Pohled Isabelly
Otočila jsem se. Stála tam taková, jakou jsem ji viděla ve svých nejhorších nočních můrách. Victoria. Její zrzavé vlasy se pohupovaly v neupravených loknách až po ramena. Stejný kočičí postoj. Kožená bunda obepínající její postavu a černé, roztrhané kalhoty. Ano, byla stejná.
„Victorie," zašeptala jsem bolestně.
Co když ví o mých dětech? Co když jim něco udělá? Co když…
„Ano zlatíčko, jsem to já. Taková jako dřív, jen s větší nenávistí k tobě. Doufám, že se mi nedivíš. Akorát se mi v mém dokonalém plánu vyskytl menší zádrhel. Prý, už tě nemiluje, to je ale škoda, viď? A já myslela, že bude trpět. Co s tebou teď ale udělám?" zamyšleně pohodila hlavou a upřela na mě své krvavé oči.
Věděla jsem, že je to jen zástěrka a doopravdy ví, co se mnou chce udělat, ale o nic jsem se nepokusila. Ne, vyčkávala jsem a doufala, že si to rozmyslí a zmizí. Bylo mi však jasné, že je jen minimální naděje, že by to udělala.
„Co takhle, kdybych tě prostě jen zabila? Počkat!"
Oči se jí rozsvítily jakoby nadšením a s hlavou mírně skloněnou se zaposlouchala. V tu chvíli jsem věděla, že je zle. Už o nich ví. Ví o mých dětech. V očích jí bleskla jiskřička zlomyslnosti a chtěla se rozběhnout, ale v mé hlavě výstražně zablikal majáček.
Rychle jsem vztáhla ruku, chytla ji pod krkem, přičemž jsem ji vyhodila otevřenými dveřmi ven. Bez přemýšlení jsem se vrhla za ní, zabraňujíc jí přístup k dětem.
„To jsou jeho děti, viď?! Cullena! Toho, co mi zabil Jamese!" řvala na mě nepříčetně.
Já jí však neodpověděla. Sjela jsem ji netečným pohledem a dál se věnovala kroužení kolem ní. Nesnášela mě, jeho, i mé děti. Byla hrozba.
„Co by se asi tak stalo, Bellinko, kdyby se o takových experimentech dozvěděli Volturiovi? Jakpak by asi zareagovali?" řekla se zlomyslným úšklebkem ve tváři.
Mé děti a experimenty?! Co si o sobě k čertu myslí?! Keisy s Chrisem nejsou experimenty. Jsou z lásky!
Rozzuřeně jsem na ni zavrčela.
„Nikdo nebude mně, ani mé rodině vyhrožovat. Nikdo, rozumíš?!" zařvala jsem na ni.
„Tse. Já ti nevyhrožuji! Říkám čirou pravdu. Ale víš co? Já nebudu ten, kdo jim to řekne. Čím déle to před nimi budeš tajit, tím hůře se ti poté povede. Možná zemřeš. Ty i ty děti. Ví o nich vůbec jejich otec?"
„To tě nemusí zajímat, Victorie!"
Až teď jsem si uvědomila, že stojíme asi metr od sebe a už ani nekroužíme, jen se zlostně měříme. Jako dvě lvice v jedné kleci.
„Nevadí. Tak co, ukážeš mi, jak si blbá a já tě budu moci zabít, načež odejdu i s tvými dětmi, nebo se tu budeme zlostně měřit a nic se nestane?" řekla klidně, zatímco mně už přetékal pohár trpělivosti.
Ani deset vteřin mi netrvalo, než jsem se rozhodla. Vlastně to bylo jisté, už když se zde objevila. Bude boj.
„Boj," vyřkla jsem přiškrceným hlasem.
Skočila po mně, ale já se jí vyhnula. V okamžiku jsme kolem sebe opět kroužily, ale tentokrát jsem se po ní ohnala já.
*****
Už jsme spolu bojovaly nanejmíň třicet minut a já se rozhodla to skončit. Udělala jsem salto a odrazila se od nejbližšího stromu, který mě mrštil směr ona. Vzhledem k tomu, že jsem ucítila náraz do něčeho, v tomto případě spíš do někoho, jsem usoudila, že nadcházející rána byla z důvodu jejího pádu.
A opravdu. Victoria ležela na zemi a než stačila něco říct, klečela jsem jí na hrudníku a rukama ji chytla pevně za hlavu.
„Pozdravuj v pekle Jamese!" zasyčela jsem a trhla rukama.
Její hlava odlétla kousek ode mě a já v klidu rozervala její tělo na malé kousíčky. Z kapsy jsem vytáhla zapalovač a její ostatky podpálila.
Hleděla jsem na její zbytky a přitom se mi hlavě honilo tisíce myšlenek.
Chtěla jen pomstít svého druha. To by snad udělal každý. Nejspíš i já pro Edwarda. Je to však její chyba. Ona musela zemřít, abych já mohla žít. Já a má rodina. Mé děti. Rodiče, bratři, sestry… On. Má láska, navždy.
Po chvíli jsem uhasila oheň, který už pomalu dodoutnal, a vydala se opět ke svým miláčkům. Spinkali. Pousmála jsem se a odevzdaně jsem si lehla na postel.
Mé tělo mě v tu chvíli zklamalo a mě přemohla únava. Přeci jenom, právě jsem zabila jednoho ze svých úhlavních nepřátel…
Pohled vypravěče
Úhlavní nepřítel a Victoria? Kdyby jen tenkrát Isabell věděla, jak moc se mýlí. Přitom ji ten pravý nepřítel pozoroval rudýma očima z kraje lesa…