Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zhroucená - 2. kapitola

15.05.2012 (16:30) • KikiCallen • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1320×

Strávila jsem celý večer u sebe v pokoji a nevnímala čas. Až když bylo už dost dlouho venku tma, seběhla jsem do Charlieho ložnice a ujistila jsem se, že Charlie spí. Pak sem seběhla k telefonu a vytočila číslo na Billyho. Musela jsem mu říct, že je Charlie na dně a že se něco děje s Jakem. A také jsem mu musela oznámit, že je moje maminka mrtvá.

„Halo?“ zeptal se Jacobův hlas.

„Potřebuju mluvit s Billym, Jaku,“ řekla jsem pevně. Na rozhovor s Jakem jsem ještě nebyla připravená.

„Co mu chceš?“ Jakův hlas mi připadal nepříjemný.

„Potřebuju s ním mluvit. Charlie je na dně. Moje mamka umřela,“ zašeptala jsem. Proč bych se měla rozrušovat pár nepříjemnými Jakovými slovy? Byl můj kluk a nejlepší kamarád. Tohle je vážné. Musím mu to říct a potřebuju od něho pomoc to překonat.

„Vyřídím mu to,“ zabručel Jake. „Ještě něco?“

„Jo. Chci mluvit s tebou,“ rozhodla jsem se.

„O čem?“

„O dnešku. Co to mělo znamenat?“

„Co?"

„Koukal si na Margaret a pak si na mě byl hnusný!“

„To se nemůžu podívat na žádnou jinou holku?“

„Můžeš, ale...“

„Tak vidíš. A nebyl jsem na tebe hnusnej,“ povzdechl si.

„Takže je všechno v pořádku?“ zeptala jsem se.

„Jo.“

„Tak jo. Zítra přijedu,“ usmála jsem se.

„Ne, nejezdi.“

„Proč ne?“ zeptala jsem se zoufale.

„Prostě zítra sem nejezdi. Ahoj.“

Zírala jsem na sluchátko dlouhou dobu poté, co to Jake típl. Co se s ním děje? Neměla jsem však čas ani náladu to zkoumat. Místo toho jsem šla do svého pokoje a dovolila svým emocím, aby se vyplavily na vrch. Až po dlouhém a vytrvalém pláči jsem se konečně propadla do bezesného spánku.

Plížila jsem se dolů po schodech a přála jsem si, abych byla neviditelná. Dneska bylo pondělí, ale já na školu neměla ani pomyšlení. Dneska tam nejdu, tečka.

Charlie mě musel slyšet přicházet, ale nevzhlédl. Seděl u stolu, hlavu v dlaních a odmítal se pohnout. Mlčky jsem si nalila sklenici vody, ale nenapila jsem se. Charlieho stesk mi připomněl skutečnost. Ne, že bych na ni zapomněla, jen jsem doufala, že všechno se časem vyřeší. Ale pohled na Charliho tuhle moji teorii naprosto vyvracel.

Charlie se ani nehnul. Jen seděl. Neměl v očích slzy, ale ani jakoukoliv jinou emoci. Byl prázdný. Já ne. Seděla jsem tam s Charliem a vzpomínala na to, jak mě mamka objímala, jak mě lovila z rybníka, když jsem tam náhodou spadla, jak mi potom udělala čaj, jak byla šťastná, když hrála na klavír falešné melodie...

Postupem mých vzpomínek se mi do očí tlačily slzy, které stále nabíraly na intenzitě. Už ji nikdy neuvidím, už ji nikdy neuslyším hrát, už mě nikdy neobejme, už mě nikdy nevyloví z rybníka... A ani Edward. Po té myšlence jsem hlasitě zavřískala. Ta díra v hrudi, na kterou jsem skoro zapoměla, jejíž okraje Jacob zalepoval, se zase otevřela. A já mezitím zapomněla, jak byla velká. Možná se zvětšila, možná že okraje jsou ostřejší, nebo...

Popadla jsem Charliho za ruku a rychle ho vytáhla do stoje. Byl těžký, ale povedlo se.

„Co to děláš?“ zeptal se Charlie šeptem.

„Vezu nás do La Push.“

„Bi-lly,“ zakoktal, mezitím co já jsem ho vlekla do náklaďáčku. Posadila jsem se na místo řidiče a největší rychlostí, jakou můj náklaďáček zvládnul, jsem vyjela do La Push. Nevnímala jsem počasí. Nevnímala jsem auta, lidi, lesy, zvířata, silnici, město... Nevnímala jsem nic.

„Renné, Renné, Ren-né! Renné, Re-nné, Renné, Re-nné...“ vzdychal Charlie. 

Pro mě zde byla volba mezi bolestí a otupělostí. A já jsem si jako slaboch zvolila otupělost po tom, co jsem zjistila, jak ta díra bolí. Dívala jsem se z okna, anichž bych věděla, co vidím, poslouchala jsem Charlieho, anichž bych slyšela, co říká, dívala jsem se za jízdy vlkovi do očí, anichž bych si to uvědomila.

Ležela jsem v posteli. Uběhl přesně jeden den od toho, co jsem se dozvěděla, že je má mamka mrtvá, co jsem se zhroutila, co jsem slíbila Jacovi, že za ním nepojedu. Ten slib jsem porušila, ale výsledek byl stejný.

Billy a Emili se starali celý den o Charliho a mě poslali ven za Jakem. Šla jsem na pláž, anichž bych vnímala, co dělám, a čekala jsem, anichž bych věděla na co. Několik hodin jsem proseděla na pláži a pak jsem se odebrala zpátky k Billyho domu.

Když jsem vešla do domu, Jake se rozvaloval na pohovce a koukal na televizi. Vedle něj seděla Margared. Christian nebyl nikde.

„Řekl jsem ti, abys sem nejezdila,“ zamručel Jacob.

„Jsem tu kvůli Charliemu.“

„Charlie by sem dojel sám,“ řekl zhnuseně. Já jsem ho ale už neposlouchala. Šla jsem za Charliem, abychom mohli jet domů.

„Bello?“ zeptal se Billy. Mlčky jsem se k němu otočila. „Zítra půjdeš do školy, ano?“

„Dobře,“ souhlasila jsem.

Když teď o tom přemýšlím, musím si s Jakem promluvit. Tohle není jeho normální chování. Tohle je chování někoho jiného, ale ne mého Jacoba. Chtěla jsem hned nasednout do auta a jet za ním, ale uvědomila jsem si, že jsem dala Billymu slib, že zítra půjdu do školy. A tak jsem jen mlčky ležela a nic nevnímala.

Doufám, že se vám to líbilo, a jsem ráda za každý komentář a kritiku, kterou tady necháte. :D 

Autor: KikiCallen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zhroucená - 2. kapitola: