Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život je jen náhoda kapitola 3

21.11.2010 (11:30) • Karcza • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1861×

Probuzení bývají různá, někdy vstanete s energií v těle nebo dobrým pocitem, že dnešek bude osudový, jindy zase jste nabručení, protože jste nemohli usnout a přemýšleli jste nad nesmrtelností brouka, či nad jinými filozofickými otázkami, které trápí lidstvo staletí. V mém případě to většinou bývá, jestli bylo dřív vejce nebo slepice. Opravdu zapeklitá to věc…

Dnešní noc byla jiná. Možná to bylo neznámým prostředím, nebo to bylo něčím jiným, nejsem si jistá, ale dnešek bude opravdu stát za to. Měla jsem pocit, jako bych v noci počítala velkou násobilkou a teď po ránu byla úplně vygumovaná. Bohužel není vědecky dokázáno, že je to možné, takže nemám na co své dnešní pomalejší startování svést. Z donucení jsem vstala, dneska má přijít Esmé a nebyla jsem si jistá, v kolik to bude, takže se musím trochu zkulturnit, přivede i svoji rodinu na pomoc (jak trapné), takže nechci vypadat jako jezinka.

Namáhavě jsem se zvedla z postele a přesunula se na svého „kámoše kolečkáče“ a odjela do koupelny se trochu upravit. Trochu jsem se učesala a šla se obléct. Zrovna jsem se snažila natáhnout kalhoty, co jsem měla na sobě včera (věřte mi, opravdu to není jednoduché!) a do toho snídala. Když jsem se nějakým způsobem, mně neznámým, převrhla na zem. Rohlík, co jsem zrovna žvýkala, mně zaskočil, jak jsem si bolavě narazila rameno, když jsem spadla na zem a začala jsem se dusit. Po třech minutách, kdy jsem si konečně uvolnila dýchací dutiny, zazvonil zvonek.

„Hned jsem tam,“ křikla jsem směrem ke dveřím a sbírala síly vyškrábat se zpátky do vozíku. Nejprve jsem se vyškrábala do sedu, pak si otřela obličej od drobků a chtěla postavit vozík a hlavně doobléct si ty kalhoty, když za mnou začalo něco šramotit.

„Proboha! Bello, jsi v pořádku? Co se ti stalo.“ Esmé stála za mnou a ustaraně křivila čelo.

„V pohodě, jen jsem se převrhla, když jsem se oblíkala,“ zamumlala jsem a nenápadně, teda myslela jsem, že nenápadně jsem si natahoval gatě.

„Emmette, pojď okamžitě sem.“

„Né-éé,“ řvala jsem neslyšně, moji potupu uvidí mnohem víc lidí, než bych si přála! Tohle mění situaci, bylo mi to jedno, nápadně-nenápadně, tahala jsem kalhoty nahoru, (kéž bych si nevzala ty úchylné kalhotky s růžovou pusou uprostřed a nápisem “chutnám sladce“) byla jsem téměř už v půlce stehen, když se od dveří ozval hromový smích, já samozřejmě zrudla tak, že rajče v porovnání se mnou je vycmrdlé.

„Mami, volala jsi mě?“ Otočila jsem se nenápadně za sebe a tam stál kluk jak hora, s tmavými vlasy a úsměvem přes celou tvář. Trochu jsem se zamračila, ten úsměv patřil určitě mému momentálnímu potupnému postavení, nebo lépe položení.

„Nestůj tam jak tvrdé Y a jdi jí pomoct,“ zavelela Esmé a povzbudivě se na mě usmála, „já jdu zatím najít Edwarda, jestli přijel už stěhovací vůz.“ Zavřela jsem oči a čekala, co se bude dít, Esmé odešla.

„Takže, chceš nejdřív posadit do křesla, nebo zapnout kalhoty?“ zeptal se vážně Emmett, líně jsem otevřela oči a podívala se do těch jeho, které byly nebezpečně blízko.

„Myslím, že ty kalhoty zvládnu sama, ale díky za ochotu, bude stačit, když zvedneš ten vozík a já se tě přidržím.“ Opravdu jsem nechtěla, aby mě tenhle floutek zvedal ze země mých no hrozně moc kilo a už vůbec ne, aby mi zapínal kalhoty.

„No ták, nekaž mi radost,“ blýskl po mě úsměvem, sehnul se a jednou rukou postavil vozík a druhou mě zvedl ze země. Opatrně mě oběma rukama chytil za boky. Pro jistotu mě ani nepostavil na mé nejisté nohy a držel mě pět centimetrů nad zemí.

„Tak si ty kalhoty zapni, pomohl bych, ale chybí mi na to další ruka,“ pokračoval po pár vteřinách, když jsem nevěděla, jak zareagovat.

„Ch-mmm,“ zahučela jsem nepřítomně a rychle si natáhla kalhoty, a pak se s Emmettovou pomocí usadila na křeslo. Konečně jsem byla trochu v normálnější pozici, zvedla jsem oči a pozorně se zadívala do těch jeho. „Díky,“ zašeptala jsem téměř neslyšně.

„Nemáš zač,“ odpověděl pobaveně, stoupl si za mě a pomalu mě začal tlačit ke dveřím v pokoji, nespokojeně jsem se zavrtěla, neměla jsem ráda, když se o mě někdo staral.

„Jinak jsem Emmett a nosíš moc hezké spodní prádlo,“ zasmál se. No super.

„Bella, ale myslím, že to už dávno víš. Jestli chceš, tak ti ho někdy půjčím,“ odpověděla jsem kousavě, ale on se jen smál.

„Hotovo?“ Esmé na nás čekala, v ruce držela nějaký papír a před ní se válelo pár krabic bezpečně zajištěných izolepou.

„Jasný, tak co mám dělat?“ Emmett se dychtivě dral přese mě kupředu, jenže zakopl o můj vozík a padal kupředu a já s ním, seběhlo se to hrozně rychle, v jednu chvíli jsem letěla a měla zavřené oči a v druhé…

„Hotovo?“

„Jasný, tak co mám dělat?“ Emmett mě odtlačil ještě kousek do místnosti.

„Co se stalo, vždyť…“ Já mluvila nahlas?

„Bello, jsi v pořádku?“ Esmé si mě starostlivě prohlížela.

„Jo, tak kde začneme?“ Snažila jsem se zakrývat neklid.

„Ty nikde, my už jsme začali,“ ozval se zezadu hlas, Emmett mě z boku obešel, popadl jednu bednu a odnesl ji neznámo kam.

„Ahoj, já jsem Edward, Esmé nám o tobě moc vyprávěla.“ Zadržela jsem dech, přede mnou se objevil, velice sympatický kluk, velice, velice.

„Hmm,“ musím rychle zastavit své myšlenky, než začnu plácat blbosti.

„Bella, ráda tě poznávám, Edwarde,“ vychutnávala jsem si jeho jméno, znělo tak sladce. Úplně se mi rozpouštělo na jazyku. Ještě štěstí, že jsem seděla, když se Edward chopil mojí ruky a jemně ji stisknul na přivítání. Projel mnou elektrický šok, jeho chladný dotyk trval jen pár vteřin a já nebyla schopná žádné reakce.

„Edwarde, mohl bys, prosím odnést Bellino oblečení do ložnice? Jestli chceš tak ti ho vybalím,“ Esmé na mě volala z druhé strany pokoje a před sebou měla pár krabic označených velkými písmeny P, jako prádlo.

„Bez problému,“ mrknul na mě Edward, otočil se ke mně zády a šel pro krabice.

„To nebude nutné, Esmé, myslím, že to zvládnu sama.“

Rozjela jsem se za Edwardem a než mě stačil někdo zastavit, popadla jsem jednu krabici, rychle se otočila a odjela do ložnice. Pomalu jsem začala krabici rozbalovat, ale bylo to marné, zapečetila jsem to opravdu ukázkově.

„Nechceš s tím raději pomoct, než si něco uděláš?“ ozvalo se za mnou vesele. Edward přitáhl svojí nálož krabic. Měl toho tolik, že mu nekoukala ani hlava. Nechápala jsem, jak dokázal bez úhony sem dorazit a ještě vidět, co dělám. Pomalu se sklonil a opatrně postavil svůj náklad na zem a přešel ke mně. Jemně mi vykroutil balík z ruky, držela jsem ho křečovitě a mračila jsem se na něj.

„Nemusíš se ke mně chovat, jak k malému dítěti,“ začala jsem rozmrzele, „protože si připadám jako ještě větší mrzák než jsem, když mě nenecháš otevřít ani pitomou krabici,“ dokončila jsem smutně.

„No tak Bello, vždyť to bych udělal pro jakoukoli dívku, kdyby byla na vozíku a i kdyby nebyla a mimochodem jako malé dítě mi nepřipadáš…“ Nebyla jsem si jistá, jak to myslí, ale pro svoji jistotu jsem to nechtěla pitvat. Nemuselo by se mi to líbit, anebo by se mi to líbilo příliš…

- O čtyři hodiny později-

Měli jsme hotovo, pozvala jsem všechny zúčastněné pomocníky na oběd, který jsem měla v plánu objednat z nejbližšího fast foodu, ale s díky odmítli. Raději se spakovali a nechali mě samotnou.

Byl to náročný den, bylo mi trochu smutno koukat do čtyř stěn a nemít si s kým popovídat je pro mě vysoce frustrující. Vzala jsem si knížku a začetla se do ní tolik, že jsem usnula a vzbudila se až ráno.

Bylo to nádherné ráno, protože mě čekalo překvapení, o kterém se mi nikdy ani nezdálo. Všechno začalo, když jsem otevřela dveře a jela jsem na nákup, když vedle mě zastavilo auto. Okýnko sjelo dolů a pohlédl na mě vážně hezký kluk…

„Nechceš svézt?“ Zamrkal na mě a já nedokázala říct ne.

„Jasně… Proč ne a díky.“

První věc: Omlouvám se že kapitoly nepřidávám častěji...

Druhá: Anketa: Šance, jak ovlivnit děj - chcete pár Edward x Bella, nebo Jasper x Bella...?

(Popřípadě jestli máte jiné nápady, nebo by jste chtěli začít psát se mnou tak se ozvěte.) K.

Autor: Karcza (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život je jen náhoda kapitola 3: