Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život nebo smrt? - 4. kapitola

01.12.2010 (13:45) • Adrianne555 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1011×

ROSALIE

„Ne!“ zakřičela jsem a vrhla se před Emmetta. Jenže zase pozdě. Prudce jsem se posadila a zběsile oddechovala. Tahle noční můra mě trápila už několikátou noc a já se jí nemohla zbavit. Uklidňovalo mě snad jen to, že se Emmett každé ráno objevil živý a zdravý. Když jsem mu o tom poprvé vyprávěla, jen se usmál a ujistil mě, že se nemám čeho bát. Pokaždé se na mě podíval těma zlatýma očima a já se v nich začínala ztrácet. Milovala jsem ho čím dál víc a na Royce jsem si ani nevzpomněla. Jenže se blížila doma mého propuštění z nemocnice a já musela začít řešit, co vlastně udělám. I když mě Emmett prosil, abych se nastěhovala do domu jeho rodičů, rozhodla jsem se jinak. Vrátím se tam, kam podle zákona patřím. K manželovi. Ne kvůli sobě, ale kvůli rodičům. Nechtěla jsem je zklamat.

„Rose, co když...“ začal Emmett.

„Nemůžu odejít. Teď ne. Nemám odvahu,“ zašeptala jsem. Mlčel. Nevěděla jsem, jestli se na mě zlobí, nebo nemá co říct.

„Promiň,“ špitla jsem.

„V pořádku,“ řekl a políbil mě na čelo. Do pokoje přišla sestra s mými osobními věcmi.

„Paní Kingová, dostala jsem povolení, že vás mohu propustit,“ řekla.

„Děkuji,“ odpověděla jsem a vstala. Emmett mě jemně chytil za paži a pomáhal mi. Usmála jsem se na něj a dala mu najevo, že to zvládnu sama. Už jsem se téměř zotavila, skoro nic mě nebolelo.

„Mluvila jste s panem doktorem? Řekl vám, co máte dělat?“ zeptala se sestra.

„Ano. Dávat na sebe pozor, a kdyby se mi cokoliv stalo, obrátit se na vaši nemocnici,“ odříkala jsem všechno, co mi můj ošetřující doktor včera nařídil.

„Výborně,“ usmála se sestra a chtěla odejít. Najednou se ale zarazila a otočila se ke mně.

„Málem jsem zapoměla. Pan doktor Cullen vám vzkazuje, že u něj doma jste kdykoliv vítaná. Prý už budete vědět, o čem je řeč,“ řekla mi. Přikývla jsem a sestra spokojeně odešla.

„Vidíš?“ řekl mi Emmett. Umlčela jsem ho káravým pohledem.

Emmett mi pomohl s oblékáním ,a pak mě vyvedl před nemocnici. Myslela jsem, že mě odveze on, ale rodiče mě vyzvedli. Potkali jsme je zrovna před vchodem. Emmett okamžitě pustil moji paži a o krok ode mě ustoupil.

„Zvládneš to?“ šeptl mi ještě do ucha. Přikývla jsem.

„Uvidíme se později,“ zašeptala jsem já a dál si ho nevšímala. Rozloučili jsme se jen pohledem a Emmett odešel.

„Kdo to byl?“ zeptala se mě matka.

„Ehm...“ nevěděla jsem, co jí mám odpovědět. O Emmettovi jsem rodičům nic neřekla.

„To byl jeden pracovník z nemocnice. Pomáhal mi ze schodů,“ zalhala jsem. Zdálo se, že matka se s odpovědí spokojila, protože dál už to nekomentovala. Celou cestu jsme nepromluvili. Otec si nejspíš myslel, že je vše v pořádku. Že se vrátím domů, padneme si s Roycem kolem krku a budeme si dál žít šťastný a spokojený život až do smrti. Jenže se mýlil. Už jsem se rozhodla. Ještě jediná facka a stěhuju se.

S Emmettem jsem se sešla hned následující den. Royce jsem od mého návratu ještě neviděla, takže jsem byla dobře naladěná. Objednal mi kávu v „naší“ kavárně, kde jsme se sešli poprvé.

Bylo mi s ním skvěle a strávili jsme spolu skoro celý den. Večer jsem se zase vrátila domů.

A tentokrát jsem Royce potkala. Srazili jsme se ve dveřích ložnice.

„Rose!“ zahulákal. Zase z něj byl cítit alkohol. Nechápala jsem, jak může vydržet neustále pít.

„Vrátila ses. No konečně!“ Udělalo se mi zle. Nemohla jsem se na něj ani podívat a zároveň jsem se začala bát. Co mě zase čeká? Koneckonců, odpověď jsem znala.

Royce mě chytil za ruku a přitáhl si mě k sobě. Začal mě líbat a mně se začal obracet žaludek.

Házela jsem sebou a mlátila ho pěstmi do zad a ramenou, ale jakoby byl z kamene. Ani se nehnul, jen mě pěvně svíral pažemi a líbal mě, až jsem se dusila. A pak přišel obvyklý scénář. Serval ze mě oblečení, zničil další šaty a praštil mnou o zem. Zakřičela jsem bolestí. Tentokrát byl dopad mnohem tvrdší, než kdykoliv dřív. A samotný akt taky. Slzy se mi automaticky řinuly z očí a já jen čekala, až to skončí. Jak rády bych se mu byla ubránila. Jak ráda bych byla, kdyby tu byli moji rodiče, aby viděli, jak mi Royce ubližuje. Začala jsem litovat svého rozhodnutí. Byla jsem tvrdohlavá a nepřijala Emmettovu nabídku. Teď za to platím. Jakmile Royce skončil, myslela jsem že odejde. Ale neodešel. Jen mě pohladil po tváři. Ale bylo to jiné pohlazení než od Emmetta. Chyběla v něm ta něha, ta láska.

„Vidíš, že to jde. Ještě, kdybys nebyla tak panovačná a hned se podvolila. Jsi moje žena. A musíš plnit svoje manželské povinnosti,“ řekl a jízlivě se zasmál. Neudržela jsem se a plivla mu do tváře.

Bylo na něm vidět, že ho to rozzuřilo, ale nic mi neudělal. Jen mě pustil, nechal mě ležet na zemi a loknul si z lahve, kterou měl položenou na stolku. Pak doklopýtal do koupelny a zabouchl za sebou. Po chvíli jsem slyšela tekoucí vodu. Využila jsem toho, rychle si oblékla nové oblečení a utekla jsem. Nevěděla jsem, kam mám namířeno, ale věděla jsem, že musím pryč. Co nejdál od něj.

Chvíli jsem váhala, než jsem vytočila Emmettovo číslo. Poprosila jsem ho, jestli by mě nemohl vyzvednout na náměstí. Okamžitě souhlasil a během chvilky opravdu přijel. Když jsem nastoupila k němu do auta, poznal, že se mnou není něco v pořádku.

„Rose...“ začal, ale v té chvíli mu došlo, co se asi stalo. Podívala jsem se na něj se slzami v očích a kývla jsem.

„Zatraceně!“ zařval a praštil dlaní do volantu. Ten praskl. Vyděšeně jsem na Emmetta zírala.

Uvědomil si, že z něj mám strach a hned se uklidnil.

„Promiň,“ šeptl a políbil mě na tvář.

„Zavezl bys mě, prosím, do hotelu?“ zeptala jsem se ho.

„Myslel jsem, že...“

„Chci do hotelu. Prosím,“ přerušila jsem ho.

Když jsme dorazili k hotelu, chvíli jsem ještě zůstala sedět. Najednou jsem si uvědomila, že nemám žádné peníze. V tom spěchu jsem popadla jen oblečení a mobil a na nic víc jsem nemyslela.

„Zůstaneš se mnou?“ zeptala jsem se Emmetta. Nejen proto, že jsem neměla čím zaplatit pokoj, ale taky protože jsem chtěla být s ním. Přikývl. Vystoupili jsme a já jen čekala, kdy si všimne že jsem bez peněz. Došli jsme k recepčnímu a Emmett, aniž by se mě na něco ptal, zaplatil pokoj pro nás oba. Vzali jsme si klíčky a našli ho během chvilky. Vešli jsme a Emmett za námi zamknul dveře.

Posadila jsem se na postel a podívala se na něj.

„Děkuju,“ zašeptala jsem.

„Není za co,“ odpověděl a přistoupil ke mně. Napřímila jsem se a objala ho. Položila jsem mu hlavu na prsa a nechala se hladit po vlasech. Náhle mě přepadla neuvěřitelná touha. Touha po jeho těle. Podívala jsem se mu do očí a pak jsem ho začala líbat. Byla jsem nesmělá, bála jsem se jeho reakce.

On mě ale začal líbat taky. Odhodlala jsem se k dalšímu kroku. Hladila jsem ho rukama po hrudi, až jsem objevila knoflíčky jeho košile a začala jsem se pomalu rozepínat.

Autor: Adrianne555, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život nebo smrt? - 4. kapitola: