Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zelenoočka - prolog + 1. kapitola

17.06.2010 (16:30) • LLilith • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5746×

Prolog

Ahoj, zelenoočko,

mám špatnou zprávu. Ve Volteře již vědí o mém výzkumu. Musím zmizet a ty taky. Je mi líto, že tě musím zanechat tvému osudu a nemůžu ti nijak pomoci. Vše, co jsem dělal, bylo pro tvoji ochranu. Prosím, nezlob se na mě.

Posílám ti poslední aktualizaci svého výzkumu, snad ti to aspoň trochu pomůže.

Jakmile si tohle přečteš, smaž všechny zprávy, zruš mail. Znič počítače i dům, požár by měl stačit.

Nikdy se mě nesnaž kontaktovat. Na ulici mě neoslovuj. Já se s tebou už nikdy nespojím,  jakékoli moje pokusy ignoruj. Považuj mě za mrtvého, tím stejně nakonec budu.

Vyber všechny peníze z účtu, nebudu je potřebovat. To jediné ti mohu zanechat.

Lituji, že spolu nemůžeme strávit víc času. Vždy jsi mi byla dcerou, kterou jsem nemohl mít.

Opatruj se.

XXX

Se slzami v očích jsem udělala, co po mě chtěl. Peníze jsem měla v tašce stejně jako DVD s jeho výzkumem. Seděla jsem na letišti a čekala na letadlo do Seattlu. Právě tam jsem měla začít svůj nový život.

Letadlo právě přistavili k nástupu. Utřela jsem si poslední slzy a vydala se na cestu.

1. kapitola - Nový domov

Zařídila jsem, aby mě „adoptoval“ jeden chlápek z Forks. Docela nedávno mu zemřela bývalá manželka. Měli spolu dítě, dceru, ale tu už hodně dlouho neviděl. Bude snadné namluvit mu, že jsem to já a on je mým jediným žijícím příbuzným. O jeho skutečnou dceru se stará přítel její matky, adoptoval ji už dávno.

Čekal na mě na letišti. Jmenuje se Charlie Swan. Teď je ze mě Isabella Swanová, jeho dcera, zdrcená smrtí své milované matky. Pohřeb byl před dvěma týdny. Ani nemusím moc předstírat. Až na to, že já oplakávám svého otce. Od jeho smrti uběhlo teprve pět dní.

Charlieho jsem našla snadno; v rukou svíral cedulku s mým jménem. Přišla jsem k němu a podala mu ruku.

„Ahoj, tati,“ řekla jsem.

„Ahoj, Bello. Hodně jsi vyrostla. Půjdeme vyzvednout tvé tašky, domů je to ještě daleko, tak ať tam jsme do večera,“ řekl mi při potřesení rukou. Když ji pustil, ještě chvíli nervózně postával a pak mě objal. „Je mi to líto.“

Vyzvedli jsme moje tři tašky a odešli k autu. Charlie je ředitel policie, proto jezdí služebním vozem. Cesta do Forks nám zabrala dvě hodiny. Ani jeden nemluvil. Sledovala jsem okolí a po chvíli usnula.

Probudila jsem se hned, jak jsme zastavili. Vystoupila jsem z auta a podívala se na svůj nový domov. Byl tvořen malým dvoupatrovým domkem, před kterým byl obyčejný trávník a za ním les. Vzala jsem část mých zavazadel a šla dovnitř. Svůj pokoj jsem našla rychle – po schodech nahoru a doprava.

Za světlými dveřmi se skrývala malá místnost s postelí, skříní, stolem a židlí. Podlaha byla z tmavých parket, uprostřed pokoje ležel oranžový koberec. Jinak nic, ale to mi zas tak nevadí. Postel byla povlečená. Na zadní straně dveří viselo velké zrcadlo. Byl to takový bonus. Podívala jsem se na sebe.

První, co mě (a každého jiného) upoutá na mém vzhledu, je nedostatek barev. Mám hodně světlou pokožku a vlasy bílé jako čerstvě napadaný sníh, dlouhé do půl zad. V podstatě vypadám jako albín, jen oči nemám červené. Na těch se „příroda“ vyřádila – byly zelené a kolem zorniček přecházely do zlatavé barvy. Jinak jsem byla hubená, ale ne vyhublá a docela malá. A většina lidí by o mě řekla, že jsem moc hezká. Ne že bych si na tom zakládala.

Tašky jsem nechala vedle stolu a šla se dolů najíst. Vybalím je zítra, bude sobota, stejně bych neměla co dělat a navíc se už začalo stmívat.

Charlie na dnešek objednal nějaké jídlo, ani nevím, co to bylo. Po večeři jsem se osprchovala a šla spát.

Ráno Charlie odjel na ryby. Je to takový typický samotář – málo mluví, hledí si svého a rybaří. Ale ani jedno mi nevadí, zatím mám klid na své myšlenky.

Po vybalení všech věcí a pečlivém uschování peněz jsem si prošla dům a pak i město. V domě nebylo nic překvapivého ani nepatřičného, ale město se mi líbilo, hlavně kvůli přítomnosti lesa. Od našeho domu vedla pěšina ke škole, byla to taková zkratka. Rozhodla jsem se, že budu chodit pěšky, auta moc ráda nemám a nevím, jak bych dopadla u Charlieho, kdybych chtěla motorku.

Den mi uběhl docela rychle. Večer jsme se dohodli, že zítra zajedeme do Port Angeles koupit několik maličkostí, bez kterých bych se ve škole neobešla.

Včera jsem Charlieho dlouho přemlouvala, že auto nepotřebuji. Nakonec ustoupil, ale vypadal zklamaně. Po rychlé snídani jsem vyšla z domu s batohem na zádech a lesní cestou mířila ke škole. Byla jsem tam za čtvrt hodiny. Auto jsem nechtěla hlavně proto, že cesta přes celé město by trvala dvakrát tak dlouho.

Cesta ústila na školní parkoviště. Protože bylo relativně brzo, stálo tam jenom pár aut. Přešla jsem ho a zamířila do kanceláře pro rozvrh. Plánek i rozvrh jsem za chvíli znala zpaměti. Za pět minut začínala první hodina, tak jsem se vydala kolem parkoviště ke správné budově.

Po pár metrech jsem zastavila a rozhlédla se kolem sebe. Ucítila jsem zvláštní pach. Před chvílí tudy prošel upír. A nebyl sám.

Ale rozhlížení se mi stalo osudným. Ve vteřině u mě stál nějaký kluk, představoval se mi a ptal se, jestli nechci dovést na první hodinu, když jsem tady nová. Než jsem stihla zareagovat, chytil mě za loket a táhl s sebou.