Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život tanečnice - 14. kapitola

16.08.2011 (15:45) • Sheela • FanFiction na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 3006×

Kufry byly sbaleny, tašky nachystány a já naštvaně seděla v kuchyni a čekala, kdy přijedou mí noví „rodiče“.

„Bello, chovej se tam slušně,“ řekl mi Charlie – už po třicátý.

„Jasně,“ odsekla jsem naštvaně. Vypila jsem kafe, které jsem měla připravené na lince a šla si sednout do obýváku, když jsem procházela chodbou, zazvonil zvonek a já si povzdychla. A je to tu. Dům hrůzy a děsu čeká. Poslušně jsem otevřela dveře a falešně se usmála.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem drobnou brunetku a blonďáka.

„Ahoj, rádi tě vidíme,“ řekla Esmé a já se znovu usmála.

„Pojďte dál,“ pozvala jsem je dovnitř a oni přikývli. Prošli chodbou a já ukázala na obývák, kde už je nadšeně vyhlížel tatík. Však já provedu něco, co ti ten debilní úsměv z té tváře vymaže.

„Carlisle, Esmé, jsem rád, že jste souhlasili,“ přivítal jsem nadšeně a já protočila panenky.

„Charlie, nám to vůbec nevadí. Bella je milé děvče,“ řekl Carlisle a já se svůj škleb prohloubila. Jasně, rozený andílek. Ještě svatozář a křídla a jsem komplet.

„Ano, to je,“ odsouhlasil tatík váhavě a já na něj vyplázla jazyk.

„I naše děti se na ni těší. Alice chce jet s ní na nákupy a Edward se rozhodl, že se jí ujme,“ pokračoval nadšeně Carlisle a já se zasekla. Svatá prostato, co jsem komu udělala. To se o mě má starat ten nadrženec? To prase? Tak to bude vážně zajímavé.

„Ano, znám vaše děti. Jsou opravdu milé,“ odsouhlasil tatík a já ho začala vraždit pohledem. Jistě, hlavně Edward, to je nejmilejší dítě na světě. Jen mu jeho kamaráda přiskřípnout na skluzavce.

„Je mi líto, Charlie, že tak spěcháme, ale za hodinu mám službu v nemocnici a tak bych potřeboval už vyjet,“ omlouval se Carlisle a já se zašklebila. Ta děsivá hodina se už blíží.

„Jistě, Carlisle, chápu. Doprovodím vás k autu,“ loučil se mile tatík a já si odfrkla. Úslužnej až na půdu. Vzala jsem si do ruky jeden kufr a přes rameno přehodila tašku. Carlisle se zamračil a další kufr vzal do ruky on. Vděčně jsem se na něj usmála a šla s ním k autu, u kterého stál můj tatík s Esmé.

„Doufám, že toho klienta získáte,“ usmála se upřímně Esmé a táta přikývl.

„Také doufám. Bello, chovej se slušně,“ upozornil mě a já automaticky protočila oči.

„Jistě, tati,“ řekla jsem slušně a falešně se usmála. Jako správná dcera jsem k němu došla a dala mu pusu na tvář.

„Užij si to tam,“ řekla jsem nadšeně. Jaká ironie. Nasedla jsem do auta a přípásala se pásy. Když Carlisle nastartoval, nadhodila jsem – opět – falešný úsměv a začala nadšeně mávat. Jasně, celá nažhavená strávit nějakou dobu v tom domě hrůzy. Esmé chápala, že se s ní nechci bavit, tak pustila jen rádio a dívala se z okénka. Byla opravdu hodná, stejně jako Carlisle.

„Bello, už jsme ti připravili pokoj pro hosty. Snad se ti bude líbit,“ řekla mi mile Esmé a já se vděčně usmála.

„Děkuji,“ odpověděla jsem upřímně.

„Alice se nám zmínila, že máš přítele.“

„Ano, Justina, syna starosty,“ potvrdila jsem a Esmé se usmála.

„Carlisle byl moje první opravdová láska a jak vidíš, už navždy,“ smála se Esmé a já se k ní přidala. Carlisle se jen zašklebil a vjel na příjezdovou cestu.

„Snad i já někdy najdu někoho, s kým budu až do smrti,“ řekla jsem zasněně, ale hned se probrala.

„Každý má svoji drahou polovičku,“ usmála se na mě Esmé a vystoupila z auta. Napodobila jsem ji a vystoupila z luxusního Mercedesu. Carlisle vytáhl všechny tašky z kufru a galantně je odnesl dovnitř. Ocitla jsem se v obýváku, který jsem moc dobře znala. Jediný rozdíl byl v tom, že teď tu bylo ticho. Nikdo jiný kromě nás nebyl doma a já za to byla vděčná.

„Pojď, ukážu ti tvůj pokoj,“ pobídla mě Esmé a já přikývla. Společně s ní jsem vyšla schody a šla přes dlouhou chodbu až do posledních dveří. Pamatovala jsem si to tady, tak mi bylo jasné, že můj pokoj je naproti pokoji Edwarda. Já mám vážně štěstí.

„Máš tam i vlastní šatnu a koupelnu. Všichni v domě mají vlastní koupelny. Je to lepší. Neumějí se dělit,“ smála se Esmé a já přikývla. Aspoň jedna dobrá zpráva. Mám jistotu, že se „náhodou“ nepotkám s Edwardem v koupelně. Otevřela dveře a přede mnou se rozprostřela nádherná ložnice.

„Páni, je to opravdu krásné,“ vydechla jsem unešeně a Esmé se usmála.

„Nevěděli jsme, co se ti bude líbit, tak jsme to udělali v takovém lehčím stylu,“ vysvětlila Esmé.

„Je to opravdu nádherné,“ uklidňovala jsem ji.

„Řeknu Carlisleovi, aby ti přinesl kufry. Pokuď chceš, klidně se tu rozhlédni,“ rozloučila se se mnou Esmé a odešla z pokoje. Dívala jsem se, jak za sebou zavírá srdce a pak jsem se šla porozhlédnout po pokoji. Otevřela jsem jedny dveře, které vedly do krásné koupelny, druhý dveře vedly do šatny, která byla poloprázdná. Bylo to tu nádherné, to je snad jediná věc, která tišila ten vztek, který mnou cloumal. Neuměla jsem si představit být v jednom domě s Cullenem.

„Bello, nemáš hlad?“ křikla na mě z obýváku Esmé.

„Ne, děkuji,“ odpověděla jsem a padla na postel. Byla tak příjemně měkká a pohodlná. Zabořila jsem nos do krásného povlečení a zhluboka se nadechla.

„Kohopak to tu máme?“ ozval se hlas ode dveří a já vzhlédla. Mezi dveřmi stál Edward se slizkým úsměvem.

„Nemáš být ve škole?“ odsekla jsem a on se usmál.

„Mám, ale řekl jsem si, že přivítám novou spolubydlící,“ odpověděl Edward a pomalu se začal přibližovat ke mně.

„Kam lezeš?“ křikla jsem na něj a on se zakřenil.

„Jak dopadl večer s Romeem?“ zeptal se zvědavě a já se zamračila.

„Nijak,“ odsekla jsem a on pozvedl obočí.

„Jak to?“

„Do toho ti nic není,“ upozornila jsem ho.

„Ale no tak, Bellinko. Svěř se kamarádovi,“ smál se Edward a já se zašklebila.

„Jo, ukaž někoho, komu se mám svěřit. Já tu totiž žádného kamaráda nevidím,“ odsekla jsem podrážděně.

„A já myslel, že spolu budeme vycházet, když bydlíme v jednom domě.“

„Cullene, jdi vysírat někoho jinýho. Já na tebe vážně nemám náladu. Stačí, že s tebou musím být v jednom domě a snášet tvoji podělanou osobu. Neznamená to, že s tebou mám trávit čas, což já v podstatě ani nemám v plánu,“ vybuchla jsem a mnou cloumal už jen vztek.

„Ale Bellinko, co kdybychom si pohráli,“ zapředl a já zvedla prostředníček.

„Jdi si nafouknout kamarádku a mně dej pokoj,“ odvětila jsem. Cullen se nafoukl a odešel otravovat někoho jiného.

„Nesu ti tašky,“ ozval se Carlisle a položil mé kufry na zem.

„Děkuji,“ poděkovala jsem a on se usmál.

„Kdyby tě někdo obtěžoval, řekni,“ informoval mě a narážel na toho kreténa odnaproti.

„Umím si poradit sama,“ upozornila jsme ho a on se přátelsky usmál a odešel z místnosti. Nechápu, jak tak hodný člověk může snášet toho debila v tomto domě.

„Swanová,“ oslovil mě Cullen a já se na něj podívala.

„Mám tady pro tebe dárek,“ řekl nevinně a já pozvedla obočí. Pořádně jsem si ho prohlédla a všimla si, že v ruce drží nějakou krabici s mašlí.

„Co to je?“ zeptala jsem se naštvaně a on se usmál.

„Dárek,“ odpověděl a položil tu krabici na skříňku a odešel. Otráveně jsem vstala z postele a šla se podívat na ten dárek. Určitě to bude zas nějaká prasárna. Co jiného bych od něj čekala? Z krabice jsem strhla mašli a papír roztrhala. Otevřela jsem víko a z krabice na mě vykoukla růžová, kraťoučká noční košilka s mašlí. To si dělá prdel? Ale proč ne, tak ho aspoň podráždí. Řekla jsem si v duchu a oblékla se do té titěrnosti. Otevřela jsme dveře od pokoje a rozhlédla se po chodbě, abych měla jistotu, že mě takto nikdo neuvidí. Když na chodbě nikdo nebyl, po špičkách jsem ji přeběhla a rozrazila dveře od Edwardova pokoje. S úsměvem ležel na posteli, ruce za hlavou a vypadal jako Bůh. Jo, i přes všechno, co jsme si dělali, jsem musela přiznat, že opravdu vypadá jako Bůh.

Edward vzhlédl a v tu chvíli mu málem vypadly oči z důlku. Koukal na mé spoře oděné tělo a já si všimla boule, která se mu v kalhotách začala probouzet.

„Tak co, sluší mi?“ zeptala jsem se dráždivě a přitom si jazykem přejela přes rty. Edward jen přikývl, ale vypadalo to, že se nemá k tomu, aby promluvil. Hlasitě polkl a já se zasmála.

„Říkala jsem si, že když jsi mi dal takový dárek, tak bys měl posoudit, jestli mi sluší. Víš, abych měla jistotu, že se bude líbit i Justinovi,“ vysvětlovala jsem a on najednou začal vrčet.

„V tomhle se Justinovi neukážeš,“ vrčel na mě a já se zašklebila.

„Jo, ukážu, je to dar a já si s ním můžu dělat, co chci,“ odvětila jsem a otočila se kolem své osy, takže si mohl prohlédnout můj zadeček.

„Ta košilka je ode mě a já si nepřeji, abys ji ukazovala Justinovi,“ vrčel a já se zasmála.

„A komu jinému bych se v tom měla ukazovat?“ odvětila jsem posměšně a on vstal z postele. A je.

„Jedině mně,“ zavrčel dráždivě a chytl mě kolem pasu.

„Chtěl bych vědět, jak chutnáš, Swanová,“ vrněl a já se snažila bránit. Stejně mi to bylo na nic, protože byl dvakrát silnější než já. Povalil mě na postel a rukou začal bloudit po mém stehně a pokračoval výš.

„Dej mi pokoj, ty debile,“ vrčela jsem naštvaně, ale on všechny mé nadávky utišil polibkem. Mlátila jsem ho pěstí, ale on to ignoroval.

„Carlisle,“ zakňučela jsem potichu, ale věděla jsem, že to je na nic. Nemá šanci mě slyšet, jenže jsem se spletla. Najednou se rozletěly dveře od pokoje a v nich stál Carlisle, který vypadal jako Bůh pomsty.

„Edwarde!“ zakřičel naštvaně a okamžitě ho ze mě shodil. Rychle jsem vstala z postele a utíkala k sobě do pokoje. Lehla jsem si na postel a začala se otřásat vzlyky. Kdyby nepřiběhl Carlisle, klidně mě mohl znásilnit a já jsem nedokázala ani hnout prstem. Jsem tu teprve ani ne hodinu a už jsem měla jeden problém. Myslím, že tohle je jen začátek.

Autor: Sheela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život tanečnice - 14. kapitola: