Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zhroucená - 3. kapitola

06.06.2012 (19:15) • KikiCallen • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1421×

Čas jsem vnímala rozmazaně. Ráno jsem vstala, poslala Charlieho do práce, šla jsem do školy a po škole jsem jela domů. A teď sedím ve svém náklaďáčku a jedu za Jakem.

Zastavila jsem se před Billyho domem. Nevěděla jsem, co mám dělat. Jake se minule vyjádřil dost jasně, že mě tady nechce. A já jsem měla náladu všeho nechat. Vybrat si nicotu místo bolesti. Ale chtěla jsem být silná. Kvůli Charliemu, kvůli sobě. Kvůli mé mámě. Takhle by to nechtěla.

Bylo mi jasné, že jediný člověk, který zmírní bolest, je Jake. Ale jak si s ním mám promluvit, když se sotva držím?

Tak jsem se opřela do sedačky, zavřela oči a čekala. Po dvou hodinách jsem to vzdala. Už se stmívalo. Vešla jsem do Billyho domu. Jediný, kdo tam byl, byl Billy.

„Bello,“ kývl na mě s povzdychem. „Jake není doma.“

„A kde je?“

„Myslím, že si potřebujete dát na chvilku pauzu. Váš vztah je...“

„Kde je?“ přerušila jsem ho.

„Šel k Emily. Šel tam i s Margared,“ zdůraznil Billy její jméno.   

Jen jsem přikývla. Bylo mi jedno,  kdo tam bude. Musím mluvit s Jakem.  A to hned.

„Ahoj,“ pozdravila jsem Emily, která mi přišla otevřít dveře.

„Bello,“ povzdychla. „Co potřebuješ?“

„Jaka.“

Znovu povzdychla a začala kroutit hlavou.

„Musím s ním mluvit!“ křikla jsem. Už jsem měla dost toho, jak mi všichni říkají, ať něco nedělám.

„Tak pojď dál,“ řekla konejšivě.

Vešla jsem do vesele zařízené kuchyně. S mým příchodem zavládlo trapné ticho. Netušila jsem, co se tu děje. Bylo tady asi patnáct lidí – vlkodlaků a jejich partneři. Většina lidí měla na tváři omluvný výraz. Někteří zoufalí. A Leah – zrovna ta – se na mě dívala s jakýmsi pochopením a soucitem. Co mi to Jacob zatajil?

A pak do pokoje vešel on. A Margared držel za ruku. Připomněla jsem si, že nesmím žárlit. S Jakem jsme se vždycky vodili za ruku jen jako kamarádi. Potěšilo mě, že už nejsou nepřátelé.

„Bello?“ zeptala se překvapeně Margared a zmateně se podívala na Jaka.

„Pojď,“ řekl jí. „Půjdeme se projít.“

„Ne. Chci s tebou mluvit,“ trvala jsem na svém.

„Co je?“

„Poslední dobou se chováš divně. A jsi na mě hnusnej,“ přiznala jsem.

„Ty jsi jí to neřekl?“ vybuchla Leah.

„Co?“ zpozorněla jsem.

„Nepleť se do toho, Leah!“ zařval Jake.

„Co?“ opakovala jsem. „Co nevím?“

„Jacobe? Proč jsi jí to neřekl?“ zeptal se naštvaně Sam.

„To je moje věc, jasný?“ Jake už zuřil.

„Co jsi mi neřekl?“

„Jake se otiskl,“ vzdychla Leah a dívala se na mě očima plnýma pochopení. Ale nebylo mi to nic platné. Ihned jsem pochopila, že se neotiskl do mě. Ta vyvolená byla Margared. Jake byl jen další kluk, kterého jsem milovala a který mě opustil. Jake mě opustil!

A pak jsem se ponořila do tmy.

Probrala jsem se v nemocnici. U mého lůžka nikdo neseděl. A já si začala uvědomovat realitu.

Připadalo mi, jako bych se dusila. Nemohla jsem dýchat. Jako bych v těle neměla nic jiného, než bolest a zradu. Neměla jsem dost síly, abych se bránila bolestným myšlenkám, a tak jsem nechala vzpomínky, aby mě pohltily.

            Seděla jsem na židli v naší kuchyni a smála jsem se. Edward si ze mě právě utahoval kvůli mému jídlu. Jako by si na tu chvilku vyměnil roli s Emmettem. Byl bezstarostný a – jako vždycky – krásný. Mohla bych strávit celý svůj život tím, že ho budu obdivovat. Pohled na něho mě nikdy nenudil.

            Zaskočilo mi. Sotva jsem dokašlala, už jsem zase slyšela, jak se zase směje. Ale už neseděl na židli naproti mně, ale jeho hlas se ozýval někde kousek za mnou.

            „Nikdo z naší rodiny – od té doby, co se dali na zvěř – se nikdy nezakuckali,“ škádlil mě. Jen jsem s úsměvem zavrtěla hlavou. Byla jsem ráda, že má dobrou náladu. Nabrala jsem další sousto. Když mě najednou políbil. A mě znovu zaskočilo. Jakmile jsem si odkašlala, dala jsem se do smíchu. Měla jsem pocit, že na světě v tu chvíli, neexistuje nic smutného. Vše bylo veselé a rozzářené. A já byla nadmíru šťastná. 

Když vzpomínka odezněla, připadala jsem si slabá. Jaká holka omdlí jen kvůli tomu, že se s ní rozešel kluk. Styděla jsem se za to o to víc, když jsem věděla, že je Charlie na dně a nemůže si dělat starosti se mnou. A ihned mě nemocnice začala děsit.

Věděla jsem, že v nemocnici nepřemluvím žádného doktora, aby nevolal Charliemu. Ani mě tak rychle nepustí. Možná mě dokonce pošlou k psychologovi. O psychologa jsem stála. Potřebovala jsem se někomu svěřit a potřebovala jsem, aby mi někdo poradil. Ale věděla jsem, že mu nesmím nic říci. Nemůžu mu říct, že nejdřív mě opustil upír i se svojí rodinou, kterého jsem milovala. Nemohla jsem mu říci, že jsem se možná zamilovala do vlkodlaka, který se teď otiskl. A nejen to. Začal se ke mně chovat hnusně. Choval se ke mně stejně, jako předtím k Margared. Zatímco ke mně se nechoval nikdy tak mile, jako k ní.

Potřebovala jsem na vzduch. Potřebovala jsem cítit nával adrenalinu, abych nemohla myslet. Každá myšlenka a vzpomínka vedla k nim. K Edwardovi a k Jakovi. Vstala jsem z postele a spokojeně zjistila, že se mi jen trochu točí hlava. Ale to bylo normální. Měla jsem pokoj sama pro sebe. Byl bílý a sterilní. Jako všechno v nemocnici. Když jsem se koukla z okna, viděla jsem, že jsem v přízemí.

 Najednou jsem viděla, jak se dveře otevírají a dovnitř vchází ten nejhezčí doktor ze všech. Má na tváři úsměv a nedal se splést s nikým jiným. Nikdo nemohl být víc přívětivý, milý a hodný jako Carlisle.

 Uff. Párkrát jsem zamrkala a doktor zmizel. Jen další halucinace. Nemohla jsem dál zůstat na tomto místě. Až moc mi to připomínalo Carlislea. Už jsem se chtěla vydat ke dveřím, když jsem si uvědomila, že je tu okno. Byl to sice zoufalý čin, ale dveřmi by mě ven z nemocnice nepustili. A na přemýšlení nebyl čas. Kdykoliv sem někdo mohl přijít a poslat mě rovnou do blázince.

Přiskočila jsem k oknu a otevřela ho. Trochu to zaskřípalo a já jsem tudíž ještě zrychlila. Tolik jsem se snažila nedívat se ke dveřím, až jsem se pořádně nepodívala, kam skáču.

Když jsem se zvedala ze země, všimla jsem si, že pode mnou jsou kameny. To jsem si ale vybrala místo! Vtom jsem slyšela, jak se dveře pokoje otevírají. Sakra. Automaticky jsem se dala do běhu, ale po pár metrech jsem zakopla. Nedívala jsem se pod nohy a navíc mě zradil kotník. Ihned jsem se ovšem zvedla a běžela dál. Nebyl čas se ohlížet. Sotva jsem doklopýtala k silnici, uviděla jsem, jak z dálky míří auto. Sice stopování nesnáším, ale teď jsem neměla na výběr. Tolik aut tady nejezdilo.

Naštěstí auto zastavilo a já naskočila na sedadlo spolujezdce.

„Jedeš za Jakem?“ dotázal se milý hlas. Podívala jsem se na nositele toho hlasu a uvědomila jsem si, že to je obyvatel La Push. V těchto malých městech se sice neutají, kdo jsem, ale rozchod s Jakem se stal nedávno, takže o něm vědělo jen pár lidí. Jak já miluju velkoměsta!

„Jo,“ usmála jsem se na řidiče. Bylo lepší nechat ho, aby si myslel, že jedu za Jakem. Zbývala však otázka: Co budu dělat v La Push? Potřebuju rozptýlení. Adrenalin. 

Celou cestu jsem přemýšlela, jak se dostanu někam jinam. Peníze jsem u sebe neměla skoro žádné. A pak jsem si vzpomněla na motorku v Jakově garáži. To bude mé rozptýlení.

Jakmile mě ten řidič vysadil, utíkala jsem do lesa, kde byla garáž. Chtěla jsem se vyhnout Jakovi. Ale to se mi nepovedlo.

Jak seděl v garáži s Margared na klíně. Jakmile mě uviděl, zamračil se. Nelíbilo se mu, že mu kazím romantickou chvilku, o nic víc než mně. Ale co už.

„Přišla jsem si pro motorku,“ oznámila jsem mu to rázně.

„Vlastně, za chvilku si na nich vyjedeme s Margared,“ řekl suše.

„Je moje.“

„A neměla bys být náhodou v nemocnici?“ dotázal se. Trefil se do černého.

„Jo, měla,“ odpověděl si sám.

„Do toho ti nic není,“ upozornila jsem ho.

„Ale Charliemu ano,“ trpce se usmál a vytáhl mobil. „A v nemocnici si s tebou taky rádi promluví.“

„Chceš, abych zůstala ve Forks, nebo abych odjela kilometry odtud?“ zeptala jsem se ho.

Zarazil se. To ho nenapadlo. Ale oba jsme věděli, co z toho chce. Vlastně mě už nechce nikdy vidět.

„Tak si jeď!“ vykřikl.

Pokrčila jsem rameny a vedla motorku směrem k silnici. Dovolila jsem si jen jeden – poslední - pohled na Jaka. Seděl tam, měl v náruči Margared a po mně se ani nepodíval.

Nechala jsem slzy, aby mi volně tekly po obličeji, nasedla na motorku a odjela z La Push. Nevěděla jsem, kam jedu a bylo mi to jedno. Hlavně co nejdál od Forks, La Push, Jaka a vzpomínkám na Edwarda...

Doufám, že se Vám to líbilo a zanecháte nějaký komentář. V příští kapitole bude už trochu více akce. :D

Autor: KikiCallen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zhroucená - 3. kapitola: