Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život je nespravedlivý - 13. kapitola

18.11.2009 (17:45) • Kikushinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1758×

13. kapitola – Porod

Pohled – Edward

Absolutně jsem netušil, co mám dělat.

„Tati, odtekla jí plodová voda!“ Zděšeně jsem pohledl na Carlisla, který ihned na to odběhl a za minutku zase přiběhl, tentokrát už ve své lidské podobě. Vzal mi funící Bellu z náručí a snažil se ji uklidnit. To nám tedy chybělo.

Upíři vypadali zmateně, ani oni nejspíš netušili, co teď.

„Edwarde!“ zařval jeden z nich a já pochopil, že není zbytí. Nenechají mne podívat se na to, jak bude můj jediný potomek vypadat. Nenechají mne zůstat s Bellou u porodu. Jsou to upíři, lačnící po krvi a pomstě, nemají srdce, nemají city. A já jim dal slib.

Odtrhl jsem se pohledem od Belly a otce, a zadíval jsem se prosebně upírům do očí.

„Jdeš s námi! Čeká tě smrt! Nebo snad chceš nechat umřít tu nastávající maminu?!“ Ti dva věděli jak na mě. Musel jsem vstát a vzdát se jim, nechat se zabít. Ale nezemřu jen tak pro nic za nic. Má smrt bude mít smysl. Bella, naše dítě a Ashley budou v bezpečí. Navždy. Ale dá se upírům věřit? Nevrátí se ještě, aby zabili i ostatní? Musel jsem věřit tomu, že ne. Naposledy jsem se podíval na Bellu, pak jsem vstal, hlavu zvedl vysoko, a šel jsem si pro smrt.

Už jsem byl upírům na dosah, stačilo aby se natáhli a měli mě u sebe, ale rádi to melodramatizovali, na což taky doplatili. Mezi mě a ty dva se postavili vlci, vrčící a zuřící víc než dřív. Došlo mi jakou chybu upíři udělali. Teď už neměli nic, čím by nám mohli vyhrožovat. Bella byla u Carlisla a já nyní ustoupil o krok dál od nich, takže už ani na mě nemohli, pokud si to nechtěli rozdat s celou naší smečkou. A byli jen dva. Jen dva ničemní upíři proti celé smečce divokých vlků. Úsměv na rtech se mi rozšiřoval.

„My se pro tebe vrátíme. A těšte se, tentokrát budeme v přesile my.“ Po těch slovech se rozutekli znovu do lesa. Už mě přestával bavit ta hra na honěnou, na kočku a myš. Chtěl jsem se v klidu dožít důchodového věku, ale nebylo mi přáno. Věděl jsem, že slova těch pijavic bychom neměli brát na lehkou váhu, ale prozatím jsem se chtěl věnovat důležitějším věcem. Jako například Bellin odvoz do nemocnice.

Pohled – Bella

Najednou jsem nechápala, co se kolem mne děje. Cítila jsem jen velmi silnou křeč v břiše a mokro v klíně. Celá jsem se začala potit a dýchání mi dělalo velké problémy, funěla jsem jak tříhlavá saň. Napadalo mě jen jediné možné vysvětlení, je to tady. Budu rodit. Vzduch kolem mě se náhle změnil a z Edwardovi teplé náruče si mě vzal někdo jiný. Po chvilce soustředění mi došlo, že to je Carlisle. A taky mi došlo, kam se vytratil Edward. Chtěl se nechat zabít těmi upíry, jak se spolu domluvili, a to jen proto, abych nemusela zemřít já. Jaká to ironie?!

Bylo mi stále hůř, dítě se dralo ven. Kontrakce přicházeli čím dál tím víc častěji a ty bolesti se nedaly vydržet. Skoro jako by vám někdo lámal všechny kosti v těle.

„My se pro tebe vrátíme. A těšte se, tentokrát budeme v přesile my.“ Slyšela jsem jen jednoho z těch odporných upírů.

A pak bylo zase ticho. I vrčení smečky ustalo. Že by to pijavice nakonec vzdali? Nechají Edwarda být? Možná, ale to by neříkali, že se vrátí. Takže to ještě neskončilo. Znovu nikdo nevyhrál, ani neprohrál, ale ani jednu stranu už to nebavilo, všichni to chtěli mít za sebou. A když nevyšlo vyjednávání, bude to holt muset jít jinak. Násilím. Obávala jsem se chvíle, kdy se vrátí, ale bylo tu ještě něco, čeho jsem se bála úplně stejně, a co bylo aktuálnější. Porod. Potřebovala jsem se co nejrychleji dostat do nemocnice, nebo aspoň někam do tepla, protože z chladné a špinavé země mi bylo ještě hůř.

Naštěstí se mi mé přání aspoň jednou splnilo. Za necelých deset minut jsem už ležela na porodním sále ve Forkské nemocnici. Byla jsem tam jen já a Edward, který mi samým napětím drtil ruku. Byl stejně vyděšený jako já. Ale aspoň ho to nebolelo, kdežto já trpěla pod neustálými a z minuty na minutu silnějšími kontrakcemi. Celé mě tělo se chvělo jako osika, nehty jsem zarývala hluboko do matrace. Z čela mi stékal pot, stejně jako po zádech. Mastné vlasy mi padaly do obličeje a já neměla čas je odhrnovat. Nějaký doktor do mne pořád hustil ať zhluboka dýchám a uklidním se, ale copak to šlo? Kdybych mohla, něco sprostého bych mu řekla, ale už tak jsem sbírala veškeré své síly, abych se vůbec udržela při vědomí.

„Bello, Bello, to bude dobré, neboj. Dýchej, za chvíli bude po všem.“ Šeptal mi do ucha Edward. Ani on mi teď příliš nepomáhal.

Doktor mi šáhl mezi nohy a nepatrně pokýval hlavou. Do místnosti přiběhla sestřička a asistovala mu.

„Jak dlouho ještě? Kdy už to ze mě vyleze?!“ řvala jsem na lidi ve svém okolí z plna hrdla. Dalo mi to pěkně zabrat, nikdy jsem nechodila na žádná předporodní cvičení, takže s dechem jsem byla vyřízená.

„Jste otevřená na 10 centimetrů. Můžeme začít rodit. Tlačte.“ Na nic jsem nečekala a sebrala poslední síly, které mi zbývaly. Tlačila jsem, div jsem nepukla. A přitom mi stále připadalo, že se nic neděje. Tlačila jsem a tlačila, cítila jsem jak v obličeji rudnu. Nehty jsem zaryla ještě hlouběji, až Edward sykl bolestí. Nechápala jsem, co je na porodu tak krásného, jak většina matek tvrdila. Byl to samý pot, krev, bolest a zbytečná námaha.

„Tlačte!“ zopakoval doktor svá slova. Měla jsem sto chutí kopnout ho mezi nohy, ale ani to jsem teď nebyla schopná udělat. Nicméně jsem to nevzdávala, už mi to bylo celkem jedno. Buďto se zadaří, a já porodím zdravé miminko, nebo tu vypustím duši samou snahou toho prcka dostat na svět.

Naposledy jsem zatlačila a ... uslyšela křik novorozeněte.

„Už vidím hlavičku! Teď už to půjde rychle!“ oznámil mi doktor a já samým štěstím a úlevou začala plakat. Po tak dlouhé době jsem konečně zase plakala z radosti, a ne z nekonečné bolesti a smutku. Pohlédla jsem na Edwarda, který se mírně usmíval a nepřestával pouštět mou ruku. Byla jsem mu vděčná za to, že tu se mnou byl.

„Chcete přestříhnout pupeční šňůru, tatínku?“ zeptal se nadšeného Edwarda doktor a podal mu nůžky. Edward se na mě nejprve tázavě podíval, zda smí, a když jsem kývla, vzal si od doktora nůžky a střihl. Necítila jsem to, jediný pocit, který mnou nyní prostupoval, bylo štěstí. Neuvěřitelné štěstí a nová naděje, kterou jsem před sebou měla. „Blahopřeji vám, máte holčičku.“ Doktor se na mě mile usmál a já mu rázem odpustila všechny ty příkazy a pokyny, které mi dával. „Jak ji pojmenujete?“ Touhle otázkou mě zaskočil. Až teď jsem si uvědomila, že nad jménem jsem vlastně nikdy dřív nepřemýšlela. Chtěla jsem něco originálního a zároveň pěkného.

„Renesmee,“ řekla jsem zadýchaně. Tohle jméno splňovalo všechny mé požadavky. Edward mi pohleděl tázavě do očí. „Jako René a Esme.“ vysvětlila jsem. Usmál se na mě.

Poté mi sestřička do náručí vložila mou malou krásnou holčičku. Už byla umytá a zabalená v růžové dečce. Očíčka měla otevřená a prozkoumávala jimi každý kout místnosti na který viděla. Ručičky jí ve vzduchu kmitaly a lehce se na nás usmívala. Edward se nade mne a naše děťátko naklonil a políbil mne na čelo. Síla tohoto okamžiku ve mně zůstane zakotvená navždy. Na okamžik jsem si připadal jako v pohádce. Jako kdyby to teď mohlo skončit šťastnou frází a žili šťastně až do smrti. Ale náš scénář byl kapku odlišný od typických pohádek. Že nic nebude tak skvělé, jak by mohlo být, kdybychom byli jen mi tři a nic víc, jsem si uvědomila, když Edwardovi zazvonil telefon.

„Ashley? Ano, ano, jsou obě v pořádku. Ano, je to holčička, Renesmee!“ Kdo jiný mu mohl volat? Ale už jsem se nezlobila tolik jako dřív. Věděla jsem, že teď už ani já nebudu zcela upuštěná. Mám svoji malou Renesmee. „Já tebe taky miluju. Ano klidně přijďte, dobře. Zatím pa.“ Zaklapl telefon a já najednou nevěděla co říct. Stát se to před několika měsíci, vyvádím jako pominutá a utápím se v depresi z toho, že jí řekl, že ji miluje. Ale kde je to dnes? Dnes jsem naprosto v klidu a užívám si pocitu vyrovnanosti. Zdá se, že narození Renesmee mě hodně změnilo.

„Ostatní se sem chystají?“

„Ano, ale neboj, nechají tě odpočinout si. To víš, z Carlisla a Esme jsou prarodiče, určitě se taky těší. Jo a zavolali jsme už i Charliemu, nejspíš tu taky bude každou chvíli.“ Edward mne pohladil po tváři a Renesmee chytl za její mrňavou ručičku.

„Já nechci odpočívat. Chci si tenhle okamžik vychutnat co nejvíc, protože za chvíli to zase všechno bude pryč a já tě nebudu moct líbat.“ řekla jsem a naklonila se blíže k překvapenému Edwardovi. Ústy jsem se přimáčkla k Edwardovi a jemně ho líbala. A Edward se nebránil a dychtivě a toužebně mi polibky oplácel. Sice mezi námi byla mezera kvůli Renesmee, ale mně to tak vyhovovalo. Na okamžik jsme byli jako rodina. Ale vážně jen na okamžik. Jen do doby, než si někdo významně odkašlal. Ashley stála ve dveřích.

Autor: Kikushinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život je nespravedlivý - 13. kapitola: