Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život je nespravedlivý - 18. kapitola

26.11.2009 (21:45) • Kikushinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1670×

18. kapitola – Bolest

Pohled - Edward

Najednou jako by mi někdo bodl kudlu přímo do srdce. Jako by se zastavil čas. Jedna část mého já umírala. Umírala spolu s ní. S Ashley. Nikdo nemohl pochopit jakou bolest jsem v sobě cítil. Bylo to nepopsatelné, daleko horší, než jsem si mohl představit. Chtěl jsem jí toho ještě tolik říct! Jak dlouho už ode mne neslyšela vyznání lásky? Hodně dlouho. Určitě byla strašně nešťastná. Musel jsem jí působit bolest. A potom jsem ještě já pitomec pozval Willa. Nebýt jeho, mohla ještě žít. I když, kdyby dnes nepřišel, bylo by už dávno všechno dokonáno...

Otočil jsem se za jejím křikem. Do očí se mi nahrnuly slzy, a to i přesto, že jsem byl stále ještě ve své vlčí podobě. Chvíli jsem tam jen tak stál a sledoval, jak světélka v jejích očích pomalu vyhasínají, jak z ní vyprchává život a jak se na mě stále ještě dívá očima plnýma lásky.

A pak jsem dostal neuvěřitelný vztek. Ještě nikdy jsem nebyl takhle rozběsněn. Vrhl jsem se po Jamesovi a na první pokus ho srazil k zemi. Rval jsem z něj všechny části jeho těla. Nejdřív hlavu, a pak postupně ruce a nohy. Řval a kopal sebou, ale tentokrát jsem to nehodlal jen tak vzdát. Vzal mi Ashley, a já ji teď hodlal pomstít jak se sluší a patří. I kdybych měl kvůli tomu sám přijít o život. Beztak už můj život nyní neměl smysl... A nebo ano?

Rozdrásal jsem toho ničemu a kusy jeho těla jsem hodil do už rozdělaného ohně, který zapálila pohotová Bella. A pak jsem se vrhl k Ashley.

Stále ještě žila, ale byla příliš slabá, zbývalo jí maximálně pár minut. Z rány na jejím krku jí vytékaly poslední zbytky krve.

„Nesmíš si to dávat za vinu, rozumíš? Ty za to nemůžeš!“ říkala mi a rukou se mě snažila hladit po tváři. Na okamžik jsem se kvůli ní přeměnil.

„Prosím, prosím, odpust mi to, prosím! Ani nevíš jak moc mne to mrzí, kdybych tak mohl vrátit čas!! Miluju tě, Ashley, a vždycky budu. Nikdy na tebe nezapomenu.“ plakal jsem.

„Neobviňuj se z toho, nelituju toho, že jsem tě potkala, byl jsi náhlým a příjemným světlem mého života. Ale teď už to světlo nepotřebuju, teď už konečně vím kam patřím, a ty to určitě brzy taky zjistíš. Taky tě miluju. Ale od teď už patřím jen k Willovi, už můžeme být zase spolu. Sbohem Edwarde, má osudová lásko...“ Chtěl jsem jí říct, ať to nevzdává, ať bojuje, ale už jsem to nestihl. Naposledy vydechla dřív než jsem stačil cokoliv povědět. Plný bolesti a zármutku jsem jí zavřel oči a plakal nad jejím mrtvým tělem. Odešla mi. Na pořád. Už se nevrátí.

Toužil jsem sedět tu a usedavě plakat a litovat se nad mým ponurým osudem, ale bitva pokračovala, a já si slíbil, že Ashleyina smrt bude dobře pomstěna.

Její tělo jsem tedy odtáhl kousek stranou a znovu se proměnil ve vlka. Zpoza stromu jsem obhlížel situaci. Zdálo se, že pár dalších upírů padlo, protože někteří už před vlky zbaběle couvali. A konečně se k nám připojili i ostatní vlci, bylo nás tedy celkem asi kolem dvaceti vlků.

Aro stál stále nebojácně v čele jeho upírské gardy a v náručí ještě pořád svíral Renesmee, což byl další bod, který bylo nutno poupravit.

Neváhal jsem a rozběhl se proti Arovi. Ten můj útok nečekal a já do něj narazil vší silou. Ale jak se mnou cloumal vztek, trochu jsem zapomněl na skutečnost, že stále drží Renesmee, která mu nyní vyletěla z rukou. Nevěděl jsem, co mám dělat dřív, jestli chytat mou nebohou dceru, nebo masakrovat Ara. Jaké jen bylo štěstí, že Bella vše včas zaregistrovala a o tuhle věc se postarala. Renesmee ji přistála v náručí se silným nářkem, ale zdálo se, že jí nic není. A já tedy mohl pokračovat v souboji s Arem na život a na smrt.

Bella mezitím pochopila, že tady není příliš platná a rozběhla se zpátky k domu. Ale do cesty se jí postavil Laurent. Ztratil jsem Ashley, a mám ještě ztratit Bellu? To ani náhodou!

Uskočil jsem před Arovým úderem a vydal se na pomoc Belle. Skočil jsem po Laurentovi a urval mu levou ruku. Bella jen vyděšeně vykřikla. Ale nechat Ara o samotě byla ohromná chyba.

Vrhl se k nám a chopil se Belly i Renesmee a čekal, až Laurenta zabiji. To už bojovali všichni zúčastnění. Někteří upíři se ovšem dali na zběsilí úprk, protože sledovat vlkodlaky, jak trhají na kusy jejich přátele, zjevně nebylo pro některé slabší povahy.

Když jsem torzo Laurentova těla hodil do ohně a konečně se otočil zpět k Arovi, potěšeně se na mne usmál.

„Tak co uděláš teď, pse?!“ zasmál se hlasitě. Měl jsem chuť vyškrábat mu oči, ale nechtěl jsem ublížit Belle a holčičce, které Aro pevně držel. „Víš co, uděláme dohodu, ano? Necháme vás být výměnou za život tady Belly a Renesmee, co ty na to?“ Nesebral mi toho snad už dost? Musel mi za každou cenu vzít i ten poslední kousek smyslu mého života?

Nesouhlasně jsem zavrčel. Jeho návrh se mi ani za nic nelíbil.

„Přemýšlej o tom, psisko. Buď mi dáš povolení je zabít a já pak v klidu odejdu i s celou mou armádou. Nebo mi nedovolíš je zabít a já je zabiju stejně a ke všemu budete mrtví i vy všichni ostatní.“ Vyhrožovat mi teda nebude! Vždyť je to jen krvelačnej upír, nic víc. Copak si s ním nedokážu poradit?!

Znovu jsem zavrčel, hrozivěji. Aro si mě měřil zlobným pohledem, zřejmě se mu nelíbila má odpověď. Ale Aro nejspíš nevěděl, že jako vlk slyším myšlenky ostatních vlků a stejně tak oni ty mé. Jednoduše jsem pomyslel na slovo teď, a kolem Ara stáli další tři vlci. Na nic nečekali a vrhli se mu po krku. Hlavu mu zvrátili dozadu a roztrhli dlouhý tmavý plášť, který na sobě Aro měl. Bella se mu vytrhla a utíkala od něj pryč. Chtěli jsme dokonat dílo, které bylo započato, Chtěli jsme zničit nekorunovaného krále všech upírů, ale něco nám v tom přeci jen zabránilo.

„Nechte ho! Prosím! Nezabíjejte ho a my slibujeme, že odsud odejdeme a už se nikdy nevrátíme!“ ozvalo se za námi. Byl to Marcus, jeden z Arových bratrů. Proč by tolik chtěl zabránit Arově smrti? Že by i mezi upíry existovaly city, že by i oni dokázali milovat?

S napětím všichni očekávali, jak se rozhodneme. Všechno teď záviselo na Carlislovi, naší alfě. Já nechtěl přestat, chtěl jsem ho zabít a jednou provždy zničit. Tolik jsem si přál, aby už na nikoho nemohl používat ty svoje intriky.

Myslím, že bychom toho měli nechat. Je to jejich vůdce, záleží jim na něm, určitě se nebudou pokoušet o zradu. Necháme ho a odejdou.

Nemohl jsem uvěřit, jak snad se Carlisle nechá obměkčit. Copak jim mohl věřit? Chladným pijavicím?

Otče, já jim nevěřím. Zabili Ashley a Willa! Oponoval jsem mu, ale nakonec jsem věděl, že ho stejně budu muset poslechnout. Nedokážu neposlechnout příkazu alfy.

Edwarde, chápu tvůj zármutek, my všichni víme, co si musíš prožívat, cítíme s tebou. Ale pokud bude boj pokračovat, prohrajeme. Stále jsou v přesile.

Musel jsem uznat, že to byla pravda. Ale jen nerad jsem se vzdával. Neochotně jsem pustil Arovo tělo, stejně jako ostatní vlci. Ten před námi padl na zem, ze které se zase rychle hrabal zpátky na nohy. Marcusovi věnoval dlouhý pohled plný nevděčnosti a já se nad tím musel pousmát. Opravdu upíři neměli city. Aspoň tihle ne.

Aro neřekl ani půl slova. Mrkl na svoji zbylou armádu a ve vteřině byli všichni pryč. Na jednu stranu jsem je nechápal a na stranu druhou jsem byl rád.

A pomsta Ashley byla z velké části taky hotova. Upírů jsme za dnešní noc zneškodnili víc než dost. Ale i přesto jsem věřil, že jednou nadejde čas, a já se s Arem znovu utkám tváří v tvář v souboji na život a smrt. A byl jsem si jistý, že příště z toho vyjdu vítězně.

Ještě chvíli jsme tam jen tak stáli v lese a vyměňovali si pocity. Ty moje byly ze všech nejhorší, jak jsem podle myšlenek ostatních poznal. Cítil jsem uvnitř sebe takové prázdno, jako ještě nikdy předtím. Nedalo se to popsat, ale bylo to příšerné. Stokrát horší než jak bych vám to mohl přiblížit.

S hlavou svěšenou jsem se přeměnil zpět na člověka a ploužil se do našeho rozbitého domu. Esme to určitě opláče.

Přišel jsem domů, kde na mě už čekala stále vyděšená Bella s Renesmee, která jí spinkala v náručí. Myslel jsem, že až Bellu znovu uvidím, nedovedu už jí říct, jak moc pro mne znamená. Ale tak, jako už tolikrát v mém životě, jsem se zmýlil.

Neuvědomil jsem si, že tím, že Ashley tu znovu není a už tu ani nikdy nebude, se také přerušilo pouto, které mi bránilo ve vztahu mezi mnou a Bellou. Už jsem necítil tu odpornou nerozhodnost mezi ní a Ashley. Věděl jsem, že na Ashley do konce mého života nezapomenu, že si ji budu každý den připomínat a vzpomínat na ni, ale zároveň jsem věděl, že teď už mezi mnou a Bellou opět nic nestojí.

Dlouho jsme se sobě dívali do očí. Dlouho jsme se snažili přečíst myšlenky toho druhého. Nakonec jsme se nezmohli na nic jiného, než na pořádné objetí. Vrhli jsme se sobě do náruče a znovu se v slzách objímali. Oběma nám došlo, že nejen, že něco skončilo, ale také že něco nového začíná.

Autor: Kikushinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život je nespravedlivý - 18. kapitola: