Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život není vždy krutý - 1. kapitola

11.05.2010 (15:30) • Midnight • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 675×

1. kapitola

Hned druhý den po mém příchodu domů se ohlásily holky ze třídy, Lana a Jane. Mé nejlepší kamarádky, Lana dokonce důvěrná. Věděly jsme o sobě absolutně všechno. Strašně jsem se na ně těšila. Přinesly mi spousty bonbonů a čokoládu. Nevěděly, chudinky, že si musím hlídat váhu. No, občas si jídelníček můžu trošku vylepšit. Táta jim uvařil kapučíno a naservíroval sušenky na tácek. Pak taktně zmizel v kuchyni.

„Tak co mi povíte?“ hořela jsem nedočkavostí.

„Podle toho, co chceš slyšet,“ tvářila se tajemně Lana.

„Všechno, hlavně drby. A už spusťte, nebo se zvědavostí osypu,“ vyhrkla jsem nedočkavě. Jane měla právě plnou pusu sušenek, a tak se do slova ujala Lana.

„Takže nejdřív zprávy ze sborovny,“ prohlásila teatrálně. Vždycky byla trochu komediantka.

„Hrušková čeká mimino, prej kluka. Chlubila se holkám při rodince. Míková jde od ledna do důchodu, údajně už to s tím dobytkem, to jako s námi, dýl nevydrží. Prej má spočítáno, kolik hodin ještě musí odučit.“

„Dyť vona je dávno blázen,“ připojila se Jane. „Při dozoru na chodbě kouká z okna a pořád něco brumlá.“

„Ona si povídá, i když jde sama po ulici,“ přidala se Lana a pokračovala: „Naše třídní teď byla čtrnáct dní nemocná a představ si, že nám po Kate z béčka posílala příklady, abychom je při suplování počítali. Skoro všichni se na to samozřejmě vybodli.“

„Já ne,“ podotkla Jane a cucla si kapučína.

„Nezapomeň na Srdíčka,“ připomněla Laně a přisunula si tácek se zbytkem sušenek blíž k sobě.

„Jak bych mohla!“ zvolala Lana a zvedla ruce jako na divadle.

„Co je se Srdíčkem?“ vyhrkla jsem. Náš milovaný mladý tělocvikář Carlisle Cullen, zvaný „Srdíčko“, doslova zbožňovaný všemi dívkami na druhém stupni! Šesťačky a sedmačky mu psaly zamilované dopisy, osmačky a deváťačky se před ním vyzývavě kroutily v krátkých, přiléhavých tričkách a některé ho nepokrytě sváděly.

„Představ si,“ ztišila Lana hlas a udělala dramatickou pauzu, „Srdíčko chodí s Oxydkou, s tou mladou chemikářkou, co přišla loni v březnu. My jsme ji neměli, ale určitě víš kterou.“

„S tou nafoukanou káčou?“ neudržela jsem se.

„Jo, s tou,“ potvrdila Lana. Jane horlivě kývala hlavou a smutně stavěla na stůl prázdný šálek od kapučína.

„Chceš ještě?“ zeptala jsem se.

„Vem si moje, já nebudu,“ nabídla jí Lana. Jane, neprotestovala a přitáhla si Lanin šálek místo svého vypitého.

„Když se to provalilo,“ pokračovala Lana, „holky z béčka, ta pitomá Meggie s April, napsaly chemikářce výhružný dopis, jako že jestli s ním bude chodit, tak uvidí, a strčily jí to pod dveře kabinetu. Psaly to při informatice, to víš, Corin jako vždycky surfoval po internetu a nechal je, ať si dělají, co chtějí. Jenomže ony to ty čúzy zapomněly vymazat. Když Oxydka spustila kravál, rychle se na to přišlo. A víš, co udělal Srdíčko? Vyžehlil to u ředitele a holky z toho nakonec nic neměly.“

„To je borec,“ prohlásila jsem pochvalně a na okamžik jsem Srdíčka viděla před očima.

„Jo, to je,“ vzdychla sladce Jane a strčila do pusy předposlední sušenku.

„Pak je tam ještě nějaká nová úča malejch dětí a pěkně ostrá. Vyrazila kluky z jídelny, jako vždycky předbíhali, že nestihli říct ani čau,“ pokračovala Lana.

„Rosalie Cullenová, tu má můj brácha a děsně ji miluje,“ vysvětlila Jane a zaváhala nad poslední sušenkou.

„Dojez to,“ pobídla jsem ji.

„Nemůžu,“ zafuněla a vystrčila břicho. „Podívej jak kynu. A jestli mě vezmou na tu kuchařku, tak nevím.“

„Dyť pořád jenom dlabeš,“ rýpla si Lana. Otočila se ke mně a jakoby důvěrně nahlas zašeptala: „Kluci už na mně vyzvídají, jestli nevím, s kým to má.“

„A víš?“ přisadila jsem si.

„Nejste náhodou blbý?“ ohradila se docela ostře Jane. „Takovýhle kecy mám nejraději.“

„Nono, snad by ses nečílila,“ mírnila situaci Lana a pro jistotu změnila téma:  „My tady plácáme samý nesmysly a Iss se ještě nedostala ke slovu. Povídej, co ty?“

Moc se mi nechtělo, ale alespoň stručně jsem vylíčila své poslední měsíce. Obě poslouchaly s vážnou tváří. Když jsem domluvila, bylo ticho. Holky nevěděly, co mají říct, jako by si teprve teď uvědomily, jak na tom vlastně jsem. Situaci zachránil táta, když otevřel dveře a prohlásil:

„Vážené dámy, nerad ruším, ale Iss musí být za půl hodiny na rehabilitaci.“

Jane, vyskočila, jako když ji píchne: „Dyť já zapomněla, že mám doučko z matiky. To víte, bez rovnic bych se nenaučila knedlíky.“ Vteřinu váhala, pak strčila do pusy tu poslední sušenku, sdělila mi, že zase přijde a otočila se ke dveřím.

„Já už taky jdu,“ zvedla se Lana.

„Mám ještě dneska volejbal. Promiň, to jsem neměla říkat, viď?“ zarazila se.

„Proč?“ zeptala jsem se, jen abych něco odpověděla a sevřelo se mi hrdlo. Volejbal jsem milovala a byla jsem dobrá. Byla! Už nebudu. Uvědomila jsem si, že mi Lana sděluje, že brzy zavolá. Mávla jsem rukou na pozdrav. Asi bych teď nepromluvila. Naštěstí už mi táta nesl oblečení. Ach jo. Zase ta pitomá rehabilitace. Někdy to docela bolí, ale musí to být. Co když to pomůže?

Autor: Midnight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život není vždy krutý - 1. kapitola: