Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žijí mezi námi - Kapitola 8.

09.07.2010 (09:15) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5013×

Kapitola 8.

U oběda se mě ostatní, kromě Alice, ptali, co měl znamenat ten můj výstup na chodbě.

„No, ráno jsem se s tou holkou srazil u školy. Spadla na zem a rozbily se jí brýle, tak jsem ji zavezl domů pro jiné," popisoval jsem jim stručně. „A když jsem šel dopoledne na další hodinu, zaslechl jsem na chodbě jednoho kluka, jak se do ní kvůli těm brýlím naváží, tak jsem se jí zastal. Je na tom snad něco špatného?"

„Ty nám nějak měkneš, bráško,“ poznamenal Emmett, zatvářil se trochu nechápavě, a pak se otočil na Jaspera a začal se s ním bavit o nějakém zápasu, který včera sledovali v televizi.

Co se to s tebou děje, Edwarde. Prvně máš plnou hlavu té spisovatelky, teď pomáháš nějaké chudince… Nerozumím ti. Mluvila na mě Rose myšlenkou. Sám jsem si moc nerozuměl.

„Po škole na mě počkejte na parkovišti. Hodím tu holku domů, a pak vás vyzvednu.“ S těmito slovy jsem vstal od stolu a šel jsem si prosedět svoji poslední hodinu.

Myšlenky holek ve třídě jsem se snažil ignorovat. Vlastně i myšlenky kluků. Stejně teď všichni přemýšleli nad tím, co jsem to předváděl na chodbě s tou ošklivou holkou.

Zazvonilo, tak jsem si vzal svoje věci a pomalu jsem zamířil na parkoviště.

Došel jsem k autu, hodil jsem si věci na zadní sedačku, rozhlédl jsem se, a protože jsem ji zatím nikde neviděl, opřel se o něj a čekal jsem, až dorazí.

Přemýšlel jsem, jestli se mám vydat zítra do Tacomy. Nevěřil jsem tomu, že se tam Isanne objeví. Jenže... Co když tam nepojedu a ona se tam skutečně ukáže? To bych si pak vyčítal. Zvlášť, když to mělo být její poslední vystoupení. Napadlo mě, že bych jí mohl zase napsat vzkaz. A pokud-

„Ahoj,“ ozvalo se najednou potichu vedle mě. Otočil jsem k ní hlavu, zamrkal jsem a pohled na tu dívku mě okamžitě vrátil do reality.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ji, obešel jsem auto a otevřel jí dveře.

„Jak se vůbec jmenuješ?“ zeptal jsem se jí, když jsme vyjeli z parkoviště.

„Isabella,“ odpověděla rychle. Isabella, Isabella… To jméno mi přišlo povědomé. Kde už jsem ho jen slyšel? Jo, už vím. Podobá se jménu Annabella. Podíval jsem se vedle sebe, kde seděla Isabella. No, musel jsem si přiznat, že takhle jsem si svou Annabellu nepředstavoval. Trochu nešťastně jsem se zasmál tomu, co mě napadlo, a všiml jsem si, že se na mě Isabella podívala. Asi to bylo víc nahlas, než jsem si myslel. Jsem mu k smíchu. To byla jediná věc, na kterou v tu chvíli pomyslela. Konečně změna.

„Já jsem Edward,“ představil jsem se jí, i když to nebylo třeba.

„Já vím,“ zněla její odpověď. No ještě aby ne.

Zastavil jsem před jejím domem. Čekal jsem, že vystoupí a poběží domů, ale ona stále seděla na místě a zírala před sebe.

Odkašlal jsem si. Nadechla se, jakoby mi chtěla něco říct, ale pak si to rozmyslela, otevřela dveře a vystoupila.

„Děkuji,“ zašeptala a rozběhla se domů. Skutečně mi chtěla něco říct? Nebo jsem se mýlil? Zkusil jsem její myšlenky, ale ty mi bohužel nenapověděly.

Na parkovišti před školou jsem vyzvedl ostatní.

„Edwarde, nechceš nám už konečně vysvětlit, co má tohle všechno znamenat?“ zeptala se mě Rose.

„Sám nevím,“ odpověděl jsem jí stručně.

Doma se mě snažila zastavit Esme, ale já jsem vážně neměl náladu, abych s ní teď rozebíral to, jak se cítím. Vyběhl jsem schody a zavřel se ve svém pokoji. Zapnul jsem si rádio a svalil se na postel. Edwarde, co to děláš? Ptal jsem se sám sebe. Snažil jsem se najít odpověď… vysvětlení svého chování, ale nedařilo se mi to.

Vstal jsem z postele a došel jsem k oknu.

Pojedu do Tacomy, rozhodl jsem se náhle. I kdyby se tam Isanne neměla ukázat. A napíšu jí vzkaz. Buď jí ho nechám u Amandy, nebo jí ho v lepším případě předám osobně.

Posadil jsem se ke stolu, vzal jsem si dopisní papír a pero. Měl jsem poslední možnost jí zanechat nebo předat vzkaz. Poslední vzkaz pro Isanne Siddon jako spisovatelku. Bral jsem ho tedy jako dopis na rozloučenou.

Drahá Isanne,

pro mě je kniha příběhem, ve kterém se hlavnímu hrdinovi plní moje přání.

Snad i já jednou najdu svoji Annabellu…

S láskou

Edward

Složil jsem psaní, vložil ho do obálky, na ni jsem napsal její jméno a opřel jsem ji o knihy na stole. 

***

Ve středu jsem se ve škole docela nudil.

Nikdo neměl stále nic jiného na práci, než se hrabat v tom, proč se Edward Cullen zastal té holky s brýlemi. Snažil jsem se je ignorovat.

Právě jsem šel po chodbě a kousek přede mnou šla Isabella. Co takhle přilít olej do ohně? Napadlo mě. Zrychlil jsem a během chvilky jsem se objevil po jejím boku.

„Ahoj, Isabello,“ pozdravil jsem ji. Očima přejela všechny na chodbě, a pak se podívala na mě.

„Ahoj,“ pozdravila nejistě. Proč si kazí pověst a vybavuje se tu se mnou? Pomyslela si. Že by se její mysl konečně „rozmluvila“?

Sledoval jsem po očku lidi na chodbě a musel jsem se v duchu smát jejich výrazům.

„Jak se máš?“ zeptal jsem se jí. Hodila na mě nechápavý pohled, takže jsem usoudil, že se asi odpovědi nedočkám. Znovu přejela očima všechny okolo a lehce zakroutila hlavou.

Nahnul jsem se blíž k ní a pošeptal jsem jí do ucha: „Nevšímej si jich.“

Prudce ke mně otočila hlavu a vykulila oči. Až teď jsem si všiml, že je měla tmavě hnědé. Pokrčil jsem rameny a usmál se na ni. Dál jsme šli vedle sebe beze slov po chodbě. Mířili jsme každý do své třídy.

Cítil jsem na sobě několikero párů očí. Nikdo nechápal, proč tohle dělám… proč se s ní vybavuji. Sám jsem si nedokázal přesně odpovědět. Měl jsem ale pocit, že musím Isabellu chránit. Zdála se mi hrozně zranitelná.

Trochu jsem se podivil, když zabočila do třídy, kde jsem měl mít další hodinu. Nikdy jsem si jí ve třídě nevšiml. Vlastně… už jsem se s ní jednou ve třídě srazil… takže se mnou musela mít nějaké hodiny společné.

Posadil jsem se na své místo a podíval jsem se, kde sedí ona. Krčila se v poslední lavici. Fakt mi jí bylo líto. Copak mohla za to, jak vypadala? Mohla snad za to, kde bydlela? Vzpomněl jsem si na slovo, které si opakovala v mysli. Lítost. Myslela si, že se s ní bavím jen kvůli tomu, že ji lituji. Až teď mi došlo, že měla v podstatě pravdu…

Začal jsem sledovat výuku a myšlenky na Isabellu jsem vypustil z hlavy.

Hodina skončila a já jsem, jak bylo většinou mým zvykem, vyběhl z lavice. U dveří jsem se málem opět srazil s Isabellou. Ta holka asi vážně nekoukala okolo sebe. Nebo že bych byl tak nepozorný já? Na vteřinku jsem se zamyslel... Možná to byla opravdu jen náhoda, že jsme do sebe stále naráželi.

„Už zase?“ řekl jsem jí se smíchem. Vzhlédla a nejistě se usmála.

„Promiň,“ špitla. Naznačil jsem jí rukou, že jí dávám přednost a ona vyšla ze třídy.

Odpoledne, když jsem vezl ostatní ze školy domů, jsem jim oznámil, že dnes pojedu do Tacomy, na poslední vystoupení Isanne. Emmett protočil oči, Jasper si povzdechl stejně jako Rose, jen Alice se usmívala.

„Mohla bych jet zase s tebou?“ zeptala se a skousla si ret.

„Jasně, proč ne,“ odpověděl jsem jí téměř okamžitě. Po pravdě jsem byl rád, že se mnou chtěla jet. Nechtěl jsem být sám a věděl jsem, že je Alice jediná z mých sourozenců, která mi alespoň trochu rozuměla.

Dojeli jsme domů. Hodil jsem si sprchu, popadl jsem dopis, vyzvedl jsem Alice a vyjeli jsme. Prakticky jsme celou cestu do Tacomy mlčeli. Jen jednou si Alice pomyslela, že by mi moc přála, aby tentokrát Isanne dorazila. Když jsem nijak nereagoval, pronesla to nahlas.

„Uvidíme, Alice,“ řekl jsem jí na to.

Knihkupectví, které neslo příznačný název Hope, se mi zdálo větší než ta, která jsem za posledních pár dní navštívil. Domníval jsem se, že si Isanne vybrala záměrně jedno z těch větších, aby se sem vešlo víc lidí, protože to měla být její poslední autogramiáda.

„Jdeme dovnitř?“ zeptala se mě Alice, když jsem zaparkoval. Podíval jsem se na hodinky a přikývl jsem. Bylo za deset minut šest.

Vešli jsme do knihkupectví a posadili se na jediná dvě volná místa téměř u vchodu. Cítil jsem se trochu nervózně. Jindy už jsem v tuto chvíli věděl, jestli tu Isanne je nebo není, tentokrát jsem ale neměl ani tušení…

 ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tak co říkáte na jméno dívky s brýlemi? Teď už vám můžu s čistým svědomím, aniž bych cokoliv prozradila, odpovědět na otázku, zda bude v mém příběhu Bella. Ano. :-D

Mám pro vás další tipovačku (jak nečekané, že? :-D).

Dostaví se Isanne osobně na svoji poslední autogramiádu nebo nechá předčítání zase na Amandě???

Těším se na vaše komentáře a děkuji. ;-)

EdBeJa

Kapitola 7. - Shrnutí - Kapitola 9.

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žijí mezi námi - Kapitola 8.: