Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život je jen náhoda kapitola 2

09.11.2010 (08:15) • Karcza • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1247×

Seděla jsem před malým baráčkem natřeným bílou barvou a prohlížela si okolí, tohle byl můj nový domov. Vzpomínala jsem na všechno, co předcházelo tomuto dni…

…

Nemohla jsem uvěřit tomu, co všechno jsem dokázala. Za poslední měsíc toho na mě bylo opravdu moc. V červnu byl pohřeb a teď byly prázdniny a já se musela vzchopit. Přestěhovala jsem se z nemocnice domů, dočasně se ubytovala v přízemí. Pak nastaly hory neskutečně nudných formalit. Po otevření závěti - kdy otec veškerý majetek odkázal mně (kupodivu). Moje milovaná naštvaná teta se sbalila a odporoučela se i se svými dítky. S povýšeným pohledem mi podala ruku a odešla… Snad navždy! Takové štěstí mít ale nemůžu.

Jak jsem předpokládala, takové štěstí mít nemůžu. Všechno zkomplikovala drahá sociálka, kterou si teta přizvala na pomoc, což jsem moc nepochopila, ale asi se v ní probudila chuť mě spasit (pozdě). Podepsala papír, že kvůli mému zdravotnímu stavu a jako jedna z posledních žijících příbuzných se o mě postará. Protestace byla marná. Po hodinách křiku a vztekání jsem si vydupala kompromis, chovala jsem se sice jako rozmazlený fracek, ale bylo to účelné. Přestěhuju se do stejného městečka, kde bydlí teta - do Forks, nejnudnějšího vidlákova, který může existovat. Bydlet budu ale sama.

Přistoupila jsem na to ze dvou důvodů, za prvé jsem nemohla snášet falešně soucitné pohledy mých kamarádů - výsměch těch pokrytců, kteří mi přáli moje zranění. Za druhé, nikdy by mě nenapadlo, že být omezený v pohybu je tak těžké. Ve Forks, ač je to těžké uvěřit, je specializovaná klinika pro tělesně postižené. Druhý faktor tudíž byl, abych byla v dobrých rukou a měla slušnou šanci, že zase jednou budu chodit.

Začala jsem hledat nějaký malinký baráček, který by se dal snadno přizpůsobit, aby byl bezbariérový. Trvalo to dlouho, téměř celé prázdniny. V jednu chvíli to vypadalo, že snad budu muset prosit Annu o pomoc, ale nakonec se mi konečně poštěstilo. Stačil jeden jediný hovor…

…

„Dobrý den, slečno Swanová, tady Esmé Cullenová, četla jsem váš inzerát na internetu, že sháníte menší baráček v okolí Forks, nejlépe jenom přízemní, mám pro vás úžasnou zprávu, našla jsem něco přesně pro vás, přímo v centru města.“ No, tohle jsem nečekala.

„Dobrý den, já, moc si toho vážím, ale…“ Moje tělesné postižení trochu ztěžovalo situaci a vzhledem k tomu, kolik jsem za poslední dny slyšela nabídek, mě přepadala skeptická nálada.

„Nebojte se, byla jsem seznámena s vaším… ehm… stavem, je to jen velice malý baráček a bude jednoduché ho přizpůsobit vaším potřebám.“ Zaváhala jsem, něco takového už se mi nemusí také nikdy naskytnout.

„Dobrá, přijedu se na něj podívat, ještě se vám ozvu, mockrát děkuji.“

„Nemáte vůbec zač. Kdybyste cokoliv potřebovala, tak se na mě obraťte. Nashledanou.“ Bylo to divné, paní Cullenová zněla opravdu lítostivě, když mi říkala, že se na ni můžu kdykoliv obrátit, na cizí osobu, to určitě!

…

Vzpomínka mi na tváři vyloudila úsměv. Baráček jsem si prohlédla a dokonale vyhovoval mým potřebám, ani nebylo nutné dělat moc úprav. Nemohla jsem tomu uvěřit, ale já jsem se na ni opravdu mohla spolehnout! Esmé Cullenová byla dokonce tak hodná, že místo mě objednala nábytek a různé věci, které mi měly usnadnit život, jako například nízké skříně v kuchyni, nebo sprchový kout, do kterého se dostanu i s vozíkem. Za cenu, kterou jsem si mohla dovolit.

Teď jsem čekala na paní Esmé, hrozně jsem se na ni těšila. Ona byla prostě génius, sehnala mi tenhle dům a přizpůsobila ho k mému stavu a pomohla mi prodat otcův starý barák za víc než slušnou cenu, bez její pomoci by mě každý okradl, ale ona dokázala najít kupce, který zaplatil dvojnásobnou hodnotu nemovitosti, nevěřila jsem vlastním očím, že by mohl mít někdo až takový zájem o tu starou barabiznu. Byla jsem jí vděčná za mnoho věcí, bylo od ní moc milé, jak se o mě starala, pro ni o cizího člověka.

„Bello, doufám, že nečekáš dlouho!“ Trochu jsem s sebou cukla, byla jsem ztracená v myšlenkách, že jsem neslyšela ani přijíždět auto.

„Dobrý de - n,“ vykoktala jsem posléze, co jsem se trochu vzpamatovala, „ne, před chvílí mě tu vysadili.“ Mírně jsem zčervenala po svém prohlášení.

„Výborně, doufám, že ti to nebude vadit, ale neodolala jsem a trochu ti ten tvůj nový dům zařídila.“ Když mi to říkala, usmívala se jako sluníčko, ale v jejím hlase zněla nejistota. Vadilo? To má být vtip po tom všem, co pro mě udělala, bych jí dokázala odkývat cokoliv.

„Ach, Esmé, to jste nemusela! Jak to teď bude vypadat! Ani jste si nenechala zaplatit za to, že jste mi našla dům, ani za všechnu další pomoc, kterou jste mi poskytla… Připadám si tak trapně…“ Když jsem to říkala, zírala jsem do země, nedokázala jsem se dívat do těch laskavých zlatých očí, které říkaly „chudáčku“. Lítost, ač upřímná, mi byla nepříjemná, připadala jsem si pak jako ještě větší mrzák.

„To byla maličkost, tak kdy ti přivezou věci?“ Hodná to žena, změnila téma na něco neutrálního.

„Pravděpodobně zítra, ale moc toho nebude.“ Většinu nábytku jsem dala do sběru, a to co přijede, jsem dala tetě, která to chce, bůh ví pro koho, ale to už není moje starost.

„Crrr - crrr.“ Esme začal zvonit mobil, rychle ho vyndala z kabely, mrkla na mě a šla pár kroků dál ode mě telefonovat. Za chvilku byla zpět.

„Dobrá, zítra přivedu i syny, aby ti pomohli to odstěhovat. Tady máš klíče a zítra se uvidíme, ahoj,“ rozloučila se rychle a nechala mě tam stát. Nestačila jsem ani mrknout a byla pryč.

„To není nutné,“ odpověděla jsem příjezdové cestě.

Původně jsem měla v úmyslu ji pozvat aspoň na kávu, teda až teď jsem si uvědomila, že tam nebude nic k jídlu. Zhluboka jsem se nadechla a vyjela k rampě, která vedla k domovním dveřím. „Domov, sladký domov,“ zašeptala jsem, když jsem přijela do prostorné haly. Hned vedle dveří stál nízký botník a na něm ošatka na klíče. Pomalu jsem si projela všechny místnosti, většina bytu byla dokonale vybavená. Měla jsem dokonce i povlečenou postel. Byt vypadal zabydleně, až na to, že ve vzduchu se vznášela vůně nového nátěru, všechno se blýskalo novotou a také prázdné skříně trochu kazily iluzi obydlení.

Nejvíce mě překvapila kuchyně. Ve skříňkách jsem našla nějaké nádobí a hrneček žluté barvy a na něm napsáno „Bella“. Byla jsem trochu dojatá a v duchu si říkala, že Esmé budu muset poděkovat ještě víc. Jen tak z hecu jsem otevřela ledničku, která měla být prázdná, ale mýlila jsem se. Byla celá nacpaná jídlem. Začala jsem se smát. Ta žena je neuvěřitelná. Myslela na všechny věci, na které já zapomněla. Vzala jsem si něco k jídlu a dopravila se do obýváku a zkoumala zvláštní stroj, který stál na podlaze.

Byla to poměrně velká konstrukce s držadly a dole úchyty na nohy. Na rámu byl přivázán lístek a na něm stálo: Pro Bellu, vítej doma. Tento stroj sehnal můj manžel (je doktor), pomůže ti to při rehabilitaci. Máš to jako dárek na uvítanou od sousedů a mé rodiny Esmé C.

P.S.: Vítej doma.

Nedokázala jsem se pohnout (v konceptu to vyzní divně, když vlastně prakticky jenom sedím na vozíku…), to bylo neuvěřitelné, co pro mě udělali. Vůbec mě neznají a tohle… za dnešek na mě toho bylo opravdu moc. Byla jsem dojatá, chtělo se mi až brečet.

Vlezla jsem si do sprchy vděčná, že po dlouhé době se zase dokážu sama umýt. Pak jsem se dopravila do postele, kde byly všude různé úchytky, takže mi nedalo skoro žádnou práci se do ní dostat. Vyčerpaně jsem se přikryla, zavřela oči a zašeptala do tmy.

„Dobrou noc, Bello,“ a začala se smát.

…

Zdál se mi opravdu zvláštní sen, jela jsem autem. Pak jsem ale slyšela křik „Bello, Bello!“ Otočila jsem se dozadu a na sedadle seděl nějaký člověk, tak jsem se polekala, že jsem šlápla na brzdu a dostala smyk na mokrém povrchu. Pak jsem viděla černé oči a tmu.

Probudila jsem se a zalapala po dechu. Chvíli jsem zírala do stropu a pak zase usnula. Druhý den jsem si nic nepamatovala.

Autor: Karcza (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život je jen náhoda kapitola 2: