Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zelená karta - 9. kapitola

22.10.2012 (09:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 34× • zobrazeno 7023×

Edward

Do Bellina bytu jsme se vrátili před šestou ráno, protože drak obyčejně vstává ze svého hnízda půl hodiny na to, aby si vytvořil novou fasádu, na kterou se bude dát dívat. Dobře, uznávám, že i bez těch svých zkrášlovacích, zdlouhavých procedur byla nádherná. S jazykem zacházet neuměla, ale to se dá naučit. Stačí ji zkrátit hřebínek – aby pochopila, že při líbání generála nikdo nepotřebuje. Bude se jí to jednou hodit, až se rozvedeme… A my se rozvedeme. Teda, pokud ji vážně nezabiju. Ale začínalo to být snesitelnější a já to hodlal dotáhnout do konce, když už jsem si toho tolik vytrpěl.

Ještě podřimovala, když jsme přišli, a já se rozhodl projevit dobrou vůli, jelikož ji byla schopná projevit i ona.

Přešel jsem do kuchyně a otevřel dveře lednice, kde bylo jídla jak pro armádu spásy.

„Co tam hledáš?“ chtěl vědět Emmett. Posadil se na linku, která vypadala celkem kvalitně, tudíž jsem ho hned nepeskoval, aby z ní slezl, protože hrozí sesuv nábytku.

„V lednici? Třeba jídlo,“ odvětil jsem. Na hloupou otázku, hloupá odpověď.

„To mi došlo. Dovol, abych to tedy specifikoval. Co hledáš v lednici, upíre?“ Proč má, sakra, dva druhy tuňáka? Co z toho má? Jeden v rajčatové omáčce a druhý ve vlastní šťávě… Divné.

„Udělám své snoubence svačinu,“ oznámil jsem hrdě. Budu dělat svačinu… Hmmm.

„Nalij jí do toho Jar!“ navrhnul nadšeně. Zvednul jsem k němu vražedný pohled a on se zarazil. „Jasně. Chápu. Snoubenkám se Jar do svačiny nelije,“ zamumlal. Vážně ji neměl rád, a to protože ona neměla ráda jeho. Nelíbilo se mu to, protože byl zvyklý, že když ho dotyčná osoba poznala, zamilovala si ho. Alice a Emmett si prostě připadají k pomilování.

„Takže… Toustový chléb,“ šeptl jsem a položil dva, předem nakrájené, krajíce.

„Hele, tady má arašídové máslo,“ upozornil mě můj ne zrovna vhodný pomocník Emmett. Ale který upír byl jako pomocník k vaření dobrý? Esmé. A ta se taky tolikrát sekla, že ani tam bych si nebyl jistý. V životě jsem ještě sendvič nedělal. Jen čaj… Jednou.

„Myslíš, že si do toho lidé dávají arašídové máslo i s tím tuňákem?“ Je to těžší, než to vypadá.

„Prosím tě, ti sežerou všechno. Byl jsi někdy v hypermarketu? Mají tam zabalené chobotnice s přísavkami, o kus dál neidentifikovatelné objekty v láku a hned za rohem pečivo. Buď v klidu. To půjde,“ slíbil a nabral pořádnou dávku lepivé, ořechové hmoty na nůž. Prásknul s ním do krajíce a protrhnul ho tak.

„Ježiši Kriste, máš nejvyvinutější hmat na světě a protrhneš chleba?“ zasyčel jsem.

„Bohužel. Chléb byl deflorován,“ utrousil pohřebním tónem.

„Já ti taky defloruju…“

„No, mně těžko. Ty bys měl hlavně deflorovat svoji snoubenku. Začíná mi být vás líto, a to je teda hodně špatné,“ zvážněl. Zavrčel jsem a sebral mu nůž z ruky. Potrhaný krajíc jsem namazal, zatímco Emmett lil šťávu z tuňáka na druhý.

„Proč to tím máčíš?“ utrhl jsem se na něj. Vypadalo to ještě hůř, než předtím.

„Protože to bylo v Přátelích. Monica vždycky krůtí sendvič Rossovi máčela šťávou z masa…“

„Vážně?“ divil jsem se. Jestli to dělala šéfkuchařka Monica…

„Ty mi nevěříš?“ urazil se a nasypal na krajíc už tuňáka samotného. Potom lítal kuchyní sem tam, jak přidával další ingredience. Kečup, koření na tacos, okurky, salát a banán. Nakrájel ho na kolečka a ty pak vyskládal na vrstvu kečupu a okurek. To se mi moc nezdálo. Nedůvěřivě jsem si jeho polovinu měřil, zatímco jsem se ještě pořád patlal s arašídovým máslem.

„Dej mi to už!“ přikázal a sebral mi můj podíl. Hotová manufaktura.

Přiklopil to k sobě a pečlivě zabalil do alobalu jako vánoční dárek.

„Hotovo. Jsme fakt super upíří frajeři. Umíme udělat lidský sendvič,“ pochválil se. Nastavil ruku a já mu o ni prásknul, a to doslova. Srážka dvou kamenů draka probudila z jeho spánku. Vyskočila z postele a běžela ke dveřím, aby zkontrolovala stav svého bytu.

„Co se to tu, kurva, děje?!“ zaječela. No, to mi chybělo. Stačil jsem za sekundu všechno dát zpět na své místo, takže jsme s Emmettem seděli na pohovce, my nic – my muzikanti. Můj projev dobré vůle byl bezpečně schovaný v prostorné kapse saka.

„Taky ti přeju dobré ráno, miláčku,“ šeptl jsem a vyskočil. Ta noc mě asi nějak poznamenala, protože jsem jí vtisknul polibek a usmál se na ni. Proboha, doufám, že nezačnu myslet ptákem, jak to chlapi rádi dělávají. Teď střílím do vlastních řad, ale po tom stoletém čtení myšlenek to musím uznat.

Bella stáhla obočí a našpulila prokrvené rty. Vypadala, že o něčem přemýšlí. Já vím, že to lidé dělávali často, ale u kopřivy mě to vždycky překvapilo. Byla speciální případ.

„Vidíte, jak vám to spolu jde, když se nehádáte,“ poznamenal Emmett. Připadal jsem mu náhle šťastný, když jsem držel Bellu kolem ramen. Cože? Fuj! Absolutně špatně! Jsem nešťastný! Hrozně trpím!

Odstoupil jsem od kopřivy a odkašlal si, aby se probudila ze svého zadumání.

„Tak co se tu dělo?“ chtěla vědět. Hm, to jsem si pomohl.

„Nic. Něco se ti zdálo,“ odpověděl jsem a přikyvoval.

„Říká pravdu. My jsme jen řešili tiše Vegas,“ přispěchal mi na pomoc Emmett. Další skvělý aspekt mého soužití s nimi – rozlučka se svobodou. Kopřiva si založila listy na stonku.

„Když už mluvíte o Vegas… Tobě někdo dovolil jet? Miláčku?“ dodala, aby mi oplatila můj pozdrav a upozornila mě, že teď, když jsme oba miláčkové, musím se ptát na její souhlas.

Já ale jet nechtěl, takže se mi to perfektně hodí.

„Já přece vím, že moje snoubenka je tolerantní a milá žena, která mi ráda dopřeje pár hodin zábavy a povyražení,“ zapředl jsem. Bylo jasné, že když rozhodnu o jejím souhlasu dřív, než ona sama, naštve se a já zůstanu doma. Jak smutné.

„A víš co? Máš pravdu,“ odvětila a já zůstal čumět. „Ale já to vymyslím ještě dokonalejší. Pojedeme totiž spolu. Užijeme si Las Vegas, a pak se, lásko, vezmeme a budeme žít spolu šťastně až do smrti. Hm… Tak tě miluju,“ špitla, ukázala zuby a stoupla si na špičky, aby mě políbila, ale žádné tření rtů se nekonalo. Šla na to tvrdě a vypadalo to, že pořádně přemýšlela o své technice, protože to bylo mnohem, mnohem lepší. Až moc dobré. Zůstal jsem jako praštěný palicí civět do jejího obličeje, když se ode mě se samolibým úšklebkem odtrhla. Prošla kolem mě a přitom mě plácla po zadku. Trhlo to se mnou a vykulil jsem oči ještě víc.

Podíval jsem se na Emmetta, který souhlasně přikyvoval.

„Myslím, že mám na vás pozitivní vliv.“

Na imigrační jsme byli objednaní na sedmou. Nechal jsem přistavit auto, abychom se dopravili do North Side. Málem jsme to kvůli ní nestihli, protože si zrovna dnes chtěla natočit vlasy. A nakonec přišla ještě tvrdší překážka – hromadná nehoda v centru. Tvořily se kilometrové kolony a my byli v hajzlu.

„Musíme metrem,“ rozhodnul jsem, když jsem zjistil stav odklízení trosek z křižovatky v mysli policisty. Bella se na mě podívala, jako kdybych jí oznámil, že se hodlám stát gigolem.

„Řekl si metrem?“ optala se zhnuseně.

„Slyšíš správně,“ přitakal jsem. Nečekal jsem a vystoupil z auta.

„Počkej, počkej!“ volala na mě vyděšeně. Na jehličkách utíkala přes silnici, s rukou zvednutou, jak měla na lokti zavěšenou kabelku. Vypadala dost komicky.

„Co je?“ štěkl jsem, protože to bude zase něco nepochybně úžasného, podtrhující její vlastní výjimečnost.

„Metrem jezdí spousta pochybných existencí!“ osvětlovala mi se strachem. Natáhl jsem k ní ruku a vzal ji kolem pasu. Aspoň, že nezačala blekotat o tom, že ona metrem jezdit nemůže, protože je na to moc křehká a bohatá.

„Neboj se. Když jsi se mnou, nic se ti nestane.“ Leda, že bych ji zabil sám.

„A co jim uděláš? Rozcucháš je?“ odfrkla si. Protáhnul jsem obličej, když sprostě zpochybňovala moje schopnosti. Kdyby jen věděla… A jednou se to dozví, ale až někdy… No, nevím kdy, ale zatím mě to vůbec netrápilo, že to neví. Rozhodně jsem kvůli tomu neměl výčitky svědomí. Jen ať si v tom vymáchá stonek.

Koupil jsem lístky a potom je cvaknul u přepážky. Odstrčila mě od sebe.

„Já tím dokážu projít sama!“ štěkla, když jsem jí železnou tyč podržel. Pustil jsem ji a ona třískla.

„Tak si na…“ Ne, neřeknu ženě, ať si nasere. Na to nemám. S nevrlým vrčením jsem kráčel do podzemí a ji tam nechal. Šířil jsem strach. Lidé mi ustupovali z cesty.

„Edwarde!“ křičela zase za mnou. Teď jí jsem dobrý. Nevšímal jsem si toho ječáku a pokračoval k zastávce za myšlenkami, které směřovaly taky na North Side. „Edwarde Cullene!“ Nejspíš si myslí, že když přidá i moje příjmení, bude to působit víc autoritativně. Zastavil jsem se až na rozsáhlém nástupišti v davu. „Cullen jeden debilní,“ špitla si pod nos, když zahlédla moje vlasy, a začala se ke mně prodírat. Protočil jsem oči, no, hned mě to přešlo, protože přijelo metro a lidé instinktivně ustupovali a naráželi tak do mého těla. Ještě, že jsem byl ráno na lovu, protože kolem mě bylo tolik krve, až bych brečel.

Chytila se pevně mojí ruky a celá se třásla. Dokonce měla orosené čelo.

„Ty máš klaustrofobii,“ konstatoval jsem překvapeně. Ona mi to prostě nemůže říct rovnou. Přece nepřizná, že i plevel má slabost a jde se ho zbavit.

„Mírnou… Nastup. Už to vydržím, když si mě sem dotáhnul,“ zamumlala a táhla mě ke dveřím, co se s cinkáním otevřely. Nevěděl jsem, jestli mi je jí aspoň trochu líto, anebo se jí budu smát do obličeje.

Metro bylo, samozřejmě, v dopravní špičce narvané. Bella se chytila tyče, co vedla u stropu, a já si stoupnul za ni, abych jí zajistil stabilitu a studený vzduch, co jsem jí dýchal na krk. Takže mi jí je asi líto… Proč já se vždycky nechám oklamat slzami a jejím strachem?

Asi se jí udělalo dobře, protože už po pěti minutách prskala na všechno okolo.

„Už mám odkrvenou ruku,“ stěžovala si a neklidně si protahovala prsty, kterými tyč obepínala.

„Věř mi, že tam máš pořád krve víc, než dost.“

Bella

„Věděla si, že v North Side žije velká řada švédských imigrantů?“ nadhodil Edward po opravdu náročné cestě metrem, ke které mě přinutil.

„Nech si ty pitomé poznámky,“ sykla jsem na něj v čekárně na úřadě. Asi se nudil a na to já nemám náladu. Tyhle jeho komentáře k mé rase mě vytáčely.

„Já to nemyslel zle. Normálně jsem se tě na to zeptal!“ prsknul nazpátek. To určitě.

„Jestli se umíš normálně ptát, tak taky můžeš normálně mlčet!“

„Dneska ráno to bylo ještě – na naše poměry – klidné. Musíš to zase ničit?“ Já ničím? Co já ničím? To on mě narval do metra. Navíc v mém bytě prováděli se svým příšerným bratrem nějaké nepravosti. Já tu ránu moc dobře slyšela. Jen zatím nevím, co rozflákali.

„Nic neničím!“

„Ale ničíš! Jsi neomalená a nevděčná…“ Nastavila jsem mu dlaň před obličej, aby mlčel. Stáhnul mi ji a vypadal, že asi vybuchne. „Jasně jsem ti řekl, ať se tohle odnaučíš!“ zavrčel mi do ksichtu. Naše nosy byly od sebe pět centimetrů.

„Nebo co?“

„Nebo ti tu ruku urvu!“

„Nevyhrožuj mi fyzickým násilím!“

„Jen zastřihnu listy!“

„V tom případě – až budeš spát, taky budu zastřihávat. Ty tvoje směšné pačesy…“

„Pan Edward Cullen a slečna Bella Ölandová,“ ozvalo se z repráků v rohu čekárny. Vzdálili jsme se od sebe a vstali. „Neposer to,“ špitla jsem mu, než jsem vzala za kliku.

„Já? To ty to neposer,“ zasyčel. Už jsem mu nemohla náležitě oponovat, protože dveře byly otevřené. Hodila jsem po něm ještě ksicht rozparovače a potom otočila o tři sta šedesát stupňů.

„Dobrý den, pane Clausi,“ pozdravila jsem mile a natáhla k němu ruku. Potřásl mi s ní. Ten chlap vypadal dost nepříjemně a svérázně, i když první zdání budilo dojem dosluhujícího dědy. Bílé vlasy a fousy vzaly za své. Edward si s ním taky potřásl rukou a všichni jsme se posadili.

„Takže, slečno Ölandová, než začneme s ověřením, stručně řečeno, pravosti vašeho vztahu s přítomným panem Cullenem, musím se vás zeptat hned na začátku na jistou záležitost. A to, že se mi doneslo, že vás chtěli ve vaší firmě bez zelené karty nahradit, tudíž byste přišla i o místo šéfredaktorky prestižního časopisu. Není tedy váš nadcházející sňatek s panem Cullenem pouze pokus o to si toto místo udržet?“ zeptal se mě přímo hlubokým hlasem. Heuréka, stařičký.

„Ne,“ zakroutila jsem vážně hlavou. Podívala jsem se na Edwarda a pořád tou hlavou kroutila. Stáhla jsem si jeho ruku do klína, abych tomu dodala váhu. Nervózně jsem si hrála s jeho ledovými prsty. „Já Edwarda miluju. Sňatek je pouze výplod mojí lásky k němu.“ Debilnější formulace mě už nenapadla. Správně! Pěkně, nechutně, limonádově… Jsme mladí a zamilovaní.

Claus pozdvihl obočí. Moc nadšeně nevypadal, když si něco spisoval do nějakého notýsku. To jsme u psychologa?

Snažila jsem se nahlédnout do těch jeho cárů papírů, ale zvednul ke mně pohled. Zapadla jsem zase zpátky zadkem do židle.

„Nyní si promluvím s každým zvlášť. Nejprve s panem Cullenem,“ oznámil. To se mi moc nelíbilo, ale měla jsem smůlu. Zvedla jsem se a odkráčela pryč. Chtěla jsem hodit významný pohled na Edwarda, ale zíral na Clause. Jestli to posere, zabiju ho. Ale nejdřív mu ostříhám ty vlasy.

Čekala jsem celkem snesitelnou hodinu, protože jsem posílala příkazy Chilli na PDA. Včetně mého oběda. Zrovna když jsem psala, že chci dvojitou Coca-Colu, Edward vyšel z kanceláře. Vystřelila jsem ze židle a čekala jsem na nějaký signál nebo dokonce vyprávění, ale nechal otevřené dokořán a já musela hned jít.

Znovu jsem se posadila na křeslo smrti a zkřížila nohy v kotnících.

„Nyní vám, slečno Ölandová, položím pár otázek, týkajících se pana Cullena. On mi už své odpovědi sdělil a tudíž je vy teď musíte potvrdit svými vlastními. Samozřejmě je nemusíte přesně formulovat, ale v závěru by se měly shodovat.“ Věděli jsme, že ten dotazník přijde, ale jaksi jsme měli moc práce s hádáním.

„Dobře,“ řekla jsem ještě s tím, že to prostě nějak zvládnu.

„Kde jste se s panem Cullenem poznali?“ Há! To vím. Na to se nedá zapomenout.

„Na letišti.“

„Byli jste si hned sympatičtí?“ Edward určitě řekl, že ne.

„Vůbec.“

„Jak dlouho spolu bydlíte?“ Týden.

„Půl roku.“ Přece jsme se domlouvali na šesti měsících! Myslím.

Následovaly zákeřné otázky týkající se jeho rodiny. Občas jsem si pěkně vymýšlela, protože jsem si to všechno nepamatovala. No, a potom přišly na řadu hloubkové otázky. A to teda už nebyla legrace.

„Ohodnoťte váš sexuální život známkou od jedné do deseti.“ Vyvalila jsem na něj oči. Na to se může ptát? No, očividně ano… Ono by mi to zase tolik nevadilo, kdybych měla co hodnotit.

„Na to musím odpově…“ Jezdila jsem očima po místnosti, jak jsem byla nervózní, a až teď si všimla malé cedulky s Clausovým celým jménem. „Santo Clausi,“ zašeptala jsem, vykolejená.

„Prosím?“ optal se. Vytrhl mě tím z transu. Podívala jsem se na Santa Clause a tváře se mi nafoukly, jak jsem se snažila udržet smích. Dala jsem si ruku před ústa a vyprskla do dlaně. Zakryla jsem to odkašláváním.

„Chtěla jsem říct – pět.“ Pětka je přece střed a střed je zlato. Jenže co si asi vymyslel Edward? No, ten si určitě ještě stěžoval, takže řekl nejspíš ještě míň. „Teda… Vlastně tři,“ opravila jsem se ještě s chichotáním, protože ta cedulka se Santou byla jako magnet.

„Na které straně postele spíte vy?“ No, tak tohle bylo ještě horší. Padesátiprocentní šance, že to pokašlu. No, dneska v noci spal na pravé, tak budu doufat, že měl dostatek logického uvažování.

„Levá.“ Nakonec dotazy na oblíbené jídlo a podobné blbosti. Naflákala jsem tam od oka odpovědi a poté se Santa Claus sklonil k mikrofonu, aby zavolal Edwarda dovnitř.

Edward vstoupil a sedl si ke mně. Věnoval mi nic neříkající pohled.

„No, vaše odpovědi se často rozcházejí, což ale může znamenat, že se nesnažíte oklamat úřady, protože spousta takzvaných falešných párů se nám tu prezentuje jako dokonale šťastní. Ale který pár ve skutečnosti nemá problémy? Tudíž váš sňatek schvaluji. Dva roky k vám bude docházet proškolený pracovník, abychom vaše soužití sledovali a hodnotili. Jinak vám, pokud lžete a váš sňatek je pouze kamufláž, pane Cullene, hrozí pět let vězení a vám, slečno Ölandová, vyhoštění ze země a zákaz vstupu byť jen palce u nohy na půdu Spojených států amerických.“

„Tak to máme za sebou,“ oddechla jsem si venku. Už zase sněžilo. A já mám ty jehly. Kdybych věděla, že se budu muset trmácet přes půlku města, vezmu si aspoň kozačky. Teď mi byla akorát příšerná zima a klouzalo to.

„Jakou známku jsi dala našemu sexuálnímu životu?“ zeptal se Edward, zatímco jsem se snažila chytit taxík.

„Trojku. Ty?“ Chytil se za hlavu v zoufalém gestu.

„Desítku.“

„Cože? Vždyť žádný sexuální život nemáme! Co jsi jako hodnotil desítkou?“

„Jo, a ta tvoje trojka je za to líbání v noci? Co jsi hodnotila ty? Navíc mi přišlo zcela logické říct deset, protože tě znám. Jsi maximalistka, když jde o tebe. Kromě toho si mu dodávala argumenty k tomu, proč nám vyslovit nedůvěru hned od začátku. Pokaždé, když si něco řekla, tak to bylo jen v první osobě. Já, já, já a jen tvoje láska. Máme být celkem čerstvě zamilovaní a všechno tedy vztahovat do množného čísla,“ vysvětloval mi. Jak to věděl? Třeba to na Santu tak nepůsobilo… Ale když to teď tak řekl, tak měl nejspíš pravdu.

„Hm,“ zamručela jsem neutrálně. Konečně mi zastavil taxík – byl si čas dát sbohem. Celkem mi bude ten jeho pěkný ksicht chybět. „Tak se měj,“ pokusila jsem se vlídnost. Přece jenom jsem to nakonec kazila jen já. Připadala jsem si jako idiot. Což on vědět ale nemusí.

„Počkej, tohle je pro tebe,“ zastavil mě, když jsem otvírala dveře a chtěla nasednout. Chytila jsem se okraje dveří a natáhla se pro to, co mi podával.

„Co to je?“ hlesla jsem nedůvěřivě. Bylo to měkké a studené. Ještě aby Edward něco zahřál. Kromě mého klína v noci. A to je další věc, kterou rozhodně vědět nepotřebuje.

„Sendvič. Udělal jsem ho. Tedy, Emmett se mi snažil pomoct…“ Zatvářila jsem se zděšeně. „Neboj! Chtěl ti do toho nalít Jar, ale hlídal jsem ho. Je tuňákový,“ dodal. Trochu mě to uklidnilo, i když teda nevím proč, protože to, že ho hlídal on, neznamená zrovna záruku bezpečí. Nenáviděl mě a říkal mi kopřiva!

„Určitě mě to nezabije?“

„Bello, přísahám na svoji vlastní smrt, že to bude dobré. Teda stravitelné. Já moc vařit neumím. Ani dělat sendviče.“ Roztomilé, jak u toho zamrkal těmi dlouhými řasami. Nechala jsem se obměkčit.

„Dobře. A na svoji vlastní smrt nepřísahej. To není dobré. Teď tě může přejet auto…“

„Anebo na mě spadne meteorit. Možnosti jsou nekonečné. Věř mi, že vím, na co můžu přísahat…“

„Fajn,“ utnula jsem ho. Přikývnul a obrátil se s tím, že odkráčí. „Edwarde!“ křikla jsem ještě po něm. Otočil se. Naznačila jsem mu rukou, ať jde blíž. Moc nadšeně nevypadal, no, poslechnul. Přitáhla jsem si ho a dala mu pusu na rozloučenou. Přiznávám, že s ním to bylo vážně, ale vážně skvělé. Stejně jsme se museli sbližovat…

V práci jsem si vybalila ten sendvič. Ještě, že byly skoro Vánoce – první pozitivní věc na nich, a to, že uchovaly moje potraviny chlazené. No, i když ono bylo v Edwardově kapse, takže by to i tak zůstalo v chladu. Musím ho konečně dokopat taky do té nemocnice.

„Vy dnes nechcete svůj sendvič?“ zeptala se mě Chilli. Držela ho v ruce a vypadala značně zklamaně, když jsem si vytáhla ten od Edwarda.

„Ne, Chilli. Můj snoubenec mi udělal domácí a z lásky,“ vytahovala jsem se. Zakousla jsem se v euforii do předmětu doličného a jakmile jsem to začala rozmělňovat, zvednul se mi žaludek. Dala jsem si ruku přes pusu, že to prostě spolknu, ale to nešlo. Vyvrhla jsem to do koše pod stolem a nalila do sebe Colu, abych zahnala tu pachuť. Jestli tohle udělal schválně, utrhnu mu koule. A taky mu ostříhám ty vlasy. „Tak mi zase dejte, Chilli, ten druhý,“ požádala jsem ji a ona mi ho položila na stůl.

„Jsem Chiko.“

„Můžete jít, Chilli. A mimochodem, na tu obálku nechci žádnou těhotnou herečku! To nevíte, že Drew Barrymore je v očekávání? Ještě jednou navrhne někdo z mých podřízených takovou kravinu a poletí ven dřív, než stačí říct famfrpál. To se budu muset dát nakonec na titulku sama,“ dodala jsem podrážděně.

„No, vy jste toho schopná,“ zamumlala si pod nos.

„Prosím?“ vyštěkla jsem a zvedla k ní oči.

„Nic. Jdu jim to oznámit.“ Abych si všechno zařizovala sama. Všichni jsou neschopní… A to musím ještě dneska letět na noc do pitomého Vegas. No, musím. Ještě by se tam Edward spustil s nějakou štětkou a vzal by si ji, až by měl v krvi tři promile.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zelená karta - 9. kapitola: