Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žijí mezi námi - Kapitola 10.

11.07.2010 (14:45) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5215×

Kapitola 10.

Jen jsem vešel do domu a posadil se na pohovku, přišel ke mně Carlisle a hned spustil.

„Synu, mluvil jsem s Eleazarem a dozvěděl jsem se velice zajímavou věc. Před asi třiceti lety byl navštívit Ara ve Volteře. Zdržel se tam jen krátce, ale při jedné slavnosti potkal mladou upírku, o které mu jeho dar prozradil, že má více schopností. Ptal jsem se ho, jaké schopnosti to jsou. Dobře mě poslouchej,“ řekl Carlisle, zhluboka se nadechl a pokračoval. „Ta dívka má schopnost skrýt svoji upíří podstatu. Dokáže působit jako člověk, včetně lidského pachu. Umí také skrýt svůj pach úplně. Pokud se ona sama neprozradí, není šance ji odhalit. A to není vše.“ Posadil se vedle mě a podíval se mi do očí. „Ještě má podobnou schopnost jako ty nebo Aro. Dokáže přečíst mysl jak upíra, tak člověka. Eleazar si ale není jistý, jak to dělá. Zda jí stačí se na dotyčného jen soustředit jako tobě nebo se ho musí dotknout jako Aro.“

Sledoval jsem Carlislea a přehrával si znovu to, co mi právě pověděl.

„Hmm, to s tím pachem by sedělo na Isanne. S Alice jsme z ní necítili ani člověka ani upíra. A čtení myšlenek… Ale co ty její oči? Jsem si jistý, že měly tmavě hnědou barvu.“

„A co čočky? Pokud by se živila zvířecí krví, měla by medově zlaté oči. A kdyby si do nich dala nějaké tmavé čočky, mohl by být výsledný efekt tmavě hnědý,“ přemýšlel nahlas Carlisle.

„Možná. Řekni mi ale, proč by upírka, která žila ve Volteře, odešla, přestěhovala se do státu Washington, napsala knihu, která evidentně pojednává o naší rodině… Nechci být domýšlivý, ale myslím si, že je ten příběh hlavně o mně… Proč to všechno?" ptal jsem se Carlislea. „Vystupuje jako spisovatelka a jestli je pravda to, co si myslíme a vzhledem k tomu, že toho o nás tolik ví, tak to zřejmě bude pravda… Takže jestli je pravda to, že s námi chodí do školy, proč se skrývá? Dejme tomu, že Aro ví o tom, že napsala knihu a nic proti tomu nemá. Kdo tedy je? Studentka, která si hraje na spisovatelku? Nebo spisovatelka, která si hraje na studentku?“ ukončil jsem svůj proslov, protože už jsem se v tom začal ztrácet. Jednou věcí jsem si byl ale jistý. Kdyby s námi chodila do školy, rozhodně bych o tom věděl… poznal bych ji. Isanne byla nepřehlédnutelná.

„Řekl bych, že tohle všechno podstupuje kvůli tobě, Edwarde. Ty jsi klíč k tomu, kdo je ona,“ řekl Carlisle stále zamyšleně. Vykulil jsem na něj oči.

„Já jsem klíč? Jak to myslíš?“

„Vzpomeň si na to, co ti psala. Příběh v knize je vyjádřením jejích přání. Ona je Annabella, která chce svého Edrica. A všechno ukazuje na to, že tím, koho chce, myslí tebe, synu.“

„Carlisle, je ti jasné, že to zní poněkud zvláštně. Napadá mě… byla dřív studentkou, a až pak se z ní stala spisovatelka nebo prvně napsala knihu, a pak se vydala hledat svého Edrica?“

„Myslím, že ona Edrica nehledala. Jejím Edricem jsi byl od začátku ty. Nebylo by možné, že by jí o nás… o tobě pověděl sám Aro? Třeba tě chtěla poznat, možná chtěla poznat nás všechny, a tak se přestěhovala do Ameriky, začala chodit na stejnou školu jako ty, pozorovala tě, četla ti nějakým způsobem myšlenky, a pak o nás… o tobě napsala knihu. Příběh v knize je vyjádřením jejích přání. O čem je kniha? O lásce mezi Annabellou a Edricem,“ přesvědčoval mě Carlisle.

„Pokud by to bylo, jak říkáš, proč za mnou jednoduše nepřišla a neřekla, co chce?“

„To budeš muset zjistit. Nevím, proč je tak… tajemná,“ řekl. Třeba si ráda hraje. Dodal v myšlenkách. Seděl jsem a zíral před sebe.

„No nic, synu,“ řekl Carlisle a zvedl se. Ohlédl jsem se za ním a on se připojil k Esme.

„Jdeme na lov,“ oznámil mi a vzal ji za ruku. Esme mi ještě věnovala úsměv, a pak oba vyběhli ven. Zaposlouchal jsem se do zvuků domu a zjistil jsem, že jsem tu zůstal sám. Ostatní byli pravděpodobně také na lovu. Carlisle asi jen čekal, až se vrátím, aby mi mohl sdělit, co zjistil od Eleazara.

Zvedl jsem se a přesunul se do svého pokoje. Lehl jsem si na postel a přemýšlel jsem nad tím, co jsem se dozvěděl od Carlislea.

Co když měl ve všem pravdu a já jsem byl nedobrovolně obsazen do hlavní role v něčí podivné hře? Proč si se mnou tak hrála? Pokud by do mě byla opravdu zamilovaná, proč by podstupovala tohle všechno? Bavilo ji snad vodit mě za nos?

Isanne byla krásná, ale přesně jak řekla Alice po autogramiádě... působila hrozně chladně. Pronesla pár zdvořilostních frází, jako že mě ráda poznává, ale to bylo vše. Ani náznakem mi nedala najevo, že bych pro ni mohl znamenat něco víc, jak kdekterý jiný čtenář její knihy. To se ale nedalo říct v momentě, kdy mi psala vzkaz. Její slova byla hřejivá, plná lásky.

Dokázala číst nějakým způsobem myšlenky, takže musela vědět, že budu na každé její autogramiádě. Proto tam nepřišla? To mi ale nedávalo moc smysl. Určitě věděla, že ji stejně nepoznám, tak z jakého důvodu se ukázala až na té poslední?

Tím, že dokázala číst v mojí mysli, se také vysvětluje, jak mi mohla odpovědět na moji otázku, kterou jsem jí napsal do vzkazu, který ještě nečetla. No jasně, ve škole jsem měl toho vzkazu pro ni plnou hlavu. Stačilo jí zaměřit se na moje myšlenky a hned zjistila, co jsem se jí chystal napsat.

V hlavě se mi honilo tolik otázek, na které jsem neznal odpovědi. Byl jsem zmatený, naštvaný, ztrápený... a kdoví co ještě.

Musel jsem ji najít za každou cenu. Bylo mi ale jasné, že vzhledem k tomu, jakou měla schopnost, to nebude nic jednoduchého. 

***

Další den ve škole. Oči i mysl jsem měl otevřené, abych ji třeba nepropásl. Problém ale byl, že jsem se neměl pořádně čeho chytit. Klamala mě vzhledem, její pach jsem neznal… Ani na myšlenky jsem se nemohl spolehnout. Všem holkám se honila hlavou spousta věcí, ale žádná, která by mi prozradila, že ona je ta, kterou hledám.

Skončila poslední hodina a já jsem se vydal pomalým krokem ven ze třídy.

Byl jsem zamyšlený, takže jsem se jako již tradičně potkal u dveří ze školy s Isabellou. Málem jsme se srazili, ale na poslední chvíli jsem se jí vyhnul. Lekla se, vyjekla a upustila svoje věci na zem.

„Ahoj, Isabello. Už se to stává skoro tradicí, že do sebe stále narážíme, nezdá se ti?“ řekl jsem a sklonil se, abych jí pomohl sesbírat učebnice a sešity.

„Promiň, já to opravdu nedělám schválně,“ omlouvala se mi. Sebral jsem jednu učebnici, a když jsem jí ji podával, všiml jsem si, že to vlastně není učebnice. Byla to kniha Žijí mezi námi. Stáhl jsem ruku i s knihou zpět, postavil jsem se a podíval se na Isabellu.

„Četla jsi to?“ zeptal jsem se jí se zaujetím. Zvedla hlavu, skousla si ret a kývla na souhlas. Skoro jakoby se za to styděla. Nechápal jsem to.

„A ty?“ zeptala se mě po chvíli.

„Jasně, že jsem to četl,“ řekl jsem a v tu chvíli jsem si vzpomněl na to, že se její jméno podobalo jménu hlavní hrdinky. „Víš, že se jmenuješ podobně jako hlavní hrdinka?“

Isabella se mi podívala do očí a hlavou jí proběhlo: Isabella – Annabella.

„Podobně,“ zašeptala. Zakroutil jsem trochu hlavou. Copak ze sebe tahle holka nedokázala vypravit normální větu, která by měla víc slov? A proč mluvila pořád tak potichu? Podíval jsem se na ni. Hlavu měla sklopenou k zemi, nohou si pohrávala s kamínkem a svoje věci si tiskla k hrudníku. Ani myšlenky mi nic neprozradily.

„Tak se měj,“ řekl jsem trochu otráveně, podal jsem jí knihu a rozběhl jsem se k autu. Ostatní už tam na mě čekali a bavili se tím, že jsem se zase vybavoval s tou holkou.

Edward – Edric. Přečetl jsem si náhle v její mysli, když už jsem byl skoro u auta. Zastavil jsem se. A tohle mělo znamenat co? Otočil jsem se k místu, kde jsme před chvíli stáli, ale ona už tam nebyla. Rozhlédl jsem se po parkovišti a nikde jsem ji neviděl. Copak se vypařila? Přece nemohla jen tak zmizet? Možná si něco zapomněla ve škole a zašla zase dovnitř, napadlo mě. Přestal jsem se tím zabývat.

„No, brácha, koukám, že už sis našel místo Isanne jiný objekt svého zájmu. Nejsi trochu přelétavý?“ zeptal se mě se smíchem Emmett, když jsem došel až k nim. Rose se k němu přidala a nakazila i Alice a Jaspera. Protočil jsem oči a usmál jsem se na ně. Pitomci, pomyslel jsem si a rozhodl se, že se nenechám vytočit. Sedl jsem si za volant, počkal jsem, až si ostatní nastoupí a vyjel jsem z parkoviště.

Večer jsem se díval s ostatními na nějaký zápas v televizi. Abych řekl pravdu, netušil jsem, o jaký sport jde. Nezajímalo mě to. Na mysl mi vytanuly myšlenky té holky. Isabella – Annabella, Edward – Edric. Jak to myslela? A hlavně chvíli potom, co jsem ji upozornil na to, že má podobné jméno s hlavní hrdinkou v knize. Přála si snad, abych byl já její Edric a ona moje Annabella? Pokud to tak bylo, a nasvědčovalo by tomu i to, že si často v duchu opakovala moje jméno, nemohl jsem jí tohle přání splnit. Ona nebyla tou Annabellou, kterou jsem hledal.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- 

Tak co říkáte na informace, které se dozvěděl Carlisle od Eleazara? Abych řekla/napsala pravdu, je mi Edwarda vážně líto. :-( Ženské jsou někdy pěkné potvory, že?

Děkuji za komentáře.

Vaše EdBeJa

Kapitola 9. - Shrnutí - Kapitola 11.

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žijí mezi námi - Kapitola 10.: