny vstávám a musím vypadat k světu.

Ráno si drak poklidně podřimoval ve svém hnízdě – na mé pohovce. Díkybohu. Z bytu jsem vypadla rychlostí blesku jen, abych ho nevzbudila a moje ráno zůstalo tak relativně příjemné.

Chytila jsem si taxíka a stihla seřvat taxikáře, když místo toho, aby se na zelené rozjel, prozpěvoval si s africkými bubny.

„Nějaká špatně naložená,“ poznamenal. Rady taxikáře jsem potřebovala. Nejspíš si od něj nechám sestavit harmonogram.

„Neptala jsem se na váš názor. Všímejte si řízení,“ rozkázala jsem. Kdyby všichni dělali jen to, co mají, svět by byl lepší.

Ve dveřích mrakodrapu jsem vrazila do Harryho. No, to bude taky stát za to. Prohlížela jsem si jeho příšernou kravatu se soby. Díky ní jsem vždycky zjistila, že se blíží Vánoce. Ne, že by se mě to týkalo.

„Bello, zrovna jsem se za tebou chystal zajít,“ řekl a hlasu mu odkapávala únava. To je reprezentace. Ještě, že jsme se potkali teď. Nechci, aby se mi tenhle klaun promenádoval na mém patře. Byl to rušivý element. Bohužel element, co mě taky mimo jiné platil.

„Poslouchám,“ odvětila jsem a zmáčkla tlačítko výtahu, aby se dostavil do přízemí.

„Zítra je večírek akcionářů a ty bys tam měla přivést svého… manžela?“

„Snoubence. Zatím,“ hlesla jsem. Já toho idiota nikam vodit nechci!

„Víš, trochu se rozvířily vody kvůli tomu vyhoštění. Tímhle bys zažehnala tsunami – to mi věř. Dokonce se jednalo i o tvém… nahrazení,“ špitl a mně se málem zastavilo srdce. Pomalu jsem se na něj otočila a viděla tak, jak se shrbil, když jsem do něj zabodla pohled.

„Řekl jsi právě, že dostanu padáka?“ odsekala jsem.

„Řekl jsem nahrazení…“

„Panebože,“ šeptla jsem ztěžka a ovívala se podklady. Bylo mi na omdlení a měla jsem šílenou chuť někoho seřvat.

„Bylo by opravdu na místě, abys svého snoubence představila,“ vysvětlil mi. Já mu taky představím. Pravý hák.

„Můj snoubenec zrovna moc večírky nemusí…“

„A to si chce vzít tebe?“

„Chci říct, že mě ale Edward nade všechno miluje a nebude mu dělat sebemenší potíže mě na ten večírek doprovodit.“ Všichni lžou, ale já nejlépe.

„Výborně,“ pogratuloval si. Vystoupil ve třicátém patře a ještě na mě zamával. „Sluší ti to dneska,“ dodal.

„Já vím,“ odpověděla jsem s úsměvem, no, jakmile se dveře s cinknutím zavřely, zamračila jsem se. Edward se mnou musí jít na večírek akcionářů. A co hůř – já ho o to musím požádat. Výtah se zastavil a já před sebou měla svoje království, kde ovšem byla jedna podstatná chyba. Mí podřízení byli shluknutí na jednom místě a tvářili se jako na pohřbu.

„Á, tady jste Chilli,“ štěkla jsem, když jsem ji uviděla, jak se krčí kousek opodál od toho hloučku, který se k mému překvapení nerozpustil ani potom, co jsem se před nimi objevila.

„Jsem Chiko.“

„Co se to tu děje? Máte pracovat a ne opékat marshmallow,“ vztekala jsem se, protože kvůli jejich neschopnosti budu ve skluzu. A já nemám ráda skluzy!

„Vy to nevíte, slečno Ölandová?“ ptali se mě.

„Já vím všechno, ale co máte teď konkrétně na mysli?“

„Spencerová si podřezala žíly,“ prozradili. Bože, tohle je jak z nějakého teenagerského časopisu.

„Ovšem, že to vím. Chilli mi to psala na moje PDA. Ovšem nechápu proč. Takže do práce!“ Klapala jsem do kanceláře, ale slyšela, že oni se ani nehnuli. Otočila jsem a viděla, jak na mě vyvaleně zírají. Někteří mě nenávistně probodávali očima. Opřela jsem se o jeden z monitorů na stolech. „No, tak chápu, že jste všichni rozhození, ale řeknu vám, že slečna Spencerová byla blbka, co se na sebe snažila upozornit. Když chci vážně spáchat sebevraždu, tak, sakra, skočím pod vlak. To pro vás neznamená povolení k volné zábavě, takže se teď seberte a okamžitě dělejte to, co máte!“ zařvala jsem a trochu mě zaškrábalo v krku. Konečně se kolečka židlí a chodidla daly do pohybu.

Chilli na mě zírala s ústy dokořán.

„Co?“ chtěla jsem vědět.

„Vy vážně máte snoubence?“ Narovnala jsem a uhladila si vlasy.

„Mám. A řeknu vám, že je mnohem horší, než já. A kde mám svůj tuňákový sendvič?“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zelená karta - 5. kapitola: